Při své cestě do Prahy 22. června jsem jela autobusem se svou sousedkou, starší paní, zdravotnicí, která celý život pracovala jako vrchní sestra v nemocnici, dnes „užívá“ zaslouženého důchodu. Paní žije sama, ráda si popovídá a tak jsem celou cestu vlastně spíš naslouchala a dozvídala se o životních peripetiích, aniž bych do hovoru příliš vnesla. A byl to pro mne trochu šok.

Během třiceti minut mně vypověděla tři příběhy vlastně podobného obsahu, které ilustrují situaci na trhu práce. Jeden se týkal jejího vnuka, kterého znám, ale nebyl přítomen, druhý přítelkyně její snachy a třetí mladého hocha, který nyní hledá své uplatnění na trhu.

Vnuk sousedky pracuje již od 4. května ve veliké, zavedené firmě jako řidič — bez smlouvy, bez výplaty, živ jen z naděje, že třeba... jednou... a z příbuzných včetně zmíněné babičky. Dívka, zahradní architektka, se živila podobnou nadějí sedm neděl, pak pokrčila rameny, firmu opustila a smířila se s tím, že sedm týdnů otročila bez odměny; chlapec absolvoval dokonce výsměch, když se odvážil po výplatě zeptat.