Optimismus s mírou

Markéta Hrbková při cestě do Prahy vyslechla příběh o třech lidech a jejich peripetiích na trhu práce. Přestože v hovorech s přáteli a rodinnými příslušníky často slýchá, že vše vidí moc černě, toto vyprávění ji šokovalo.

Při své cestě do Prahy 22. června jsem jela autobusem se svou sousedkou, starší paní, zdravotnicí, která celý život pracovala jako vrchní sestra v nemocnici, dnes „užívá“ zaslouženého důchodu. Paní žije sama, ráda si popovídá a tak jsem celou cestu vlastně spíš naslouchala a dozvídala se o životních peripetiích, aniž bych do hovoru příliš vnesla. A byl to pro mne trochu šok.

Během třiceti minut mně vypověděla tři příběhy vlastně podobného obsahu, které ilustrují situaci na trhu práce. Jeden se týkal jejího vnuka, kterého znám, ale nebyl přítomen, druhý přítelkyně její snachy a třetí mladého hocha, který nyní hledá své uplatnění na trhu.

Vnuk sousedky pracuje již od 4. května ve veliké, zavedené firmě jako řidič – bez smlouvy, bez výplaty, živ jen z naděje, že třeba... jednou... a z příbuzných včetně zmíněné babičky. Dívka, zahradní architektka, se živila podobnou nadějí sedm neděl, pak pokrčila rameny, firmu opustila a smířila se s tím, že sedm týdnů otročila bez odměny; chlapec absolvoval dokonce výsměch, když se odvážil po výplatě zeptat.


Markéta Hrbková během cesty autobusem do Prahy slyšela tři příběhy podobného obsahu, které ilustrují situaci na trhu práce. Foto Pavel Smrž, Mediafax

Sousedka mě zná léta a vědoma si toho, že jsem v minulém režimu působila v disidentském hnutí, čas od času prokládala své výklady opatrnými doložkami, kterými chtěla zabránit předpokládané reakci, v níž ji obviním z touhy po návratu dob minulých: „Víte, nijak jsem komunismu nefandila, ale uznejte, že takový bordel a taková sprostota prostě nebyly... Nikdy bych tohle jako vrchní sestra nemohla udělat nikomu... To by mě prostě zavřeli...

Šokovalo mě to. Nemálo i proto, že jsem často svými více doprava orientovanějšími přáteli (a dětmi) obviňována z pesimismu a „černého“ vidění skutečnosti. V tomto náhodném setkání jsem zahlédla své růžové brýle dané tím, že se díky své příslušnosti ke vzdělané části obyvatelstva přece jen pohybuji ve vrstvě, které jedinečnost jejích schopností a vzdělání více chrání před probíhající prekarizací práce.

V hovorech se zmíněnými přáteli a rodinnými příslušníky často slýchám, že mé vidění věcí je jen otázkou mého pesimismu, přehnané kritičnosti a depresivity, a kdo hledá – najde. I můj přítel – člověk určitě ne amorální, dokonce ani lhostejný, ale díky svému povolání zvyklý sytit se stravou, která podporuje víc uspokojení ega nežli duše, žít seberealizací, která stojí víc na společenském image a na tom, jak věci vypadají, než na otázce po jejich niterném smyslu - často jen s obtížemi polyká mou zaujatost pro věci méně radostného spektra.

Tady jsem opravdu nehledala, ba poprvé v životě jsem možná cítila, jaké to je, když se zevnitř vzdouvá pocit, že to snad vědět ani nechci, že s tím stejně nemohu nic dělat, těm lidem nijak pomoci. Ale paní se dostala do varu a byla neúprosná. Hlavou mi táhlo, že takhle občas musím působit.

Jak je to vlastně s tím pesimismem a optimismem? Co to je, co mě nutí se nevyhýbat smutným informacím, brát je vážně a znovu a znovu vybíhat hlavou proti zdi, být za blázna před zraky nejbližších i přesto, že se často cítím zjizvená a unavená?

Ze všech stran se na nás sypou výklady o osobní odpovědnosti, schopnosti se postarat - samozřejmě v mantinelech daných existujícím systémem, který je předkládán jako neměnný a jediný možný a se kterým „není možné cokoliv dělat“. Není? Jsme opravdu odsouzeni dokola opakovat stejné chyby, stále znovu se přesvědčovat o své bezmoci a koukat do země v obavě, že s hlavou vztyčenou narazíme na bezpráví, které zrovna náhodou dnes nepostihlo nás? Je optimismem víra, že od utrpení jsou tu jiní?

Není to v prdeli, je to v lidech,“ připlulo ke mně nedávno oceánem facebookových bonmotů. Ano, a co možná nejmenší míra utrpení znamená i nejmenší míru násilí a všeho, co nás trápí a ohrožuje nakonec všechny. Můj analytický pesimismus optimisticky věří v člověka.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.