„Naše životy nám nepatří. Od kolébky až do hrobu jsme propojeni s ostatními, s minulostí i budoucností a každý náš zločin či projevená laskavost vytváří naši budoucnost,“ říká postava Sonmi 451 ve snímku Atlas mraků natočeném podle literární předlohy Davida Mitchella ve vypjaté chvíli zdánlivě zbytečného revolučního boje proti fašistickému systému v (nepříliš vzdálené) budoucnosti. Její poselství se později stane etickým odkazem, který stojí na počátku určitého náboženství. Poselství Sonmi dobře vyjadřuje sdělení, které by mohlo poněkud tápající sociální demokracii pomoci nalézt vlastní tvář.

V této dějové linii se dovídáme také leccos důležitého o panujícím politickém a ekonomickém řádu filmem představované fašizované společnosti: fungování této společnosti je podmíněno extrémním vykořisťováním určitých zotročených lidí. Metafora tohoto ovládnutí je zde tělesná, lidé jsou systémem doslova zpracováváni (jejich těla se stávají potravou pro další generace zotročených). Jakoby se film snažil říci, že v dnešním reprodukčním řádu jsou lidé proměňováni ve zdroje prostřednictvím určitého typu subjektivace (začlenění člověka do společnosti na základě vytvoření jeho vědomí), který je nenásilnou obdobou zotročení.

Vznik lidské subjektivity je i nefilmovým kapitalistickým neoliberálním systémem téměř plně ovládnut (především na kulturní rovině) — formování lidské identity je tak od počátku narušeno. Určitá indoktrinace — zjistitelná na různých rovinách (škola, zaměstnání, média a obecně vládnoucí diskurs) — do značné míry určuje vznik hlubokých hodnot a směrníků chování, a tudíž také sdílených představ o „normálních“ podobách jednání členů našich společností.

Odcizení a vykořisťování jsou ukryty v samotném jádru subjektu — jsou zvnitřněním kapitalistického řádu — a přitom zároveň podstatou pevnosti a odolnosti tohoto řádu. Tato odolnost je dána tím, že klade na osvobození subjektu obrovské nároky z hlediska jeho vlastního zapojení do procesu osvobozování a obecně řečeno z hlediska jednání. Tato radikální „instrumentalizace člověka“ (jako další možné uchopení pojmu zvěcnění) z Atlasu mraků je ve skutečném světě pochopitelně mnohem méně zjevná — kulturním systémem je reprodukována pod nánosem formální svobody a rovnosti (významné téma kritické teorie). Extrémnost zobrazení, které zde využívá tato metafora, je nástrojem její srozumitelnosti.

Neexistuje žádný neoliberalismus s lidskou tváří

ČSSD — v tuto chvíli klíčová levicová politická strana — vznikala jako strana, která byla od počátku na straně emancipace člověka od sociálně podmíněného utrpení. Přirozeně stála na straně práce v boji proti kapitálu, v boji, který se záhy rozvinul ve více či méně sofistikované podoby: od politických jednání v parlamentech či na tripartitě přes veřejné manifestace až po ozbrojené střety v ulicích. Politika se v tomto smyslu stala místem institucionalizovaného boje za emancipaci člověka.

Každá partaj si musí sama vyřešit otázku, na jaké straně tohoto pomyslného střetu stojí. Strany, které se v současnosti rozhodnou pro pozici práce, stojí před několika výzvami — ty jsou v posledních letech zvýrazněny vlivem neoliberálního typu vládnutí. Toto vládnutí jakoby opět odhalovalo nahotu kapitalistických forem vykořisťování dopadajících ponejvíc na vyloučené. Institucionalizovaný i divoký rasismus, nové podoby degradace práce (prekarizace, exekutoři, dlužní formy zbídačování, uvrhování do závislosti), korupce a mafiánské praktiky, rozpad veřejných funkcí státu, tlak na omezování demokratických práv — to vše a další si vynucuje anti-neoliberální odpověď.

Nejedná se o odchylky od nějakého „normálně“ fungujícího kapitalismu, ale naopak — máme co dělat s projevy uvolněných sil kapitalismu. Odpovědí nemůže být nějaký „neoliberalismus s lidskou tváří“, ale naopak ofenzivní cesta vedoucí k jeho zkrocení. Základním vykročením na tuto cestu je potom pochopení charakteru současného vývoje.