Pojem prekarizace zatím nemá žádný elegantní český ekvivalent. „Zneplnohodnotnění“ je sice jednoslovné, ale určitě ne elegantní. Prekarizace totiž znamená nahrazování plnohodnotných pracovních míst různými částečnými úvazky a plnohodnotného zaměstnaneckého poměru obchodním vztahem — nákupem potřebného výkonu či výstupu od živnostníka.

Není to totéž co outsourcing, protože do prekarizace nezahrnujeme nákupy služeb od specializovaných firem, ale právě jen od živnostníků čili v českém úředním žargonu od osob samostatně výdělečně činných. Není to ani jen tzv. švarcsystém, protože součástí jsou také částečné a dočasné úvazky (což je pracovní poměr). Podstatou prekarizace je právě zneplnohodnotnění pracovního poměru, a to různými způsoby. Pro takovou práci se v cizích jazycích užívá označení „prekérní“, které ale v češtině není tak docela vhodné. Neutrální — zastírající, chcete-li — pojem je „atypické zaměstnání“.

Proč není plnohodnotné? Oproti typickému, tradičnímu plnohodnotnému pracovnímu poměru totiž skýtá mnohem méně bezpečí a stability, obvykle nižší příjem a prakticky žádné zaměstnanecké výhody, momentálně v České republice tak propírané „benefity“. Ostatně nedávný odborový neklid je lépe pochopitelný právě jako projev odporu proti prekarizaci práce, daleko důsažnější než jen obrana režijních jízdenek. Hlavní nevýhodou atypických zaměstnání pro společnost či přesněji pro systémy všeobecného důchodového pojištění je snížení celkových odvodů do systému. To dále prohlubuje problémy způsobené demografickým vývojem.

Nechceme zde rozebírat všechny charakteristiky a souvislosti prekarizace jako aktuálního sociálního a ekonomického jevu. V minulých dnech se ale prudce zvýšila frekvence pojmu „prekarizace“ v českém veřejném prostoru, a stojí za to srovnat přístup (resp. postoj) různých autorů. Jan Keller ve své přednášce před prekarizací v zásadě varoval. Je to nástroj nežádoucí diferenciace společnosti, který funguje jako jednosměrná lávka přes příkop mezi sociálními světy středních vrstev a deklasovaných. Redaktoři časopisu Respekt Anneke Hudallaová a Tomáš Lindner v jeho jedenáctém čísle poněkud fatalisticky tvrdí, že „je jenom otázkou času, než zásadní změna světa práce zasáhne také postkomunistické země. Příčině této změny totiž neunikne žádný evropský stát — končí průmyslová éra a díky informačním technologiím se prudce zvyšuje produktivita práce.“ Pro ně i pro šéfredaktora Erika Taberyho je to mimo jiné — nepřekvapivě — „inspirace k radosti a svobodě“.

Chicagský ekonom Richard Epstein v Lidových novinách z 20. března (bystrá ekonomická redaktorka Lenka Zlámalová použila titulek „Nová místa budou jen pro živnostníky“) považuje prekarizaci práce za „přirozenou reakci byznysu na těžké časy". To sice není přímo nějaká dějinná nutnost (ani u Marxe to s ní nebylo jednoznačné, viz například zde), nicméně podle Epsteina poklesne ochrana zaměstnanců „velmi přirozeně“ a „navzdory všem snahám politiků“.

Ačkoliv to nezapadá do žádné z „rhizosfér“, v nichž se obnovuje definice levice (Václav Bělohradský, Postkomunistický manifest), snad i tohle je jedním z definičních znaků: odmítání prekarizace jako neosobní nevyhnutelnosti. Podobně jako jí není automatický společenský pokrok (v povrchním materialismu), působení tržních sil (v ekonomickém liberalismu neo- i klasickém) nebo ekonomická globalizace.

Fundamentální naději naznačil Vladimír Špidla v rozhovoru v desátém čísle Respektu a mj. tím nepřímo a jaksi zpětně polemizuje s Epsteinem, když naznačuje možnosti svých snah: průběžný veřejný důchodový systém je udržitelný, jakkoliv vyžaduje průběžné, ale nikoliv zásadní změny. Jeho problémy nejsou vážné a jeho výdaje a příjmy nejsou žádným přírodním jevem. Snad by stálo zato, aby V. Špidla vysvětlil, jestli se podle něj dá prekarizaci práce předcházet, nebo ji nějak systémově kompenzovat. Jak uspořádat trh práce v rodící se „ekonomice moderního kapitálu, radikálních investic do lidského kapitálu“, aby se nezhroutil sociální stát, tento „největší civilizační výdobytek moderní doby“? Pokud by to zahrnul do své předvolební kampaně, mělo by to důsledky i daleko za hranicemi českokrumlovského senátního obvodu.