Spor o děti jako relax

Alena Zemančíková komentuje článek Philippa Ribotona z Lidových novin. Autor píše o tom, jak jsou otcové českými soudy ve svých nárocích poškozováni a dokládá to třemi případy, v nichž ani jednou není uvedeno, proč a z čí iniciativy k rozvodu došlo.

Skutečně nejpitomější přílohy novin jsou ty relaxační a lifestylové. V Lidových novinách, které jsem si koupila do vlaku, jsem se dočetla, jak si mám udělat v létě úplně normální salát a ozdobit si ho jedlými květy. To jsme dělaly jako holčičky, zdobily jsme jídlo sedmikráskami a pampeliškami, tady jsem se dočetla, že jedlá květina je i afrikán, což mi pomohlo pochopit, proč nám ho poslední léta na zahradě vždycky sežerou šneci. Doposud jsem se domnívala, že je to pouze mexická pohřební kytka, což jsem se zase dozvěděla jednou na výstavě v Náprstkově muzeu.

Tohle píšu, zatím co se mi přes rameno dívá vnuk Viktor. A to mě přivádí k tématu, které je na první straně přílohy Relax pod názvem Ve jménu otce. Jde o střídavou péči o děti z rozvedených manželství.

Článek Philippa Ribotona, spolupracovníka redakce, je povrchní, jak také v příloze Relax jinak. Píše o tom, jak jsou otcové českými soudy ve svých nárocích poškozováni a dokládá to třemi nepřesvědčivými případy, v nichž ani jednou není uvedeno, proč a z čí iniciativy k rozvodu došlo, jaká byla dosavadní péče otců o děti a matky ostatně v těch příbězích nemají žádný hlas. Zato se tam člověk dozví, že 92 procent soudců jsou ženy a většina právníků na rodinné právo jsou také ženy.

Není to divné? A je to vůbec pravda? Skutečně je 92 procent všech soudců ženského pohlaví? A jak to, že se v různých korupčních aférách a cinknutých rozsudcích vyskytují samá mužská jména? A většina dětských psychologů jsou podle toho článku také ženy – opravdu?

Já, musím říci, jsem se naopak ve svém životě setkala v uvedených profesích bez výjimky jenom s muži. Že by se ženská solidarita, která se bohužel tak málo projevuje v každodenní realitě (nehledě na politické zastoupení), projevovala v podobě jakési pomsty vůči mužům zrovna a právě v kauzách, kdy jde o právo starat se o vlastní děti?

Situace rodičů při rozvodu (nebo rozchodu, protože mnoho rodičů dnes není sezdaných) nebývá úplně rovnoprávná.


Rozumní lidé, kterým záleží na dětech, se dovedou dohodnout, přizpůsobit a zejména ovládnout. Foto Mikuláš Křepelka, Mediafax

Už to, že jeden často je opouštěn partnerem, který si našel jiný vztah a často v něm čeká další dítě, je psychicky obtížně překonatelné. Je o tom krásná povídka Williama Trevora, v níž se student internátní školy stydí při slavnosti na konci školního roku za svou nemožně oblečenou, zbytečně starostlivou a trapně povídavou matku, která se jeví tak nemožná vedle suverénního otce s jeho vysokým společenským standardem a sympatickou mladou ženou.

Obavy opouštěných žen z toho, že si otec dítě koupí a získá dárky a vyšším hmotným standardem, k němuž často patří auto a lyže a dovolené u moře, jsou docela reálné a rozvedené ženy je musejí snášet i v rámci soudně dohodnuté, nikoli střídavé péče. Vím dobře, jak je hrozně těžké bez mrknutí oka přát radosti luxusní dovolené s rozvedeným otcem dítěti, zatím co sama se musím třeba ve své dovolené starat o nemocné rodiče nebo dohánět, co se během roku nestihlo.

Nevím o žádném otci, který by své rozvedené ženě nabídl zaplatit dovolenou s jejich společnými dětmi, zatímco on, až bude na řadě, je vezme k babičce, které musí pomoci s opravou v domě. Rozvedený otec se v péči o dítě snaží, aby působil atraktivně.

Ale může to být i opačně, jistě. Maminka v novém vztahu samozřejmě může demonstrovat prostřednictvím partnera, který je s jejími dětmi jen externě, jak báječný může být pravý muž, což tatínek těch dětí opravdu nebyl. Děti se, alespoň dokud jsou malé, také můžu stydět za tátu úředníčka, loosera bez elegance, nudného patrona, když je nový partner jejich maminky vozí v pěkném autě po všelijakých atrakcích. Jasně, děti si lze snadno koupit, akorát že to je to nejhorší, co jim můžeme udělat.

Partneři, kteří se dokážou dohodnout na střídavé péči o děti, by se snad ani nemuseli rozvádět. Proč by vlastně všechna ta příkoří, kdy partner nemá na společné věci čas, nezajímá se o ně, jsou mu protivné a zatěžují ho až k zlosti, měla nést manželka (manžel) – vždyť ať je nese ta druhá(druhý), i když třeba čeká taky dítě, a když to všechno vydrží, až budou děti plnoleté, její milovaný (milovaná) se s ní ožení) vdá se za něj).

Proč vlastně musejí práva dětí, které se už narodily, ustoupit právům těch dosud nenarozených? Partneři, kteří mají rozum a dost sebeovládání, dokážou žít i v takové vynucené toleranci a možná dokonce, že by takové někoolikapartnerské a multirodičovské vztahy byly zdravější. Rozumní lidé, kterým záleží na dětech, se dovedou dohodnout, přizpůsobit a zejména ovládnout. I když to není jen tak a je k tomu třeba mnoha sil.

Lidé, kteří jsou hříčkami svých citů a momentálních zalíbení, mají také sklony si svůj život realizovat skrze děti a jejich prostřednictvím si vyřizovat účty.

Ale abych se vrátila k tomu relaxačnímu článku – takové texty, kde se uvádějí náhodně vybrané příklady bez informací o pozadí jednotlivých případů, se neliší od bulváru. V daném případě navozují dojem, že se tady odehrává nějaké podpovrchové spiknutí žen, kterému se muži musí bránit, aby se svět neobrátil vzhůru nohama. Že jim, mužům, ženy berou jejich uvědomělá práva ve spolupráci se soudkyněmi, psycholožkami a sociálními pracovnicemi.

Tak co abychom to otočili a přizvali ženy do těch skutečně vlivných rozhodovacích pozic ve veřejné sféře a více jako muži aspirovali na místa dětských psychologů a zejména sociálních pracovníků. Vždyť je to hezká a společensky důležitá práce, nepřenechávejte ji tedy, pánové, v tak velké míře ženám.

Mimochodem
Znám mladého muže, který byl v životě všechno, jen ne zakotvený, byl však jištěn velkou vůlí a schopnostmi své matky. Oženil se nesmyslně s dívkou, která byla psychicky labilní a celá taková nedospělá, mají spolu dítě, dceru. Jejich známost byla takový diskopříběh a podle toho vypadalo i jejich rodičovství, časem si dívka našla jiného a ten mladík ostatně také. Pak se tomu muži leccos v životě nepovedlo a většinou si za to mohl sám.

Když vůbec nevěděl, kudy kam (byl velmi pyšný, také vlivem své mimořádně schopné a významné matky), podrobil kritice život bývalé partnerky a výchovu své dcery a rozhodl se o dítě bojovat – před soudem, samozřejmě. Vystavil dceru množství psychologických vyšetření a soudních jednání a nakonec ji získal do své péče.

Když se tak stalo, zjistil on i dcera, že si vůbec nerozumějí, on že ji nezmění pouhým svým rozhodnutím a holka že není svěřena tomu báječnému kamarádu, který až dosud působil jako jeden z jejích diskotékových hrdinů. Ten spor, který se táhl dva roky, v praxi skončil během jednoho školního pololetí odchodem dcery zpátky k mámě. Otec se zanedlouho oženil a dnes už má další dítě téměř školního věku. Uznávám, nebyl to spor o střídavou péči, to byl spor o prestiž. Kteroužto podobu bohužel spory mezi rodiči často mají.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Náhodně vybrané příklady Pondělí, 23.Června 2014, 15:14:5

Ten článek v Relaxu jsem nečetl a online přístupný není, takže ho nemůžu srovnat s článkem paní Zemančíkové. Souhlasím s tím, že není dobrým argumentem uvádět "náhodně vybrané příklady bez informací o pozadí jednotlivých případů". Ale proč tedy paní Zemančíková kontruje jinými náhodně vybranými případy?

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.