Církve a nacismus

Ivan Štampach

Poslanec za ČSSD Igor Jakubčík reagoval na větu Františka Laudáta z TOP 09 výrokem, od kterého se vedení sociální demokracie distancovalo. Jaká jsou historická fakta, co se týče kolaborace katolické církve s nacisty?

V pátek 20. června reagoval poslanec za ČSSD Igor Jakubčík na větu poslance za TOP 09 Františka Laudáta, podle kterého se vládní koalice chová k církvi nemravně po tom, co si zažila jak za období 2. světové války, tak zejména za období socialismu v 50. a 60. letech. Jakubčík rozhořčeně namítl: Katolická církev za druhé světové války netrpěla. Byla jedním z největších spojenců nacistického Německa. Katolická církev schvalovala odsuny a vraždy Židů. Katolická církev pomáhala nacistickým zločincům při jejich odchodu do Jižní Ameriky. To jsou historická fakta.

Jeho slova doprovázelo bušení části poslanců do stolů. Poslanec se musel přijít večer vyzpovídat do pořadu České televize Události komentáře, kde bohužel nedokázal dostatečně odůvodnit své možná příliš emocionální vystoupení a začal se spíš omlouvat. Vedení strany se od jeho slov distancovalo.

Je zvláštní, jak při televizní zpovědi moderátor Lukáš Dolanský elegantně dotlačil poslance k ústupu, že spojencem Německa schvalujícím genocidu Židů nebyla církev jako taková, nýbrž někteří její představitelé, ale zcela bez povšimnutí zůstala Laudátova paušalizace o církvi, která si měla cosi zažít za 2. světové války. Nevztahovaly se snad újmy ze strany nacismu také jen na některé církevní představitele, zatímco jiní prošli celým tímto obdobím v klidu a pohodě, nebo dokonce režimem preferovaní?

Mluví-li někdo paušálně o utrpení katolické církve za nacistického režimu, nemělo by se zapomínat na církevní kolaboraci s ním.

Je třeba si položit banální otázku, kdo to je vlastně církev. O státu se traduje, že francouzský král Ludvík XIV. řekl: Stát jsem já. Možná v demokratickém uspořádání by se dalo analogicky říct: Stát to jsme my, rozumí se my občané. Ale to platí jen částečně. Stát je instituce a má tři, podle standardní politologie nezbytné znaky: obyvatelstvo, území a politickou moc. Někdy se stát chápe v redukovaném smyslu jako svrchovaná politická instituce nad obyvatelstvem a územím. Lze to analogicky použít o církvi?

V jistém smyslu je církev souhrnem všech křesťanů. Některé její části o sobě užívají výrazu církev, jiné se označují jinak. Vliv církevní veřejnosti na chod církví je různý. Římskokatolická církev je absolutistickou monarchií, papež, či spíše jeho aparát vše ovládá nebo se aspoň o to snaží. Tam by papež mohl říct: Církev jsem já. V této náboženské organizaci platí: Kde je papež, tam je církev, nebo aspoň plnost církevního života. Bez papeže je církev oslabena a chátrá.

V nacistickém Německu a podobně i v řadě zemí nacistickým Německem ovládaných jde kromě římských katolíků dále o protestanty. Ti mají v Německu (kromě několika malých tzv. svobodných církví) podobu svazu zemských církví, převážně luterských, ale také reformovaných a unionovaných (tj. sdružujících sbory luterské a reformované). Toto církevní uskupení mělo před nástupem nacistického režimu víceméně demokratické uspořádání. Církevní orgány byly (a dnes jsou) voleny na různých úrovních členstvem.

U německých evangelíků se záhy po vítězství NSDAP ve volbách r. 1933 prosadila koncepce tak řečených Německých křesťanů. U různých jednotlivců a v různých prostředích kulturně rozmanitého Německa se to prosazovalo s různou intenzitou, ale typickými požadavky hnutí bylo odžidovštění křesťanství včetně úvah o odstranění Starého zákona z Bible, vyslovovalo se mínění o germánském původu Ježíše, v církvi byly oslabeny demokratické postupy a uplatnil se vůdcovský princip. Členům církve se ukládala loajalita nacionálně socialistické moci.

Pouze nepatrná část německých evangelíků hájila nezávislost zemských církví na režimu a zachování biblické víry. Ani tato menšina zvaná Vyznávající církev však nevystupovala aktivně na obranu židovské menšiny. Oporou této skupiny podporující odpor vůči režimu byl především Dietrich Bonhoeffer popravený krátce před koncem války 9. dubna 1945 v koncentračním táboře Flossenburg. Jeho příznivci se podíleli na neúspěšném pokusu o atentát na Adolfa Hitlera.

Další silnou osobností hnutí byl pastor Martin Niemöller, který za kritiku Hitlera pobyl sedm let ve vězeních a koncentračních táborech. Po válce žil v tehdejší Německé demokratické republice. Podílel se na německé církevní sebereflexi. Známé je toto jeho hodnocení minulosti církve: Když přišli nacisté pro komunisty, mlčel jsem — nebyl jsem přece komunista. Když zavírali sociální demokraty, mlčel jsem — nebyl jsem přece sociální demokrat. Když přišli pro odboráře, mlčel jsem — nebyl jsem přece odborář. Když přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mohl ozvat.

Vleklá a neúspěšná jednání o konkordátu mezi Německem a Svatým stolcem se rychle hnula dopředu po nástupu nacistů k moci. Ještě týž rok byla jednání ukončena a konkordát zveřejněn. Jeho obsah nás v probírané souvislosti překvapí. Stanoví se tam, že duchovní obdrží stejnou sociální ochranu jako státní úředníci, že oděv duchovních smějí nosit jen duchovní a nošení takového oděvu jinými osobami bude trestné a že církev má právo vybírat církevní daně.

Zákaz členství duchovních v politických stranách postihl poslední oporu proti nacismu, jíž byla křesťansko-demokraticky orientovaná strana Zentrum. Nacistickému režimu Svatý stolec konkordátem poskytl legitimitu. Ve stejném roce 1933 odvolali němečtí římskokatoličtí biskupové dřívější zákaz pro členy své církve do NSDAP.

Jako odvážné vystoupení římské církve proti nacismu se uvádí list papeže Pia XII. německým biskupům Mit brennender Sorge (S palčivou starostí) z roku 1937, tedy po prvních zkušenostech s nacistickým režimem. Čteme-li tento dokument pozorně, zjistíme, že jde o připomínání závazků režimu v konkordátu, dále tam najdeme odpor ke germánskému novopohanství, které se v počátcích nacistického režimu vzmáhalo. Čteme tam, že oddanost vlastnímu národu nebo rase nemá mít charakter náboženské úcty. Jasné odmítnutí rasismu a antisemitismu bychom tam hledali marně.

Prolínání katolické a fašistické ideologie bylo rozšířené v českém prostředí ve třicátých letech 20. století. Reprezentuje je Jan Scheinost, šéfredaktor listu Národní politika za Protektorátu, za což byl vyznamenán církevními řády a čestným štítem protektorátu Čechy a Morava s orlicí sv. Václava, řádem, který r. 1944 založil německý státní ministr pro Čechy a Moravu Karl Hermann Frank. Podobné propojování katolicismu a fašismu reprezentuje Karel VI. Schwarzenberg. Psal ve 30. letech minulého století pod pseudonymy Jindřich Středa a Bojna.

Autoři tohoto zaměření chápali fašismus jako třetí cestu mezi liberální demokracií a socialismem a jako záchranu katolické civilizace. Působil ve fašistické a antisemitské organizaci Vlajka. Roku 1938 odmítl za Vlajku kandidovat na prezidenta a stal se iniciátorem prohlášení příslušníků historické šlechty za situace ohrožení vlasti v létech 1938 a 1939.

Mluví-li někdo paušálně o utrpení této církve za nacistického režimu, nemělo by se zapomínat na církevní kolaboraci s ním. Musíme připomenout slovenský režim v létech 1939—1945 právem označený jako klerofašistický. V čele s knězem římské církve Jozefem Tisem ve funkci prezidenta posílal slovenský stát Židy v transportech do nacistických vyhlazovacích táborů. Výkonný orgán této represe Hlinkova garda byla pojmenována po jiném duchovním téže církve Andrejovi Hlinkovi, po němž se mimochodem jmenuje vysoké státní vyznamenání současné Slovenské republiky.

Uvádí se, že poté co uprchlík z Osvětimi vydal svědectví spišskému biskupovi Jánovi Vojtaššákovi o plynových komorách, došlo ke změně. Biskup, který se podle vatikánského diplomata Giuseppe Burzia dříve vyslovil, že Židé jsou nejhoršími nepřáteli Slovenska, předal vládním činitelům svědectví s poznámkou, že bude-li Slovensko pokračovat v deportaci Židů do okupovaného Polska, stane se spolupachatelem vražd. Tiso pak nařídil ukončit transporty. Ty se však za trvajícího Tisova prezidentství obnovily po obsazení Slovenska německou armádou roku 1944 a trvaly do konce války.

Je třeba připomenout s německým nacismem ideově spřízněné režimy ve Španělsku (1939—1975) a Portugalsku (1932—1983), které se odvolávaly na sociální učení římskokatolické církve, které tamní episkopát aktivně podporoval a které poskytly římské církvi výlučnou pozici, resp. působení jiných církví znemožnily.

I když veškeré detaily jsou záležitostí pečlivé historické práce a vše je závislé na dostupnosti pramenů, uvádí se, že Pius XII. rozeslal již v roce 1943, kdy nacistická armáda vstupuje do Itálie a hrozily deportace, tajný příkaz klášterům, aby umožnily Židům úkryt. Podle tohoto pokynu bylo možno Židy a nacismem pronásledované lidi ukrývat i v těch částech klášterů, kam jinak mají přístup jen řeholníci nebo řeholnice.

Až statisíce Židů se mohlo ukrýt na mezinárodním právem chráněných územích státu Vatikán v Římě a jinde v Itálii (např. v papežském letním sídle Castel Gandolfo). Tato aktivita je oceněna na jednom z panelů v Jad vašem, památníku obětí a hrdinů holokaustu v Jeruzalémě.

Chvályhodnou aktivitu Svatého stolce při pomoci Židům, na prvním místě Židům pokřtěným, ale i ostatním může diskvalifikovat činnost původně rakouského biskupa Aloise Hudala, který r. 1937 vydal obdivnou knihu o nacismu. Byl přesvědčen o možnosti pokřesťanštit nacismus.

Brzy po skončení války organizoval se spolupracovníky tzv. krysí stezku. Přes převážně německy mluvící italskou provincii Bolzano, s pomocí janovského arcibiskupa Giuseppe Siriho (od r. 1953 kardinála a údajně dvakrát vážného kandidáta na papežský stolec) odcházeli z území dnešního Německa a Rakouska nacisté, kterým se podařilo uniknout zajetí nebo zatčení.

S pasem od Pontificia Commissione di Assistenza (Papežská komise podpory) pak odplouvali převážně do Argentiny tehdy ovládané diktátorem Juanem Perónem spřízněným s fašistickou Itálií a nacistickým Německem. Je dochován koncept Hudalova dopisu Perónovi, v němž se žádá o 5000 víz. Píše tam o antikomunistických bojovnících, jejichž válečná oběť zachraňovala Evropu od sovětské nadvlády.

Na základě jednání za účasti dvou kardinálů Perón přistoupil na to, že poskytne asyl. Těmito oběťmi a zachránci Evropy měli být podle dostupných informací např. organizátor holokaustu Adolf Eichmann, velitel vyhlazovacího tábora v Treblince Franz Stangl nebo tak řečený anděl smrti z Osvětimi Josef Mengele.

Spokojíme se při pohledu na uvedená historická fakta s konstatováním, že Laudát přestřelil, když mluvil paušálně o utrpení církve za 2. světové války a že dramaticky přednesená odpověď poslance Jakubčíka byla rovněž jednostranná a proto nevýstižná? Měli bychom respektovat odlišnost politického a historického žánru.

V politické polemice sotva můžeme čekat pečlivé zvážení detailů. Mělo by však také být jasné, že církve se ze svých historických provinění nevyváží tím, že je budou popírat a stavět se do role obětí. Tváří v tvář kolaboraci s totalitními režimy jim pomůže spíš pokání než polemika.

    Diskuse
    JP
    June 23, 2014 v 13.33
    Nacistický režim a církev
    Ještě malá poznámka k tomu, jaký byl vlastně vztah nacistického režimu k německé církvi. Na jedné straně se tento režim snažil církev zglajchšaltovat, neboť v ní viděl účinný nástroj ovládání lidu. A jedna část církevní hierarchie skutečně na tuto hru přistoupila; kromě jiného zde působily určité "společné zájmy", jako byl antisemitismus především katolické církve. A také hierarchická struktura jmenovitě katolické církve se mohla do jisté míry krýt s novým vůdcovským principem.

    Na straně druhé, nejenže relevantní části nejen samotných věřících, ale i církevních hodnostářů se přinejmenším v určitých oblastech postavili proti režimu; například jeden biskup (nemám bohužel v paměti jeho jméno) svými veřejnými kázáními dokázal to, že nacistický režim zastavil svůj vražedný program "eutanazie".

    Ale i samotný režim měl k církvi (a ke křesťanství vůbec) velmi dvojaký postoj; jak řečeno na straně jedné ji zčásti úspěšně glajchšaltoval, ale na straně druhé křesťanství pro něj vždycky bylo ideovou "konkurencí", neboť Bůh nakonec stojí i nad samotným führerem.

    A je dochované svědectví jednoho příslušníka SS, který po válce zpravil o tom, že jeden vysoký činitel SS jim důvěrně sdělil, že "to s církví je teď jenom hra, teď ještě není čas na to je úplně zlikvidovat, to přijde až po konečném vítězství".

    Takže, vztah křesťanské církve respektive církví a NS-režimu byl skutečně velice ambivalentní; a v každém případě tu nějaké paušální obvinění z kolaborace neodráží historickou skutečnost.
    June 23, 2014 v 14.41
    každopádně
    byl vatikánské hierarchii dlouhá desetiletí mnohem bližší chorvatský kněz Alojzije Stepinac než hornorakouský sedlák Franz Jägerstätter. Ten totiž odmítl zachraňovat Evropu před bolševismem se zbraní v ruce. -- Kdo z těchto dvou byl opravdový křesťan? Říká snad někdo, že oba?!

    A nejde jenom o vztah katolické církve k nacismu, jde především o její vztah k válce.
    MF
    June 23, 2014 v 15.21
    Hloupé moralizování
    Je to hloupé moralizování teoretika, který jako by vůbec neznal reálný život. A navíc logika typicky českého antikomunismu, tentokrát transfomovaná panem bývalým farářem do antikatolicismu. Kontrast absolutně čestných, neposkrvněných, kteří si nezadali, a oproti tomu ta šedá masa, která se má propadnout do země hanbou za to, že "kolaborovala".

    Většina lidí se snaží nějak přežít nesnadná období, pokud to nějak jde. Málo kdo se hned hrne do mučednictví. Lépe to jde ve válce, na frontě, v obecné euforii, kdy padá strach, ale v běžném každodenním životě je to trochu jiné. Neprovokovat a doufat, že jednou bude lépe. A zvláště, má-li odpovědnost za nějakou organizaci a instituci. Kdy je potřeba zvážit, zda rozhodné protestní postoje, které instituci úplně zničí, nebo se snažit i za cenu ústupků něco udržet pro obcné blaho.
    Těžké rozhodování. To druhé bude vždy odsouzeno, to první - snad - oceněno, ale zjevně to nemohou dělat všichni, jinak by byl úplný konec. Ale díky těm, kteří dělali kompromisy a viděli věci realisticky, tady jsme a nedaří se nám zase až tak špatně.
    June 23, 2014 v 18.28
    U instituce (organizace) je patrně těžké jednoznačně rozhodnout, zda něco udělala nebo neudělala (zvlášť když je velmi početná), protože určité činy vždycky dělají jednotlivci. Dá se to ovšem brát tak, že někteří vysoce postavení jednotlivci instituci právně zastupují...
    Zato lze myslím jednoznačně říct, že instituce nemůže trpět. Trpět mohou vždycky jenom jednotliví lidé.

    JV
    June 23, 2014 v 18.37
    Tupost
    Já bych docela rád poděkoval autorovi článku, panu Štampachovi, za poctivou snahu ukázat na minimu prostoru podstatné skutečnosti týkající se vztahu katolické církve k Hitlerově třetí říši.

    Jako podstatné mi na celé kauze poslance za ČSSD, pana Jakubčíka, vyvstává tolikrát v minulosti ověřený fakt, že bezmála kdykoliv, kdy se vydají politici ČSSD na výlet do duchovního prostoru, předvedou značnou tupost. (Podobnou tupost předvedla před pár měsíci poslankyně za KSČM Semelová, když popírala zločiny komunismu.)

    Trochu se to přece jenom lepší, když se vedení ČSSD od výroků pana Jakubčíka distancovalo. Nicméně materialistický pohled na svět jdoucí ruku v ruce s nepochopením celé duchovní sféry je stále ohromnou bolestí české stranické levice.
    June 23, 2014 v 18.59
    Byl bych raději, kdyby nás politici ušetřili svých hodnocení historických událostí. Nejsou k tomu kompetentní. Charakteristické je, že zprávy o tom výroku většinou zcela pomíjejí otázku, k jakému zákonu to vlastně poslanec Jakubčík debatoval.
    Naproti tomu pan Štampach samozřejmě kompetentní je a jeho pohled je zajímavý.
    MF
    June 23, 2014 v 22.31
    Samozřejmě, že se socdem od výroků pana Jakubčíka nedistancuje. Oni jsou na to hrdí a myslí si, že jim to pomůže.
    A mezitím preference klesají. I ti katolící, kteří je dříve volili, na to už dnes nemají žaludek.

    Jen podotýkám, že doc. Štampach není historik, je to bývalý katolický farář, přesněji řečeno mnich, který se nějak musí se svým selháním vnitřně vyrovnat, což se projevuje tím, že kde může, tak na svoji bývalou církev plive.

    Přál bych mu, aby našel vnitřní pokoj.
    JV
    June 23, 2014 v 23.10
    Vážený pane Fraňku
    Vážený pane Fraňku,
    určitě nám všem, kteří tu diskutujeme, velmi sluší, když se vyjadřujeme k myšlenkové náplni článků a nikoliv k autorům článků.

    Nikdo z nás není bez chyby a nikdo z nás nezná druhého natolik, aby o něm mohl s dobrým svědomím vynášet jakékoliv soudy.

    Navíc my - a nejen my - kteří si uvědomujeme význam křesťanství, jistě nějakým způsobem (ať už více se blížící dokonalosti či méně) v sobě chováme lásku k bližnímu.

    Nedocenitelným přínosem k obecnému dobru, po němž nepochybně značná část lidí čtoucích Deník Referendum touží, pak je, když tato přirozená náklonnost člověka k člověku, je z našich diskusních příspěvků znát.

    S přáním všeho dobrého, Jiří Vyleťal
    MF
    June 24, 2014 v 9.37
    pane Vyleťale
    Vy přeci jako psycholog víte něco o motivaci lidského chování. Ono není tak zcela jedno, proč něco děláme a děláme to tak, jak děláme. A pokud někdo byl léta katolický kněz a pak se z něj stal veřejný nepřítel této církve, ztrácí na důvěryhodnosti.

    P.S. Znám několik odpadlých kněží, je to jejich vnitřní věc, proč nevydrželi a není vhodné, aby se v tom někdo patlal. Ale proti své církvi neútočí.
    FO
    June 24, 2014 v 9.51
    Pane Fraňku,
    psychologické patlání nechme stranou, užívejte si je, dělá-li Vám to dobře. Pokud jde o kompetenci I. Štampacha, není sice historik, ale religionista a teolog, je tedy zcela jistě kompetentní k tomu vyjadřovat se k tématům jako je historie církví.

    Pokoj v duši!
    MF
    June 24, 2014 v 11.27
    Pane Outrato
    Samozřejmě, kompetentní je. Ale proč se vyjadřuje vždy negativně? A pokud se vyjadřuje vždy negativně, proč byl v té církvi knězem?

    Vy přece vyučujete na univerzitě, tak by vám neměl být neznámý pojem kritického uvažování. Tedy to, co vy poněkud nepřesně naznačujete "psychologickým patláním".
    A ve vědecké praxi to znamená "střet zájmů". V každém mezinárodním časopise musíte deklarovat, že ve vztahu k předmětu zkoumání není u vás žádný střet zájmu.
    U doc. Štampacha zjevně je.
    June 24, 2014 v 11.32
    Marku Fraňkovi
    Domníváte se, že by pan Štampach měl být vůči katolické hierarchii loyální bez ohledu na okolnosti, za nichž byl nucen katolickou církev opustit?
    Je Vám snad známo, proč k tomu došlo?
    V čem podle Vás spočívá onen "střet zájmů"?
    MF
    June 24, 2014 v 11.47
    Pane Zilzere, to je přece dosti osobní, to zde nebudeme probírat. Nejsem si ale vědom, že by šlo o nějakou křivdu či nespravedlnost. A nenazval bych to ani "nucen opustit".

    Ale každý snad pochopí - a doufám, že i zdejší antikatolíci - že osoba, která se s jistou institucí rozejde ve nedobrém, není právě ten nejobjektivnější badatel v dějinách této instituce.
    June 24, 2014 v 13.24
    Střet zájmů mají i katolíci, kteří církev neopustili. Kdo by pak mohl o katolické církvi psát? Jen evangelíci? Ateisti? Židé?
    FO
    June 24, 2014 v 13.59
    Pane Kolaříku,
    to by se jistě dalo. Potíž je, že když to napíšete takto, je to zcela bezobsažný výkřik.
    FO
    June 24, 2014 v 14.40
    Pane Kolaříku,
    osobně mě neuráží ani Jakubčíkova řeč, natož Štampachův text. Jako křesťan nemám sebemenší problém s tím přiznat, že církve selhávaly a selhávají ve svých špičkách i prostých členech. Ano, je to tak, a případy kolaborace bychom si měli stále připomínat a stavět před oči.

    Upřímně řečeno mě děsí hlavně reakce představitelů církve a křesťanů, kteří mají zjevně problém s tím podívat se na odvrácené stránky svých církví, své identity. Proto toho, kdo říká nepříjemné věci, prohlásí za nepřítele. Moje cesta to není, ale pokud myslíte, že to je správné, budiž Vám to přáno.
    FO
    June 24, 2014 v 15.06
    Jádro pudla
    a toho, co chtěl říci I. Štampach, je podle mě v tom, že je stejně chybná generalizace na jednu i na druhou stranu - tj. že církev jako celek byla protivníkem a obětí nacismu, i že byla jako celek jeho spojencem. Mimochodem, podívejte se na reakci Duky, tam je přesně toto, že církev jako celek trpěla atd. Pro mě na stejné úrovni jako Jakubčíkova slova.

    Štampach vytýká Jakubčíkovi, že místo toho, aby rozvedl konkrétní argumenty, začal se hned omlouvat. To úplně chápu, diskuse o problému je pak vlastně nemožná, protože se vše převádí na nevěcnou rovinu.

    Já se nestavím na žádnou stranu, snažím se zvažovat vše co nejpoctivěji, a to co píšu je výsledek který mi zatím vychází, to je vše. nezůstanu tedy u žádného konstatování, ale samozřejmě nebudu vidět ve Vás či komkoli nepřítele. Přátelsky, F.O.
    June 24, 2014 v 15.29
    To hodnocení role církve za druhé světové do diskuse o restitucích vnesl poslanec Laudát. To, zda církev v době nacismu více trpěla nebo více kolaborovala nijak nesouvisí se vztahem státu a církve dnes u nás. Reakce poslance Jakubčíka byla stejně nevěcná jako ten Laudátův výrok. I když se mi zdá, že v Česku, na rozdíl od Slovenska, cirkev víc trpěla než spolupracovala.

    S nacistickým Německem ovšem spolupracoval z donucení, oportunismu či náklonnosti v nějaké době kde kdo - například Finsko, Sovětský svaz, firma IBM, členové britské a švédské královské rodiny, jeruzalémský muftí. Ten seznam by mohl být na dlouhé stránky.
    MT
    June 24, 2014 v 17.02
    Nevím, co je tak komplikovaného uznat, že tvrzení, že církev prostě kolaborovala nebo prostě trpěla a bojovala ve vztahu k nacismu, jsou jednostranná ... Jakubčík nebo Laudát s Dukou ...
    není mezi nimi žádný podstatný rozdíl ...

    Jednostrannost jako jednostrannost ...

    Pan Kolařík či pan Franěk tento rozdíl vidí ... v prospěch všech Duků a Laudátů ... na rozdíl od pana Outraty i Štampacha.





    MT
    June 24, 2014 v 17.02
    Nevím, co je tak komplikovaného uznat, že tvrzení, že církev prostě kolaborovala nebo prostě trpěla a bojovala ve vztahu k nacismu, jsou jednostranná ... Jakubčík nebo Laudát s Dukou ...
    není mezi nimi žádný podstatný rozdíl ...

    Jednostrannost jako jednostrannost ...

    Pan Kolařík či pan Franěk tento rozdíl vidí ... v prospěch všech Duků a Laudátů ... na rozdíl od pana Outraty i Štampacha.





    MT
    June 24, 2014 v 17.02
    Nevím, co je tak komplikovaného uznat, že tvrzení, že církev prostě kolaborovala nebo prostě trpěla a bojovala ve vztahu k nacismu, jsou jednostranná ... Jakubčík nebo Laudát s Dukou ...
    není mezi nimi žádný podstatný rozdíl ...

    Jednostrannost jako jednostrannost ...

    Pan Kolařík či pan Franěk tento rozdíl vidí ... v prospěch všech Duků a Laudátů ... na rozdíl od pana Outraty i Štampacha.





    FO
    June 24, 2014 v 17.24
    Pane Kolaříku,
    děkuji za vstřícnou odpověď, nicméně Vám musím sdělit, že Vámi naznačenou logiku "podpořil jste Štampacha, proto se stavíte proti nám" zcela odmítám, to není modus myšlení a života, ve kterém se pohybuji.

    Postavil jsem se proti podle mě nepodloženému útoku na Štampacha, stejně jako jsem hned v první reakci na facebooku vyslovil distanc od paušalizujících a jednostranných slov Jakubčíka. Mne do pozice zákopového bojovníka ve světě přítel/nepřítel nedostanete. Mějte se dobře!
    FO
    June 24, 2014 v 18.31
    To je jednoduché,
    Vy vidíte rovnici mezi Jakubčíkem a Štampachem, já nikoli. Vy na základě toho konstruujete, že kdo není proti Štampachovi, je pro Jakubčíka a tím proti Vám, já nikoli. Tolik k "zákopovému boji".

    Že jste odvedl řeč od tématu Štampach odpadlík, oceňuji. Nicméně jste jediným konkrétním argumentem nepodpořil svou tezi, že článek je špatný a neobjektivní. Já jej čtu tak, že církve (ne jen tu katolickou) hodnotí střízlivě, oceňuje jejich pozitivní činy např. na ochranu Židů, ale vidí i selhání. Proto s Vámi v tomto jednoduše nesouhlasím.
    June 24, 2014 v 18.32
    Věcná rovina původního sporu
    Jen znovu podotýkám, že v tom původním sporu Laudáta a Jakubčíka žádná věcná rovina nebyla. Utrpením ani kolaborací církve za druhé světové války se nedá zdůvodnit to, že by současný český stát měl být vůči požadavkům katolické cirkve vstřícný hodně nebo málo. S touhle demagogickou argumentací začal Laudát a Jakubčík reagoval hloupě.

    Kdyby bylo utrpení argumentem, měl by být Český stát vstřícný hlavně vůči Židům, kteří trpěli nejvíce. Na politické rovině náš stát vstřícný možná je, pokud bereme Israel jako toho, kdo si v podobě politické podpory zaslouží kompenzaci za osud československých Židů za války.
    June 24, 2014 v 20.21
    Panu Vyleťalovi ze Stodůlek do Stodůlek
    Vážený pane Vyleťale, píšete:

    "Nedocenitelným přínosem k obecnému dobru, po němž nepochybně značná část lidí čtoucích Deník Referendum touží, pak je, když tato přirozená náklonnost člověka k člověku, je z našich diskusních příspěvků znát."

    Tak s tím naprosto souhlasím a pokud v té přirozené náklonnosti člověka k člověku selhávám, budu rád, když mě na to vlídně upozorníte.

    s přáním všeho dobrého,
    Jiří Kubička, Praha 5 Stodůlky
    FO
    June 24, 2014 v 22.32
    Pane Kolaříku,
    Váš poslední příspěvek se mi velmi líbí. Vpodstatě s ním téměř zcela a velmi rád souhlasím. Ale jen téměř. Znova jsem si četl oba texty a musím uznat, že vyváženější je podle mě ten Štampachův. Proč: protože se sice zaměřuje na negativa, ale dává mnohem větší prostor pozitivní stránce než naopak Zdechovského text stránce negativní. Ten to odbyde částí jedné věty o tom, že někteří katolíci kolaborovali.

    Zdechovského článek je v žánru apologie a ani se nesnaží být kritickým pohledem, to chápu a nezazlívám mu to, zvláště v kontextu toho co píše o historii své rodiny. Nicméně při vší sympatii k němu nemůžu jeho text považovat za vyvážený.

    Dále jste myslím nevzal v potaz, že Štampachův text není jen o římskokatolické církvi, ale zdůrazňuje i to, že mezi německými evangeliky, kteří měli a mají demokratické církevní uspořádání, byla míra kolaborace s nacistickým režimem mnohem větší než u katolíků, jejichž církev má, slovy článku, absolutistické uspořádání. To nezní příliš jako to, že katolická církev je největším zlem na světě, jak píšete?

    Jistě by si Štampachův článek zasloužil upřesňující polemiku z pera odborníka na dějiny církve. Tou ale, domnívám se, Zdechovského text není.

    Prohlášení předsedy Sobotky jsem velmi uvítal a přihlásil se k němu. Bylo třeba odsoudit Jakubčíkova slova ne proto, že byla zaměřena proti církvi, ale proto, že byla nepřijatelně zjednodušující a historicky nepřesná. Nemyslím si ale, že by vyjadřovala nenávist k církvi. Neznalost v každém případě. I to je u zastupitele těžko omluvitelné. Jestli by ale kvůli tomu měl odstoupit, se neodvažuji soudit.

    Jinak skutečně upřímně děkuju za tuhle naši diskusi. Důležitější než to, kolik lidí tu bude nebo nebude souhlasit s tím co píšu je to, jestli jsme se my dva, kteří tu vedeme tuto rozmluvu, trochu přiblížili k lepšímu pochopení pozice druhého. Doufám, že ano. Ještě jednou děkuji a zdravím!
    MK
    June 24, 2014 v 22.44
    Navrhuji pro vyváženost do kompromisu mého jmenovce zahrnout i magory z OSA ČR, aby měl ten kompromis grády.

    Článek pana Štampacha rozhodně není objektivní, protože argumenty jedné strany shazuje deklasujícím jazykem, a manipulativními formulacemi. Ale na rozdíl od pana Zdechovského (nebo fanatiků z OSA) se alespoň obtěžuje argumenty uvést. Že je to někomu málo? Jistě. Ale pak nechápu jeho podporu panu Zdechovskému.
    MP
    June 25, 2014 v 0.44
    Michaelovi Kolaříkovi
    Co je to objektivní nebo "vyvážený" článek? Dokonce i v novinářském, hodně alibistickém pojetí se taková slova používají jen v souvislostí se zpravodajstvím. Pro hodnocení Štampachova textu se z hlediska žánru hodí spíše kriteria typu:"věcně fundovaný", "argumentačně konzistentní" apod. Pochopitelně je subjektivní, tedy napsaný z jasného a vyhraněné osobního stanoviska, které tak autor nese na trh spolu se svoji kůží. Proč by taky někdo četl článek od autora, kterému je téma lhostejné. " Nechť každý řekne co nejlépe, co o věci smýšlí a pravdu ponecháme bohu"
    PM
    June 25, 2014 v 14.07
    Obnažování selhávání politiky církevních instancí není běžnou normou
    Třeba nedávno papež exemplárně ojediněle exkomunikoval tu část mafie, která se považuje za zbožné katolíky. Doprovodil to slovy: ...jestliže obdiv boha nahradí obdiv peněz, otevře se prostor hříchu, osobnímu zájmu a útisku...... a kdo toto vzývá k církvi nepatří.
    Rád bych zaslechl od pana Duky podobný výrok vůči katolické mafii zdejší provenience, jakož i katolíkům potrefených obdivem ke kapitálu.......... i když se nejedná o organizaci s ročním obratem 116 miliard Euro.
    June 25, 2014 v 20.21
    V podstatě souhlasím s panem Profantem,
    článek pana Štampacha je opravdu argumentačně a věcně vyvážený. O to více jaksi vypadávají poslední dva odstavce, které nečekaně straní pohledu kolektivní viny na církev (církve) během nacismu. V tom je mi bližší a vyváženější reakce B. Sobotky.

    Nelze hodnotit postoj v historii bez historického kontextu, o který se pan Štampach sice snaží, ale nedotahuje ho. Opomíná fakt, že v mnoha případech byla katolická církev do skryté nebo místy až otevřené podpory fašistickým režimů v podstatě vržena (slovy světového filozofa a mimochodem člena NSDAP Martina Heideggera - to nepíšu, abych ho dehonestoval, jen ukázal na tomto příkladě, že historie není černobílá). Církev byla z ideologických důvodů proti komunismu a hrozbě bolševických režimů, ale také se vymezovala proti angloamerickému kapitalismu, který podle některých vzešel z etiky reformace (Max Weber).

    Ambivalenci mezi tichou podporou holocaustu a zároveň tichou záchranu života mnoha židů prostřednictvím katolických institucí nelze brát jednobarevně. Hajlující kněží jsou asi tak stejným argumentem jako hajlující čeští umělci v Národním divadle po Heydrichiádě.

    Katolická církev byla natolik významnou společenskou institucí, že jejich představitele neunikli tlaku na podporu nacismu a fašistických režimů. Mnozí tím mohli nesprávně zdůvodnit, že je možné nacismus zkultivovat, odstranit z něj germánské novopohanství a zmírnit jej křesťanstvím.

    Poukaz na antisemitský charakter katolické církve je také nesprávnou cestou. Antisemitismus byl hluboce zakořeněn v Evropě již od středověku a v nacismu došlo jen k jeho vyhrocení. Že také prostřednictvím představitelů katolické církve? Bylo by divné, kdyby se tyto jevy katolické církvi vyhnuly.

    Neopomeňme ani fakt, že řada bojovníků proti nacismu, včetně mnoha komunistických pohlavárů, také byli členy katolické církve. Pokud je papež Pius XII. neexkomunikoval jako maršála Tita. Ale ani exkomunikace neznamená, že dotyčný přestává být členem katolické církve, jen nesmí přijímat svátosti. Ale na to je odborník třeba pan Štampach.
    JS
    June 26, 2014 v 12.48
    A co evangelíci
    Vzhledem k několika katolickým diskutérům, se tu píše pořád o vině či nevině římskokatolické církve. Ale Štampachův článek uvádí i evangelickou církev, která si zadala neméně, nebo snad i více. Poměřovat míru viny je samozřejmě ošidné, důležité, je jak s takovou vinou naložit. V této diskusi máme řadu ukázek tzv. Plzákova axiomu: zatloukat, zatloukat, zatloukat. K tomu ještě pánové přidávají osobní dehonestaci kritiků.

    Evangelická církev v Německu po válce reagovala na své selhání v tzv. Stuttgartském prohlášení viny z října 1945. Mimo jiné se v něm píše: S velkou bolestí prohlašujeme: naším prostřednictvím utrpěly mnohé národy a země nekonečné utrpení. To, o čem jsme často svědčili v našich sborech, vyslovujeme teď jménem celé církve: Dluhá léta jsme ve jménu Ježíše Krista bojovali proti duchu, který byl strašlivým způsobem vyjádřen v národně socialistickém násilnickém režimu, ale sami sebe obžalováváme, že jsem nevyznávali statečněji, nemodlili se věrněji, nevěřili radostněji a nemilovali vřeleji. http://www.ekd.de/glauben/bekenntnisse/stuttgarter_schulderklaerung.html

    Křesťané a potažmo církve se od ostatních neliší tím, že jsou bez hříchu. Měli by se lišit tím, že svá selhání dokážou přiznat, žádat o odpuštění a tak vytvožit předpoklady nového začátku. Někdy to ovšem trvá. Často se oběti nedočkají.
    June 26, 2014 v 12.54
    měli by se lišit?
    Pořád stejná otázka:
    Není přiznání chyb a selhání a žádost o odpuštění povinností každého člověka vůči vlastní důstojnosti? Proč se mají křesťané "lišit"?!
    JS
    June 26, 2014 v 15.23
    Pěkná otázka.
    Křesťanství patří historicky k proudům, které takovému typu lidské důstojnosti hlásí - a i s tím univerzalistickým nárokem, který důsledně rozvedl humanismus - také zatím především jako nárok.Ta hranice se nekryje s církví/necírkví, takže ta moje závěrečná poznámka je spíš zrcadlo křesťanské nadřazenosti.
    ??
    June 27, 2014 v 8.33
    Hezka diskuse ale...
    Po Bratislavskem rozsudku ohledne Babise , je patrne kodifiklovano, ze i o vecech historicky dokumentovanych rozhoduje soud a svedci. Protoze nemame svedky, ktery by mohli dosvedcit ze prikaz k upaleni Giordana Bruna dal nejaky cirkevni papalas , je cirkev nevinna. Protoze nejsou svedci, kteri by dosvedcili prikaz k vytvoreni inkvizice, je cirkev nevinna. Protoze neni svedek ( ani papir ), ktery by dosvedcil Hitleruv prikaz k likvidaci zidu, je Hitler nevinny. Protoze neni svedek, ktery by dosvedcil , ze Horakovou mucili, ma Semelova pravdu. Proc je tedy na ni podano trestni oznameni ? Prestoze se Bush priznal k vydani prikazu k zlocinne valce je nevinny. Prestoze Obama podporuje islamisticke teroristy v Syrii a muceni v koncentracich rizenych Americany, je nositel Nobelovy ceny miru. Jak se vlastne v takovem "gulasi" muzeme bavit o vine a moralce ? Zkratka, po Bratislave "je jasne" ze vsechny archivni dokumenty mohou byt zfalsovany. Co je to pravda ?
    June 27, 2014 v 8.43
    Jiřímu Silnému
    Ano, tam směřovala moje otázka.
    Ač se nepovažuji za křesťana, nepochybně "sdílím" mnohé, co křesťanství ústy Ježíše Krista hlásá. Je to humanistické poselství. A to, že bylo tolikrát (i představiteli církví) pošlapáno, na tom nic nemění.

    Každý z nás se musí životu vystavit, směřovat k tomu, co Karel Kosík nazývá "otevřeno". A tedy se pokud možno neuzavírat do nějaké skupiny.
    Souvisí to také s otázkou, může-li člověk svůj život vést čistě soukromě a zároveň se vyjadřovat k věcem veřejným. Tady vidím vážný rozpor.
    JS
    June 27, 2014 v 10.43
    Ideály
    jsou pošlapávány soustavně, ale některé se zase zvednou, některé jsou jako pýr a prorostou i betonem. Myslím, že vyjadřovat se k věcem veřejným může a má každý, kdo chce. Myslím, že má smysl se spojovat s jinými do skupin v zájmu společného působení ve směru, na kterém se skupina shodne, ale tu otevřenost také vidím jako úplně klíčovou. Ostatně všichni patříme do mnoha skupin, skládáme se z mnoha identit. Snaha redukovat toto bohatství na příslušnost k jediné, přesně ohraničené skupině vládnoucí pravdou a spásou je ubohá.
    RJ
    June 30, 2014 v 12.32
    Několik postřehů
    K obrazu církve a evropského křesťanstva patří kromě katolicismu a hlavních směrů protestantismu i pravoslaví. Je zajímavé, že pravoslavní se dokázali v letech 1940- 1945 nacistům ve více případech postavit. Je znám třeba odmítavý postoj synodu biskupů Bulharské pravoslavné církve k deportacím Židů, anebo odvážné přihlášení se pravoslavného arcibiskupa jako prvního do transportu, když začínali deportace ze Soluně obsazené německými a italskými fašisty. Tisíce Židů pak bylo zachráněno, když řecký arcibiskup Damaskinos prohlásil, že pravoslavní kněží mají vydávat falešné křestní listy židovským spoluobčanům, pokud tito o to požádají. U nás připomenu ukrývání atentátníků na Heydricha pravoslavnými (předtím v srbské jurisdikci) v katedrále sv. Cyrila a Metoděje na Resslově ulici v roce 1942. Méně známý v České republice je příběh pravoslavného mnicha z východního Slovenska Vasilije Ptaščuka „slovenského Schindlera“ (1874-1947), který zachránil před deportacemi přibližně 600 židovských spoluobčanů a byl mu dokonce udělen titul „Spravedlivý mezi národy“.
    K článku samotnému jenom pro úplnost – nenašel jsem v něm zmínku o situaci v tehdejším ustašovském Chorvatsku a na území Bosny a Hercegoviny. Tam však zřejmě došlo za druhé světové války k největším selháním římskokatolické církve na úrovni jak institucionální, tak na úrovni jednání jednotlivých kněží. Docházelo tam třeba k tomu, že byli pravoslavní Srbové (a dokonce i malé děti) před popravou „překřtívány“ na římské katolíky a někteří kněží se dokonce stali významnými veliteli vyhlazovacích táborů např. Tomislav Filipović-Majstorović, který proslul krutostí.
    Kvůli v podstatě dobrým ekumenickým vztahům se dnes toto již raději nepřipomíná a dovoluji si také poznamenat, že někteří katoličtí kněží se chovali statečně a hrdinsky a mnozí z nich za to zaplatili životem. Jakkoliv se ale dnes objevují snahy omlouvat postoje tehdejšího papeže Pia XII., který měl nepochybně pozitivní vztah k Německu a dokonce před válkou celá léta v Německu působil i jako apoštolský nuncius - po přečtení několika studií o něm si myslím, že se v jeho případě jedná o rozporuplnou postavu.
    V každém případě zkušenost z nacismu i komunismu učí, že by si každá církev a asi i každý křesťan měl dávat pozor na to, jak daleko zachází ve spolupráci s tím - kterým režimem anebo s tím - kterým politickým systémem.
    + Další komentáře