Nacismus jako extrémní levice?

Snaha ztotožnit nacismus a fašismus s extrémní levicí přichází ze strany těch, kteří jsou přesvědčeni, že ze strany pravice přichází vše dobré, zatímco ze strany levice vše špatné, a tudíž není možné, aby něco tak zvrhlého jako nacismus bylo pravicové.

V posledních letech začali někteří novináři tvrdit, že nacismus či fašismus nejsou ve skutečnosti extrémní pravicí, ale extrémní levicí. Této interpretaci nahrává mj. pojem „nacionální socialismus“, neboť (jak tvrdí tito novináři) „socialismus je přece levicový“. Jenže nacionální socialismus není totéž co socialismus. Uváděný argument je čistě z logického hlediska asi tak opodstatněný jako věta: Kočičí zlato je zlato, tudíž je drahé.

Pokus ztotožnit nacismus a fašismus s extrémní levicí přichází ze strany pravicových komentátorů, kteří snad z jakýchsi emocionálních důvodů jsou přesvědčeni, že ze strany pravice přichází vše dobré, zatímco ze strany levice vše špatné a tudíž přece není možné, aby něco tak zvrhlého jako nacismus bylo pravicové. Tato argumentace má svůj instrumentální rozměr, to znamená, že je nástrojem politického boje. Pokud by se podařilo překřtít nacismus na extrémní levici, znamenalo by to diskreditaci pojmu „levicový“ vůbec, což je možná i cílem některých lidí, kteří tuto myšlenku hlásají.

Jediný způsob, jak dokázat, že nacismus je levicový, by bylo doložit, že odpovídá jakési definici „levicovosti“. Jenže taková definice neexistuje, pojmy pravice a levice jsou spíše zvykové a některé jejich atributy se v průběhu času proměňují.

Přesto existují historické důvody, proč to či ono označujeme buď za pravici, nebo naopak za levici. Za historické atributy levice bylo zpravidla považováno to, že levice se zastává neprivilegovaných vrstev a chudších lidí, usiluje o společenské změny, je progresivní, rovnostářská, odmítá nacionální šovinismus. U pravice se předpokládalo, že se bude zastávat zájmů bohatých a privilegovaných občanů, bude spíše konzervativní, bude zdůrazňovat společenskou hierarchii či význam individualit a bude více nacionalistická. Později se to mohlo trochu pomíchat. Například v zemích s levicovou diktaturou vznikla nová mocenská elita, jež sice proklamovala rovnostářství, pokrokovost apod., v praxi si však nutně přála udržení stávajícího pořádku a svého výsadního postavení.

Poměříme-li skrze tyto znaky nacismus a fašismus, pak zjistíme, že nejsou o nic levicovější, než např. politika Otto von Bismarcka – neslavnějšího německého konzervativce devatenáctého století. Pro Bismarcka i pro nacisty byla otázka sociální především otázkou taktiky, jak získat masy a odvést je od podpory levice, která pro ně byla úhlavním nepřítelem i zrádcem národa. Nacismus vyznával společnost hierarchizovanou a poslušnost vůči silnému vůdci. Teorie o nadřazenosti vlastní rasy a vlastního národa se naprosto neslučuje s levicovým rovnostářským kosmopolitismem. Pro fašismus je typické i jakési ultrakonzervativní blouznění o návratu ke ctnostem mytického dávnověku, tj. antického Říma či germánského pohanství.

Pokud se budeme zabývat nacismem a fašismem v historickém kontextu při zohlednění různých okolností, včetně toho, jak sami jeho tvůrci svoji nauku vnímali, zjistíme, že těch levicových atributů v nich až tolik není. Samozřejmě totalitarismus nacistický má společné znaky s totalitarismem komunistickým, ale ty často vyvěrají z podstaty fungování totalitního státu, nikoliv z jejich pravicového či levicového směřování. Komunistům (jakožto extrémní levici) můžeme vyčítat leccos, ale to, že by se profilovali před svými sympatizanty naukou o podřadnosti Židů, Romů či jiných etnik, to rozhodně k jejich ideové výbavě nepatří.

Původ dělení politické scény na pravici a levici sahá k francouzské revoluci, kde při shromáždění generálních stavů měli privilegované stavy – tj. šlechta a duchovenstvo – čestné místo po královské pravici. Odtud pak spojování pravice s konzervatismem a zájmy bohatších a levice naopak s radikálními změnami a zájmy chudších. Ve skutečnosti však má každá doba svou specifickou pravici a levici a tato označení jsou tudíž zákonitě relativní (!), neboť každá pravice se vymezuje vůči své současné levici a naopak. Při používání pojmů levice a pravice proto nelze odhlížet od dobového kontextu a od vzájemného poměru tehdejších politických proudů vůči sobě.

Pokus o překřtění nacismu na extrémní levici je v současnosti poměrně rozšířený. Celkem nepřekvapí, že tato tvrzení vychází z řad přesvědčených „pravičáků“, jako příklad je možné uvést některé články na serveru reformy.cz. Za pozornost však stojí, že se s tímto názorem začínáme opakovaně setkávat i na veřejnoprávních médiích. Například na Českém rozhlase 6 projevili v posledních letech tento názor komentátoři Petr Žantovský, Petr Příhoda a Jiří Berounský. Jiří Berounský například označuje dělnickou stranu na „vulgární levici“, ačkoliv připouští, že politologové je považují za extrémní pravici, což se jemu zjevně nezdá. Petr Příhoda se zase diví, že nacismus by měl být extrémní pravicí: „V posledních měsících vzrůstá aktivita příslušníků hnutí, označovaného jako pravicový extremismus. Proč pravicový, není jasné. Za naši politickou pravici se chce považovat ODS. Že by Dělnická strana nebo Národní odpor byly právě jejími ocelovými pěstmi?“ O něco dále nás přesvědčuje, že fašismus vyrůstal z levicového ideového podhoubí.

Na toto „divení se“ bych rád odpověděl: Pánové, abyste něco takového mohli tvrdit, pak musíte nejprve definovat pravici a levici. Dokážete to? Obávám se, že nikoliv. Pravici nelze definovat tak, že jí „chce“ být ODS. Sám nevím o žádném atributu, který by bylo možné použít jako jednoznačné dělící kritérium. Náhodně vybrané vlastnosti nic neřeší. To, co předvádíte ve svých komentářích, odpovídá úchvatným argumentačním metodám sofistickým: Pampeliška je žlutá, můj papoušek je žlutý, tedy můj papoušek je pampeliška. Nemůžete srovnáním dvou náhodně vybraných znaků ztotožnit dva odlišné jevy, když o jejich ostatních charakteristikách neřeknete zhola nic.

Všechny atributy pravice a levice historie promíchala. Je snad vlastností levice snaha po silném státu? A co anarchisté, kteří ho chtějí zrušit? Buduje levice sociální stát? A co konzervativci v Německu? Je to pravice, kdo usiluje o udržení starých pořádku či návrat k nim? A co komunisté po roce 1989? Osobně se domnívám, že asi jediné kritérium, které by možná obstálo ve všech historických epochách, je vztah pravice a levice k rovnosti lidí.

Chci zde zdůraznit, že pravice a levice jsou relativní pojmy sloužící k orientaci na politické scéně vždy v konkrétní historické situaci. Pravice a levice nejsou žádné ideové koncepty. Ty představují jednotlivé ideologie, jakými jsou liberalismus, konzervatismus, socialismus, komunismus, anarchismus, fašismus atd. Tyto ideologie lze dělit na pravicové a levicové, případně demokratické a protidemokratické, ale žádný z těchto ideových konceptů není totožný s pojmem pravice nebo levice.

Na závěr bych možná měl pro zmíněné jazykové inovátory jedno doporučení: Přestaňte se tak mocně identifikovat s pravicí a identifikujte se raději s konkrétními idejemi liberálními či konzervativními. Pak možná nebudete mít pocit, že váš osobní názor na politiku je vzorem pravicovosti pro všechny časy a ponesete méně úkorně to, že nacismus je tradičně označován za extrémní pravici.

A co si myslíte vy? Diskuse (10 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Petrasek Milan - penzista

Konfuze pojmů je mj Čtvrtek, 21.Června 2012, 13:12:24

způsobena účinnou propagandou vítězů neoliberální revoluce - pravice, která úspěšně nabídla občanskému vědomí poznatek, že Nový deal/sociální kapitalismus je přežitý projekt . Umožnila tak vnímat návrat ke klasickému liberálnímu kapitalismu, tentokráte založenému na "důkazech" víry ve spravedlnost trhu jako společenskou inovaci.

Bondink_ctverec

Jindřich Jedlička - Brno

Volnost-rovnost-bratrství versus Práce-rodina-vlast Čtvrtek, 21.Června 2012, 16:35:30

Samozřejmě, že čeští "echt" pravičáci, pořádající třeba přemoudřelé "hovory na pravici" a sdružení kupříkladu v DOST, mají názory postupně inklinující k fašismu. Že sami tvrdí opak je dáno tím, že se fašismus poněkud zkompromitoval, když svou "vládu" uskutečnil, takže je jim nehodí ten název (nikoliv jeho myšlenky).
Chcete-li nahlédnou to myšlení, doporučuji pozornosti fakt, že kolaborantská fašistická vláda torza Francie z města Vichy (1940-1944) změnila motto Francie, známé Liberté - egalité - fraternité, na "konzervativní" Travail - famille - patrie (Práce - rodina - vlast). Oni "echt pravičáci" prostě nemají rádi ani svobodu, a už vůbec ne rovnost či dokonce bratrství (ve významu solidarity, ne v pokrevním smyslu). Milují loajalitu ke svému režimu (skrytému za vlast), rodinu v klerikálním vydání, a práci pro ni samu, zdroj zisku pro jiné. Tak i "dělnická strana" má předobrazy v historii krajní pravice. Ta fašisty prosazená změna francouzského motta má krásný význam:
"Když je VLAST v prdeli, zapomeň na SVOBODU i ROVNOST, s nikým se NEBRATŘÍČKUJ, a jen PRACUJ pro vlastní RODINU." Ten význam najdete i v mnoha českých textech, komentářích a ideologických žvástech. To je vidění světa konzervativní pravice.

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Čtvrtek, 21.Června 2012, 17:06:14

Pravicí a levici se šermuje v každodenní politice a žurnalistice. Chceme-li politické doktríny a konkrétní programy výstižně zařadit, nevystačíme si s jednoduchým pravoletým schematem. Pro řazení směrů na celé hrací ploše politiky se hodí spíše dvě osy kolmé na sebe. Levicové by pak byly směry sociální, zatímco pravicové individualistické. Týkalo by se to hlavně ekonomicko-sociální oblasti. Druhá osa by vyjadřovala politicko-kulturní konzervativismus a autoritářství (nahoře od středu) proti hodnotovému liberalismu (dole).

Na příkladech lze ukázat, jak to řeší nesnáze s řazením směrů. Stalinismus by jako levicový a autoritářský byl vlevo nahoře. Dnešní demokratická levice by byla spíš vlevo a spíš dole. U tohoto schématu lze zajímavě myšlenkově experimentovat. Má-li to být exaktnější, lze použít metody takzvaného politického kompasu a řadit směry na základě jejich odpovědí na sadu 50 otázek.

Z tohoto hlediska je klasický fašismus a nacismus socioekonomicky vlastně někde kolem středu. Poválečný italský sociální stát bez velkých úprav používal fašistický zákoník práce (Carta di lavore). V nacistickém Německu se misilo soukromé podnikání se státní kontrolou podniků. A přesto je fašismus spolu s nacismem extremistický. Zní to jako svévolný paradox, ale jde o extrémní střed. Je totiž extrémní v konzervativismu a autoritářství (tyraníe, diktatura).

Dnešní pravice pozvolna opouští pravicový liberalismus (pozici vpravo a spíš dole, typické např. pro někdejší Unii svobody, zejména v jejím závěrečném období) a hájí své pozice stále autoritativnějšími metodami. Sune se víc doprava a nahoru v dvourozměrném schématu. Vedle kopírování starého sociálně středového fašismu (DSSS) se prosazuje neofašismus prosazující kombinaci nacionálního autoritativního konzervativismu s důsledně tržnim, asociálním programem (Joch, Bátora, D.O.S.T.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Čtvrtek, 21.Června 2012, 17:52:33

Já myslím, že kromě uváděných znaků je tady ještě ten fakt, že krajní pravice, jako např. fašisté a nacisté vždycky někoho vylučují, kdo je tady jaksi "nadbytečný" a tím pádem nemůže být účasten toho jejich "souručenství", v krajním případě mohou dokonce chtít, aby byl zlikvidován - např. určité rasy nebo národnostní či sexuální menšiny. Ti všichni se provinili už tím, že existují. Krajní pravice se potřebuje proti někomu vymezovat. Tohle levice nikdy nedělá. Možná se nějaký protižidovský aspekt částečně vyskytl kdysi u stalinismu, ale spíš skrytě než zjevně. V dnešní době levice, včetně komunistů, i když je třeba proti kapitalismu, není nikdy proti kapitalistům jakožto lidem. Ještě si myslím, že krajní pravice je i proti ženské emancipaci, což levice také nikdy nedělá.

Hanuš Karlach - Brno

Bezvadné, Čtvrtek, 21.Června 2012, 21:52:30

že se čelí tomu nesmyslu s levicovostí fašismu a nacismu. Drobnost jazyková: deverbativa (podstatná jména slovesná) ztrácejí zvratnou částici slovesa, ze kterého vznikla. Tedy: ne "divení se", nýbrž "divení", ne "hovění si" nýbrž "hovění". Ale jinak skvělé!

Jan Samohýl - Programátor, Praha

Celý problém má 2 roviny Pátek, 22.Června 2012, 08:27:28

První je, že pravice a levice jsou poněkud rozmazané pojmy, nicméně ta dělicí linie je celkem jasná. Levici záleží na sociální nebo jiné (mocenské) rovnosti, pravici v lepším případě ne, v horším požaduje explicitně nerovnost. Rozmazané to pak je v tom, že každý má měřítko "co je ještě nerovnost" někde jinde. Prakticky, oba přístupy mají svou slabinu, na kterou lze poukázat. V tomto pohledu je demokracie samotná levicovou, protože existuje explicitní pravidlo (jeden občan jeden hlas), které zachovává mocenskou rovnost.

Tady bych také rád oponoval paní Hájkové - libertariánství je také formou extrémní pravice, ale vůči nikomu se nevymezuje; nerovnost pouze ignoruje, ale nepožaduje ji. Proto je spousta lidí zmatená, protože pravicí se označují dvě částečně protichůdné věci.

Druhá rovina je, že existují lidé, kteří chtějí pojmy manipulovat. Proto se bývalý režim (nebo panem Štampachem zmíněný stalinismus) označoval za levicový, přestože byl méně mocensky rovnostářský než co bylo tehdy na Západě. Článek mě docela v tomto směru překvapil, fašismus samozřejmě (jako žádná forma autoritářství) levicový není. Možná se dočkáme i toho, že někdo bude tvrdit, že demokracie je špatná, protože přece každý viděl, jak dopadla v NDR. Tyhle myšlenky jsou asi obecně určeny lidem, kterým splývá "něco nějaké je" a "něco někdo nějak označil" (a jejich autorům bych rád vzkázal, že nejsme blbí, tak ať jde raději dělat něco užitečného).

Ani onen "politický kompas" tomu mnoho nepomohl, i když to asi někdo myslel dobře. Z mého pohledu (viz první rovina) jsou póly tři - (extrémní) demokratický socialismus; libertariánství až anarchokapitalismus; a jakákoli forma autoritářství. Takže ten kompas by měl být spíš trojúhelník, kde na ekonomickém uspořádání v autoritářském režimu fakticky nezáleží, protože politiku a ekonomiku lze v takové situaci oddělit jen těžko (aspoň já neznám nikoho, kdo by seriózně požadoval politické autoritářství a jeden z těch dvou ekonomických extrémů).

Filip Zíka - Úsobí

Pátek, 22.Června 2012, 08:57:25

Ono záleží na tom, co si pod tou krajní levicí a pravicí představujeme. Pokud se na to díváme z ekonomického pohledu a s extrémní pravicí spojíme minimum státních zásahů do ekonomiky, pak může nacismus nebo fašismus těžko představovat extrémní pravici. Tam jsou potom libertariáni či ještě dále anarchokapitalisté či příznivci Ayn Randové. V ČR je zástupcem tohoto proudu Strana svobodných občanů nebo Liberální institut.

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Pátek, 22.Června 2012, 12:59:28

Není, pane Samohýle, škoda, že ve Vašem schématu, na rozdíl od standardního politologického schímatu, které jsem představil, nelze rozlišit např. stalisnismus či maoismus od diktatury A. Pinocheta? A ještě skrombý dotaz: Nakolik ve Vašem osobním schématu hrají roli sympatie a antipatie k politickým směrům a nakolik je to pomůcka k rozlišení a zařazení směrů do souvislosti?

Stanislav Hošek - Český těšín

Problémem je skutečně pojmosloví. Neděle, 24.Června 2012, 17:06:38

Dělení na levici a pravici je tradiční především v sociálním smyslu, tedy že jde o dělení na bohaté a chudé, jak lidi, tak dneska státy. Podle toho dělení je politické vládnutí levicovým tehdy, když prospívá chudým a pravicové, když posluhuje bohatým. A v mých očích je jedno, zda je totalitní, diktátorské, autoritářské, či až co nejvíc demokratické. V tom směru jenom tvrdím, že ideálně demokratické neexistuje. Alespoň prozatím se nikde neuskutečnilo, protože všechny zastupitelské demokracie jsou vlastně svým smyslem pouze protifeudální institucí, jako při svém vzniku. Ba ani tak zvaná přímá demokracie jím nikdy nebude.
Dělení prezentované panem Štampachem (oba typy) je politology v převážné většině uznáváno. Nevymýšlel bych proto amatérsky nějaké nové, tedy ani třírohé. Jen si myslím, že v budoucnu se najde klasifikace stranických „rodin“ a i politických režimů či systémů ještě dokonalejší, které bude možné zobrazovat třeba jako prostorový objekt, a ne jenom plošný. Rozdělení na levici a pravici bych ale i tak zachoval jako zásadní, pro orientační hodnocení reálného chování politiků. Alespoň dotud, dokud budou existovat superbohatí a superchudí.
Podle mne je nutné dále zachovávat rozlišování mezi fašismem, nacismem a hitlerismem, ale také minimálně mezi socdemokratismm, socialismem, komunismem, stalinismem a reálným socialismem, který tady pan Heller nazývá protosocialismem. Chybí nám rovněž přesné rozlišování liberalismu a neoliberalismu, jako kupříkladu i konzervatismu, kterým může být i současná politika ČSSD, hlavního proudu KSČM.

Jan Samohýl - Programátor, Praha

Pondělí, 25.Června 2012, 13:07:12

Pane Štampachu, moc nevidím důvod to rozlišovat. V obou případech šlo o diktatury, jak se to ekonomicky a politicky zdůvodnilo byla věc jiná.

To "uznávané dělení" má jednu zásadní vadu, na kterou se snažím poukázat. Je rozdíl mezi filozofiemi, které nerovnost jen ignorují a které ji požadují. Můžete si to ještě dále rozdělit na politiku a ekonomiku, pokud chcete, a dostanete tak 6 os. V obou můžete buď zdůraznit rovnost (a svobodu ignorovat), nebo svobodu (a rovnost ignorovat), nebo autoritářství (kde potlačíte obojí).

Ten záasadní spor pravice vs. levice totiž není jen o bohatých a chudých. Konceptuálně se objevuje například u opensource licencí. To je něco, co by se mělo v tom rozdělení postihnout, a způsobuje to zbytečné spory.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.