V poslední době se nemohu ubránit dojmu, že mezi novináři mainstreamových médií a většinou občanů této země se rozevřela hluboká propast. Jako by novináři byli stále méně schopni a ochotni pochopit, jak prostý člověk cítí. Od médií bychom v ideálním případě očekávali, že budou mluvčími veřejnosti, že budou vyjadřovat její postoje, aby vox populi mohl dolehnout ke sluchu těch nahoře. Místo toho jsme si zvykli např. na to, že protestní akce občanských iniciativ jsou v médiích bagatelizovány, zesměšňovány apod.

Zajímavý komentář z pera Václava Vlka zazněl 21. 4. na Českém rozhlase 6. Autor zde připomněl legendární Jakešův projev, jmenovitě pasáž o tom, že když se ve vlaku nadává na komunisty, tak komunista radši strčí hlavu mezi kabáty, než by se své strany zastal. Tato slova dal do souvislosti s osobním zážitkem, kdy se před kamarády zastal „výdobytků kapitalismu“ a bylo mu vynadáno, že se zastává zlodějů, tunelářů a podvodníků. Václav Vlk si klade otázku po příčinách této nespokojenosti mezi lidem: „Všichni moudří a odpovědní v novinách i projevech dumají: Jak je to možný? Lid není spokojen a přitom se má tak dobře!“ Řekl bych, že je to dobře položená otázka. Jenomže Vlkova odpověď už tak pronikavá není. Prý otevřenými hranicemi dnes už mladé lidi nikdo neoslní, bruselskými normami se nám sem vrací socialismus, ekologie se skloňuje podobně lživě jako dříve „dělnická třída“, což ovšem nic nemění na tom, že dneska se máme líp třeba v tom, že můžeme v hospodě svobodně nadávat beze strachu z StB.

Citovaný komentář je jistě v hlavních médiích výjimečný tím, že propast mezi novináři a „lidem“ vůbec reflektuje, nicméně zároveň po praktické stránce demonstruje právě to, o čem píše, neboť ani autor není schopen příliš se vcítit do postojů lidí žehrajících na současné poměry. Konkrétně třeba se svobodou „nadávání“ to je trochu složitější a existuje mnoho důvodů, proč se nemálo lidí svobodně necítí. Samozřejmě dnes lze psát mnohem otevřeněji, s tím asi nikdo problém nemá, opakovaně ovšem slýchám ve svém okolí stížnosti na to, že se člověk musí bát říci v práci cokoliv kritického k poměrům na pracovišti, aby snad nepřišel o zaměstnání. Jeden ze čtenářů Britských listů shrnul své osobní zkušnosti takto: