Proč novináři mainstreamových médií nechápou nálady lidu?

Propast mezi mediální reflexí a potřebami společnosti narůstá. Novináři si nedokážou odpovědět na otázku, jak je možné, že „lid není spokojen a přitom se má tak dobře.“ Pokud si ji tedy, byť v této naivní a elitářské podobě, vůbec kladou.

V poslední době se nemohu ubránit dojmu, že mezi novináři mainstreamových médií a většinou občanů této země se rozevřela hluboká propast. Jako by novináři byli stále méně schopni a ochotni pochopit, jak prostý člověk cítí. Od médií bychom v ideálním případě očekávali, že budou mluvčími veřejnosti, že budou vyjadřovat její postoje, aby vox populi mohl dolehnout ke sluchu těch nahoře. Místo toho jsme si zvykli např. na to, že protestní akce občanských iniciativ jsou v médiích bagatelizovány, zesměšňovány apod.

Zajímavý komentář z pera Václava Vlka zazněl 21. 4. na Českém rozhlase 6. Autor zde připomněl legendární Jakešův projev, jmenovitě pasáž o tom, že když se ve vlaku nadává na komunisty, tak komunista radši strčí hlavu mezi kabáty, než by se své strany zastal. Tato slova dal do souvislosti s osobním zážitkem, kdy se před kamarády zastal „výdobytků kapitalismu“ a bylo mu vynadáno, že se zastává zlodějů, tunelářů a podvodníků. Václav Vlk si klade otázku po příčinách této nespokojenosti mezi lidem: „Všichni moudří a odpovědní v novinách i projevech dumají: Jak je to možný? Lid není spokojen a přitom se má tak dobře!“ Řekl bych, že je to dobře položená otázka. Jenomže Vlkova odpověď už tak pronikavá není. Prý otevřenými hranicemi dnes už mladé lidi nikdo neoslní, bruselskými normami se nám sem vrací socialismus, ekologie se skloňuje podobně lživě jako dříve „dělnická třída“, což ovšem nic nemění na tom, že dneska se máme líp třeba v tom, že můžeme v hospodě svobodně nadávat beze strachu z StB.

Citovaný komentář je jistě v hlavních médiích výjimečný tím, že propast mezi novináři a „lidem“ vůbec reflektuje, nicméně zároveň po praktické stránce demonstruje právě to, o čem píše, neboť ani autor není schopen příliš se vcítit do postojů lidí žehrajících na současné poměry. Konkrétně třeba se svobodou „nadávání“ to je trochu složitější a existuje mnoho důvodů, proč se nemálo lidí svobodně necítí. Samozřejmě dnes lze psát mnohem otevřeněji, s tím asi nikdo problém nemá, opakovaně ovšem slýchám ve svém okolí stížnosti na to, že se člověk musí bát říci v práci cokoliv kritického k poměrům na pracovišti, aby snad nepřišel o zaměstnání. Jeden ze čtenářů Britských listů shrnul své osobní zkušnosti takto:

„Za socialismu jsme se v zaměstnání nebáli, protože jsme o ně nemohli přijít. Pracoval jsem za socialismu i kapitalismu jako technik v chemičce. Probíhají tam tzv. 'výrobní porady'. Přál bych vám vidět rozdíl! Tenkrát bouřlivá diskuse a křik, dnes lidé se sklopenými hlavami, bojící se špitnout. [...] Většina lidí zažila v zaměstnání daleko větší svobodu než dnes. Všichni spolužáci z VŠCHT mi to potvrzují.“

Proč se například tato zkušenost obyčejných lidí nedostane někdy do hlavních médií? Proč se prakticky nic nedozvídáme o demonstracích ve Španělsku, v Itálii, v Québecu, o iniciativě Occupy Wall Street? Proč se mnohem více píše o osmitisícové protiputinovské demonstraci v Moskvě než o tisícové demonstraci proti vládě Petra Nečase, když vzhledem k počtu obyvatel obou měst jde o stejně velké demonstrace?

Jsou to jen řečnické otázky. Nejsledovanější média jsou v podstatě proestablishmentová a jen málokdy vykročí za rámec neoliberálního světového názoru, který ovšem řada občanů stále více vnímá jako vyprázdněnou ideologii těch nahoře. Ačkoliv jde o ideologii vycházející z ekonomického myšlení, nejpříznačněji se projevuje její všeobjímající moc právě v textech, které nemají se ekonomií nic společného. Je to paradoxní a trochu až komické, když např. inteligentní a kriticky myslící novinář Karel Hvížďala ve svých komentářích věnovaných problémům práva a korupce stále bez zjevného důvodu či příslušné argumentace opakuje jako nejprůměrnější agitátor, že reformy jsou nutné a všichni to víme. Mohl bych uvést mnohé další příklady z pera různých novinářů.

Nespokojenost se stávajícími poměry se v podstatě dělí do dvou zcela odlišných proudů. Jedna skupina lidí sdílí neoliberální konsenzus, který se ustálil v české společnosti v devadesátých letech, a za hlavní společenský problém považuje korupci. Jinými slovy: Režim i naše pravicové směřování jsou v pořádku, kalí nám to pouze osobní selhání několika jednotlivců. Druhá část občanů je kriticky naladěná vůči neoliberální ideologii a volá tudíž po určité změně myšlení. Mezi oběma skupinami není prakticky možný dialog, protože ten, kdo se vymezuje vůči neoliberálním premisám, je u první skupiny okamžitě v podezření z toho, že usiluje o návrat k předlistopadovému režimu.

Mimochodem mluvit o přednostech bývalého režimu před tím současným je pro lidi s jednodušším politickým myšlením způsobem jak ventilovat svou frustraci a nespokojenost. Toto myšlenkové schéma ovšem umožnila dlouhodobá rétorika ODS, která se snažila prezentovat samu sebe jako hlavní záštitu současného režimu a negaci toho minulého. Ona ve svých kampaních kladla rovnítko mezi komunismus a levici, ona sugerovala lidem, že levicová politika je cosi protirežimního a protidemokratického. Bylo to pro ni politicky výhodné, pro společnost to však má neblahé důsledky, jejichž extrémním projevem by mohla být diskreditace demokracie ze sociálních důvodů.

Zmíněnou propast mezi dvěma skupinami občanských iniciativ dobře ilustruje výrok Břetislava Rychlíka. Ten na otázku, proč pod protikorupční výzvou „Ukradli jste nám stát, vraťte ho zpátky“ chybí podpis představitelů iniciativy ProAlt, odpověděl těmito slovy: „Stejně jako pod výzvou není podepsána iniciativa D.O.S.T., není tam i ProAlt. Odmítáme radikální pravici i radikální levici. Navíc naše výzva neřeší sociální otázku.“

Zajímavá a možná i příznačná je též skutečnost, že se iniciativa ProAlt dostala do zprávy ministerstva vnitra o politickém extremismu za poslední čtvrtletí roku 2011. Ministerstvo vnitra definuje na svých politických stránkách extremismus jako „vyhraněné ideologické postoje, které vybočují z ústavních, zákonných norem, vyznačují se prvky netolerance, a útočí proti základním demokratickým ústavním principům, jak jsou definovány v českém ústavním pořádku.“ Zařazení ProAltu do souvislosti s levicovým extremismem ovšem není ve zprávě vysvětlováno tím, že by vystupovala proti demokratickým či ústavním principům, ale že kritika této organizace je latentně protisystémová: jak proti elitám, tak proti finančnímu systému. Působí to buď jako nechtěný humor nebo bezděčné odhalení podstaty kapitalismu. Extrémistou není ten, kdo je proti demokracii (dokazují to poměrně hojné texty proti demokracii i státu vůbec na stránkách Občanského či Liberálního institutu) extrémistou je ten, kdo je proti elitám a finančnímu systému.

Těžko říci, kdy a jak se podaří překlenout propast mezi mediálním světem a každodenní zkušeností většiny občanů. Na jednu stranu nelze novinářům jako celku upřít to, že v poslední době vytváří silný tlak na řešení problémů korupce, který může mít své pozitivní důsledky ve zlepšení politické kultury v České republice. Na druhou stranu dopad podobných mediálních kampaní může být z hlediska občanské společnosti dvojznačný. Namísto systémového řešení společenských problémů může totiž nastoupit odhalování „viníků“, což byl v historii oblíbený a účinný způsob, jak prodloužit životnost určité ideologie a s ní spojené mocenské elity. Zároveň však mohou být tímto způsobem nastaveny určité mantinely pro její chování.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Troufám si tvrdit, že toto je jeden z nejlepších textů jaké se dodnes v DR objevily. Čtvrtek, 31.Května 2012, 10:33:39

Tím jak jasně formuluje otázky může být - a doufám, že bude - základem další diskuse.

(Možná by nebylo marné, kdyby se redakce pokusila zorganizovat něco jako trvalejší diskusi o současné novinařině společně se žurnalisty z oněch "mainstreamových" médií (včetně televize, Literárních novin, ale třeba i bulváru)? Za pokus to stojí. Jinak totiž poroste množina lidí, kteří novináře "an sich" s Milošem Zemanem šmahem prohlásí za pitomce nebo si alespoň s Jiřím Paroubkem zapovědí s nimi komunikovat. Což rozhodně není odpověď na autorem popsané problémy.)

PS: Jisté drobné atmosférické změny v mainstreamu oproti bezprostředně předchozím letům pozorovat lze: jednak v tónu jakým se mluví o levici, jednak např. v tom, že i televizi se častěji objevují např. lidé jako Ilona Švihlíková nebo Ondřej Lánský. (Aniž bych chtěl přeceňovat sledovanost a dopad takovýchto pořadů.)

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

malý exkurs (odbočka) do teorie Čtvrtek, 31.Května 2012, 19:52:31

Bezcharakternost (Gesinnungslosigkeit) novinářů platí Lukácsovi za vrchol zvěcnění. Zbožní charakter jejich práce je skryt za fasádou „duševní práce“, „odpovědnosti“ atd. Toto zdání je tím klamnější a je tím obtížnější je prohlédnout, čím hlouběji zvěcnění proniká do „duše“ toho, kdo svůj výkon prodává jako zboží.
(György Lukács “Dějiny a třídní vědomí” – český překlad /Lubomíra Sochora/ této elementární knihy dostalo nakladatelství Svoboda začátkem 70. let. Tehdy pochopitelně už nevyšel a rukopis překladu se pravděpodobně ztratil? Originál je dostupný ZDE: http://phoenix.blogsport.de/images/lukacsgeschichteklassenbewusstsein.pdf)

To, co před 90-ti lety analyzuje Lukács nebo před 140-ti Nietzsche vede ke stále aktuální otázce:
-- co je třeba k tomu, aby se žurnalista vymanil (emancipoval) ze zde popsaného postavení a přestal být "nádeníkem", otrokem ve "službě dni (jour)" (Nietzsche).

Stanislav Hošek - Český těšín

Ustrašenost novinářů a jejich brojení proti korupci Pátek, 1.Června 2012, 19:23:13

Nedivme se novinářům, oni jsou na tom stejně, jako vzpomínaní dělníci na dnešních „výrobních“ poradách.
Novinářské „tažení“ proti korupci je pak viditelnou burkou, pod níž se umně skrývá realita korupčního systému zavedeného dokonce mnoha zákony.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.