František je málo

Před papežem Františkem stojí velký úkol. Stav, ve kterém se soudobá katolická církev nachází, je dramatický. S nadsázkou se dá říct, že katolická církev neexistuje. Katolíci potřebují papeže, který by jejich církev znovu vystavěl.

Papež František si během několika málo měsíců dokázal získat přízeň médií i velké části evropského a amerického veřejného mínění. Řečeno marketingovým slovníkem, nový papež úspěšně provedl rebranding katolické církve a pozvedl tím upadající prestiž této organizace. Ovšem zatím nechává stranou otázky změny prožívání víry u řadových věřících a budoucnosti samotného papežství. Otázky, na kterých si vylámali zuby jeho poslední předchůdci.

Konflik s modernitou
František se ve svém novém přístupu vůči soudobému světu nachází v kontinuální diskontinuitě se svými dvěma předchůdci. I současný papež provádí kritiku kapitalistické modernity ale z poněkud jinak tónovaných pozic než Jan Pavel II a Benedikt XVI.

Oba předchozí papežové se zaměřovali na kritiku sekularizace společnosti míněnou jako vytrácení se náboženského významu z celé řady oblastí každodenního života a především oslabení morální a politické pozice náboženských organizacích v otázkách tzv. biopolitiky (rodinné politiky, potraty, euthanasie a podobně).

V této kulturní snaze měla zásadní pozici kritika hedonismu, formovaná jako kritika drtivé většiny současné kultury a jako odmítnutí téměř všech životních stylů typických pro soudobou Evropu a Ameriku. Nová evangelizační snaha byla zaměřena především na vytvoření etické hegemonie v biopolitických otázkách a na snahu vytvořit kulturně specifického „katolického životního stylu”.

Papež František samozřejmě sdílí kritiku sekularizace společnosti. Jak je dobře patrné z jeho poslední Apoštolské exhortace, sekularizace je ale tematizována skrze kritiku fetišizace peněz a redukce člověka na zboží. To neznamená, že by stará kritika hedonismu byla zcela zapomenuta, avšak je patrné, že ustoupila do pozadí.

Tato sociálně-ekonomická kritika je nepochybně poplatnější společenským podmínkám současné globální krize a tvoří spíše moral suassion vůči politickým orgánům než snahu o hegemonii v otázkách hospodářské politiky.

Jak vysvětluje Mario Toso, tajemník Pontifikální rady pro Spravedlnost a Mír, „Utopie pro papeže představuje nikoliv neuskutečnitelný ideál, ale zakusení demokratického života, a zhmotňuje ji sociální a demokratický stát, který je výsledkem snah a bojů proti předchozím liberálně-buržoazním státům a proti totalitním zřízením”.

Papež byl ze strany některých konzervativní amerických kruhů označený za marxistu, nálepku kterou pontifik odmítl v nedělním vydáním deníku La Stampa. „Marxistická ideologie je chybná, ale mezi marxisty jsem v životě poznal mnoho dobrých lidí, a proto se necítím zahanben jsem-li takto označen.

Nepochybně kritika redukce člověka na zboží je vlastní filozoficko-politické tradici marxismu a obě vize sdílí názor, že je nutné znovu ustanovit primát osob a jejich potřeb nad věcmi a penězi. Dynamiky osvobození jsou však zcela odlišné.

V katolické tradici je osvobození zakotveno v transcendentálním řádu a je osobní vykoupením, zatímco v marxismu je osvobození výsledkem sociálního konfliktu, kde uspěje jeden partikulární segment společnost (dělnická třída či více postmoderně naladěný lid), který se stane výrazem univerzálnosti skrze tzv. Diktaturu proletariátu. Rozdíl mezi oběma doktrínami je jasný a nepřekonatelný, v mnohých ohledech příbuzný rozdílu ležící mezi konceptem sociální spravedlnosti a radikální rovnosti.

Zastřené schizma
Jestliže papež František dokázal skrze svoji komunikaci navenek zkrátit vzdálenost katolické církve od soudobých společnosti, nový pontifik se zatím nedokázal vypořádat se zastřeným schizmatem, který protíná katolickou církví. Tímto výrazem, který poprvé použil křesťanský filozof Pietro Prini na konci 90. let, se nemyslí jen stále více se odlišující postoje mezi církevními hodnostáři a věřícími v oblasti sexuální nauky, rodinné politiky či dialogu s ostatními kulturami a náboženstvími.

Zastřené schizma má daleko hlubší kořeny, které protínají tuto světskou rovinu, a dotýkají se samotného prožívání víry. Je v tomto ohledu pozoruhodné, že mnohé demoskopické výzkumy ukazují, že široké vrstvy katolíků sice věří v boha ale nikoliv v některé ústřední náměty katolické a křesťanské víry, jakými jsou zmrtvýchvstání a spasení duše i těla, prvotní hřích či svatá Trojice.

Toto schizma je dobře vyjádřené v práci Co zbylo z katolíků v Itálii, kde sociolog Marco Marzano líčí pocit odcizení tamních kněží, když slouží pohřební mší. „Když do kostela dorazí rakev tak si sednou jako by byli v divadle. Chápeš to? Pro ně je to čiré představení,” řekl sociologovi jeden z knězů a nemocničních kaplanů, se kterým nahrál rozhovor.

Pro většinu katolíků je v současnosti jejich víra buď otázkou folklóru a zvyklé formy oslavy přechodných rituálu (zrození, dospělosti a úmrtí) či velice obecná víra ve vyšší bytost. A i ty nejživější výrazy katolické víry v současnosti jsou organizovány buď kolem charismatické osobnosti kněze či zakladatele hnutí laiků či kolem sdílených společensko-volnočasových aktivit.

Dosavadní papeži reagovali na zastřené schizma posílením ortodoxie na katolických teologických fakultách a obecně v jim podřízených vzdělávacích institucí.

Počet vysokoškolských pedagogů vyhozených z teologických fakult kvůli odlišným názorům v některých teologických otázkách (například Prvotního hřichu) je značný, a dle kněží, již zažili Koncil Vatikánský II, je mladší generace kněží daleko konzervativnější než byla ta jejich. Ovšem ani to nezastavilo transformaci prožívání víry katolických věřících.

Současně vystává otázka co si počít s institutem papežství. Je patrné, že charizma papeže stále zůstává symbolem a zárukou jednoty nepřehledného soustroví, kterým se stala katolická církev. Současně světská moc, zhmotněna ve Státu Vatikán, je čím dál více zdrojem komplikací a rozpaků, jež opakovaně poškodily samotnou církev.

Papež bude zřejmě muset najít nějakou novou cestu mezi současným modelem papežství, založeném na jednotě světské a svaté moci, a modelem dalajlámy, neboli morálně-náboženské atrakce vhodné pro fotky se státníky, jež hledají očistu jejich image od „špíny politiky”.

Fin de siécle je slabý výraz
Stav, ve kterém se nachází soudobá katolická církev, je dramatický. Podobá se bagdádským palácům bombardovaných hlubinnými pumami: obvodní zdi zůstaly stát, vnitřek nemovitosti je však zdevastovaný a tlaková vlna podryla základy. S nadsázkou se dá říct, že katolická církev neexistuje.

Drtivá většina jejich členů již nevěří hlavní dogmatům této víry, tisíciletá historie koncilů a neúprosného boje s heretiky padla během pár desetiletí vniveč; v době globalizace se tato instituce, mající kdysi ambici býti univerzální, čím dál segmentuje na jednotlivé národní konference a regionální biskupství; encefalogram její laické kultury již téměř nedává náznaky života.

Popsat tuto situaci, výrazem fin de siécle by bylo eufemistické. Aby se stal něčím více než pop-kulturní a trochu moralistickou hvězdou, kterou je dnes, se papež František bude muset vyrovnat s radikální proměnou, kterou prošla katolická zbožnost a na které si vylámal zuby Koncil Vatikánský II a všichni následující papeži.

A bude se muset vyrovnat nejen s otevřeně konzervativním křídlem církevní hierarchie ale především s těmi, již si uvědomují, že z římské a apoštolské církve zůstal na nohou jen Vatikán, a proto je nutné ho bránit s veškerým vypětím sil, i přestože by naopak bylo nutné se vzdát veškeré světské moci, rozpustit švýcarskou gardu, jakožto symbol státní suverenity, a předat městský stát pod mezinárodní správu Itálie.

František je dnes málo. Katolíci budou potřebovat Petra, který by znovu postavil církev. A je otázkou, zda jím současný papež dokáže být.

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

Petr Hlávka - učitel, Rokycany

Ano Pondělí, 16.Prosince 2013, 22:51:45

Souhlasím, ač původně věřící, nyní s ambivalentním vztahem k církvi nejenom katolické (silný byl letošní zážitek z návštěvy Herrnhutu, sídla exilové Jednoty bratrské 20 km od Varnsdorfu), stále vidím její důležitou roli ve vztahu duchovní: minulost - přítomnost - budoucnost. Církev stojí skutečně na rozcestí.

Nejsilnější zážitek máme s manželkou ze setkávání s knězem Jardou, jak jsme mu říkali, jenž uměl civilně, srozumitelně a prostě "přinášet" slovo Boží lidem v Rokycanech. Původní profesí číšník předznamenal Františka. Škoda, že odešel, prý do Klatov.

Možná je to pro nás i pro něj dobře ve světle církevních restitucí - vzpomínka zůstává.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 17.Prosince 2013, 01:27:15

Možná by se mělo znovu přehodnotit, co to vlastně znamená být křesťanem. Nedávno jsem si na doporučení paní Švandové přečetla knížku "Bláznovství kříže" a zaujala mě tam jedna myšlenka:
"Žít jako křesťan znamená žít nebezpečně."
Což podle mě může znamenat různé věci, ale v prvé řadě to patrně znamená - nepřetvařovat se.

Petrasek Milan - penzista

Obavy Vatikanských dopadnout kak perestrojka i SSSR, Neděle, 29.Prosince 2013, 19:39:7

tedy stejně ostudným zánikem jako ruského imperium se začínají vypařovat a překrývat respektem nad nově vznikajícím imperiem pod názvem Ruské federace.
Traumatizovaní Vatikánští by se mohli pomalu uklidnit, zavětřit červánky, otřepat se a následovat.
I to je jedna z možných cest nutné inovace katolicismu

Václav Pospíšil - Záhoří

Čtvrtek, 3.Dubna 2014, 05:58:11

Je možný i další scénář. Rozpad tohoto impria a jeho neobnovení. Existence v mnoha malých skupinách, jako existují protestantské církve. Sice se stále drobí, ale tím vznikne další samostatné společenství, které může působit v místě kde je (samostatně a zodpovědně, tedy "nebezpečně"). Vždyť jednota může být i v Duchu. Kvasnice taky nedáváme do těsta v celé hroudě, ale rozmělníme je, rozdrobíme, aby prokvasily celé těsto. Podle pověsti současný papež měl být Petrem a posledním papežem. Kéž by jím František byl.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Kvasnice? Pátek, 4.Dubna 2014, 05:17:58

Jen jestli už nemají prošlou záruční lhůtu.

Petrasek Milan - penzista

Ano kvasnice jsou hajkl, ale kvas paní Hájková kvas Pátek, 4.Dubna 2014, 10:46:2

kvasil jak za carismu tak za stalinismu tak za putinismu - samoděržaví sem samoděržaví tam.
Kvas křesťanství má nesrovnatelně trvanlivější spirituální hodnotu, jakost i trvanlivost...........bych řekl s K.F.M.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.