Pokračuji v psychologické analýze společnosti. Pamatuji si, jak v mém prvním článku na toto téma tento psychohistorický žánr, který zavedl psychiatr, pedagog a publicista Petr Příhoda, výrazně podpořil na DR diskutující Josef Poláček. V tomto druhém díle se chci věnovat české a částečně slovenské kolektivní duši.

V proběhách evropských volbách se státy bývalého Československa nestaly skvrnou z hlediska podpory nacionalistických a antievropských sil (s výjimkou drobného úspěchu strany Svobodných), ale Česko-Slovensko bylo zobrazeno na mapě volební účasti černou barvou — Česko 18,2 %, Slovensko dokonce 13,05 %.

Jiří Pehe ve svém povolebním komentáři pokládá trefnou otázku: „Zmínka o Slovensku ale navozuje otázku, zda naše postoje k Evropě i k využívání demokratických mechanismů nemají cosi do činění s Československem, tedy s naší traumatickou minulostí… Možná by se historikové, politologové i sociologové měli v prvé řadě zamýšlet nikoliv nad tím, co je „pochroumaného“ v EU (což je u nás oblíbené intelektuální a mediální cvičení), ale co je pochroumaného v „duši“ obou národů.“

Nejsem sociolog, politolog ani historik. Ale z Jungovy psychologie vím, že něco jako kolektivní duše, kolektivní vědomí a nevědomí přece jen může existovat. Začnu u hypotézy Jiřího Pehe.

↗

Češi i Slováci na rozdíl od dalších evropských občanů ve volbách neprotestovali proti současné EU volbou Jobbiku či Le Front National. Repro internet

Československo zažilo dvě až tři traumatické zkušenosti s postojem velmocí, které svou pasivitou či neangažovaností odmítli např. v roce 1938 nebo 1968 vývoj, který si občané našeho státu přáli. Podpora obrany versailleských hranic proti hitlerovskému Německu nebo podpora reformních komunistů prosazující, byť nejasnou, ideu socialismu s lidskou tváří, nenalezla u velmocí potřebnou podporu.

Češi i Slováci na rozdíl od dalších evropských občanů ve volbách neprotestovali proti současné EU volbou Jobbiku či Le Front National. Protestovali tiše, skrytě, tedy neúčastí, zkrátka „po švejkovsku“. Podobně jako Dobrý voják Švejk nechtěl být povýšen, ale chtěl proplout a vypadat při tom jako neškodný poloblázen.

Neopomeňme, že Slováci se vzor své státnosti naučili právě v pražských federálních orgánech a přestože jsou jiné nátury, Česko-Slovensko přeci jen toho prožilo ve 20. století mnoho společného.

Kolektivní česká a slovenská duše mi připomíná člověka, který odmítá za své problémy přijmout vlastní odpovědnost a přenáší jen své okolí. To jsou ty věty jako „zradili nás v Mnichově“ nebo „zase nám nepomohli a nechali nás v tom“. Položme si však otázku — co udělala v inkriminovaných letech samotná československá reprezentace pro to, aby účinně uhájila své sebeurčení a svobodu výběru své cesty nebo alespoň minimalizovala výhody nepřítele?

Proč měli v Čechách komunisté v roce 1946 43,25 % hlasů a na Moravě a ve Slezsku 34,46 % hlasů? Proč měli v Rakousku komunisté v roce 1947 5,4 % hlasů, proč se Finsko dokázalo po válce finlandizovat s hranicemi 150 km od Leningradu? Proč „Krvavý pes Tito“ dokázal ustát vlastní politiku Jugoslávie nezávisle na Sovětském svazu za Stalina, Chruščova i Brežněva?

Neupadlo Československo a dnes jeho dva nástupnické státy tak trochu do vlastní oprátky? Mnozí českoslovenští politici totiž činili to samé, co dnes tak vehementně kritizují na velmocích a samotné EU.

Československo přišlo do dějin podivně, tak trochu jako Werichova královna Koloběžka první. Lidé v ulicích 28. října 1918 mohli oslavovat konec války nebo samostatnost českých zemí, protože republika jako státní forma pro nový československý stát vznikla podle historika z Masarykova ústavu AV ČR Josefa Tomeše až na základě ženevských jednání 14. listopadu 1918.

V souladu doktrínou prezidenta Wilsona (práva národa na sebeurčení) s „národem československým“ (který de facto neexistoval) vznikl politickým pučem (nikoli legitimním rozhodnutím zemských sněmů) mnohonárodnostní stát vydávající se za jednonárodní, který měl podle slov maďarského historika, marxisty a člena předválečné maďarské Sociálnědemokratické strany Ference Fejtöho všechny nevýhody Rakousko-Uherska, ale žádnou z jeho výhod.

Dnes mohou čeští vlastenci spílat nad tím, proč Habsburkové zrušili po Bílé hoře Rudolfův majestát nebo se rozčilovat nad tím, proč bylo zablokováno česko-rakouské vyrovnání v roce 1870. Tvůrci Československého státu ale nedodrželi závazky v Pittsburghské dohodě nebo Martinské deklaraci (schválené až 30. 10. 1918) a Slovensko bylo v počátcích společného státu fakticky řízeno ministrem — diktátorem z Prahy.

Přes opakované sliby moravským a slezským politikům, že jejich samospráva v novém státě zůstane nedotčena v prvních letech republiky okamžitě došlo k centralistickému pokusu úplného zrušení zemského uspořádání (to se definitivně povedlo Gottwaldovi se Slánským v roce 1948), ale již v roce 1927 byla opět nelegitimně (bez souhlasu slezského zemského sněmu) zrušena samospráva Slezska. Třetina zastupitelů sloučené Země Moravskoslezské nebyla volena, nýbrž jmenována československým ministrem vnitra.

Na Podkarpatské Rusi vládl gubernátor - diktátor po celou dobu tamní československé správy. Proto dnes možná Zakarpatští Rusíni pošilhávají více po Maďarsku než po Slovensku. Ani českoslovenští Němci, Maďaři a Poláci se nedovolali práva na sebeurčení zakotvené v doktríně prezidenta Wilsona. Masarykova a Benešova idea středoevropského Švýcarska rozděleného na samosprávné kantony byla buď nerealizovanou ideou, nebo rovnou diplomatickým trikem, jak lépe prosadit vznik ČSR.

Divíme se postoji západoevropských velmocí v předmnichovském období. Lord Runciman, českými národovci (i na levici) označkovaný jako zrádce a spojenec nacistů, po své misi v roce 1938 předal britskému premiérovi následující zprávu: „Odpovědnost za konečné rozbití jednání musí být podle mého názoru přičtena panu Henleinovi a panu Frankovi a těm jejich stoupencům v zemi i v zahraničí, kteří je pobízeli k extrémním a neústavním činům… Dále jsem dospěl k názoru, že ty pohraniční okresy mezi Československem a Německem, kde sudetoněmecké obyvatelstvo tvoří významnou většinu, by měly okamžitě dostat právo na sebeurčení. Pokud bude nutné nějaké odstoupení území, a já myslím, že bude, mělo by být provedeno okamžitě a bez zdržování.“

Problém mnohonárodnostního státu byl dílem vyřešen postoupením Podkarpatské Rusi Stalinovi, odsunem Němců („vždyť to oni rozpoutali válku, tak ať jdou“) a nakonec samotným (rychlým a nekrvavým) rozbitím Československa v roce 1992. Poznamenám jen, že pouze hloupý manažer se může chlubit rozbitím zavedené firmy. A v této nacionální politice se pokračovalo Klausovou demontáží Visegrádu a nyní jsme ve fázi obrany žárovek, tuzemského rumu a pomazánkového másla.

Švejka jsem rád čítával. Pro odreagování i pro zasmání. Ale při hlubším zkoumání české duše na mě sednou chmury, jako když sedím s klientem trpícím charakterovou neurózou. Americký psychoanalytik rakouského původu Otto Kernberg vývojově tento problém umísťuje někam mezi klasickou neurózu a ranou poruchu osobnosti. Jedná se o pasivně-agresivní (nevyjádřený, vnitřně agresivní, negativistický) charakter. Přes svůj odpor k nacismu musím výraz německých nacistů pro českou duši „smějící se bestie“ uznat jako výstižný.

V takovém kolektivním charakteru je jistě i něco pozitivního. Přežije. Dokáže i nepřímo pomoci. V době německého bombardování Malty během 2. světové války dopadla doprostřed největší katedrály plné lidí během pravidelné nedělní mše puma, která překvapivě nevybuchla. Místní ji rozšroubovali, zjistili, že je vyplněná pískem a nalezli v ní papírek s nápisem „Pozdrav z Plzně“.

Když Češi chtěli svůj stát pozvednout výše, nešlo to z geopolitických důvodů (rok 1618, 1968). Když naopak tu možnost měli, nevyužili ji nebo šli jinou cestou (1918, 1989). Kde jsou teď? Mohou a nechtějí. Snad mohou. Ta nevůle je však evidentní.

Člověk (analogicky ke kolektivnímu společenství) trpící pasivně-agresivním charakterem si nese z batolecího období vzdoru svůj trvalý vzorec. Když chci, nejde to (nedovolí mi to rodič, v kolektivním případě velmoci). Když můžu a mám možnost svou vůli realizovat, nechci a vysvětluji, „proč to nejde“. Nejčastěji větami uvedenými typickým „Ano, ale…“.

Když nemá na blízku citově vřelého a bezpečného dospělého, vyroste z něj velké vzdorovité batole, které je schopné jen trvalé kritiky, skrytého nadávání, kverulantství, ale neumí realizovat svůj potenciál a spolupodílet se na společném (v tomto případě evropském) díle. A pokud se něco zásadního nepromění, bude tomu tak až do zániku národních států z 19. století.