Česká charakterová neuróza

David Unger

Československo zažilo dvě až tři traumatické zkušenosti s postojem velmocí, které svou pasivitou či neangažovaností odmítli např. v roce 1938 nebo 1968 vývoj, který si občané našeho státu přáli.

Pokračuji v psychologické analýze společnosti. Pamatuji si, jak v mém prvním článku na toto téma tento psychohistorický žánr, který zavedl psychiatr, pedagog a publicista Petr Příhoda, výrazně podpořil na DR diskutující Josef Poláček. V tomto druhém díle se chci věnovat české a částečně slovenské kolektivní duši.

V proběhách evropských volbách se státy bývalého Československa nestaly skvrnou z hlediska podpory nacionalistických a antievropských sil (s výjimkou drobného úspěchu strany Svobodných), ale Česko-Slovensko bylo zobrazeno na mapě volební účasti černou barvou — Česko 18,2 %, Slovensko dokonce 13,05 %.

Jiří Pehe ve svém povolebním komentáři pokládá trefnou otázku: Zmínka o Slovensku ale navozuje otázku, zda naše postoje k Evropě i k využívání demokratických mechanismů nemají cosi do činění s Československem, tedy s naší traumatickou minulostí… Možná by se historikové, politologové i sociologové měli v prvé řadě zamýšlet nikoliv nad tím, co je „pochroumaného“ v EU (což je u nás oblíbené intelektuální a mediální cvičení), ale co je pochroumaného v „duši“ obou národů.

Nejsem sociolog, politolog ani historik. Ale z Jungovy psychologie vím, že něco jako kolektivní duše, kolektivní vědomí a nevědomí přece jen může existovat. Začnu u hypotézy Jiřího Pehe.

Češi i Slováci na rozdíl od dalších evropských občanů ve volbách neprotestovali proti současné EU volbou Jobbiku či Le Front National. Repro internet

Československo zažilo dvě až tři traumatické zkušenosti s postojem velmocí, které svou pasivitou či neangažovaností odmítli např. v roce 1938 nebo 1968 vývoj, který si občané našeho státu přáli. Podpora obrany versailleských hranic proti hitlerovskému Německu nebo podpora reformních komunistů prosazující, byť nejasnou, ideu socialismu s lidskou tváří, nenalezla u velmocí potřebnou podporu.

Češi i Slováci na rozdíl od dalších evropských občanů ve volbách neprotestovali proti současné EU volbou Jobbiku či Le Front National. Protestovali tiše, skrytě, tedy neúčastí, zkrátka „po švejkovsku“. Podobně jako Dobrý voják Švejk nechtěl být povýšen, ale chtěl proplout a vypadat při tom jako neškodný poloblázen.

Neopomeňme, že Slováci se vzor své státnosti naučili právě v pražských federálních orgánech a přestože jsou jiné nátury, Česko-Slovensko přeci jen toho prožilo ve 20. století mnoho společného.

Kolektivní česká a slovenská duše mi připomíná člověka, který odmítá za své problémy přijmout vlastní odpovědnost a přenáší jen své okolí. To jsou ty věty jako „zradili nás v Mnichově“ nebo „zase nám nepomohli a nechali nás v tom“. Položme si však otázku — co udělala v inkriminovaných letech samotná československá reprezentace pro to, aby účinně uhájila své sebeurčení a svobodu výběru své cesty nebo alespoň minimalizovala výhody nepřítele?

Proč měli v Čechách komunisté v roce 1946 43,25 % hlasů a na Moravě a ve Slezsku 34,46 % hlasů? Proč měli v Rakousku komunisté v roce 1947 5,4 % hlasů, proč se Finsko dokázalo po válce finlandizovat s hranicemi 150 km od Leningradu? Proč „Krvavý pes Tito“ dokázal ustát vlastní politiku Jugoslávie nezávisle na Sovětském svazu za Stalina, Chruščova i Brežněva?

Neupadlo Československo a dnes jeho dva nástupnické státy tak trochu do vlastní oprátky? Mnozí českoslovenští politici totiž činili to samé, co dnes tak vehementně kritizují na velmocích a samotné EU.

Československo přišlo do dějin podivně, tak trochu jako Werichova královna Koloběžka první. Lidé v ulicích 28. října 1918 mohli oslavovat konec války nebo samostatnost českých zemí, protože republika jako státní forma pro nový československý stát vznikla podle historika z Masarykova ústavu AV ČR Josefa Tomeše až na základě ženevských jednání 14. listopadu 1918.

V souladu doktrínou prezidenta Wilsona (práva národa na sebeurčení) s „národem československým“ (který de facto neexistoval) vznikl politickým pučem (nikoli legitimním rozhodnutím zemských sněmů) mnohonárodnostní stát vydávající se za jednonárodní, který měl podle slov maďarského historika, marxisty a člena předválečné maďarské Sociálnědemokratické strany Ference Fejtöho všechny nevýhody Rakousko-Uherska, ale žádnou z jeho výhod.

Dnes mohou čeští vlastenci spílat nad tím, proč Habsburkové zrušili po Bílé hoře Rudolfův majestát nebo se rozčilovat nad tím, proč bylo zablokováno česko-rakouské vyrovnání v roce 1870. Tvůrci Československého státu ale nedodrželi závazky v Pittsburghské dohodě nebo Martinské deklaraci (schválené až 30. 10. 1918) a Slovensko bylo v počátcích společného státu fakticky řízeno ministrem — diktátorem z Prahy.

Přes opakované sliby moravským a slezským politikům, že jejich samospráva v novém státě zůstane nedotčena v prvních letech republiky okamžitě došlo k centralistickému pokusu úplného zrušení zemského uspořádání (to se definitivně povedlo Gottwaldovi se Slánským v roce 1948), ale již v roce 1927 byla opět nelegitimně (bez souhlasu slezského zemského sněmu) zrušena samospráva Slezska. Třetina zastupitelů sloučené Země Moravskoslezské nebyla volena, nýbrž jmenována československým ministrem vnitra.

Na Podkarpatské Rusi vládl gubernátor - diktátor po celou dobu tamní československé správy. Proto dnes možná Zakarpatští Rusíni pošilhávají více po Maďarsku než po Slovensku. Ani českoslovenští Němci, Maďaři a Poláci se nedovolali práva na sebeurčení zakotvené v doktríně prezidenta Wilsona. Masarykova a Benešova idea středoevropského Švýcarska rozděleného na samosprávné kantony byla buď nerealizovanou ideou, nebo rovnou diplomatickým trikem, jak lépe prosadit vznik ČSR.

Divíme se postoji západoevropských velmocí v předmnichovském období. Lord Runciman, českými národovci (i na levici) označkovaný jako zrádce a spojenec nacistů, po své misi v roce 1938 předal britskému premiérovi následující zprávu: „Odpovědnost za konečné rozbití jednání musí být podle mého názoru přičtena panu Henleinovi a panu Frankovi a těm jejich stoupencům v zemi i v zahraničí, kteří je pobízeli k extrémním a neústavním činům… Dále jsem dospěl k názoru, že ty pohraniční okresy mezi Československem a Německem, kde sudetoněmecké obyvatelstvo tvoří významnou většinu, by měly okamžitě dostat právo na sebeurčení. Pokud bude nutné nějaké odstoupení území, a já myslím, že bude, mělo by být provedeno okamžitě a bez zdržování.

Problém mnohonárodnostního státu byl dílem vyřešen postoupením Podkarpatské Rusi Stalinovi, odsunem Němců („vždyť to oni rozpoutali válku, tak ať jdou“) a nakonec samotným (rychlým a nekrvavým) rozbitím Československa v roce 1992. Poznamenám jen, že pouze hloupý manažer se může chlubit rozbitím zavedené firmy. A v této nacionální politice se pokračovalo Klausovou demontáží Visegrádu a nyní jsme ve fázi obrany žárovek, tuzemského rumu a pomazánkového másla.

Švejka jsem rád čítával. Pro odreagování i pro zasmání. Ale při hlubším zkoumání české duše na mě sednou chmury, jako když sedím s klientem trpícím charakterovou neurózou. Americký psychoanalytik rakouského původu Otto Kernberg vývojově tento problém umísťuje někam mezi klasickou neurózu a ranou poruchu osobnosti. Jedná se o pasivně-agresivní (nevyjádřený, vnitřně agresivní, negativistický) charakter. Přes svůj odpor k nacismu musím výraz německých nacistů pro českou duši „smějící se bestie“ uznat jako výstižný.

V takovém kolektivním charakteru je jistě i něco pozitivního. Přežije. Dokáže i nepřímo pomoci. V době německého bombardování Malty během 2. světové války dopadla doprostřed největší katedrály plné lidí během pravidelné nedělní mše puma, která překvapivě nevybuchla. Místní ji rozšroubovali, zjistili, že je vyplněná pískem a nalezli v ní papírek s nápisem „Pozdrav z Plzně“.

Když Češi chtěli svůj stát pozvednout výše, nešlo to z geopolitických důvodů (rok 1618, 1968). Když naopak tu možnost měli, nevyužili ji nebo šli jinou cestou (1918, 1989). Kde jsou teď? Mohou a nechtějí. Snad mohou. Ta nevůle je však evidentní.

Člověk (analogicky ke kolektivnímu společenství) trpící pasivně-agresivním charakterem si nese z batolecího období vzdoru svůj trvalý vzorec. Když chci, nejde to (nedovolí mi to rodič, v kolektivním případě velmoci). Když můžu a mám možnost svou vůli realizovat, nechci a vysvětluji, „proč to nejde“. Nejčastěji větami uvedenými typickým „Ano, ale…“.

Když nemá na blízku citově vřelého a bezpečného dospělého, vyroste z něj velké vzdorovité batole, které je schopné jen trvalé kritiky, skrytého nadávání, kverulantství, ale neumí realizovat svůj potenciál a spolupodílet se na společném (v tomto případě evropském) díle. A pokud se něco zásadního nepromění, bude tomu tak až do zániku národních států z 19. století.

    Diskuse
    June 12, 2014 v 14.20
    psychologická analýza společnosti?
    Ve Vašem článku jsou podněty k zamyšlení, např. ty roky 1618/1968 nebo 1918/1989.
    I některé z Vašich tezí lze pravděpodobně úspěšně obhajovat.
    Ale touto cestou?!
    Udivuje mne, že zrovna Vy jako profesionální psycholog se domníváte, že je přípustné tímto způsobem uplatňovat psychologické poznatky o jednotlivci takto nehistoricky na společnost. Copak si neuvědomujete jak je to zjednodušující?

    Vedle toho mi vadí teze s víceméně otevřeným morálním hodnocením dějinných událostí. To může sloužit poepření a odůvodnění Vašich postojů k nim, ale jaký je v tom další přínos?
    June 12, 2014 v 17.23
    Psychologická analýza společnosti je možná, jen má omezené metodické možnosti
    Na Vaši otázku jsem v článku již odpověděl. Divím se, že jste tyto metodické výtky neuvedl již v mém prvním článku "Společnost s poruchou osobnosti". Psychiatr a křesťanský pedagog Petr Příhoda již v devadesátých letech v našem prostředí představoval psychohistorii jako speciální psychologickou disciplínu, která mnohde ve světě ve vědeckých a akademických kruzích úspěšně bojuje o své uznání. Existují různé mnohem odbornější studie než je můj komentář - např. psychoanalýza Martina Luthera.

    Které události jsem morálně hodnotil - můžete uvést příklad? Nebo je to spíše tak, že některá má tvrzení neodpovídají Vašemu světonázoru?
    Máte pravdu - omlouvám se - něco jako morální hodnocení se v článku nenajde a bude to skutečně spíše moje projekce + nepozorné čtení.

    Možná je lépe mluvit o mustrování dějin. (Ale i to se týká spíše "Podivena" nebo Mlynárika než Vás, přinejmenším v tomto textu.)

    Co mě zajímá je, co si konkrétně slibujete od psychologické analýzy historických dějů, něco o té kolektivní duši (v historických procesech, ne např. v chování davu).

    Lze pasivně-agresivní charakter, jak jej popisujete v posledních dvou odstavcích, opravdu připisovat národu nebo nějaké jeho významné části ("česká charakterová neuróza")?
    June 12, 2014 v 18.31
    Mám dojem, že se tomu také říká "otrocká mentalita". Nacisté, o nichž se autor zmínil, to připisovali na vrub rase a mimo jiné si tím zdůvodňovali, proč Němci mají Čechům vládnout.
    June 12, 2014 v 19.20
    Aby nedošlo k omylu
    Můj článek je komentář nebo publicistická analýza s využitím psychologických teorií a diagnostických kategorií. V žádném případě nejde o odbornou psychohistorickou studii. Nenárokuji si vědeckou pravdu, jen chci komentářem podnítit k zamyšlení.

    V mém minulém článku, jak jsem již napsal, srovnání psychiky individuality a kolektivní duše v diskusi několikrát podporuje diskutující pan Josef Poláček (viz http://denikreferendum.cz/clanek/17921-spolecnost-s-poruchou-osobnosti). Ale jde v podstatě o aplikaci teorie Freudova žáka C. G. Junga o kolektivním vědomí a nevědomí, kterým rozšiřuje Freudovu klasickou psychoanalýzu o analýzu kolektivu, pospolitosti, národa. Doporučuji v tomto směru knihu Rudolfa Starého: Potíže s hlubinnou psychologií, kde výstižně autor analyzuje vznik nacismu v Německu.

    Podle aplikace Jungovy teorie o kolektivním nevědomí lze národu či pospolitosti připisovat jakýkoli charakter. Ostatně jeho obsahem jsou i archetypy.
    June 12, 2014 v 20.00
    v tom k omylu nedojde
    Tu podnětnost Vám přiznávám už první větě.

    Psychoanalytické hnutí znám poměrně zevrubně (většinou v originále, nejen Freuda, nebo Junga, ale i Ferencsiho, Reicha, Abrahama, Ranka etc., takže ke knize Rudolfa Starého se vracet nemusím - ale to dodávám jen na vysvětlenou - ne abych se vytahoval). O to tu pochopitelně neběží.
    * * *
    Metodické výtky jsem neuvedl dříve, protože jsem předchozí článek nečetl (ale třeba to doženu a pomůže mi to lépe porozumět).

    Nečtu ty věci ovšem jako psycholog, zaměstnává mě společensko-historický kontext psychoanalýzy - zejména v meziválečném období.

    Asi by to chtělo jasně říci, proč se domníváte, že např. "kolektivní nevědomí" nám může významně pomoci k pochopení dějin, včetně těch současných resp. proč případně lépe než jiný přístup. To je jádro mé otázky.

    Nebo obecněji:
    do jaké míry může vůbec dnešní psychologie svou vlastní metodologií přispět k vysvětlování společenských jevů včetně toho, čemu se vágně říká společenská patologie (nemýlím-li se, také tohle je jedna z věcí, kterých se tu dotýkáme?) - ?
    (Vím, že je to velice komplexní otázka, kterou na tomto místě řešit nelze - nečekám odpověď, míním to jako podnět do budoucna.)
    JV
    June 12, 2014 v 22.29
    Výborný článek s cennou sebekritikou
    Výborný článek přicházející se sebekritikou, které se nám v posledních 100 letech od nás samých naprosto nedostávalo.

    Zahleděnost do sebe, podezíravost k těm, kteří nejsou "naši", neochota nechat si poradit, to všechno jsou trpké plody českého nacionalismu, které si od konce 19. století pěstujeme a opakovaně je sklízíme. Chtělo by se mi dodat, že dnes snad už v míře menší, ale když se podívám na tu ostudnou účast v nedávných EU volbách, už se mi nic dodat nechce.

    A vlastně chce. Josef Pekař, kterému jistě přehled nechyběl, a kterého české prvorepublikové elity vyrostlé ze zaslepujícího národovectví právě nemusely, to řekl za nás: „Smysl českých dějin je, že Čechové, kdykoli se dopracovali vysoké úrovně svobody a samostatnosti, podvrátili sami obojí v zápětí nedostatkem rozumné umírněnosti – a to jak v oboru života politického, tak duchovního“.

    Jiří Vyleťal
    June 13, 2014 v 2.17
    Překvapuje mě, že kritiku vlastního národa lze chápat jako sebekritiku. To by mě nenapadlo.
    June 13, 2014 v 4.25
    Fakt dost dobrý úvodní text …
    Kdysi jsem cosi řešil s italským advokátem, který chodil na schůzky zásadně pozdě

    Vyčetl jsem mu to a on pravil, že co mu má nějaká česká tráva vyčítat

    Česká tráva, tak nás vnímal – nechá se pošlapat a pak se narovná

    Narovná se, aby se nechala pošlapat

    Ale pořád žije …

    Kdosi (Hrabal?) napsal, že přemýšlivý člověk (intelektuál?) nemůže žít v Čechách střízlivý …

    Není to přímo tématem článku.
    Ale jde, v trochu obecnější rovině, o to "připisování" - je opravdu ošidné mluvit o národním charakteru.

    Leckdo je ochoten mluvit za národ, zpravidla v dobré víře, že ví, které jsou jeho "dobré" a "špatné" vlastnosti. Sám tedy vychází z "dobrých" úmyslů, rád by, aby to "dobré" začalo převládat.

    Mohu to ilustrovat třeba slovním obratem Luboše Palaty - "trochu nefér považovaní za součást toho samého národa" - týkajícího se lidí ve Slavjansku. Palata se opravdu domnívá, že může říkat, kdo k ukrajinskému národu patří a kdo ne?

    Podle stejného mustru se pan Vyleťal domníhá vidět - a vítá - sebekritiku, která pomáhá odhalovat "náš" nacionalismus.

    Hlásíme se k ideální podobě národa.

    Ptejme se, nakolik vůbec může panovat shoda o tom, jací "chceme" být?
    Panovala někdy - třeba v obrozenském období?

    Rozpad společnosti, o kterém je poměrně často - a ne bezdůvodně - řeč, přece nemá svůj původ v nacionalismu, nebo ano?
    JV
    June 13, 2014 v 8.54
    Jak jsem to myslel se sebekritikou
    Tu sebekritiku jsem nemyslel s ohledem na autora článku, ale jako kritiku vycházející z naší společnosti a mířící do ní samé.

    Zdá se mi, že ji přece jenom v posledních letech přibývá, což velice vítám. Přirozeně je to dáno zklamáním z vývoje po r. 1989. Na rozdíl od desetiletí předchozích se po tomto "vzetí věcí svých do vlastních rukou" už nemáme na co vymlouvat. Myslím, že tento nesporný fakt alespoň podvědomě chápe většina občanů.

    Jiří Vyleťal
    June 13, 2014 v 9.01
    Jiřímu Vyleťalovi
    Ano, v tom Vám rozumím.
    Ale ta sebekritika nemůže ulpívat na jednotlivostech (jako např. přiznání nespravedlností či krutostí v rámci vysídlení sudetských ("českých"?!) Němců).
    Dokud není "celospolečenskou" diskusí (jako za obrozenců nebo v době Masarykově), zůstává u jednotlivých výkřiků.
    Český stát nemá vlastní doktrinu.
    JV
    June 13, 2014 v 12.36
    O smyslu sebekritiky - odpověď panu Zilzerovi
    Každá sebekritika, je-li míněna upřímně, je dobrá. Ukazuje totiž kamsi nad člověka a jeho úzce osobní, krátkodobé a téměř vždy jen relativní zájmy.

    Chceme-li sebekritiku brát vážně, vždy nakonec dospějeme k odpuštění a pokání. V katolické církvi máme onen úžasný institut svátosti smíření, který, je-li viníkem pojímán ve svém plném významu, pomáhá člověku to špatné proměnit v počátek příštího dobra.

    A tak čekám, že vedle jednotlivostí, jež zmiňujete, naše společnost v nějaké podstatnější míře dospěje k tomu, že rozbíjení Rakousko-Uherska a vše, co s tím souviselo, bylo špatně, že zacházení s našimi německými spoluobčany za první republiky bylo nespravedlivé, že naše poválečné přimknutí se k Sovětskému svazu bylo špatně, že vyhnání našich německých bližních byla genocida a ne nějaké zúčtování v rámci několika lokálních bojůvek, a konečně, že i naše slepě přijímaná víra ve všemoc peněz, kterou jsme po roce 1989 bezmyšlenkovitě přijali a dosud přijímáme ze všech stran (a sami ji ke své škodě ještě posilujeme), je také špatně.

    Nevadí, že se nedočkám. Dokud čas běží, lidé mají pořád možnost své chyby napravit. V jednom jsem si ale naprosto jist: Že bez lásky ke druhým a bez lásky k Bohu, tj. bez srdcem přijímaného Božího řádu, který je nezávislý na nás a je tu jen a jen pro naše dobro, to nepůjde.

    Toto ovšem není doktrína, ale smysl a jediný správný cíl lidského života. Doktrínu, pokud jí nemíníme křesťanství, tedy opravdu nepotřebujeme.

    Váš Jiří Vyleťal
    genocida?
    MK
    June 13, 2014 v 16.34
    Pane Vyleťale,
    Pak čekáte na nahrazení mýtu jiným mýtem. Pravda leží, jak známo někde uprostřed. Je mi zcela jasné, že v tom uvidíte nedostatek sebekritiky. Já v tom vidím neochotu vyměnit masku oběti za masku vraha, touhu ponechat si tvář člověka. Nemám chuť věnovat se sebemrskačství, byť je to jistě křesťanské.

    Podrobněji snad později.

    June 13, 2014 v 17.02
    Co je vlastně národ?
    Nesmíme zapomínat, že příslušnost k národu je dobrovolná a volitelná. Pokud se někdo s národem neztotožňuje, pak se po něm dá těžko chtít, aby napravoval chyby, které způsobili příslušníci toho národa. Češi se se svým národem ztotožňují většinou jen tehdy, když je právě na výsluní (třeba když vyhraje v hokeji). Možná z tohoto hlediska už je to vlastně mrtvý národ.
    A pokud jsou Češi chápáni ne jako národ v politickém smyslu, nýbrž jako etnikum, tím spíš nejsou odpovědni za viny svých předků. Může si snad někdo dovolit dávat vinu Romům za to, co spáchali jiní Romové?
    June 13, 2014 v 17.06
    Může si snad někdo dovolit ...
    Může - dělá se to dnes a denně.
    A nejen u Romů.
    Ale jen zřídka se proti tomu někdo ozve, natož aby něco udělal.
    June 13, 2014 v 17.14
    Samozřejmě že může. Ale považuje se to za nekorektní. Kdežto tohle ne.
    June 13, 2014 v 17.36
    A ještě znovu k té sebekritice
    Myslím si, že v dnešní době lze za sebekritiku považovat pouze kritiku vlastní osoby.
    Když se narodily mé první dvě děti, dostaly pamětní medaili s nápisem: Patříš k národu, který buduje komunismus. S takovým národem bych neměla problém se ztotožňovat.
    Byla jsem samozřejmě blbá, že jsem něčemu takovému mohla věřit. Mám si za to, že jsem byla blbá, sypat popel na hlavu?
    kteří tuto "sebekritiku" dělají, protože mají takové zadání.
    Vedle toho budou jiní, kteří tím snad řeší nějaké své vnitřní problémy. A ne vždycky to je jen flagelantství, které zmiňuje pan Michael Kolařík (a o němž na obecnější rovině píše Jiří Krupička ve své knize Flagelantská civilizace).
    A na tu osobní sebkritiku tu přece máme Miroslava Kalouska.
    FO
    June 13, 2014 v 19.34
    Jiřímu Vyleťalovi - ad genocida
    pro odsun/vyhnání německého obyvatelstva je jistě příhodnější označení než genocida, a to etnická čistka. Genocidu ponechme pro případy masového zabíjení, ne vyhánění z domovů.
    JV
    June 13, 2014 v 19.37
    Oč tu jde především
    Vážení pánové Zilzere a Kolaříku,
    myslím, že u nás není mnoho lidí, kteří by kritický postoj k našim dějinným přehmatům, tak, jak jsem je popsal v předchozím vstupu, zaujímali z nějakých účelových důvodů, jak to vidíte Vy, pane Kolaříku a pane Zilzere. Tento postoj je totiž pramálo pohodlný a lze za něj očekávat jenom kritiku, případně výsměch. A to snesou obvykle jenom lidé vnitřně silní – byť tak většinou vůbec nevypadají - kteří se řídí principem „padni komu padni“. Proto byste měli alespoň připustit, že takoví lidé mezi námi jsou a nepředpokládat u nich vedlejší úmysly, či jakési osobnostní úchylky, případně pohodlné setrvávání v jakýchsi mýtech. Ostatně křesťanství žádný mýtus není. Kdyby jím bylo, nebylo by tu už 2000 let, nebylo by základem celé evropské vzdělanosti, zakladatelem prvních univerzit, kolébkou umění, atd., atd. Je totiž právě důsledkem jistého traumatu - a to jak jednotlivců tak společnosti jako celku (ostatně o tom především je článek pana Ungera) – že vše opravdové je třeba za každou cenu shodit.

    Sebekritický pohled na naše provinění v posledním století tu však není proto, abychom donekonečna vyslovovali fráze o nějakém vyrovnání se s minulostí, ani kvůli stále se opakujícím vyhlašování všemožných deklarací, ale proto, abychom chyby, které z naší společnosti vzešly, neopakovali a nových se vyvarovali. Co se špatného stalo, nedá se odestát, ale lze na základě poctivého poznání pravdy o zlu, které bylo toho zdrojem špatnosti, spět k dobru. Už jsem o tom psal. O to tu přece jde, ne o hrabání se historii, není-liž pravda?

    Když vidím, jak se u nás přemýšlí o Romech, jak před nějakými dvěma lety všechna média v zemi o těchto našich bližních mluvila jako o „nepřizpůsobivých“, věru nemám dojem, že jsme jako celek něco z naší nepěkné minulosti pochopili. Vždyť nejsme schopni ani zrušit ten vepřín v Letech u Písku, kde čeští bachaři trýznili a nechávali záměrně umírat ještě před obsazením republiky Německem naše Romy, děti nevyjímaje!

    Stejně tak, když se podívám na tu strašnou účast v evropských volbách, které tu byly před dvěma týdny, nemůžu si myslet nic jiného, než že jsme pořád tak zoufale málo, snad téměř vůbec nic, pochopili.

    Evropa se totiž dozajista bude dávat za nějaký čas do pořádku. A ten, kdo se k ní bude stavět s úsměškem a povýšeností hlupáka s lednicí napěchovanou pomazánkovým máslem, a bude jí házet klacky pod nohy, tak ten půjde z kola ven. O to tu jde.

    Váš Jiří Vyleťal

    PS: Psal jsem už moc; loučím se z diskuse.
    June 13, 2014 v 20.31
    Líbí se mi tato diskuse
    "Vše opravdové, je třeba za každou cenu shodit." Děkuji, pane Vyleťale, za tuto větu. Takto se mi můj převažující pocit vyjádřit nepodařilo.

    Sám jsem ten článek psal nejen jako psycholog, ale jako ten, který se rozhodl před lety přestat se hlásit k čekému národu, ke kterému se hlásili moji předkové z otcovy linie po 4 generace, z matčiny linie po 3 generace. Tam museli, byli totiž z Hlučínska, části pruského Slezska, které bylo bez referenda a proti vůli obyvatel v roce 1920 připojeno k Československu. V sčítání lidu byla jejich národnost (německá) přepsána čs. sčítacím komisařem na moravskou. Později se vše unifikovalo ve prospěch jedné politické národnosti české. Z té otcovy strany přišli předkové ze Salzburska a ještě otec mého pradědy neuměl dobře česky. Jednotná česká národnost vznikla někdy v 60. letech 19. století.

    Jsem rád, že si mohu svou národnost (dle ústavy) zvolit a zvolil jsem si zemskou, moravskou národnost. Na téma moravské otázky a státoprávního uspořádání našeho státu jsem vlastně články do DR psát začal. Uvažuji opravdově, necítím se svou volbou diskriminován, ale nesmyslně shazován často ano - hlavně v některých předešlých diskusích o moravské nebo německé otázce.

    Nicméně diskuse k tomuto článku mě velice potěšila. Děkuji vám! Její úroveň je velmi sebekritická a do budoucna přece jen nadějná i přes tu nízkou účast v evropských volbách. Rozhodovat o Evropě se bude, v Praze ale ne, ani ve Vídni, bohužel, ne. I Berlín bych bral. Ale aby za nás nerozhodli spíš ve Washingtonu, Moskvě nebo Pekingu. Pokud si však zachováme vlastní autentickou tvář, byť různorodou, vždyť to jsou naše dobré středoevropské tradice, tak to "opravdové" supervelmoci z nás jen tak nevymažou a máme naději.
    June 13, 2014 v 21.34
    Co je národ, paní Hájková?
    Společenství lidí, kteří se za národ považují, jako národ definují a sdílejí společné kulturní hodnoty.

    S globaizací nastává (možná pomalý) soumrak národních států dle koncepcí z 19. století a postupně i politických národů. V tomto smyslu píše i Jiří Pehe.
    June 13, 2014 v 21.53
    Co je národ?
    No, marxisté chápou národ materialisticky. Říkají, že někdejší etnická společenství dosáhla kvality moderního národa až za kapitalismu, který vytvořil relativně uzavřené a vnitřně sjednocující národní trhy, spojující společnost pevně v jeden celek, což se odrazilo i v duchovních jevech a v politice.
    Globální kapitalismus musel nutně národy rozrušit už tím, že vytvořil nadnárodní trh, který v podstatě nepotřebuje národní státy k tomu, aby fungoval.
    I když zanikne globální kapitalismus (což je žádoucí), zpět k národnímu kapitalismu už cesta nepovede.
    Musí přijít něco jiného.
    MK
    June 13, 2014 v 21.58
    Pane Vyleťale,
    Předem bych rád upozornil, že já o žádné účelovosti nepsal. Věru si nemyslím, že by pan Unger (nebo kterýkoli kritik češství), našel víc těch, co ho budou, obrazně řečeno, poplácávat po zádech, než těch , co mu (opět obrazně řečeno) dají přes držku.

    To, co píšete o mýtu je milé. Takhle to vyznívá pejorativně, ale nemyslím to tak. Skutečně se mi líbí, jak jste zapálený. Jasný a čistý jako svíce. Takových lidí je málo.

    A teď vám napíšu, co si myslím o mýtech. A není to nic špatného. Mýty jsou zdroj kontinuity, jsou potřeba. Nic není trvalejšího než mýty. Myšlenka, nápad, idea, ta nemůže přečkat milénia, protože podléhá změně. Jen mýtus může. Mýtus držel pohromadě kulturní okruhy, národy, etnika. A církve.

    Mýtus pochopitelně nemůže být základem vzdělání, myšlení a hledání pravdy, tím je myšlenka. A když se podíváte na ty středověké univerzity, tak ty nevychází z křesťanství, byť byly teologů a pro teology. Vychází z Aristotela, který se stalo do jisté míry mýtem (protože byl nástrojem teologů, kteří pracují s mýty) ale pořád byl zdrojem myšlenek. Tak se taky mohlo stát, že křesťanský teolog vymyslel zásadu, která je dnes hlavním argumentem ateismu.

    Teď k tomu, co jsem nazval myšlenkou. Myšlenka je krátká a nestálá. Rodí se jich tisíce a tisíce jich zanikají. Některé zdánlivě přetrvávají, ale to je jen iluze. Jsou jen silné, a proto ovlivňují rodící se myšlenky. Ale ty už jsou jiné. A kde berou svou sílu? Z odolnosti. Pokud odolávají tlaku na to, aby je za každou cenu shodili. Tohle shazování, to je rodiště myšlenek, to tvoří nové myšlenky, navazující i nenavazující. A právě to posouvá myšlenky blíže a blíže pravdě. Protože čím blíže pravdě jsou, tím jsou odolnější.

    Myšlenka je pokrok, mýtus je tradice. Mýtus je to, z čeho pocházíme, myšlenka to, kam spějeme. Krize matičky Evropy pramení z toho, že přestala být myšlenkou, ale nějak se jí nepodařilo stát se mýtem.
    Já jsem své češství také před pár lety opustil. Ale nestal jsem se náboženským patriotem, jako pan Vyleťal (doufám, že vám ten termín není nepříjemný), ani zemským patriotem, jako pan Unger (tady je to natolik ustálené, že nemám obavy). Stal jsem se Evropanem. A ze všeho nejvíc je mi líto, že děti matičky Evropy plýtvají svou silou na rozmíšky, na to, čí dědeček zmlátil jakého prastrýce (a oba jsou již mrtvi, a nemůžou se z toho zodpovídat), místo aby užívali jednoty, štěstí, kterého se jim dostalo. Oprašují staré mýty, i když už by mohli mít společný. Recyklují staré myšlenky, místo, aby nacházeli nové.

    Snad je nyní zřejmé, o co mi šlo a jde. Neříkejme Bijte nás, my byli ti špatní. Ale říkejme No nebyli jsme hloupí, že jsme se tak bili.
    JP
    June 13, 2014 v 23.47
    Národní odpovědnost
    Takže, napřed k té pochybnosti paní Hájkové, do jaké míry my můžeme být obviňováni (respektive se sami obviňovat) za činy našich předků. Nebyla to výhradně jejich záležitost (a tedy i pouze a jenom jejich vina), když se chovali nesprávně - co s tím máme mít společného ještě i my, když jsme se tehdy třeba ještě vůbec nenarodili?

    V Německu se někdy v osmdesátých létech minulého století rozpoutal v příslušných kruzích velice vášnivý spor, který pak vešel do německého národního povědomí jako "střet historiků" (Historikerstreit).

    Němečtí historici (a nejen oni) se zde rozdělili na dva zcela protichůdné tábory, ohledně mínění, do jaké míry ještě dnešní Němci mohou být právem zatěžováni pocitem viny za zločiny fašistického respektive nacionálněsocialistického režimu. I tady bylo samozřejmě s nemalým oprávněním argumentovat tím, že "za to co spáchali naši otcové přece není možno obviňovat nás".

    Oproti tomu známý německý autor ve společenskovědné oblasti Jürgen Habermas postavil následující pohled: Já jsem přece příslušník tohoto národa, sdílím s tím - výchovou, vzděláním, tradicí, kulturou - všechny jeho základní vzorce myšlení a chování. A jestliže na jednu stranu mohu být hrdý na velké činy, které tento národ v minulosti vykonal - pak se na straně druhé stejně tak nemohu vyhýbat odpovědnosti za zlé činy, kterých se tento národ dopustil.

    Takže, tolik v prvé řadě o tom, jaká je souvislost mezi námi a naším národem, mezi jeho činy a naším pocitem studu za ty činy špatné a zlé.

    Ale celou záležitost je možno ještě více přiostřit, co se týče otázky viny jako takové.

    "Tou první válkou
    byli všichni vinni

    Tou druhou válkou
    byl jen jeden vinen

    A tou třetí válkou
    budu jen já vinen..."

    Tuto myšlenku, toto doznání viny zpíval kdysi ruský bard Bulat Okudžava.

    Není to snad nesmyslné - obviňovat sám sebe ze samojediné viny za válku - a to dokonce za takovou, která ještě ani vůbec nevypukla?!

    Ano, odporuje to vší logice a vší racionalitě; jenže, o co se Bulatu Okudžavovi v této písni jednalo, bylo vyznání, bylo konstituování absolutní, ničím nezrušitelné v l a s t n í odpovědnosti za stav tohoto světa.

    Jak už zaznělo v úvodním textu, lidé (a to zdaleka ne pouze Češi) se velice rádi vymlouvají, že přece "se stalo" to a to, světem kráčely velké dějiny, a ten proslulý "malý muž s ulice" s tím nemohl prý naprosto nic udělat. - Mimochodem, v Německu je skutečně stále ještě velmi rozšířený takový postoj, že veškeré zločiny nacismu způsobil jenom samotný Adolf Hitler ("tou druhou válkou - byl jen jeden vinen"), zatímco naprostá většina obyvatelstva si prostě jenom žila své vlastní soukromé životy, o politiku se nijak zvlášť nezajímala, takže vlastně za nic nenesou nakonec vůbec žádnou vinu.

    A přesně z tohoto důvodu Okudžava převrací radikálně celý tento pohled, a dává nám vědět a znát: celý tenhle svět, to nakonec není nic jiného nežli - my sami. Nejsou žádné "velké dějiny", které by probíhaly jinak, nežli prostřednictvím - ať už aktivní účastí anebo ale jenom pasivním přihlížením - právě toho "malého člověka".

    A jestliže vypukne ta "třetí válka" - to jest, jestli se budou páchat jakékoli ničemnosti v tomto světě, pak na tom svůj viny ponese i každý jeden z nás. Viny za to, že jsme to připustili; viny za to, že jsme se alespoň nepokusil tomu zabránit; a stejně tak i viny za to, že jsme nenašli tu správnou cestu, jak tomu zabránit.

    Jestliže předem zaujmeme postoj, že "my přece nemůžeme nést žádnou odpovědnost za činy, které jsme my sami přímo osobně nespáchali" - pak tu velice brzo nebude nikdo, kdo by se vůbec ještě za cokoli cítil být odpovědný.

    Jedině a jenom tehdy, když každý z nás převezme právě tu okudžavovskou absolutní odpovědnost za tento svět - jenom pak se tento svět může opravdu změnit k lepšímu.

    JP
    June 14, 2014 v 0.20
    Český národní charakter
    A teď ještě poněkud blížeji k základním postojům českého národa. Zaznělo zde, že tento národ se velice rád vymlouvá na ostatní, na okolnosti, na zlý svět, jenom aby nemusel sám převzít vlastní odpovědnost, svou vlastní vinu za své národní prohry. Že má "pasivně agresivní charakter". A že má tu snahu, "vše opravdové za každou cenu shodit".

    No ano; zdá se, že na všech těchto charakteristikách opravdu něco bude.

    Jenže: za prvé, ono je vždycky nemálo pochybné paušálně hodnotit (a odsoudit) celý národ.

    Skutečně geniální zkratkou tuto problematičnost paušálních hodnocení vystihla svého času jedna Američanka žijící v Německu: "Všichni Němci jsou hrozní. S výjimkou těch, které člověk zná osobně."

    Její slova mohu na základě vlastní mnohaleté zkušenosti bezvýhradně potvrdit. Jako c e l e k se německý národ skutečně jeví chladný, sice precizně fungující, ale bez hlubokého citu a bez - pravého - humoru.
    Jenže, čím více člověk poznává j e d n o t l i v é, konkrétní Němce, tím více se tato paušální charakteristika ztrácí někam do pozadí, a na místo toho vystupují zcela jedinečné osobní vlastnosti dané osoby.

    Tím nemá být v žádném případě řečeno, že by něco takového jako národní charakter či "národní duše" vůbec neexistovaly. Je ale nutno s těmito pojmy zacházet velice opatrně, a to hlavně při paušálních odsudcích.

    A to je ostatně právě ten moment, který bych v daném textu především vzal v potaz.

    Není sporu o tom, že český národ má mnoho negativních vlastností. Ale - není tomu skutečně tak, že na straně druhé má třeba i nějaké vlastnosti pozitivní? Které ho chvályhodně vyznačují oproti národům jiným?

    Jmenovitě, s tou českou (česko-slovenskou) neúčastí na volbách do Evropského parlamentu: už v rámci jiné diskuse na toto téma jsem vyjádřil myšlenku, není-li tomu náhodou naopak tak, že tato volební neúčast není výrazem jakési "národní zaostalosti" či "negativní pasivity" - a jestli to není naopak výrazem tradiční, a to sice velice zdravé tradiční především české skepse vůči jakémukoli "velkému divadlu" tohoto světa, který předstírá velkolepé myšlenky a světodějné činy, ale - právě svou národní zkušeností poučený - český národ si o tom všem myslí své.

    Vždyť si jenom připomeňme: celá ta slavná "Evropská unie", vždyť ta přece svůj prvopočátek měla v docela prachobyčejné a velice profánní "Montánní unii", tedy ve "Společenství uhlí a oceli". Jinými slovy, jednalo se o docela obyčejný kšeft; ještě nedávno znepřátelené státy zjistily, že kapitál si prostě žádá své, kapitál nesnáší hranice, a tak ve jménu kapitálu bylo zapotřebí potlačit vlastní národní city.

    A na tomto principu funguje celá Evropská unie fakticky dodneška, její čtyři nejposvátnější články znějí: Volný pohyb osob, volný pohyb zboží, volný pohyb služeb, a volný pohyb kapitálu.

    Celá tato "Evropská unie" tedy není ve skutečnosti jakýmsi ušlechtilým dílem uvědomělých evropských národů za realizované nějaké společné, nosné nadnárodní ideje; ve svém profánním základě se jedná právě o ten proces, který svého času předpověděl už Karel Marx: kapitál nezná hranic, kapitál musí mít možnost přelévat se nerušeně sem a tam, podle toho kde mu právě kyne vyšší zisk.

    A já si tu troufám opakovat mou uvedenou tézi, že přinejmenším nelze předem vyloučit tu alternativu, že to byl právě dějinami osvědčený český skepticismus, který daleko bystřeji nežli u národů jiných dokázal prohlédnout a nahlédnout, že opravdu nestojí za to svou účastí ve volbách podporovat tu hru na nějakou "spojenou Evropu" tam, kde se ve skutečnosti stále ještě jedná o docela profánní "společenství uhlí a oceli".
    June 14, 2014 v 2.17
    Pane Poláčku.
    To, že něco řekl Habermas s Bulatem Okudžavou ještě neznamená, že je to pravda. Moralistní přístup k dějinám je mi cizí, jako všem marxistům. Z toho samozřejmě nevyplývá, že nemohu ovlivnit budoucnost nebo že se vzdávám spoluzodpovědnosti za svět. Poučit se člověk může i z chyb vlastních předků (za které přece taky nemůže) nebo dokonce z cizích chyb aniž by se obviňoval sám.
    June 14, 2014 v 8.12
    Přestože se staví k češství spíše kriticky (pan Kolařík), taky díky tomu, že na něj mohu pohlédnout jako Nečech, neznamená to, že bych paušalizoval český charakter. Mým cílem bylo poukázat na typické rysy, chcete-li stereotyp, ze kterého se mohou celé zás
    Přestože se stavím k češství spíše kriticky (pan Kolařík), taky díky tomu, že na něj mohu pohlédnout jako Nečech, neznamená to, že bych paušalizoval český charakter. Mým cílem bylo poukázat na typické rysy, chcete-li stereotyp, ze kterého se mohou celé zástupy vymykat. V článku jsem taky vyzdvihl klady - v nepříznivé situaci byli ti, kteří mluvili českým jazykem nejen přežít a uchovat si svou identitu, ale integrovat i ty, kteří hovořili podobným (tehdy ještě moravským jazykem) a moc nechybělo i ty Slovany na Slovensku a dokonce v Lužici. A společně vytvořit jeden státotvorný politický národ. To vše za podmínek rozvíjejícího se velkoněmectví. To už ale dnes není.
    June 14, 2014 v 8.18
    Krkonošská (česká) pohádka
    Před chvílí jsem shlédl díl Krkonošské pohádky. Jak výstižný mýtus pro český národ. Němec tam není soused a zemský soukmenovec, ale "pán" vykreslený v tom nepříznivém světle. Čeští poddaní (do té role se v tomto mýtu částečně stylizovali, protože byla i za Rakouska česká a moravská slovanská šlechta) sami boj nezvládnou a musí si vypomáhat mytickými postavy (Krakonoš), které nahrazují (zapomenutého?) Boha. Samozřejmě, že tento večerníček vznikl za totality a je dobově ovlivněn. Ale možná spousta Čechů takto stále uvažuje. Jak říkal Bělohradský, problémem Čechů je to, že neustále projikují do svých politiků božské představy a jsou potom zákonitě zklamáváni. Mohli bychom mluviti o tématu opuštěného dítěte rodiči (Bílá hora a odchod většiny šlechty?) .
    June 14, 2014 v 8.52
    Já jsem tedy nikdy nechápala Kubu a Anče jako Čechy a Trautenberka jako Němce. Vůbec mě to ani nenapadlo.
    A ten Krakonoš taky nemohl být pouze na straně Čechů. Myslím, že i v německých mýtech figuroval, jenom se mu tam jinak říká (nemůžu si vzpomenout jak).
    Krakonoš nebyl na straně žádného národa, nýbrž na straně utlačovaných. Bůh patrně v tom chudém kraji na tento svůj úkol (být na straně utlačovaných) nestačil.
    Ale víte, pane Ungere, že jsem na ty Krkonošské pohádky nedávno myslela? Na to, jak Trautenberk říká: To kyselo je moc kyselý a ten bramborák je málo bramborovej. Dokonce jsem tu průpovídku chtěla někde použít, ale už nevím, kde.
    June 14, 2014 v 8.54
    No a proč vy vlastně, pane Ungere, jako Moravan, nevzpomenete krále Ječmínka?
    Dobře, že se nám tu objevuje tato dimenze.
    Poddaní nebyli jen "čeští" poddaní.
    I dnes se leckterý občan může cítit jako poddaný, a propadne-li apatii, skutečně jím je. To je dynamika demokracie.
    Namísto mýtus můžeme říci ("velké") vyprávění. Možná je to šťastnější, protože slovo mýtus má spíše negativní než pozitivní konotace.
    Pohádka nám líčí pána jako Němce, poddaného jako Čecha - což dnes rozumný člověk odmítne (nanejvýš začne někdo mrmlat, že "Škodovka patří Němcům" - ale to odvádí od podstatného k nepodstatnému).
    VK
    June 14, 2014 v 10.45
    Pár poznámek.

    - dojednávané česko-rakouské vyrovnání bylo ze strany c. a k. dvora odmítnuto zejména pro rezolutní odpor českých Němců.

    - z Kroměříže to do Brna není tak daleko, předpokládám, že by to mohlo být autoru známo; proti plánu na vybudování druhé české univerzity, v Brně, se vzedmuly masové a vposledku krvavé demonstrace - brněnských Němců. Až nakonec dosáhly svého.

    Vztah českých Němců s českým národem byl vztahem národa privilegovaného a potlačovaného a byli to čeští Němci, kteří za celých těch skoro sto let moderní historie soužití na stejné území, nebyli ochotni na jednání rovný s rovným přistoupit a svého požadavku na panskou roli se vzdát. dokud nebylo pozdě a události se nerozeběhly.
    June 14, 2014 v 11.17
    Karel Marx napsal, že dějiny světa jsou dějinami třídních bojů. Nikoliv národnostních bojů.
    June 14, 2014 v 11.24
    a sociální demokracie
    své třídní vědomí jednoznačně demonstrovala, když v létě před sto lety podpořila válku (válečné půjčky).
    Kdo si nepamatuje tohle, bude si o sociální demokracii dál dělat iluze. (A nepochopí např. Bohumíra Šmerala.)
    PL
    June 14, 2014 v 11.49
    Ne, ale..
    je to dobrá inspirace pro několik odpolední. Škoda, že neprší..

    Má Jiří Pehe rád déšt nebo nemá? A potřebuje ho? K čemu ho potřebuje nejvíc?
    Pršelo, že přes volební lístky vidět nebylo..
    JP
    June 14, 2014 v 13.27
    Krakonoš a třídní boj
    "Německý" Krakonoš se jmenuje Rübezahl; a i v českém podhůří se stále ještě často kromě českého "Krakonoš" alternuje i počeštělá podoba onoho německého jména jakožto "Rýbrcoul".

    Jinak ovšem, paní Hájková, zůstávám u přesvědčení, že to byli právě zmínění a citovaní Habermas a Okudžava, kteří svým postojem dokázali překročit velice obvyklý a oblíbený alibismus lidské bytosti, že "já přece za nic nemůžu", to všechno se jenom tak nějak událo kolem mě.

    Uvedu ještě jeden zcela konkrétní příklad ze života: před léty v jednom kursu německého jazyka učitelka jednoho dne do vyučování přivedla svého staršího bratra, jakožto "Zeitzeuge", svědka doby, který ještě pamatoval počátky nacismu v Německu.

    Tento pamětník starých časů, velmi bezprostřední, bodrý a žoviální pán, nám onu tehdejší dobu nástupu hnědého moru a svou vlastní roli v té době vylíčil tímto způsobem: "Já jsem se tehdy o politiku nijak nezajímal, byl jsem tehdy mládenec, mě daleko více zajímalo kde jsou nějaká hezká děvčata!"

    A bylo mu opravdu bez dalšího možno uvěřit, že on osobně se na nástupu nacismu v Německu a Hitlera k moci sám nijak neprovinil, že se toho sám aktivně nijak nezúčastnil.

    Znamená to ovšem bez dalšího, že na všech následujících událostech opravdu nenese vůbec žádnou odpovědnost?
    Připomeňme si jeho větu: "Já jsem se tehdy o politiku vůbec nezajímal."

    A teď: je občan nějakého státu v ů b e c principiálně oprávněn, nezajímat se o politiku? Navíc právě v takových dobách, kdy se bezprostředně rozhodovalo o tom, jestli Německo dokáže zůstat na cestě civilizované evropské země, anebo jestli v ní propukne vláda démonů?

    Není snad tento postoj: "Já jsem se o to nezajímal, tak na tom nenesu žádnou vinu" právě jenom takovým velice laciným alibismem? Kdo jiný má nést odpovědnost za náš svět, nežli my sami? A jestliže my za něco neseme odpovědnost - pak musíme nést i vinu za to, co se stalo. Za to, co se stalo, i za to, co se nestalo. My jsme svět, a svět jsme my.

    ----------------------------------

    Ostatně, paní Hájková, ten Marxův výrok, že prý "dějiny jsou dějinami třídních bojů" - to je zase takový ryze marxistický postulát, který sice do jisté míry legitimně poukazuje na jeden bezpochyby význačný rys lidské společnosti a lidských dějin, ale na druhé straně je to zase jeden zcela typický případ, kdy Marx si celý komplex lidského a společenského žití a bytí redukuje jenom na tu jednu jedinou - totiž materialisticky-revoluční - perspektivu.

    Už jsem před časem poukázal na skutečnost, že tomu v minulosti zdaleka nebylo tak, že by poddaní proti svým feudálům vedli nepřetržitý "třídní boj"; společenská hierarchie byla všeobecně uznávána, v tehdejší době jakási absolutní homogenizace společnosti (ve smyslu kolektivní samosprávy) prostě vůbec nebyla myslitelná, ta stratifikace společnosti na ty, kteří vykonávají fyzickou práci na polích, a na ty, kteří vykonávají funkce vojenské, vůdčí a správní, byla prostě holou nezbytností.

    Ostatně, i ta soudobá "demokracie" může do značné míry efektivně fungovat právě a jenom proto, že je ve skutečnosti t e c h n o kracií, která je jenom do určité míry modifikována a regulována elementem všeobecných voleb (který však, jak známo, do hry vstupuje jenom jedinkrát za několik let).

    Ostatně, paní Hájková: skutečně byste ty nejžhavější konflikty současnosti jako v Sýrii nebo právě aktuálně v Iráku označila za projevy "třídního boje"?...
    June 14, 2014 v 13.37
    V dnešní době je třídní boj velice maskovaný pane Poláčku. A v minulosti tomu tak vlastně bylo také. Samozřejmě, že neprobíhal nepřetržitě a že byla období vysoké stability. A samozřejmě, že lidé nerovnosti uznávali a ještě uznávají. Ale čím dál tím méně.
    Osobně si myslím, že až zaniknou třídy, zaniknou i dějiny v tom smyslu, jak je známe.
    Ale člověk toho nebude muset litovat, že zanikly jeho vlastní dějiny. Možná pak vstoupí do dějin Vesmíru.
    MK
    June 14, 2014 v 13.57
    Pane Ungere
    Krkonošské pohádky jsem neměl nikdy moc rád. Byly na mne moc "klasické".
    Ale to, co jste nich napsal, je nesmysl. Proč by měl být pán z Trautnberkova Němec? Protože má německé příjmení? Protože občas německy nadával (nikdy nemluvil, jen nadával, jako většina Čechů)? Kdyby mluvil třeba s akcentem, tak prosím, ale mluvil krásně česky.
    June 14, 2014 v 19.41
    Krkonošský český mýtus a brněnské (moravské) národnostní soužití
    Zmínkou o Krkonošské pohádce jsem myslel normalizační večerníčkovou interpretaci. Jde o mýtus, který evokoval české nacionální obrozenecké představy (z části založené na reálných zkušenostech s Velkoněmectvím, ne s těmi zemskými německými Moravany). Nejde o to, jako řečí Trautenberk mluvil, ale o to, o jakou strukturu mýtu jde. Na každém mýtu je něco pravdy. Vznikla již na českého národního obrození a za komunistické totality byla vyhrocena ad absurdum. První republika není bez viny (a to ještě před zkušeností s nacismem. Stálo by za srovnání Krkonošských pohádek mezi českými Němci a Čechy z Čech.

    Ty národnostní konflikty Čechů s Němci netrvaly sto let, ale zhruba od roku 1848 (na Moravě do r. 1905). V té době totiž proběhlo na Moravě (ne v Čechách) tzv. Moravské vyrovnání (Moravský pakt), který byl neuvěřitelně tolerantní a nadčasovou dohodou mezi oběma národnosti v zemi a stal se vzorem pro politické uspořádání v jiných zemích nejen v Evropě. Když tu byly zmínky o tom, co čteme v učebnicích dějepisu, o Moravském vyrovnání se v českých učebnicích dějepisu naše děti, bohužel, nedočtou.

    V 19. století tekla krev v celé Evropě i v jinde ve světě v důsledku nacionalismu. Od jednoho rodáka ze středních Čech starší generace, který většinu života strávil v Brně a čas působil i na brněnském magistrátě mám informaci o tom, že před 1. světovou válkou město Brno fungovalo nejlépe, žila v něm byla třetina Němců, třetina Čechů a třetina Židů a tyto tři skupiny spolu konstruktivně spolupracovali. Brněnští a Moravští Němci potřebu české univerzity tehdy v českém menšinovém městě Brně nevnímali, protože do Vídně to bylo 120 km a ve Vídni studovali lidé (i Slované) z celé Moravy (včetně Masaryka). Jejich blokaci české univerzity vnímám z dějinné perspektivy jako něco podobného, že "v Praze je nevůle stavět dálnice z Moravy na jih (Moravská Třebová - Brno - Vídeň a Otrokovice-Břeclav-Bratislava- (Vídeň)" - to cituji náměstka jihomoravského hejtmana za KDU-ČSL a podotýkám, že slabé a malé kraje dálnici nikdy z přiklepnutých zdrojů v Praze samy nezaplatí.
    June 14, 2014 v 19.46
    K paní Hájkové
    Když čtu v naší literatuře neustálé zmínky o Blanických rytířích, ale o králu Ječmínkovi jen okrajově nebo vůbec, také mi to nepřijde úplně vyvážené. Nedávno jsem byl s dětmi v Chropyni a tuto pověst jim potom večer vyprávěl. Jsem přesvědčen, že svatý Václav s Blanickými rytíři i král Ječmínek jsou dohodnuti na spolupráci. Pokud své dohody v budoucnu dodrží. Ale jsem optimista a věřím, že ano.
    VK
    June 14, 2014 v 20.46
    Myslím, že rozdíl mezi nevnímáním potřeby čs. univerzity, blokováním - a krvavými demonstracemi proti jejímu zřízení, je pouhým okem patrný. Ostatně i česko-rakouské vyrovnání blokovali, inu právě ti čeští Němci, nikoli primárně c. a k. dvůr, ten by i byl souhlasil. Asi rovněž neviděli potřebu. Ona jaksi žádná privilegovaná skupina nevidí potřebu se privilegií vzdávat, natož třeba jednat s ostatními skupinami já pán ty pán.
    June 14, 2014 v 23.12
    Zkreslený pohled na realitu v Rakousko-Uhersku
    Již jsem argumentoval, proč byla pro německé Moravany česká univerzita v Brně vzhledem k Vídni vnímána jako nadbytečná. Česko-rakouské vyrovnání bylo po obstrukcích českých poslanců v Říšské radě značně kontroverzní, nejen ze strany našich Němců, kterým by žádné výhody nepřineslo, jak už to v politice chodí, taky především odporem Maďarů. Kdyby šli Češi diplomatičtější cestou haličských Poláků v R-U, mohli mít podobně silný vliv jako oni a (kdy historici hovoří o faktickém rakousko-uhersko.haličském trialismu). Ve 2. polovině 19. století tekla v Brně a na Moravě krev možná nejméně z celé Evropy, tehdy zmítané nacionalismem. Také později, za 1. republiky tekla krev více - v rámci dělnických stávek i s nástupem německého nacismu a českého fašismu.

    Mimochodem Rakousko-Uhersko od roku 1907 nejen mělo všeobecné přímé a rovné hlasovací právo, ale nemělo žádný státní schválený jazyk, ani němčinu. Moravské vyrovnání bylo vzorem např. pro národnostně-politicky tolerantní uspořádání např. pro Štýrsko, Korutany, Halič, Bukovinu, Řecko, Estonsko, Bosnu a Hercegovinu, Persii, Namibii. Po vzniku ČSR bylo Moravské vyrovnání pro centralistický československý stát nežádoucí a ohrožující vzhledem k nacionálním základům nové republiky.

    Tady k Moravskému paktu: https://www.youtube.com/watch?v=NkYPywO6iXw
    June 14, 2014 v 23.35
    je hezké, že máte tak rád Moravu
    (já ji má taky rád), ale nemohu si pomoci, pořád mi tu zaznívá nějaká ukřivděnost nebo co -
    Mimochodem: dá se mluvit také o nějaké moravské charakterové neuróze?
    June 15, 2014 v 0.04
    K panu Zilzerovi
    Dá se mluvit o jakékoli charakterové neuróze - jednotlivce nebo i kolektivu. Dříve než napíšete článek, bylo by vhodné moravskou i slezskou národnost uznat vedle české jako národnost státní. Potom se Vám nebo někomu jinému takový článek bude psát rozhodně líp. Z Moravského vyrovnání, o kterém jsem nyní psal, žádná ukřivděnost snad nečiší, možná lítost, ale tu nad dějinami 20. století prožívá kde kdo.

    Jsem rád, že máte rád Moravu, já mám rád Čechy, hlavně jižní a východní. A Slezsko taky, je krásně romantické. Mám ale pochopení pro ukřivděnost těch, kterým někdo zrušil samosprávu jejich země, kde žijí oni, žili jejich předkové a mají k ní vztah, je to jejich vlast. Neměli možnost se vyjádřit v referendu, jejich demokraticky zvoleného parlamentu se taky nikdo neptal. Z pokusů o obnovu s masovou podporou v letech 1968 i 1990-1991 si v hlavním městě jejich státu dělali většinou legraci a označoval je za nacionalisty.

    Jinak poměrně typická věta ve stylu "Mám rád Moravu, ale nemohu si pomoci..." Neberte to osobně, jen o tom přemýšlím.
    - než začnete přemýšlet a hodnotit něco jako "typické", všimněte si, prosím, závorky -
    Gramatika je taky důležitá.
    Neberte si to osobně -
    June 15, 2014 v 8.39
    Nemyslel jsem vlastně konkrétně vás, pane Zilzere
    Podobných vět jsem slyšel poměrně dost. Tak nad jejich typičností přemýšlím. Ale s tou závorkou to dává opravdu jiný smysl. I podle diskuse, kterou vedete, rozhodně nepatříte mezi ty nositele oněch "typických vět". jen jste mi je Vaší formulací připomněl.

    Já sám bych se do psychologické analýzy moravského národa a moravské pospolitosti nepustil z důvodu, že bych možná byl málo kritický. Ale možná by se našla určitá až nezdravě neurotická obětavost, možná sebenejistota, sklon k sebekritice a tedy deficit sebehodnocení. Bolek Polívka v pořadu Arnošta Goldflama v roce 2000 podle mě výstižně řekl, že Češi mají vyvinutý smysl pro kritiku a Moravané vyvinutý smysl pro sebekritiku.

    Ale ta ukřivděnost pramění možná více z politiky pražských elit, které jsou v tomto médiu pravidelně kritizovány i rodilými Pražany. Já jako Moravan i Moravák jsem v české včetně typicky pražské hospodě nebo na jiné sešlosti v Čechách vždy cítil určitou oblíbenost své jinakosti. To byl příjemný pocit. Tak jsme dospěli k moravské otázce, ale ta souvisí (dle Masaryka) nutně součástí té české. A česká součástí evropské.

    Jinak s hudebníky se o česko-moravské otázce diskutuje snad nejlíp.
    Děkuji za odpověď.

    K těm pražským elitám bych rád připomněl, že "pražské" jsou spíše v tom smyslu, že reprezentují mocenské centrum, než že by ztělesňovaly něco specificky pražského.

    O tom "pražském" se dá oprávněně mluvit spíše v obecnější rovině: Pražák začne svou jinakost vnímat teprve ve chvíli, kdy se ocitá mimo Prahu nebo v komunikaci s lidmi, kteří do Prahy přicházejí (jako např. kdysi s mimopražskými studenty, kteří bydleli na koleji), ovšem pouze za předpokladu, že je vůbec schopen se tomu otevřít.

    A - na tom asi není nic překvapivého - v Praze se stěží setkáme s nějakým lokálpatriotismem (míněno: pozitivním).
    Pražák (k té "oblíbenosti") si pochopitelně na moravském (podobně jako třeba na venkovském) raději vybere to pěkné, občas si také život mimo Prahu bude rád romantizovat. To platí pro Vídeňáka úplně stejně. Mj. i proto, že čas, který člověk z velkoměsta tam a onde tráví, patřívá k jeho volnému času.
    PM
    June 15, 2014 v 10.35
    Trochu nedělní mollharmonie neuškodí - přespříliš trochu ano
    Pražské elity nejsou vyňaty z všeobecně platného osudu městských elit. Po celé EU se křižuje část provinčního občanstva turistických oblastí (které to dnes nejsou), před letně-turistickým náporem obyvatel/protagonistů epicentra státní moci a nositelů kulturního/etického předvoje. Nápor spoluobčanů/městských neurotiků a obzvláště samolibých a sebezahleděných v období nejistoty jednoho neoblaží.
    Co český muzikant to Moravák ale v Praze platí ................slýchávám často.
    June 15, 2014 v 10.41
    turistický nápor
    ale už dnes není doménou obyvatelů měst a velkoměst. Úplně stejně pobíhají a juchají s fotoaparáty a telefony i venkované. Co dělá z člověka turistu. (dříve to slovo mívalo úplně jiný význam, připomenu.)
    PM
    June 15, 2014 v 11.24
    Souhlasím
    kdo se ještě nestal za konzumem bloudícím Pražákem, nebo Vídeňákem.... s flaškou v levé a mobil v pravé
    Má předešlá skica je dnes platná možná tak na Korsice ......... domnívám se na základě přestaré vzpomínky
    June 15, 2014 v 12.19
    Tolik času takovému tématu,
    Vždyť je to nesmysl. Kdo z nás je vůbec Čech? Jsme jen smečka povstalá z míšení národů, která pobývá v tomto prostoru. Geneticky spříznění se sousedy, stejně jako oni zase s námi.
    Nebyla to naše smečka, která se začala oddělovat na základě přesvědčení, že je lepší, než smečky jiné. Byli jsme zahnáni do kouta a tam bylo do nás tak dlouho kopáno, až jsme s tím museli něco dělat. Blut und Boden nebylo naše heslo.
    Charakterové "vady" Čechů nejsou dány nějakou jejich podlostí, byly vynuceny jejich silnějšími sousedy, se kterými pro jejich přístup z pozice síly nemohli hrát rovinu. Museli jsme švejkovat, ale ne proto, že jsem bezcharakterní, ale proto, abychom mohli přežít. Stejně by se chovali Němci a další na našem místě.
    Česká charakterová neuróza je tudíž hovadina. Dospělý jedinec, který se tímto tématem zabývá, zjevně neví co s časem.
    June 15, 2014 v 14.22
    Děkuji za vskutku "odborný příspěvek" pana Ševčíka,
    který si nejen odporuje ("jsme smečka povstalá z míšení národů") a potom mluví o vadách Čechů ve formě "my".
    Strašení Němci je kolorit od národního obrození, 700 let jsme tu s nimi žili v míru a společně vybudovali spoustu vymožeností. Vliv naposledy komunistické antiněmecké propagandy tedy na někoho přece jen funguje.
    PM
    June 15, 2014 v 15.02
    Pohled na charakterové vady bych nepovažoval jen za hovadinu,
    Příkladně akt prosazování spontánních pohnutek, který není zaštítěn pudem sebezáchovy si to zasluhuje.
    O tom uvažuje plýtvaje i neplýtvaje časem každý dospělý jedinec a dospělá společnost ................. rád bych věřil.
    teď se trochu posouváme. A vidíme zřetelně ošidnost jakéhokoli "my". (Ta zpropadená "identita".) Je tu jakási shoda či spíše souběžnost ve vztahu Češí-Němci (s kladnými a zápornými znaménky). Jiné je to ve vztahu Češi-Slováci. Samotnou existenci vztahu Češi-Moravané bude leckdo popírat (zase identita).
    Národ je vždycky jen ve vztahu k jiným národům, nikdy jinak.
    Je to nevysloveně i tom dnes dost rozšířeném vzdychání nad tím, jaká jsme holota.
    A charakter se jeví jinak v situacích konfliktních a nekonfliktních.
    Jen bychom neměli přehlížet, že to je vždy primárně charakter jedince. - A jak se vlastně charaktery jedinců skládají v něco, čemu se pak říká charakter národa?
    June 15, 2014 v 15.42
    "odborný příspěvek" je jen reakcí na "odborný článek". Směs jakýchsi "odborných" smyšlenek se dá těžko rozbít bez ztráty času. Ten tomu tedy věnovat nebudu.
    Němci jsem nestrašil, vím, že by se vám to líbilo, ale nemám zájem. Psal jsem, že jako smečka jsme byli nějak identifikováni a pak zahnáni do kouta. Že nás do toho kouta zahnali naši sousedé, kteří byli silnější, je fakt. Je to běžná praxe, nezlobím se na ně proto, ale ani je za to neobdivuji. 700 let míru je fikce, která je až k smíchu. Zbožné přání vydávané za skutečnost. Na tuhle "odbornost" není třeba komunistická antiněmecká propaganda, na tu si stačí přečíst například učebnici dějepisu současných ZŠ. Pan Zilzer na to kápl. Charakter národa je fikcí. Propagandou, blbostí, chcete-li. Znovu opakuji, že Němci by se chovali stejně, pokud by byli na našem místě a my stejně, pokud bychom byli na jejich místě. V každé skupině obyvatel je asi tak stejné rozvrstvení inteligence, hlouposti, podlosti, nebojácnosti atd. Jde jen o to, v jaké konstalaci se tato smečka nachází. S národem to nemá nic společného. Česká charakterová neuróza neexistuje.
    PM
    June 15, 2014 v 15.57
    Řekl bych,
    že měřítkem může být příkladně projev jakým reflektuje jedinec/skupina na stav psychického nátlaku.
    Podle mé zkušenosti jsem se s tendencí reakce typu Švejk daleko častěji setkal v Čechách než na Slovensku.
    A švejkování je ikdyž humornou, přesto neurózou.....domnívám se.
    June 15, 2014 v 16.22
    švejkování
    Neřekl bych, že to je typický rys českého chování. Ale rádo se to klišé opakuje, a TO JE TO, stojí za zamyšlení.
    Švejkovali snad Češi v roce 1938 nebo 1968?
    A není pro Čechy důležitější Jaroslav Hašek než Josef Švejk?
    Je snad Shakespearův Richard III. obrazem anglického charakteru?!
    June 15, 2014 v 16.50
    Musí mít vůbec jakákoliv libovolná množina lidí kolektivní vědomí či nevědomí? Nemusí být kolektiv nutně něco aspoň trochu soudržného a méně protikladného? Pokud takovým není, pak snad ani nelze o kolektivu mluvit, natož o jeho vědomí a nevědomí. Dojdeme totiž k něčemu úplně zcestnému. K něčemu, co vypovídá o skutečnosti asi tolik jako vypovídá výše průměrného platu za situace, kdy jsou v mezi lidmi nebetyčné rozdíly v příjmech.
    June 15, 2014 v 16.59
    Pane Ševčíku,
    Článek "nechcete rozbít bez ztráty času, kterou nehodláte věnovat." Zároveň však tvrdíte, že "charkter národa je fikcí" a "česká charakterová neuróza neexistuje". Takže jste si přeci jen nějaký čas našel.

    Strašení Němci se mi opravdu nelíbí. O zahnání do kouta (koho tedy kým, prosím pěkně?) a odbornost se dozvíte v současné učebnici dějepisu na ZŠ? Já tvrdím, že ne. Nedozvíte se že České povstání před Bílou horou vedli především německy mluvící luteráni a na Bílé hoře byli poraženi často česky mluvícími katolíky. Že tito většinou německy mluvící páni z Čech předtím obsadili Moravu, aby sesadili evangelického hejtmana, který se chtěl dohodnout s habsburským císařem, zachovat náboženské svobody a zabránit době temna. Že Morava i částečně Čechy v 16 století, v době náboženských a mocenských válek v celé Evropě, byly ostrovem náboženské tolerance, kdy na jednom panství žilo i 7 různých vyznání v míru. Že bylo nějaké Moravské vyrovnání v roce 1905. Že Československo vzniklo na základě série nedodržených závazků, mystifikací a lží. Když hovoříte o 700 letech míru jako o fikci, jmenujte, prosím, čistě česko-německý konflikt před rokem 1848? Že poválečný odsun byl etnickou čistkou na základě principu kolektivní viny v těch učebnicích je taky?

    Pokud nechcete věnovat čas diskusi, tak jí ho nevěnujte a prostě tuto diskusi ignorujte. Jinak by si někdo mohl myslet, že nám tu v praxi předvádíte typicky český pasivně-agresivní charakter.
    PL
    June 15, 2014 v 17.31
    bodrý neurotik
    Nejsem sice psycholog, ale na to, že je švejkování svého druhu neuróza bych si aspoň v případě lit. (no dobře, spíš teda filmového) Švejka nevsadil ani záložku do knihy. Patří-li mezi symptomy neuróz třeba poruchy zažívání, nespavost a dále nerozhodnost, strach, deprese, tak asi trpím sklerózou (což je klidně možné).

    Spíš bych se zaměřil na příčiny - podmínky ke vzniku případné neurózy. Švejkování chápu jako adaptivní jednání směřující k úspěšnému překonání podmínek, které by jinak vedly ke vzniku neurózy. Pokud by mé pochopení nebylo od věci a pokud by zároveň krize zaměstnanosti opanovala i psychiatrické nemocnice, což psychiatři často vyvracejí, tak by švejkování v těch nemocnicích v oblibě jistě nebylo, špatně by se předepisovalo...

    June 15, 2014 v 18.33
    K panu Litschmannovi
    Pojmy neuróza a charakterová neuróza jsou rozdílné. Charatrová neuróza je více zakotvena v osobnosti, je více konstituční, trvalejší, hlubší. V psychiatrii se již tento pojem nepoužívá, v tomto případě jde o eufemismus, nevím, co byste řekli na to, kdybych psal o české poruše osobnosti.
    Každá psychická porucha (teď mluvím hlavně o jednotlivci) je v podstatě adaptace. Někdy maladaptace (tedy nefunkční adaptace), někdy funkční. Jste si jisti tím, že češství je v současnosti funkční?
    Co přesně zde znamená funkční?
    June 15, 2014 v 18.44
    Pane Kolaříku,
    To, že první světová válka nevznikla jen v zájmu "nesrozumitelných zájmů evropských královských rodin", v jiné diskusi zde dostatečně vyvracelo více diskutujících. Moc se mi nechce se k tomuto (možná Vašemu historickému přání) vracet.
    June 15, 2014 v 18.53
    Pane Zilzere,
    Vy mě zkoušíte z psychologie :-)

    Funkční chování je takové, které vede dlouhodobě uspokojení důležitých potřeb jeho aktérů případně celku (rodina, pracovní kolektiv, organizace, pospolitost, společnost). V odborné literatuře najdete jistě více takových podobných definic.

    Běžně se hovoří o rodině funkční, dysfunkční nebo afunkční - v psychologii, rodinném poradenství, psychiatrii, pedagogice, sociální práci...
    PM
    June 15, 2014 v 19.36
    Pane Kolaříku
    je přeci rozdíl jestliže švejkování´uprostřed masakru zůstává kulturní normou tady a dnes v namáhavé demokracii.
    Jaký vidíte rozdíl mezi osvobozujícím humorem Haška a G. Polta?
    June 15, 2014 v 20.19
    Pane Pavle Kolaříku,
    Nemám pocit, že jsem s Vaší interpretací vzniku světové války přišel znovu. Českému národu nic nevyčítám, jen jsem se snažil podat analýzu české kolektivní povahy v kontextu proběhlých evropských voleb. Pokud o to vy osobně nestojíte, máte možnost se diskuse neúčastnit. Byl jsem velmi potěšen, kolik lidí bylo ochotno k mému komentáři věcně diskutovat a chtěl bych jim tímto poděkovat - pan Zilzer, paní Hájková, pan Molnár, pan Vyleťal, pan Poláček a další (Na které jsem zapomněl, omlouvám se jim). I s těmi, kteří regovali v diskusi nesouhlasně a obranně nás to může někam posunout. Komentář není primárně o švejkovství, a typicky české povaze jsou v něm věnovány odstavce neutrální nebo i odstavec, kterým popisuji výhody této povahy. Dál již nevím, co bych pro vás mohl udělat. Pro některé diskutující jsou prostě moje témata a priori popuzující, na úroveň diskuse se nedostaneme, tož co už...
    June 15, 2014 v 20.22
    Paní Hájková,
    To je moje aplikace Jungovy teorie o kolektivním vědomí a nevědomí. Množina lidí jistě ne, ale společenský celek již ano. Jung hovoří o archetypech, které jsou společné dokonce celé lidské společnosti. Ale nemusíte s jeho teorií souhlasit.
    June 15, 2014 v 20.37
    Ne že bych tomu věřila tak úplně, ale na každém šprochu může být pravdy trochu.
    Jen pro informaci: moji rodiče se cítili být Čechy i Moravany (Moravskými Slováky) zároveň. Neviděli v tom asi rozpor.
    A měli rádi pověst o Ječmínkovi. Já jsem jako dítě vždycky přemýšlela, jak se mohla královna schovat v ječmeni, že ji nebylo vidět. To musel být ten ječmen hodně vysoký. Aspoň tak metr osmdesát...
    June 15, 2014 v 20.46
    Jsem rád, že stav naší společnosti je na takové úrovni, že už levičákům stačí jen dolaďovat fiktivní psychologické analýzy. Jako příští téma navrhuji debatu o zprávě, že žralok na Jadranu sežral českou učitelku. K tomuto tématu Houwg.
    June 15, 2014 v 21.06
    Pane Ševčíku, vy se na Referendu objevíte jen občas, ale zcela pravidelně s otázkou, proč se diskutuje právě o tom, o čem se diskutuje a proč se nediskutuje o něčem důležitějším.
    Já si myslím, že tu někdy vycházejí i závažné politické články a že nikdo nikomu nebrání diskutovat o čemkoli jiném. Místa je tady dost i pro dvacetkrát víc diskutérů.
    June 15, 2014 v 21.36
    K poznámce pana Ševčíka
    Nevím, zda mu více vadí komentář k typicky české národní povaze nebo to, že se jedná o psychologickou analýzu. Možná ho jedno z toho nebo obojí nějak ohrožuje, ale nechci se pouštět do spekulací.

    Asi by potřeboval vyměnit diskutující, evidentně mu nevyhovujeme, paní Hájková a další.
    June 15, 2014 v 22.42
    Nesouhlas s panem Zilzerem a Petraskem (viz jejich příspěvky výše)
    v tom, že "pražské elity nejsou vyňaty z všeobecně platného osudu městských elit." A že co platí pro Pražáka platí i pro Vídeňáka. Již ono srovnání Praha - Vídeň.

    Praha vždy měla tendenci likvidovat jakoukoli institucionální protiváhu a z toho důvodu byla vždy proti integraci střední Evropy. Aplikovala západo- (Paříž) nebo východevropské (Moskva) modely, které jsou centralistické. Prof. Vladimír Kubeš z brněnské právnické fakulty tomu říkal "morbus pragensis". A prof Thomayer, Čech, původem z Chodska dokonce "dementia mesobohemica". Oproti tomu Vídeň byla vždy jedním z mnoha center. Terst, Budapešť, Lvov, Štýrský Hradec nebyly postiženy odsáváním elit. Navíc byla Svatá říše z definice decentralistická.

    Nezapomínejme, že jsme od Bílé hory a především ve 20. století prošli mnohonásobným zničením elit (cit. dle J. Patočky).
    PL
    June 16, 2014 v 2.44
    Panu Ungerovi děkuji za upřesnění.
    Ovšem ještě jedna taková poznámka a naše vezdejší češství je zničeno - moravská pomsta? O tom co je a co není funkční nebo normální rozhoduje ve společenství obvykle většina nebo mocnější část. Přenesení tohoto principu na mezinárodní úroveň by nejspíše vedlo k tomu, že normalitu budou určovat Indové a Číňané (když většina) ...o uzavřeném oddělení si snad nechám maximálně zdát, achjo.
    June 16, 2014 v 8.44
    Davidu Ungerovi - ještě jednou o funkčnosti
    Ne, nezkouším Vás z psychologie. Neptal jsem se na obecný výklad termínu, ale na to, v čem konkrétně ("zde" = mluvíme o "české neuróze") spatřovat funkčnost nebo dysfunkčnost. Tedy, chcete-li, které jsou ty důležité potřeby, které nejsou uspokojovány.
    Vím, že je to velice komplexní otázka, ale takto obecně zůstáváme vězet v dichotomii zdravé/nezdravé. Což mi připadá málo - a odtud moje skepse k možnosti přenášet psychologické poznatky na národní celek.
    (Nevím, zda existují nějaké sociálně psychologické studie nebo alespoň úvahy k české otázce od dob Masaryka, Pekaře, Chalupného nebo Jana Slavíka? Za takové nemohu považovat to, co se předvádí v pořadu historie.cs.)
    June 16, 2014 v 11.08
    Poruším své indiánské slovo. Paní Hájková, je fajn občas nezávazně potlachat. Občas, ale ne pořád. Pane Ungere, vcelku jste mě pobavil s tím, jak proti mé kritice šikujete spolek "Asi by potřeboval vyměnit diskutující, evidentně mu nevyhovujeme, paní Hájková a další".
    Bývala zde témata, která dokázala tnout do živého, byla o problémech, které tížily většinu obyvatel. Kdeže ty loňské sněhy jsou? A přitom se situce v politice k lepšímu nezlepšila. Co vězí za tím, že se tu tato témata neobjevují, že je vystřídaly disputace o tom, kolik andělů se vejde na špičku jehly? Občas mi, v reakci na mé příspěvky sem, někdo napíše přímo na můj email. Několikrát se mi už stalo, že pisatelé můj názor podpoříli s komentářem, že oni už vzdali diskusi na DR, neboť se jim zdá, že to k ničemu nevede. Snažím se jim to vymluvit, ale vzhledem k současnému stavu DR mi docházejí přesvědčivé argumenty.
    Škoda, zpočátku to vypadalo, že projekt DR může být přínosem. Proč tyto projekty, jako třeba Proalt a další jsou časem takto umrtveny? Je to cíleně? Sloužily jen jako nastrčené vlnolamy na rozbití hněvu veřejnosti? Nebo jsou vedoucí těchto projektů pacifikováni politickými funkcemi, stejně jako po zvolení do parlamentu EU Keller? Těch znepokojivých otázek je neurekom.
    Musím bohužel souhlasit s Luďkem Ševčíkem, že ta důležitá témata ustupují do pozadí na úkor věcí obecnějších.

    Těžko nebýt zarmoucený nad bezzubostí různých iniciativ. Ale za nastrčené bych je nepovažoval. Když jsem ty lidi vidl zblízka, byla u nich nepopiratelná upřímná snaha, zápal a investovali hodně času, znalostí i inteligence.
    Příčinou neúspěchu je, myslím, v první řadě skutečnost, že veřejný prostor je dokonale OBSAZEN, OKUPOVÁN, KONTROLOVÁN.
    V této souvislosti jsou deprimující tolikeré negativní až zesměšňující reakce na Chomského.

    A když je zmínka o ProAltu - slyšel jsem, že před volbami Andrej Babiš pozorně vyslechl kromě mnoha jiných také názory představitelů ProAltu. Sám neměl žádný program a poskládal si jej z toho, co se mu "líbilo" u jiných, to, o čem se domníval, že to bude "fungovat".

    Kellera bych předem nezatracoval. Kdo si pak ještě zaslouží naši pozornost a podporu?
    June 16, 2014 v 12.32
    Když nějaké projekty přestanou fungovat, tak v tom přece musí být něčí záměr, že pane Ševčíku? Vždyť když se něco založilo, tak to musí fungovat napořád, ne? Zejména z toho důvodu, že vy si přejete, aby to fungovalo. Také si přejete, aby se psalo a diskutovalo o tom, co vám vyhovuje a o tom, co se vám nelíbí, se diskutovat a psát nemá. Ale ono se vám to bohužel nechce splnit. Zase v tom jistě bude něčí záměr. Lidé se pořád nezabývají tím, čím by měli. A jsme opět u toho: Mělo by se něco dělat! Někdo by měl něco dělat!
    Pánové, omlouvám se vám za krále Ječmínka a pro jistotu i za Krakonoše a Blanické rytíře, i když s těmi jsem nepřišla jako první. Ale kdo ví, za co všechno ještě můžu. Možná jsem cíleně zlikvidovala i ProAlt a Deník Referendum.
    June 16, 2014 v 12.47
    K panu Ševčíkovi
    Mezi Vaší kritikou a kritikou článku od pana Zilzera vidím podstatný kvalitativní rozdíl. Zatímco pan Zilzer vlastně kritizuje můj psychologismus (podobně jako marxisté nebo většina sociologů) a nevěří tomu, že lze z psychologických poznatků odvodit tvrzení o sociálních jevech ("přenášet psychologické poznatky na národní celek") - to považuji za relevantní argument. Vy jste zde ale napsal, že, "..charakter národa je fikcí. Propagandou, blbostí..." nebo že jsou zde "disputace o tom, kolik andělů se vejde na špičku jehly". Ani náznak snahy o věcnou debatu. Už jsem zde napsal, že můj komentář není odbornou psychohistorickou analýzou (psychohistorie je speciální psychologická disciplína), ale článek využívající psychologické a historické poznatky.

    Částečně je Vaše kritika mířena do redakce DR, kterou jsem nikdy netvořil. Ale neopomenu poznámku, kterou v devadesátých letech pronesl Karl Ivo Feierabend, že česká levice je víc nacionální než levicová. To se potom s článek o českém národním charakteru těžko musí některým diskutovat. Já mám situaci neporovnatelně snažší. Jsme vůbec schopni kritické reflexe toho, co český národ v minulosti prakticky dělal, jako tato reflexe a diskuse byla v Německu v 60. letech? Já mám pořad Historie.cs rád.

    Jinak pokud svými články snižuji kvalitu DR, kam píšu své články asi 3 roky, jsem připraven kritiku přijmout od členů redakce nebo většiny diskutujících. Zatím se nedostavila.
    JP
    June 16, 2014 v 14.11
    Témata pana Ševčíka
    Pan Ševčík je tedy názoru, že prý zde v minulosti "bývala témata, která dokázala tnout do živého". A že ty dnešní diskuse "k ničemu nevedou".

    Vlastně se nikomu nebrání - alespoň pokud je mi známo - ta "správná" témata do diskuse vnést. Bylo by opravdu zajímavé vědět, jaká témata má pan Ševčík konkrétně na mysli; ale dosti se zdá, že by se mělo jednat o témata aktuálně sociální, v tom smyslu jak se "dolnímu lidu" vede špatně, a jak "ti nahoře" ho vysávají.

    Ne snad že by to přinejmenším zčásti nebyla pravda; ale jestliže se dnes konstatuje vymizení takovýchto témat, pak nelze si nepoložit otázku, jestli to není právě tím, že tyto neustálé nářky nad nespravedlností tohoto světa nakonec nikam nevedou. Že je tak možno jenom vždycky trochu "upustit páru", vylít svůj osobní (či kolektivní) hněv; ale nevede to prostě k naprosto žádným reálným řešením, jak tento svět změnit k lepšímu. Radikální opozice má sice své odůvodnění; ale pokud se zůstane jenom u čirého negativismu a čiré radikality, pak to opravdu nevede nakonec nikam.

    A tak se nedá nic dělat, ale pokud chceme opravdu nějakým pozitivním způsobem změnit tento svět, pak nezbývá nic jiného, nežli ho v jeho fungování rozpoznat, analyzovat do posledního šroubečku. A to i za tu cenu, že to pro někoho může působit jako dohadování se o tom, kolik andělů se vejde na špičku jehly.
    June 16, 2014 v 17.42
    Pane Ungere věřte, že vás s redakcí DR nijak nedávám dohromady. To, že vaše téma vede v diskusi, není vaše vina. Je to vina toho, že DR žádná podnětnější témata čtenářům nepředkládá. Což je smutné. Vaše téma tu místo jistě má. Ale spíše by mělo být doplňkové.
    Pane Poláčku, jistě víte, o jakých tématech by tu měla být řeč. Měli bychom útočit na dnešní systém a pokoušet se o jeho změnu. Vymizení těchto témat z DR není dáno tím, že by nářky k ničemu nevedly. Nevedou možná u levicových politiků a aktivistů. Dlouho asi nikoho nebude bavit sypat hrách na zeď. Pokles důvěry voličů k levici je toho důkazem.
    S tou radikálností nemáte pravdu. Pravice tu provádí radikální změny jen to fičí. Levice hloupě, čí záměrně, vlezla do chomoutu "odpovědnosti" a tím pádem radikální pravicové změny ani nemírní, ne tak, aby je rušila.
    Pokud pak chceme pozitivně změnit svět a začneme tím, že jej budeme analyzovat do posledního šroubečku /nevím proč, když tohle už bylo několikrát provedeno/, tak při pravicových radikálních změnách jsme při jejich 10 krocích vzad schopni možná na jeden půlkrok vpřed. Jak daleko asi dojdeme je nasnadě. A divil bych, kdyby takoví ňoumové nějaké voliče vůbec zajímali. Vždyť copak pro ně mohou asi tak udělat? Vykoumat kolik andělů se vleze na špičku jehly? Komu to pomůže?

    June 16, 2014 v 19.44
    Potíže s diagnostikou
    Pane Ungere, píšete, že na Vás padá chmura, když sedíte s klientem s charakterovou neurózou, tedy asi poruchou osobnosti. Na něj možná zase padá chmura z toho, že cítí, že jste si ho nějak zaškatulkoval a dal mu dignozu, ze které plyne, že se s jeho problémy nedá nic moc dělat. Možná by pro vás oba bylo lepší, kdybyste na tu diagnozu nemyslel, neprospívá Vám ani jemu. Já pracuji ve zdravotnictví, takže každému musím nějakou diagnozu dát, ale při terapii na ni nemyslím a někdy si ji ani nepamatuji.

    To je samozřejmě metafora, nechci Vám dělat supervizi. To jak podáváte český a moravský národní charakter je ale dost bezvýchodné.

    K českému národu se nepočítáte, nejde tedy sebekritiku, ale kritiku. Ta kritika je toho druhu, že se nedá čekat, že by ji ti Češi mohli přijmout a napravit se.

    Moraváci ve Vašem pojetí na tom nejsou o moc lépe. Nikomu sice neublížili a za to, že jim křivdí, si můžou jen tím, že jsou moc obětaví, ale jinak je to bída. Kdyby to byl jednotlivec, tak by to byl někdo, kdo vzpomíná na to, jak to kdysi bylo krásné (v době RU), idealizuje svého otce (císaře), ví proč se to všechno pokazilo a kdo za to může (Češi). Upíná se k vizi budoucnosti, o které ví, že nenastane (tím myslím obnovu monarchie). Reálné řešení nikde.

    Nebylo by lepší zapomenout na diagnózy a věnovat se terapii?
    June 16, 2014 v 20.41
    Diagnostikujeme vždy, pane Kubičko
    Pokud bych dělal psychoterapii, tak svého klienta taktéž neškatulkuji, jako vy. Dělal bych jen terapeutickou gestalt diagnostiku a předpokládám, že i vy podle svého terapeutického přístupu v terapii diagnostikujete, ale neškatulkujete. (To je dobře.) V článku jsem měl ale na mysli metaforu psychodiagnostického sezení, nikoli terapeutického - to aby bylo jasno z odborného hlediska. A tam je psychologická diagnóza v popisu mé práce. Následnou terapii dělá psychiatr nebo psycholog. To, že nějakou diagnózou klienta a priori poškozujeme, je zřejmě dominujícím názorem Vašeho přístupu a řada mých kolegů by s ním jistě nesouhlasila. Ale to je na odbornou debatu někde na konferenci, pokud bude vůle.

    Proč si myslíte, že ta kritika není toho druhu, aby ji Češi mohli přijmout a napravit se? Vím, že přijmout kritiku je těžké, ale jde to. Podle mě ale není v silách jednoho článku a občas publikujícího psychologa, aby dělal terapii národu, navíc v době soumraku a krize národních států. Když se podívám např. na národ německý, myslím, že ve své terapii ušel delší cestu než ten český.

    Velmi jste mě potěšil, že uznáváte svébytnost českého i moravského národa. I když drobná lingvistická oprava - příslušník moravského národa je Moravan, nikoli Moravák. Dlouho i sám moravský národ se za samostatný nepovažoval (od 2. poloviny 19. století do 90. let století minuého), a to na základě důvěry, že vedle Země české, slovenské (a slezské) získá (nebo si zachová) Morava rovnoprávné či autonomní postavení a bude si moci o svých věcech dle principu subsidiarity rozhodovat sama. Nemohu hovořit za "svůj národ". Ale já sám se k obnově monarchie neupínám, spíš hledám cesty, jak opět vytvořit ve střední Evropě decentralizovanou velmoc namísto centralizovaných států (Česko, Slovensko, Polsko, Maďarsko atd.). Píšete "reálné řešení nikde" - má ho ale vůbec někdo v Evropě a na světě?
    JP
    June 17, 2014 v 0.23
    České švejkovství a možnost terapie
    Zastavil bych se u zajímavého poukazu pana Petraska, že "jsem se s tendencí reakce typu Švejk daleko častěji setkal v Čechách než na Slovensku".

    Ano, na tom skutečně mnoho je. Slovák nešvejkuje, na to je příliš upřímný. A řekl bych dokonce, že nešvejkuje ani Moravák. (Ostatně, pane Ungere, alespoň podle Spisovného slovníku jazyka českého Ústavu pro jazyk český ČSAV z jsou označení "Moravák" a "Moravan" obsahově identické; rozdíl je jenom v tom, že "Moravák" je pojmem z obecně užívaného jazyka.) Moravák (alespoň jižní, se severními nemám tolik zkušensotí) je na nějaké švejkování příliš rozšafný a bodrý.
    A nešvejkuje ani Polák, a tím méně pak racionální a korektní Němec, a už vůbec ne pak Švýcar.

    Zdá se tedy, že ono "švejkování" je skutečně specifikum zcela ryze české; a pokud je tu řeč o národním charakteru, snad nebude na škodu se na tento fenomén podívat poněkud blíže.

    Co v rámci diskuse jen velice málo (pokud vůbec) bylo zohledňováno: je nutno zcela principiálně odlišit dvě různé strategie chování spojené se jménem Švejk. Na straně jedné stojí Švejk sám, jakožto bezpochyby geniální literární výtvor Jaroslava Haška; a na straně druhé stojí právě ono české "švejkování". Přes vnějškovou podobnost, jedná se o dva velice rozdílné fenomény, a dva zcela rozdílné postoje.

    Tento rozdíl, zhuštění do jedné jediné věty, má podobu téze: Švejk sám nikdy nešvejkoval.

    Švejk své - dá-li se to tak říci - své dílo, svůj projekt, své "poslání" myslel vposledku smrtelně vážně; i když přitom navenek používal velice nevážných prostředků a rekvizit. Konečným cílem Švejka bylo odhalit tupost a blbství prvoplánově rakousko-uherské monarchie a jejích militaristických složek; v hlubší rovině ale odhaloval a demaskoval tupost a blbství jakékoli nadřazené, institucionalizované moci, která se vyvyšuje nad "malého" člověka, ale sama už zcela ztratila právě jeho přirozenou lidskost.
    Právě proto je možno právem hovořit o Haškově "Švejkovi" jako o díle vysoce humanistickém: protože se za zdánlivě nezávazně až do groteskna deformovaným povrchem skrývá, velice subtilně až zcela neznatelně, hluboký mravní náboj.

    Oproti tomu to české obecné švejkovství, to sice z onoho originálního Švejka přejímá jeho jedinečnou schopnost odhalovat a do prázdna nechat "vyšumět" blbství systému i jeho přičinlivých služebníčků, tím že se jeho intence zdánlivě provádějí se smrtelně vážným zaujetím.

    Ale na rozdíl od orginálního Švejka, toto malé české švejkovství si ve skutečnosti neklade žádné vyšší mravní či humánní cíle; jeho jediným cílem je vlastní pokud možno bezproblémové přežití za podmínek vnitřně degenerované, ale stále ještě silné státní moci.

    Toto české švejkovství je tedy v prvé řadě prostě v y c h y t r a l é; je to strategie jak si udržet pocit vnitřní nadřazenosti nad příslušníky tupé moci, ale zároveň se nijakým způsobem nevydat do skutečného nebezpečí.

    Samotný Švejk se svými provokacemi do různých nebezpečí dostával v podstatě permanentně; a bylo nutno vděčit jenom shodě okolností, že to pro něj nedopadlo hůře nežli klystýrem a studenou sprchou. Švejkující Čecháček oproti tomu má předem pečlivě vykalkulované, kam až se svým švejkováním může zajít, aby si nezadělal na skutečné problémy.

    Právě v tomhle pramení ten nejvíce negativní rys národního postoje švejkování: tohle švejkování má totiž až extrémně destruktivní charakter.

    Na straně jedné destruktivní v pozitivním smyslu; sotva by se opravdu našel na celém světě druhý národ, který s takovou vynalézavostí a kreativitou dokáže zesměšnit, do groteskní karikatury převrátit tupost vládnoucí moci.

    Ale na straně druhé, typický švejkující Čecháček tento svůj destruktivismus neodkládá ani tehdy, když se jedná o věci zcela vážné, závažné, a dejme tomu "posvátné". Jak švejkující Čech dokáže s geniální vynalézavostí demaskovat všechno nepravé, nadnesené, umělé - pak stejně tak s tou samou sžíravou ironií rozbíjí, destruuje i všechno pravé, ryzí, ušlechtilé.

    Myslím, že právě na tuto českou národní vlastnost mířil autor článku svými výroky o "pasivně-agresivním" charakteru českého národa, jakož i o "smějících se bestiích".

    Zůstává otázka, kde se tato česká národní povaha vlastně vzala. Že by byla důsledkem "národních traumat"? Národní traumata prožívají i jiné národy, ale reagují na ně jiným způsobem. Možná asi spíš vysvětlení bude možno hledat v té okolnosti, která v rámci diskuse už zazněla: že český národ opakovaně přicházel o své elity; a především to pobělohorské "puštění žilou" mělo asi fatální důsledky. Doposud hrdý, svébytný národ zde do značné míry ztratil svou vlastní národní aristokratickou složku; to co zbylo, byl v podstatě opravdu už jenom "národ sedláků". A sedlák, svázaný s půdou, to je právě ten, který musí přežít, za jakýchkoli okolností a jakýmkoli způsobem. Sedlák nemůže bojovat; sedlák musí ohnout hřbet.

    Jestli je možná nějaká "národní terapie" tohoto destruktivního švejkovství? - Těžko soudit; ale jestliže vycházíme z téze, že v prvopočátku všeho stojí ztráta národních elit, pak by alespoň prvním krokem v této terapii mohlo být nastolení stavu, kdy by se do čela národa, do jeho vrcholné reprezentace dostaly osobnosti, které by právem požívaly všeobecného respektu. Kde elity - totiž elity v pozitivním slova smyslu - nejsou zděděny z minulosti, tam je třeba si je vytvořit.

    Ovšem, za současné situace bohužel nic nenasvědčuje tomu, že by současná česká politická reprezentace mohla být ve stavu takovouto všeobecně respektabilní osobnost ve svém středu vyprodukovat.
    June 17, 2014 v 8.19
    mlácení prázdné slámy
    To, že LZE chování pojmenované jako švejkování ve společnosti nalézt a na konkrétních příkladech, situacích demonstrovat neznamená, že to je více než klišé.

    Co se "čecháčkovství" týče, bylo by dobře o tom - pokud vůbec - přemýšlet po přečtení Václava Černého, Jan Patočky, Milana Kundery a Karla Kosíka. Jinak jsou to jen plky a kromě prvků autoportrétu pisatele nám absolutně nic nepřinášejí.

    Pane Poláčku, proč jsou vlastně Vaše glosy tak neúnosně dlouhé? Už jste se nad tím někdy zamýšlel? To je prostá otázka, ne snaha Vás snižovat.
    PM
    June 17, 2014 v 8.37
    Vznik libých elit za neoliberalismu považuji za svízelné zadání
    Trochu to navazuje na Unbehagen in der DR Kultur pana Ševčíka. Tedy znechucení, nelibost, nevoli......... nad zdejší diskuzí, která se ztrácí původnímu záměru do zavádějícího detailu a nástin řešení mizí v nedohlednu.
    Současnou obtížnost hledání řešení vidím mj v kastraci zadání politických stran. Programy politických stran plně obsluhují zadání dominující filosofie ekonomismu a vzájemně konkurují pouze v cizelaci detailu.
    V roli opozice zbývá tedy jen ten "vážný" žurnalismus. Pokud jsem informován, tak v germánském prostoru - který je dnes pro nás předvojem demokratických zdatností - prodává vážně non-bulvární tisk zhruba 4 miliony výtisků pro 100 miliónů obyvatel. Takže každý 25. občan projevuje zájem o takový žurnalismus, který rozkrývá mechanismy zájmů ekonomických elit, kterým jsou politici vydáni na pospas k servilní kooperaci.
    A to je pro vytváření a prosazování společenských inovací svízelná situace.
    Natož v prostředí, kde švejkovská destruktivita se páří s neznalostí úmornosti a nudnosti, bez čehož se demokracie neobejde,................. bych dodal.
    Nebylo by lépe zabývat se psychologií politiky spíše než pokusy o psychologii společnosti či dokonce historie? Tedy obrátit se ke konkrétnímu životu?
    Téma elit se většinou pojednává v rovině hloupých žebříčků oblíbenosti politiků. Ty se evidentně týkají nepodstatného a podstatnému se velikým obloukem vyhýbají.
    Osobnosti hodné označení elita ve společnosti existují, ale ne v politice. To vypovídá o kvalitě politiky a občana.
    June 17, 2014 v 9.31
    kdo patří k elitám - a "národ"
    na tom pochopitelně nikdy nemůže panovat jednoznačná shoda.
    Např. Tomáš Halík byl můj spolužák (sociologie). Mohu jej považovat za příslušníka elity ve smyslu sociální hierarchie nebo určitého typu znalostí. Nebudu jej považovat za příslušníka elity politické (a tedy mravní nebo duchovní). Proč? Protože není nezávislým intelektuálem.
    Je mi jasné, že takový výrok vyvolá u mnoha lidí rozhořčený nesouhlas. Ale to neznamená, že tento svůj názor zamlčím.
    K elitě duchovní řadím např. Karla Kosíka nebo Zdeňka Mahlera. A i tady dobře vím, že s tím u mnohých tvrdě narazím.
    A patří k elitě např. Jan Keller? - pro jedny ano, druzí z něj budou dělat směšného kašpara.
    Proto je také ošidné mluvit v obecné rovině o "vztahu národa" (jakého národa?! každý ten národ vidíme trochu jinak) k elitám. A mezi řádky cítím skepsi k duševním schopnostem většiny lidí v této zemi.

    Čili otázka stojí také takto:
    Jakou kdo chceme elitu?
    A nemluvme, prosím, za národ......
    June 17, 2014 v 10.56
    Skvělý postřeh pana Poláčka a elity
    Mně nenapadlo a teď si to uvědomuju, že je vlastně rozdíl mezi chováním Švejka jako literární postavy a švejkováním. Děkuji za analýzu a nevadí mi, že je obšírnější.

    Pane Zilzere, nemyslím si, že švejkování a čecháčkovství je jen klišé. Např. Václav Havel nebo Petr Pithart se vůči "čecháčkovskému" chování jasně vymezili. V jazyce má význam, působí, hovoří se o tom. I sociologie využívá fenomenologické nebo hermeneutické metody. A přeci nikdo netvrdí, že každý Čech je čecháček nebo švejkuje! Navíc jsem se setkal i s pozitivním vyzněním tohoto označení. Mohli bychom přece udělat odborný sociologický výzkum toho, jak lidé v Čechách a na Moravě tomuto označení rozumí a nebyly by to "plky", jak píšete. Psychologie společnosti jako disciplína není. Psychohistorie někde etablovaná je. Psychologie politiky je snad etablovaná nejvíce, i když se s psychohistorií nutně nepřekrývá.

    Pokud jde o elity - možná jste na to, pane Poláčku, psychohistoricky kápl. V Čechách skutečně po Bílé hoře došlo k masivnějšímu odchodu elit (evangelické šlechty) než na Moravě. Ale připomenu, co tu již jednou psal Jakub Patočka - v našich zemích došlo k několikanásobné likvidaci politických elit (1918,1938, za Protektorátu, 1945, po r. 1948 i ještě jednou v rámci samotné KSČ, 1968-70). A to nás jistě muselo nějak ovlivnit. Nechci se přít o pojmu elita, kdo tam patří a kdo ne, tady bude v sociologii asi taková tenká hranice (zmíněný Keller) jako v psychiatrii mezi jednotlivými skupinami poruch.

    Ale jde spíše o funkčnost elit. Co udělaly finské a rakouské elity po druhé světové válce a co ty naše (třeba i v roce 1968)? To jsem ostatně nadnesl již v článku.
    JP
    June 17, 2014 v 13.58
    Levicová témata?
    "Měli bychom útočit na dnešní systém a pokoušet se o jeho změnu." (L. Ševčík)

    V takto obecné rovině se tu dozajista přinejmenším většinově shodneme.

    Jenže: j a k útočit na tento systém? Vzít vidle a hurá na parlament? Zakázat všechny pravicové strany? A co se jejich přívrženci? Tedy s tou částí populace, která je vposledku stejně tak silná jako ta část levicová?

    Tento přístup pořád vyznívá v tom smyslu, že za všechno zlé mohou jenom a pouze ty antihumánní pravicové strany, které my musíme vzít útokem. A že kdyby se k moci konečně jednou definitivně dostala levice, že by zde bylo konečně možno zavést ten "správný", tedy sociální stát.

    Jenže: ty pravicové strany tady opravdu nejsou nijakou náhodou. Ten poměr - a střet - pravice je v podstatě zcela konstantní ve všech vyspělých zemích. A ten mechanismus jejich střídání o moci - a tedy jejich možnosti ovlivňovat zákonodárství ve svém smyslu - je také všude zcela naprosto stejný:

    Dejme tomu, že tedy většinu (absolutní) v parlamentě získá levice. Levice prosadí své sociální zákonodárství, přerozdělení peněz od bohatých k těm méně majetným.

    Ty chudší vrstvy budou pro tu chvíli dozajista uspokojeny; jenomže se velmi brzy ukáže, že za prvé ta sociální opatření natolik zatížila státní rozpočet, že stát je nucen nabírat čím dál tím větší dluhy - a následně pak na splátkách a úrocích vyplácí bankám obrovské finanční prostředky, které pak nemůže poskytnout právě těm potřebným.
    A za druhé, ta opatření finančně zatěžující ty bohaté (což ovšem zároveň znamená: podnikatele, respektive ekonomickou sféru vůbec) natolik podváží veškerou ekonomiku, že nakonec i ti chudší mají stále méně.

    Pak zákonitě dojde k obratu, kde i velká část těch méně majetných vrstev dá v příštích volbách své hlasy pravici - ne proto že by vůči ní chovala sympatie, ale prostě proto, aby pravice svými sanačními opatřeními konečně zase rozhýbala ekonomiku.

    Tohle a právě tohle je ten základní, v podstatě nezměnitelný mechanismus, podle kterého probíhá politika ve všech státech s kapitalistickou ekonomikou a pluralitním politickým systémem.

    Opravdu tedy nevím, jaký principiálně nový způsob by ještě bylo možno vymyslet, aby se nějakými novými "levicovými tématy" tento mechanismus zásadně převrátil jenom jedním - levicovým - směrem.

    Tento mechanismus - a jeho věčné fungování - postihl i V. Bělohradský, svým známým modelem střídání "lib-lab", tedy střídání principu liberalismu (tj. volného hospodářství) a principu práce (čili principu solidarity, sociálnosti).

    Bělohradský, ačkoli (alespoň v současné době) stojící na levici, si tedy dokázal uvědomit, že ta levicová část spektra nikdy nemůže natrvalo zvítězit, a že by to ani nebylo žádoucí, protože by to nakonec celý systém přivedlo ke stagnaci.

    Co však Bělohradský zcela přehlédl respektive ignoroval, je to, že ten jeho model "lib-lab" žádným způsobem nepřekonává tu omezenost a vyloženou tupost, s kterým se tyto dva náprotivné principy střetávají a potírají. Bělohradský (a tedy ani tento reálný "demokratický" mechanismus) v žádném případě nepřináší pozitivní vyřešení tohoto protikladu a tohoto střetu, nýbrž ho natrvalo konzervuje v jeho stávající primitivní podobě, a ještě mu poskytuje "filozofické" odůvodnění a rozhřešení.
    JP
    June 17, 2014 v 14.03
    Pane Zilzere, jste si skutečně naprosto jistý, že to co Vám na mých textech nejvíce vadí, je jejich délka, a nikoli jejich obsah?

    Nejsem myslím zase tak zcela jediný, kdo zde píše obsáhlejší texty; ale alespoň dosud jsem nezaznamenal, že by Vám něco takového vadilo třeba u takového pana Hellera (který Vám ovšem názorově stojí asi podstatně blíže).

    Jestliže na této diskusní platformě už jednou diskutujeme o náročnějších a komplexnějších tématech, pak se nedá nic dělat, ale k jejich hlubší analýze většinou opravdu nepostačí jenom několik krátkých vět.

    Ovšem, někdy je možno i několika málo větami vystihnout nějaký skrytý aspekt dané záležitosti (jak opakovaně dokazují třeba vstupy pana Petraska); nicméně jak řečeno, pro komplexní analýzu povětšině zapotřebí přece jen poněkud delších textů.
    PM
    June 17, 2014 v 14.25
    Pan Zilzer a pan Petrasek preferují
    sdělení odpovídající standardům - tzn i s improvizací +- šest minut.
    Delší opusy musí obsahovat talentovaně vyváženou skladbu geniálních a oddechových pasáží.
    Takže se do toho raději nepouštíme.... drze za oba bych podotkl.
    JP
    June 18, 2014 v 23.38
    Ještě jednou k těm levicovým tématům
    Pane Ševčíku, nic ve zlém; musím přiznat, že v dřívějších létech i já jsem měl tu představu, že svět je rozdělen na dvě základní části, na velkou většinu těch poctivých, a na malou menšinu těch špatných, nepoctivých, kteří chtějí jenom profitovat z těch prvních.
    A že tedy naprosto postačí ty špatné zatlačit někam do kouta, jednou provždy je porazit, a konečně tady budeme mít ten svůj vysněný krásný, slunečný lidský svět.

    Jenže, bohužel, nedá se nic dělat: ale tento svět je mnohdy opravdu až k uzoufání složitý, a dobro a zlo a pravda a nepravda jsou natolik navzájem propleteny a promíseny, že je mnohdy jen krajně obtížné je od sebe oddělit.

    Já vím, za podmínek kdy vládne nespravedlnost a špatnost tak se v člověku všechno vzpíná k rozhodnému, radikálnímu činu; jenže, kdykoli se v minulosti provedla takováto radikální řešení, přineslo to vždycky nanejvýš jenom dílčí zlepšení, ale časem se staré mocenské struktury a hierarchie zase obnovily znovu, jenom v novém kabátě.

    Já stále trvám u přesvědčení, že my se teď dostáváme do historicky jedinečné situace, kdy už žádné takové napohled jednoznačné, radikální řešení prostě není možné. A že tedy poprvé v dějinách se můžeme dostat někam dál jenom a jedině tehdy, když se nám podaří nějaké řešení opravdu úplné, komplexní.

    Jesliže chceme opravdu překonat (překonat v pozitivním smyslu, nejenom svrhnout) stávající systém, pak prostě n a p ř e d musíme být schopni vymyslet, zkonstruovat, nabídnout systém lepší, humánnější, funkčnější. A já doposud opravdu nespatřuji vůbec a naprosto nic, co by takovýto funkční model nabízelo.

    Všechny ty "participační", "družstevnické", "přímodemokratické" a jiné modely jsou nakonec jenom víceméně zoufalé snahy nabídnout - po ztroskotání pokusu vytvořit komunistickou společnost - alespoň něco, co by tak nějak trochu vypadalo jinak nežli stávající kapitalismus, i s jeho politickým systémem.

    Ale aby na těchto heslech a neurčitých tužbách po lepší společnosti bylo opravdu možno vytvořit v reálném světě fungující alternativní model vůči (stále ještě vitálnímu) kapitalismu - ne, s něčím takovým opravdu není možno počítat.
    JP
    June 19, 2014 v 13.24
    Švejk a švejkovství
    Ano, pane Ungere, ony ty pojmy "Švejk" a "švejkovství" respektive "švejkárna" časem natolik srostly dohromady, že je už jen velice obtížné je od sebe navzájem odlišit, a nejsem si zdaleka jistý, do jaké míry jsou si tohoto zásadního rozdílu vědomi i všichni specialisté-haškologové.

    Někdy je zapotřebí až přímého kontrastu, aby si člověk dokázal uvědomit určité skutečnosti. Stejně tak jako u Kafky jsem si ten jedinečný způsob jeho literárního podání uvědomil až v tom okamžiku, když jsem četl pasáže které on sice napsal, ale následně z a v r h l (jakožto nedokonalé, protože zřejmě příliš "přirozeně" působící) pro svůj "Zámek", tak stejně tak u Švejka mi k pochopení jeho zcela specifické role nemálo pomohlo seznámení se s jedním zcela prapůvodním textem od Haška, ve kterém tento "dobrý voják" zcela poprvé vystoupil.

    Tento prapůvodní, vlastně "prehistorický" Švejk byl totiž d o o p r a v d y b l b e c, který tupost rakouské válečné mašinérie odhaloval (nechtěně) tím, že její rozkazy a mechanismy vykonával skutečně s tupou, bezmyšlenkovitou poslušností. Pokud si ještě správně vzpomínám, jednalo se o to, že voják Švejk dostal rozkaz někam odletět vojenským aeroplánem; jenže obdržel jenom rozkaz k vzlétnutí, ale bylo opomenuto mu zároveň dát i výslovný rozkaz k přistání. A tak voják-letec Švejk, slepě poslušen vydanému rozkazu (a neschopen jakékoli vlastní iniciativy), pokračuje donekonečna v letu, až zmizí nenávratně kdesi za Alpami.

    Tady každý okamžitě cítí: ten "pravý" Švejk, ten klasický Švejk, to je už něco naprosto jiného.
    Přičemž, pro Haškovu genialitu svědčí to, že se vyhnul nebezpečí z jedné prvoplánovosti sklouznout do opačné: kdy by na místo onoho původního tupce, pouze bezmyšlenkovitě vykonávajícího rozkazy stejně tak tupého aparátu, najednou nastoupil takový Švejk, který na všechny okatě pomrkává: "Podívejte se na mě, jak já všechny přechytračím, já si z těch všech mocných a nadřazených dělám šoufky, jenom naoko se podřizuji jejich rozkazům, ale ve skutečnosti o tom všem vím své!"

    Hašek právě dokázal svého Švejka udržet na tom nekonečně úzkém rozhraní mezi "doopravdy" a "jenom naoko". Mezi tím, že se tupost oficiálních struktur a jejich nositelů demaskuje právě tím, že se jejich intence a rozkazy provádějí se smrtelnou vážností - a mezi tím, že za tímto zdánlivě slepým a bezmyšlenkovitým vykonáváním rozkazů se někde v hloubce skrývá právě vědomí o jejich naprosté nesmyslnosti.

    Haškův - pozdní - Švejk demaskuje a rozbíjí všechno vážné kolem sebe; ale to jenom proto, že celý svět kolem něj je umělý, zkostnatělý, otupělý. A přesto - tento Švejk nikdy není c y n i k e m; on nerozbíjí z chuti, z čirého vnitřního nediferencovaného popudu k destrukci; nýbrž, za tím vším demaskováním nepravdivosti jsoucího světa se skrývá hluboká touha po tom, objevit, najít a oživit svět pravý, pravdivý, autenticky lidský.

    A právě tohle je to, co by mělo mít klíčový význam pro český národ, pokud je zde řeč o jeho národních vlastnostech a o možnosti terapie: český národ se skutečně velmi často utápí v čiré destrukci, bez onoho hledání pravého žití. Čecháček švejkuje, nejen proto aby přežil v nepřátelském prostředí, ale velice ochotně i proto, aby on sám nemusel přestat být Čecháčkem. Tedy malou, přízemní dušičkou, které se jedná jenom o to nějak se prošvindlovat tímto světem, aniž by musela převzít vlastní odpovědnost. Ani za charakter tohoto světa, ani za charakter vlastní.
    + Další komentáře