Kdo přebývá a kdo schází

Ve volbách do Evropského parlamentu nekandiduje řada osob a stran, na které jsme byli dosud zvyklí. Kam se poděla strana LIDEM? Co se stalo s Janou Bobošíkovou? A proč se slehla zem po Straně práv občanů?

Moc si přeji, aby k volbám do Evropského parlamentu dorazilo co nejvíc lidí a aby se zvedl zájem o EU jako takovou. Přesto se těším, aby už byly za námi. Takový intelektuální hřbitov, jaký nám v televizních a rozhlasových debatách připravili kandidující strany, aby jeden pohledal.

Prodává se cokoliv, podle zásady všechno souvisí se vším. Nekonzistentní jsou strany (například jednička a dvojka TOP 09 táhnou hot a čehý zároveň) i kandidáti samotní. V jedné větě se přihlásí k volnému trhu, ve druhé žonglují s ochranářskými opatřeními.

Přesto – anebo právě proto? – by mohly uspět i tři mimoparlamentní subjekty: Svobodní, zelení a piráti. První by po zásluze navázali na dřívější úspěchy menšinových euroskeptiků – mohou nám ležet v žaludku, leč čiperní Machovi hoši jsou, holt, Klausova škola!

Piráti se zelenými se však mohou vzájemně vyrušit, usilují o podobný elektorát. Strana zelených navíc tradičně zvládla videokampaň. Některým v ní sice chybí enviromentální témata, nicméně za hlasité odmítání xenofobie si zelení pochvalu zaslouží. Z jednoho z jejich klipů navíc čiší, jak rádi by strčili Ondřeje Lišku do dřevěné bedny a kamsi (kamkoli?) vyeexpedovali...- tak proč jim nevyhovět?

Ještě víc mne ale zaujaly strany a politici, kteří v eurovolbách nenastoupili. Kam se poděla strana LIDEM, která se už před Babišovým ANO přihlásila k evropským liberálům z ALDE? Co se stalo s Janou Bobošíkovou, na podzim lídryní kandidátky Hlavu vzhůru? Dosud vždy kandidovala všude, a teď v eurovolbách, v nichž už kdysi projevila talent uspět, se po ní slehla země...Tradiční jistoty se otřásají v základech.

Nejvíc však teskním po Straně práv občanů, která se v minulosti prohlašovala za zemanovce. Byla jí plná Rusnokova přechodná vláda, čestného předsedu má na Hradě a dlouho se tvářila jako vážná hrozba pro ČSSD. Té již odčerpala i pár důležitých členů, mnozí z nich jsou však už dávno jinde. Takový senátor Dryml třeba u České Suverenity.


Kam zmizela SPOZ, které byla plná Rusnokova vláda? Foto web SPOZ

Vyčerpaly se tyto partaje v podzimních volbách do Sněmovny, anebo ztratily smysl? Tím by jen potvrdily, že byly stvořeny jen k jednomu účelu a jepičímu životu. Nebo snad liberální LIDEM či hradní SPO pohrdají Evropskou unií? Či už neplatí, že Zemanovi (SPO) a Klausovi (Hlavu vzhůru!) apoštolové mají vyšší poslání dotáhnout do konce myšlenky svých duchovních vůdců?

Pravda, i bez nich je populistů a demagogů na startu přehršel. Nechtějí euro, nechtějí uprchlíky, nechtějí silnější vliv evropských institucí. Co ale chtějí? Suverénní národ neklidně se převalující na peřině s hráškem? Nejzdařilejší besední trojicí se stali Ludvík Zifčák, Tomáš Vandas a Petr Cibulka. Kdybychom se spolehli na věrné kyvadélko posledně jmenovaného, ani bychom institut voleb nepotřebovali.

Poslušné kývače ani rebely z povolání v Bruselu nepotřebujeme. Spíš by se hodil někdo tvůrčí, člověk, jenž chce věci upravovat, měnit a zároveň i tuší jak. V tom vynikají, byť každý jinak, lídři ČSSD a TOP 09 Jan Keller a Luděk Niedermayer. Pavel Telička (ANO) by zvítězil v soutěži Mr. Lobbista, poslušně plnící zadání, a sekundovat by mu mohla Kateřina Konečná (KSČM). Coby loajální úředník působí i právník Pavel Svoboda v čele kandidátky KDU-ČSL. Ostatní nestojí za řeč už vůbec.

Pro Evropu zapálený volič si svého kandidáta najde určitě, i když bude muset třeba nějaké nahořklé sousto překousnout. Mezi euroskeptiky zuří lítý boj, jsou to však oni, kdo má šanci nejlépe připlákat k eurovolbám občany, kteří by jinak zůstali brblat doma a po hospodách. Už proto je na místě nadhazovat i jiná témata, než ta momentálně zrozená v předvolebních debatách, a doufat, že se zájemci o ně i o cestu k urnám najdou. Dosud jsme byli v Evropě za podivíny a křiklouny. S takovou ale spojence pro hájení zájmů, jimiž se zde zaštiťuje kde kdo, hned tak nenajdeme.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Pane Jelínku, protože se známe, dovoluji si drze vstoupit do Čtvrtek, 22.Května 2014, 19:46:50

diskuse na Vašem článku - bohužel nemám čas válčiti na moc frontách - s jedním "nadčlánkovým" sdělením
Na Deníku Referendum je dost ostrá censura, nejspíše samotného pana Patočky
Tak už to od censury páně Patočkovy (nižší instance jsou v tom jistě nevinně) schytal nejen pan Sláma, u nějž poan Patočka zakázal uveřejˇmnování článků, ale i já a kupodivu nikoli za drsný styl mé diskuse s mnoha neparlamentními vyjádřeními, ale i za velice hladký vědecký článek. Slíbil jsem redakci že se s tímto nevšedním zážitkem pochlubím, kde budu moci a už jsem to rozeslal poměrně širokému okruhu svých nikoli bezvýznamných známých.
Tím méně o to mohu okrást diskutéry na tomto článku: Takže:

Vážený pane Hellere, děkuji za Váš text do Deníku Referendum, ale tentokrát ho bohužel
nezveřejníme. Srdečně zdraví Jaroslav Bican

O té nerealizovatelné komunistické utopii
Josef Heller
V posledních několika dnech jakoby se roztrhl pytel s články které omílají známou frázi buržoasní ideologie o nerealizovatelné utopii komunismu, zlé, zvířecí lidské přirozenosti apod. Korunu tomu nasadil autor, jehož brilantních politologických analýz jsem si vždy vážil a kterého dobře znám – prof. Oskar Krejčí, když v jakési upoutávce na svou knihu řekl k problému příčin pádu minulého systému, že se hlásí k dvěma teoriím příčiná, z nichž jedna je geopolitická. O druhé řekl:“ Jde o teorii, že sametová revoluce byla reakcí na fakt, že se nepodařilo naplnit představu, že po znárodnění hospodářství vznikne nový socialistický člověk. Tedy člověk, který bude kolektivistický, bude mít značnou empatii vůči problémům ostatních a bude pracovat pro společnost, ne pouze pro osobní zisk. V této vizi je zabudována chybná představa proměny podstaty člověka v reakci na sociálně-ekonomickou změnu. K takovéto změně člověka podle mého názoru dochází, nicméně ve zcela jiných časových řádech, než původně předpokládal socialistický ideál.“ (Smrt našeho socialismu,lži a tajnosti roku „89“, rozkrádání za Klause.Parlamentní listy 20.5.2014)
Dospěl jsem k názoru, že i když jsem tyto věci tady na DR v diskusích často a obsáhle vysvětloval, bude, vzhledem k této „bídě filosofů a politologů“, asi účelné to shrnout i explicitně v článku.
Nejprve bych chtěl připomenout něco, co jak stále ještě doufám, je zejména pro starší generaci banalitou, ale co se v současných diskusích ztrácí. Je to fakt, že se prognóza komunismu nezakládá na nějakém morálním rozhořčení nad křivdami kapitalismu a celé předchozí vykořisťovatelské společnosti, jejímž byl kapitalismus vrcholem, dokonce i z hlediska humanismu a demokracie, ale především z hlediska ekonomické efektivity. Marxismus chladnou hlavou analyzoval dlouhodobý trend vývoje ekonomiky od vzniku člověka a dokázal ho pomocí vědecké abstrakce rozfázovat (nejprve člověk bezprostředně ovládá své síly a prostředky, ale je drcen obrovskou převahou přírody), pak v různé míře tuto převahu přírody snižuje díky rozvoji výrobních sil, ale upadá do područí svých mechanismů společenských (vlastnictví, stará dělba práce, nerovnost ekonomická i ve společenské správě, duchovní atd) Kapitalismus je v tomto smyslem vrcholem toho, co může vykořisťovatelská společnost nabídnout, a marxismus jeho úlohu v dějinách výrazně oceňuje. Žádná lidská přirozenost přirozeně neexistuje – soukromovlastnická psychóza a motivace neexistovala v prvobytně pospolné společnosti a není tudíž věčná. Ty řeči o přirozenosti (dříve o dědičném hříchu) jsou jen účinnou zbraní vlastnicky i mocensky privilegovaných tříd odvádějícími pozornost od toho pro ně nepříjemného, co ovšem lidé tušili de facto od počátků vykořisťovatelské společnosti. Objektivním a zneužitým základem tohoto nesmyslu je fakt, že základní mechanismy deformující člověka ( i neprivilegovaného) mají ty tisíciletí se vyvíjející společenské formy společné – tj. soukromé vlastnictví výrobních prostředků, které ovšem vyrostlo na základě dělby práce (snad není nutno rozvíjet jaké – velmi významné bylo oddělení velkých skupin zabývajících se řídící a řízenou prací).
Marxismus (a nejen on) odhalil, že základem rostoucí moci člověka nad jeho přírodními determinacemi a faktorem rozvoje jeho civilizace a především ekonomiky byla společenskost lidské práce, vyšší a vyšší míra organizovanosti a propojení této práce. I to mělo etapy – nejprve naprosto bezprostředně společenská práce v prvobytné komuně se později rozdělila a částečně individualizovala, ale užívání společenské práce bylo v každém vyšším řádu a zdokonalovalo se – hromadné nasazení fyzické práce v zemědělství či při stavbách a na druhé straně nezbytnost spojení této práce mas a individualizované protovědecké a řídící práce jiných složek společnosti (původně zejména kněží) v celospolečenském měřítku.
Tohle všechno znásobil kapitalismus, který dle Marxe původně vstupuje do dějin výrobních sil pouze spojením práce (včetně spojením duševní a fyzické) na jednom místě, pod vedením jednoho vlastníka (Marx toto období označuje jako pouze formální podřízení práce kapitálu). Vývoj moderní výroby snad nemusím popisovat –společenskost práce se zvyšovala i přes stále intenzivnější vykořisťování a periodicky se dodneška přelévá přes omezující bariéru a logiku soukromého vlastnictví (nemluvíme o individuální malovýrobě). Vědecko-technická revoluce (se všemi dalšími etapami) jen zdánlivě vytvořila všeobecně atomizovanou práci (zlikvidovala velké kolektivy industriálních dělníků atd.). Ve skutečnosti se i ve věku computerů a sítí tato celospolečenská propojenost práce individuí ještě zvýšila (viz globální sítě a propojenost vysoce kvalifikované práce v celosvětové měřítku - a to jsme zde více méně pořád ještě z na začátku). Kapitalistické výrobní vztahy prokázaly obrovskou přizpůsobivost a schopnost se napínat na maximum společenskosti diktované výrobními silami – ale zabránit ničivým krizím a blokaci obrovského tvořivého potenciálu v lidech nedokázaly a budou končit. Zabije je masová přeměna formy práce na kognitariátní a tudíž definitivní vyčerpání stimulačního potenciálu vztahů kapitalismu – to si prostě vynutí jinou organizaci a rozdělení práce a navíc změna charakteru práce na tvořivou přináší obrovskou motivaci pro lidi kapitalismem odmršťované či vykořisťované, navíc charakter práce dá novému proletariátu do ruky zbraně, které její předchůdci v industriální éře neměli (snad není nutné rozvádět, co může kapitalistům provést počítačový génius – tanky nevyjedou, rakety nevyletí, vznikne zmatek ve finančních tocích atd.))
. Tudíž- jako mnohokrát v dějinách- se i část dnešní vládnoucí třídy bude muset přizpůsobit a mohou vzniknout nové, efektivnější a z hlediska potřeb lidí funkčnější vztahy – předbíhám – celospolečensky organizované zaměstnanecké vlastnictví (dnešní formy jsou jen první vlašťovky s dětskými nemocemi). Marxismus tohle odkryl a vyplynuly z toho konsekvence v politice, dělnické a později komunistické hnutí apod., které nakonec přece jen dokázalo v části světa kapitalistickou slupku prorazit, i když s mnoha nepříjemnými až tragickými důsledky (ale taky s pozitivními).
Ale – i při své genialitě a mohutném předbíhání doby byli klasikové limitováni dobovým stavem a i jejich prognóza měla díry. 1) přecenili moment uchopení politické moci, včetně donucovacích mechansmů (ale u nich neměly tu podobu, co v realitě protosocialismu, i Lenin v r.1917 před revolucí byl jiný než potom) a schopnost industriálního fyzicky pracujícího proletariátu udržet si kontrolu nad vývojem do té doby, než se upevní základy celospolečenského vlastnictví, 2) ačkoli viděli starou společenskou dělbu práce jako hlavní mateřské znaménko nové společnosti a mají v tomto smyslu postřehy, které umožňují znalci přijít na to, proč zkrachoval minulý systém, podcenili jeji vliv – a to skutečnost, že proletariát díky svému spojení s roztříštěnou fyzickou prací (roztříštěnou do dílčích kolektivů) nebude při dnešní nutné pracovní době dané industriální úrovní výrobních sil schopen přímo převzít speciální řídící a duševní funkce nutné pro realizaci celospolečenského vlastnictví a že se vrstvy pro výkon těchto funkcí vybavené (řídící a duševní pracovníci) zformují do nového typu privilegovaně vlastnící třídy a proletariát od faktické moci a rozhodování odříznou.
A nejen to – že při nedokonalosti protosocialistické formy nekapitalismu (i když to klasikové vysloveně neplánovali, byla nakonec založena na státním vlastnictví realizovaném prakticky pouze řídícím aparátem)) budou chybět ekonomické mechanismy, které by roztříštěné složky řídícího aparátu i duševních pracovníků učinily zainteresovanými na celospolečensky efektivním rozhodování o výrobních prostředcích i užití živé práce, včetně velmi kvalifikované.
Řídící aparát se sice stal vlastnicky privilegovanou třídou (vůbec nešlo o privilegium osobní spotřeby !!!!, kam se tato spotřeba hrabala na dnešní vládce) díky své profesi, ale nebyl dost homogenní. Musel nahrazovat tu nedostatečnou vlastnickou suverenitu i homogennost homogenností politickou, násilnou apod. To však nestačilo – jednotlivé články mozaiky řídícího aparátu (podnikové štáby, štáby nadpodnikových institucí, nadstavbových institucí, nejvyšší řídící sféra apod.) sledovaly především logiku dílčích funkcí, které jim byly svěřeny (splnit plán na podniku a dostat prémie – ať to stojí, co stojí a bez ohledu na skutečnou potřebnost dané výroby atd. A tuto logiku vnutili i dělníkům,takže neexistoval subjekt zainteresovaný na optimálním celospolečenském propojení dílčích funkcí, neexistoval ani propojovací mechanismus kromě těžkopádných a subjektivistických direktiv – trh byl deformován. A to všechno mělo i politické průvodní rysy nedemokratičnosti, byrokratismu atd.
Shrnuji – řídící aparát nebyl vykořisťovatelskou třídou, i když některé jeho složky byly neproduktivní a žily z nadpráce ostatních (ale to i dělníci v nepotřebných podnicích apod.).Byl třídou nedokonale na společenském zájmu zainteresovaných správců. Ale to stačilo na odcizení práce i lidí od systému. Neprivilegovaní se necítili být motivováni k práci, iniciativě, hospodárnosti, aktivitě při správě společnosti apod. Tím pádem podlehli té „staré přirozenosti“ a začali sledovat jen bezprostřední momenty své obživy a spotřeby a z toho hlediska do nich automaticky pronikla buržoasní ideologie a začali si dělat iluze o kapitalismu. To se projevilo především v nízké ekonomické efektivnosti, kde v soutěži protosocialismus s kapitalismem prohrál. Nakonec prohrál systém jako celek, podstatné části bývalé vládnoucí třídy aparátu přeběhly do rolí buržoasie a vytvořily oporu návratu ke kapitalismu – vývoj světa se zauzloval a kapitalismus nebrzděný konkurencí zesílil své negativní tendence (neoliberalismus, války).
Jedna laciná poznámka - krize kolem Ukrajiny ukazuje názorně, jaká hloupost je rezignace před lidskou přirozeností a tím i před kapitalismem, který začíná svět ohrožovat přímo smrtelně.
Tohle ale nevypovídá nic ani o přirozenosti lidí, ani o realizovatelnosti komunistické „utopie“, naopak – problémy, které ji zrodily, trvají dál a už víme, která cesta není správná a která jedině zbývá – je to zaměstnanecké vlastnictví a účinnější propojení dílčích funkcí (především trhem, ovšem ekonomicky regulovaným, a to ne svévolným aparátem, ale volenými spoluvlastníky z podniků i odjinud). Bohužel – to je dnes poznání pár intelektuálů, které odmítají přijmout lidé prosycení buržoasní či stalinskou ideologií, marxismu neznalí. A především – není to o přijímání přes jednotlivce a osvětu. Aby nové poznání bylo „jiskrou, která hned zažehne oheň“, musí tu být, jako v době Marxova a Engelsova Manifestu, podhoubí v podobě zainteresovaného třídního subjektu. Trvá historická objektivně daná role proletariátu, který sebe nemůže osvobodit tím, že se jen vyšvihne do role vládnoucí a vlastnící třídy – to už nejde – ale jen tím, že zruší své okovy (soukromé vlastnictví a starou dělbu –tu zejména!!!) a tím zruší sebe sama, ostatní třídy a osvobodí celou společnost. Industriální proletariát měl jen na tu vedlejší větev, ale vzniká nová podoba proletariátu –vědecký, znalostní, kognitariát a ten to už dotáhne do konce. Věčné odvolávání se na „zvíře v nás“ je jen pohodlnou výmluvou pro ty kdo si to nechtějí rozházet ani na jedné a na druh straně


Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Pátek, 23.Května 2014, 15:14:33

Ty už asi blbneš, Pepíku.

Jaká censura, prosím Tě?

kde bereš tu drzost domnívat se, že máš nějaké zvláštní právo, aby Ti něco otiskli?

Když někdo něco provozuje, bude so rozhodovat o tom, co otiskne - to není žásdná cenzura ...

Kdybych se měl rozčilovat, kolikrát mně Čulík na Britských listech něco neotiskl, nedělal bych nic jiného ...

Napiš to tak, aby Ti to prostě otiskli - to je jednoduchá a zcela průzračná rada ...

Mirku, neplácej, nic nevíš, nepožaduji zvláštní právo na uveřejnění Pátek, 23.Května 2014, 16:17:21

ale jsem alergický na ty, kdo předstírají demokratičnost,ale ve skutečnosti, když narazí na něco, co se jim nezdá nebo co by jim způsobilo politické či ekonomické problémy, tak najednou otáčí.Je to jen jiné vydání předlistopadovýcvh a stalinskýcvh dnešních kádrováků. Skoro nikdy si netroufají sami polemozovat. Před takovýmito velkými či malými papalášskými cenzory nemám právo couvat. Bylo by to jiné, kdyby, pokud jde o možnost veřejného hlásání názorů na určité kvalitě, bylo více možností, bohužel tomu tak není a svévole censorů má neúměrný prostor.
A Ty se do toho nepleť - nechci být zlý, vím, že máš zajímavé znalosti a postřehy, ale ujišťuji Tě, že Tvoje koncepce nikomu ideologicky a mocensky nevadí. Každý kdo překrucuje marxismus je vítán.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Sobota, 24.Května 2014, 11:59:54


Já ale nejsem marxista - takže nemám motiv ho nějak překrucovat.

Marxismus je svobodný rezervoár látky.

Pro mě je marxismus vítaným zdrojem poučení a metodologickým pomocníkem.

Nic víc ... ale taky nic míň ...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.