Nazlobil jsem Jana Kellera. V Právu 25. března naznačil, že snad zpochybňuji nárok občanů na vyjádření vlastního názoru či na protesty, když nemají přístup k detailním informacím o důležitých tématech, například o dění na Ukrajině.

Keller doslova napsal: „Součástí politiky sociální demokracie je snaha otevřít se více občanské společnosti. Beru tuto snahu naprosto vážně, a proto mám problém pochopit opakované tvrzení Lukáš Jelínka, podle kterého by se například ke konfliktu na Ukrajině měli vyjadřovat pouze lidé, kteří mají přístup k diplomatickým depeším.“

Ve skutečnosti jsem 14. března v Právu napsal: „Aby se příznivci ČSSD časem nerozprchli jinam, musí vnímat, že oranžový tým nezpychl, že se jim věnuje, že zná jejich potřeby, i když zrovna premiér a ministři létají napříč planetou. A také že není pytlem blech — což je zdání, které vzbudily odlišné reakce sociálních demokratů na dění na Ukrajině. Kolik jen stanovisek založených na dojmech, pocitech a emocích jsme mohli zaznamenat, aniž by jejich autoři znali kontext, čerstvá fakta či diplomatické depeše. Jenže ČSSD už není opoziční, nýbrž vládní stranou a Česká republika je součástí Evropské unie.“

A 21. března jsem k tomu dodal: „Obzor řady českých politiků nepřesahuje náš malý dvorek, schovaný za středoevropskými kopci. Při komentování zahraniční politiky si vystačí s dojmy a pocity, zevrubné informace, natož diplomatické depeše nepotřebují. Spousta z nich by si v angličtině, němčině či francouzštině stejně nepočetla. Když už se ale přece jen musí vyjádřit ke stěžejním mezinárodním událostem, k někomu se přidají. Jedni jsou fascinováni Washingtonem, druzí Moskvou. Nikoli mezinárodní právo, nýbrž chování mocností je pro ně vodítkem. A též ideologie, která se vám dostane pod kůži raz dva a nejde se od ní odstřihnout.“

Jak vidno, Jan Keller se hluboce mýlí. Nejsem přísný na občany a občanské aktivisty, nýbrž na politiky. Sám co chvíli podškrábnu nějakou tu petici, včetně někdejší „protiradarové“, aniž bych byl podrobně zasvěcen. Jako občanovi mi tento luxus plně náleží. Od ústavních činitelů a uchazečů o ústavní funkce bych ale očekával pečlivější jednání.

Marná sláva, občanská společnost, respektive ta její výseč, jež se neuchází o převzetí politické odpovědnosti, v uplynulých měsících přinejmenším o dva své členy přišla. Prvním je Andrej Babiš. Ačkoli ještě týden před vstupem do vlády tvrdil, „my jsme stále hnutí nespokojených občanů, my nejsme politická strana, jsme nespokojení občané, kteří slíbili něco změnit“, sotva ho kdo bral vážně. Předseda hnutí, jež ve volbách bylo druhé na pásce, a dnes by je — i zásluhou disharmonicky znějící ČSSD — vyhrálo, zkrátka politikem je.

↗

Jan Keller má vlohy být úspěným politikem, ale coby politik musí umět formulovat ne otázky, nýbrž odpovědi. Repro z vysílání ČT

Čerstvým politikem je i Jan Keller. Stranickou legitimaci sice nevlastní, avšak vede kandidátku ČSSD a stává se jednou z jejích nejvýraznějších tváří. A je to tak správně, personální průvan Lidový dům potřebuje. Předpokládejme, že Jan Keller chodí na volební štáby i další stranická grémia, na nichž se hovoří o strategii sociální demokracie a formují se její pohledy na aktuální problémy. Protože právě tam by měl lobbovat za své názory.

Neexistuje ústavní právo, které by voliči garantovalo, že na něj bude každá partaj mluvit jedním hlasem. Je to ale zájem stran samotných, aby své sympatizanty nemátly. Na pozadí vztahu ČSSD k Ukrajině ostatně už 17.března napsal Alexandr Mitrofanov v Právu výstižně: „Strana, která je v zásadních věcech tak silně rozkročena, nemůže být pro nové voliče přitažlivá. Protože nelze být trošku těhotná.“

U oranžových to je nejspíš jinak. Na jedné straně máme premiéra, ministra zahraničí a usnesení Poslanecké sněmovny, jež za přispění drtivé většiny poslanců ČSSD dalo podporu vládě, na straně druhé pak část soc.dem. eurokandidátů.

S Kellerem, který přemítá, „nakolik hrozí, že válka obchodní se stane jen předstupněm války skutečné“ (Právo 27. března) si notuje čtyřka kandidátní listiny Miroslav Poche, jenž navíc říká: „Evropa není připravena vojensky, politicky ani ekonomicky na otevřenou konfrontaci s Ruskem. V žádném případě to není v našem zájmu.“ Nevím, možná má pravdu, asi by nás to stálo mnohé. Při poslechu této sorty politiků jsem každopádně rád, že se píše rok 2014, nikoliv 1938.

Nic ale není ztraceno. Jan Keller má vlohy následovat Babiše a být úspěšným politikem - již jen to, že nesedí v koutě a vrhá se do střetů jej šlechtí. Na jednom by však zapracovat měl. Coby politik si už nevystačí s kritikou a ironizováním druhých, což mu tak dobře jde v publicistické tvorbě. Coby politik musí umět formulovat ne otázky, nýbrž odpovědi. A těch zatím nabízí jako šafránu.