Česká republika se nenachází ve snadných časech. Lidé jsou znechucení, frustrovaní a zklamaní. Všude je k vidění korupce, neschopnost, „jánabráchismus“ a sobectví. A to nejen v politice. Navíc politická třída jako celek je činy především pravicových politiků a političek zdiskreditována.

Jelikož převládá představa politiky jako povolání a u současných politiků se zdá, že zklamávají, stále znova se objevuje volání po nových — čistých a schopných — tvářích, které prý nahradí ty současné politiky, a bude dobře. Je jedno koho lidé zvolí, ale musí být noví. Stále vládne priorita osobností nad programy.

Je tedy opravdu jedno koho zvolíme? A je jedno, zda to bude, byť jen deklaratorně, levice nebo pravice? A není nakonec opravdu lepší volit někoho nového, blátem nezamazaného, neposkvrněného, pravolevé dělení neuznávajícího?

Přišel On! Spásonosný osel?

„Že přišel spásonosný osel, už věříme oslovi, jen když nás ten osel, hlučně osloví,“ zpívá se v jedné ze slavných skladeb Osvobozeného divadla. Oni sice narážejí na velmi hlasité projevy Adolfa Hitlera, zatímco my bychom rádi upozornili na jiný — poněkud rafinovanější — druh hlučnosti. Rádi bychom se blíže podívali na spolek — politické hnutí — Andreje Babiše, které raketově stoupá v předvolebních průzkumech.

Právě skladbu ze hry Osel a stíny bychom si mohli zazpívat a mávnout nad hnutím ANO 2011 rukou. Pokud by v preferencích nebylo toto prapodivné hnutí druhé či třetí. A také pokud by se voliči dokázali poučit z chyb. To, zdá se, evidentně nedokáží.

Protikorupční, antipolitická, experto-milovná nota stále zabírá. Od Unie svobody, přes Zelené a Věci veřejné, napříč volebními obdobími lákají nejasná uskupení další a další voliče, nebo možná stále ty stejné, kteří se poté jako lumíci řítí spolu se svými zástupci do propasti zklamání a zhnusenosti.

Tato uskupení spojuje nejasnost programu a efemérnost něčeho, co bychom mohli pojmenovat jako kulturní zakotvení politické strany. Žokej Váňa minulou neděli uvedl, že doufá, že to tady pan Babiš vyčistí od bordelu.

Problém je v tom, že kulturní elity (vědci a univerzitní profesoři, opinionmakeři, novináři, komentátoři, odboráři atd.) asi nejasně ukazují, co to znamená politika a v čem spočívá politický život. Pokud by Váňa něco o politice věděl, nikdy by svou větu do televize neřekl.

„Vyčistit to tady od bordelu.“ Co to znamená? Především se zde jemně zjevuje implicitní představa, že je možné dospět do nějakého stadia spokojenosti celku společnosti v současné chvíli. My si samozřejmě myslíme, že to možné je; byť asi spíše v delším — jednovolební období překlenujícím — horizontu a že tímto stavem je socialismus.

Politika je ovšem místem „mírového“ vedení sociálních bojů, které v třídních společnostech neustále probíhají: bojů o sociálně-praktický výklad toho, co je přesně svoboda, práce, činnost apod. V tomto smyslu nelze vyčistit bordel jako takový, jelikož toto uchopení problému vlastně svědčí o nepolitickém porozumění lidské situace. Politika je tedy doménou, kde se odehrává hlubší sociální boj v zásadě mezi vítězi a poraženými o to, jakým způsobem bude rozdělováno společensky vyprodukované bohatství.

Tzv. bordel je totiž co? Respektive co je v republice v nepořádku z hlediska — ach ano — z hlediska například žokeje Váni? Vnímá to stejně jako romští obyvatelé Duchcova či Krupky? Myslíme si, že ne.

Váňu pravděpodobně nejvíce rozčilují zprávy a skrze televizní obrazovku prokapaný hegemoniální diskurs zjevující nám zjednodušenou perspektivu otázek veřejného života: tlusté politiky, kteří kradou; cikány, kteří kradou; stát, který krade a podobně. Všechny tyto obrazy se uchytávají na agaru zhoršujících se podmínek k životu (což asi u Váni úplně neplatí), ale platí to u zjevně u širokých vrstev společnosti.

Avšak opravdové problémy společnosti jsou především různé důsledky neoliberálního vládnutí, se kterými se musí lidé vyrovnávat. Selhávající kulturní a intelektuální elity nejsou schopny nabídnout uspokojivou výkladovou linii toho, co se děje a proč. Plní svá vyjádření nesmysly o uhnívajícím státu - ano, stát je omezován, ale to je pouze projevem problému, který se jmenuje neoliberalismus, a který je do značné míry politickým virem nakazující většinu politických subjektů (ČSSD nevyjímaje).

A tak se zdá, že nepoučitelní voliči tedy dnes zase vyjadřují sympatie neokoukaným tvářím. Tentokrát těm, co makají. Těm, co to myslí dobře a upřímně. Andrej Babiš má přeci dost peněz, proto už nepotřebuje krást, často slyšíme od jeho příznivců. Nezamyslí se nad tím, proč by Andrej Babiš měl peníze přestat hrabat pro sebe zrovna nyní, proč nepřestal již před roky, když jich má „dost“.

Opět zabralo odvedení pozornosti, které má na svědomí mlčící či blábolící intelektuální a kulturní elita. To se bude opakovat po všechny volby, dokud nepřijde opravdový Spásonosný Osel, který volby napříště zatrhne (ať už metaforicky či skutečně).

Intermezzo I.: minoritní akcionáři Agrofertu

A co Babiš? V čem je zajímává aktuální forma zachránce před „bordelem“? Předseda-majitel AnoMafroFertu nemá jen onu přívětivou, vlídnou a empatickou tvář, kterou nám nastavuje v médiích. Agrofert je podnikem, který se nejčastěji zbavuje minoritních akcionářů. Od roku 2005 do roku 2011 měla společnost takto vytěsňovaným akcionářům vyplatit přes čtvrt miliardy korun, zhruba polovina z nich ale o vytěsňování nevěděla a neuplatnila tak své právo.

Nemluvě vůbec o ceně, za kterou museli akcie nuceně odprodat. Andrej Babiš nestojí o problémy s kverulanty. A to, že na cestě ještě ušetří — protože skoro polovina akcionářů se o svá protiplnění nepřihlásí.

Jde přitom i o restituenty, kteří dostali akcie dřívějších jednotných zemědělských družstev, jako náhradu za zabavený majetek. Majetek, který jim byl zabavován třeba i za přispění SNB respektive STB. Tento, nikoli osamocený, příklad relativizuje onen názor, že Andrej Babiš již více nepotřebuje a nebude proto krást, jelikož má dost.

Stát jako firma

Co je mnohem horší, je jedno z kréd hnutí ANO 2011: Řídit stát jako firmu. Byť v poslední době toto krédo babišovci aktualizovali do podoby: Stát jako rodina, což se jeví jako strategický tah před volbami. Firma je řízena čistě hierarchicky. Bezohledně a bez vcítění do situace konkrétních zaměstnanců, lidských bytostí.

Ve firmě jsou lidé transmutováni do lidských zdrojů. Do čísel na papíře. Buďto se vyplácí, přispívají dostatečně k akumulaci kapitálu, nebo ne. Pokud ne, jsou odejiti. Ořezáni, jako ono příslovečné sádlo.

Perverznost této představy se ukáže už jen ve chvíli, kdy si uvědomíme, co je stát a co je firma. Firmu — v tomto případě akciovou — vlastní akcionáři, kteří ji nějakým způsobem svěřují vedení, které ji řídí. Dalším prvkem jsou zaměstnanci. Majitelé — management — zaměstnanci.

Stát (liberálně-demokratický) má jinou strukturu: jen občané! Ti si ve volbách vybírají své zástupce, kteří je zastupují v zákonodárném sboru, který je jádrem politické moci (řízení). Žádní zaměstnanci ve smyslu první metafory (firmy). Pokud chce kdokoliv řídit stát jako firmu, kdo jsou potom občané? Pokud zaměstnanci, je to jasné — již toto ukazuje, že se jedná o nedemokratický přístup.

Pokud akcionáři, proč vlastně tuto metaforu používat? Dává smysl pouze v prvním případě a ten smysl je možné odvodit z působení pravicových stran v posledních letech: neoliberální politika sociální likvidace nižších a středních vrstev. Navíc, v rámci Intermezza I. jsme viděli, jak se Andrej Babiš chová k malým akcionářům. A že jeho cílem je být jediným, stoprocentním majitelem. Jaký odraz bude mít tato jeho touha v politice?

Co udělá Andrej Babiš — nebo spíše jakýkoliv majitel firmy —, pokud se dostane k moci a začne realizovat svoji představu o sobě coby majiteli a řediteli České republiky? Začne počítat. K čemupak jsou nepracující důchodci? K ničemu, zbavíme se jich. Ořežeme sádlo. A co chronicky nemocní, kteří si nevydělají na svoji léčbu a musí na ně přispívat ostatní, přičemž snižují celkový výsledek státu-firmy a celkovou míru kapitálové akumulace? Ořeže.

Co dlouhodobě nezaměstnaní? Do lágrů s nimi a pracovat, pokud se to nevyplatí, protože by dozor nad nimi a jejich disciplinace stáli více, než by vyprodukovali; ořezat, zbavit se, eliminovat. Stejně tak bychom mohli pokračovat u postižených dětí. A konec konců, k čemu firma potřebuje nekomerční umění a literaturu. Nebo jiné, lidského ducha kultivující obory. Zbytečná veteš, sádlo.

Firma potřebuje vyrábět a prodávat. Ořezat. To se zřejmě neuvědomují někteří krasoduchové, kandidující za hnutí svého předsedy-majitele, jako je Martin Stropnický. Ale je klidně možné, že kandidují na základě mandátní nebo jiné manažerské smlouvy. Přeci, je třeba řídit stát jako firmu. A také hnutí.

Intermezzo II: Štědrý Andrej

Andrej Babiš je štědrý. Hlavně ke svým manažerům. Mezi lety 2011 a 2012, kdy je pravda Agrofert slušně vydělával, i když méně, než v minulosti, dostali špičkový manažeři přidáno v průměru přes 40 %. Průměrný plat v managementu se zvýšil ze zhruba 75 000 tisíc měsíčně na 106 000 měsíčně. U řadových zaměstnanců také došlo ke zvýšení, to je nutno dodat. Jak bylo ale toto navýšení rozvrstveno, to se z výročních zpráv již nedozvíme. Každopádně ale Andrej své lidi dobře platí. V Agrofertu. Jakpak je tomu asi v ANO 2011?

Ne kapitálu v politice

Účast předsedo-majitele a jeho hnutí ANO 2011 ve volbách je nepřípustná. Jde o karikaturu demokratického procesu. Miliardář, vlastník dvou celostátních názoro-tvorných „seriózních“ deníků a tiskovin rozdávaných zadarmo jako je Metro, je v soutěži s ostatními politickými subjekty výrazně zvýhodněn. Jeho falešná antipolitická, antikorupční, antibordelářská hesla a provolání, programová vyprázdněnost, moralistní žvanění apologetů, to vše nám evokuje výmarskou republiku. A nástup fašismu a nacismu.

Neboť tyto ideologie byly také podporovány velkokapitálem a jeho představiteli, kteří jej pokládali za hráz proti levici a strašidlu komunismu. Současná velká krize, rozpadající se státní uspořádání, laxnější přístup represivních orgánů k antisystémové opozici a především rozpadající se sociální smír a mrtvý fordistický kompromis jsou pro kapitalisty jakýmsi Mene tekel.

I proto se stále více zapojují do politiky, buď nepřímo, jako Zdeněk Bakala s jeho sponzoringem pravicových stran minulé vládní koalice, anebo přímo, jako Babiš se svým majitelstvím hlavní strany budoucí velké pravicové koalice ANO 2011, TOP 09, Zelení, KDU-ČSL, Úsvit a SPOZ, či jiných.

Samozřejmě, že kapitál vždy vstupoval do politiky a skutečně demokratické směřování společnosti je vlastně v rámci kapitalismu sporné, neboť co zbývá z demokracie v době, kdy vrcholem demokratické moci jsou parlamentní volby, o jejichž výsledcích do značné míry rozhodují reklamní agentury a media? Avšak my se ptáme, kde je pražská (brněnská či obecně městská) kavárna, když jde o obranu jejich liberální demokracie? Neměla by v době, kdy je model Klaus-Kellner nahrazován modelem Babiš-Babiš, bít na poplach?

Rozhodně po sociálních liberálech nemůžeme očekávat marxisticky orientovaný pohled na problematiku ko-existence (či její nemožnosti) demokracie s kapitalismem, ale rozhodně můžeme očekávat, že se postaví za svou představu neutrální demokratické soutěže, jejichž praxe je tak trochu v ohrožení. Pokud Babiše necháme, pokud nebudeme křičet, protestovat a přesvědčovat spoluobčany o nebezpečnosti pravicového populismu à la ANO, staneme se spoluviníky, spoluhrobaři zbytků/liberální demokracie.

Andrej Babiš se postará. Dá práci, sádlo ořeže. Jde mu přeci o republiku. Jde mu o to, aby se tu žilo lépe. Ano, bude lépe. Jemu, a jeho služebníkům, pro které, pokud získá moc, nastaví právní řád a přizpůsobí další instituce a infrastrukturu. Od daní až po soudnictví, vše přece může být ještě výhodněji nastaveno pro kapitál a jeho vlastníky, než je dnes. A o to přeci jde. Ano, bude líp. A hlavně konečně zavede pořádek! Kde jsme to jen slyšeli?