Mýlil jsem se a jsem tomu rád. V prvním ani druhém kole prezidentské volby jsem Miloše Zemana nevolil. Nejprve jsem hlasoval pro Táňu Fischerovou, pro jejíž kandidaturu jsem i pracoval, a ve druhém kole jsem volit nešel. Oba fináloví kandidáti, jak Miloš Zeman, tak Karel Schwarzenberg mi připadali stejně nepřijatelní.

Den před druhým kolem voleb mi však cosi vnuklo myšlenku, že kdybych volit přece jen musel, určitě bych zvolil Miloše Zemana. Důvod byl zcela zřejmý: kdyby totiž pouze jednomu z dvojice Zeman - Schwarzenberg mělo vadit, že u nás umírají v zimě lidé mrazem, pak by to byl mimo jakoukoliv pochybnost Miloš Zeman.

Jak říkám, volit jsem ve druhém kole nešel, ale Zemanovi jsem nakloněn byl. A v poslední chvíli jsem mu dokonce fandil. To když jsem zaslechl naši „kulturní frontu“ pět „Kníže lidu blíže“.

Co se nepotvrdilo

Všechna naše hlavní média, vycvičená v pochlebování Václavu Klausovi, nelenila a hned po zvolení Miloše Zemana naplnila éter i tiskoviny strachem z prezidentovy ústavní rozpínavosti, z rozkládání ČSSD a z plíživého nástupu poloprezidentského systému. Plni dojemné starostlivosti o prezidentovo zdraví a v obavě, jestli dokončí volební období, varovali předvídaví publicisté občany před údajným prezidentovým alkoholismem.

Nejednomu z party pravicových novinářů se zvrásnilo čelo ze starostí nad tím, zda nedostižný lesk Klausova majestátu dokáže „buran“ Zeman alespoň z desetiny napodobit. Patrně doufali, že namísto gravírovaného chilského pera by mohl na nějakém tom summitu ukrást alespoň piják. Nic z toho se nestalo.

První namydlený schod, na němž měl nový prezident uklouznout, byla úlitba Václavu Klausovi v podobě velvyslanecké trafiky na Slovensku pro jeho ženu Livii. Novináři v zádech s výběrově zásadovým Schwarzenbergem se „čílili“ nad Zemanovým zadostiučiněním rodině Klausově, ačkoliv si do té doby vše, co včerejšímu prezidentovi šlo k duhu, servilně pochvalovali.

Nakonec se paní Livie ambasadorkou v Bratislavě skutečně stala, ale více než dáreček kolegovi z prognosťáku, z toho vyčuhovala neschopnost manželů Klausových se alespoň trochu stydět. Kauza Klausová se tedy prubířským kamenem Zemanova prezidentství nestala, a to navzdory přání části veřejnosti.

A nestalo se jím ani jmenování - nejmenování Martina Putny profesorem. Zeman ovšem neodmítl Putnovo jmenování profesorem bezdůvodně. Postavil se jím proti představě prezidentského úřadu jako automatu na podpisy.

Dospěl-li prezident Zeman k závěru, že chování Martina Putny nesplňuje zažité představy společenské vážnosti, jež je s udělením akademického titulu prezidentem spojena, proč by měl sobě i občanům tvrdit opak? Ostatně, vždyť ve společnosti, která stojí na relativizaci všeho vyjma mamonu, už dávno akademický titul neznamená žádnou vyšší míru občanských, neřku-li mravních ctností.

Tím, že Zeman předal kompetenci k udělování akademických titulů ministru školství, odkázal symbolický rituál tam, kam jedině patří: na akademickou půdu. Nikam dál. Dlužno dodat, že Zeman s tím nedělal drahoty a dokázal u toho být vtipný.

Zeman bez chyby

Zemanův nečekaný formát se ukázal při pádu Nečasovy vlády, a ještě více při všem, co následovalo. (Otázka, zda-li by Nečasova vláda, která bezostyšně poškozovala ohromnou většinu občanů, padla i za případného prezidentství Karla Schwarzenberga, stojí určitě za úvahu.) Zeman svižně a bez váhání, s nímž škodolibě počítali ve vrchních patrech ODS a TOP09, najmenoval úřednickou vládu. Tímto moudrým tahem nejenže zklidnil vyhrocenou situaci, ale přesunul na odstavnou kolej mocenský kartel ODS — TOP 09.

Rusnokova vláda sice potřebnou důvěru parlamentu nedostala — jako by snad důvěra poslanců, z nichž nejeden je volně „ke koupi“, představovala nějakou kvalitu — nicméně se tím uvolnila cesta k předčasným volbám.

Přirozeně, že úřednická vláda byla Zemanovi předhazována „hlídacími psy demokracie“ jako vláda jeho přátel. Měl snad prezident na just vybírat mezi svými nepřáteli, ne-li mezi odstoupivšími ministry? Patrně tak si to představovali političtí komentátoři trpící výpadky paměti. Jak známo, obě předchozí úřednické vlády, tu Fischerovu, kterou jmenoval Klaus, i Tošovského, kterou jmenoval Václav Havel, oba někdejší prezidenti sestavovali. Od obou premiérů tehdy dokonce žádali záruky, že jmenované vlády obdrží důvěru.

Vláda Jiřího Rusnoka jistě nenadchla, což od ní asi nikdo nečekal, ale ostudu, se kterou odešla (veřejností vyslechnutý vulgární slovník premiéra a některých ministrů) si mohla ušetřit. Na druhou stranu, díky za to odkopání. Alespoň jsme se utvrdili v tom, co už dávno víme. Že ti, kteří nám vládnou, žádnými vzory pro nás nejsou. A že co na jazyku, to také v duši. Pro úplnost dodejme, že květomluvu našich volených zástupců nám už jednou v plné kráse před lety předvedl Ivan Langr při jakémsi x-tém kole druhé volby Václava Klause prezidentem.

Ke cti Miloši Zemanovi slouží, že odchodu Rusnokovy vlády nijak neželel. Se stejnou samozřejmostí uvítal i předčasné volby, jejichž uskutečnění měl prý házet klacky pod nohy.

Ani nečekaný volební propad strany SPOZ, která nese Zemanovo jméno, nepoznamenal prezidentovo korektní chování. Nekonala se žádná čistka v SPOZ ani přešaltování na bleskurychlé ovládnutí ČSSD, z něhož byl do té doby podezříván.

Když Zeman přijal v Lánech pučisty z ČSSD, té, která vítězství spíše utrpěla, než dosáhla, byl z toho poprask srovnatelný málem s mobilizací. Co si samozvaní zástupci ČSSD Hašek a spol. s prezidentem povídali, nevíme. Víme však, že se od Zemana žádné podpory nedočkali a že, když si řádný předseda ČSSD Bohuslav Sobotka dal za pomoci veřejnosti své věci pořádku, Zeman s ním od té chvíle na post premiéra počítal.

Sobotka pak mohl v klidu sestavovat vládu. Zemanovi kritici za této situace znovu otestovali své prorocké schopnosti tvrdíce, že Zeman tak jako tak Sobotku premiérem nejmenuje, případně, že Sobotkův seznam ministrů smete se stolu. Opět bylo vše jinak.

Zeman si potencionální Sobotkovy ministry jednoho po druhém pozval na Hrad, aby se seznámil s jejich koncepčními představami o činnosti ministerstev. Byl to krok docela obyčejný, logický, avšak v našich poměrech počin vpravdě státnický. Kdypak naposledy jsme něco podobného zažili?

Pochvaly se ani tak Miloš Zeman od výrobců veřejného mínění nedočkal. Hrál si prý na odborníka na všechno, který by nejraději neodborně zkoušel odborníky. Zeman ty dětinské šťouchance přestál s klidem a humorem. Bez vytáček jmenoval Sobotku premiérem a krátce na to i celou jeho vládu. Ta pak získala hladce i důvěru parlamentu.

Rok v úřadě prezidenta republiky završil Miloš Zeman projevem v Evropském parlamentu ve Štrasburku. A nebyl to projev ledajaký, jak uznali evropští poslanci a nakonec i mnozí Zemanovi domácí kritici. Prezident se jím bez výhrad připojil ke společně budovanému evropskému domu. Svými dobře váženými slovy ukončil odpuzující neurčitost, vypočítavost a ubohé provinční pohrdání, s nímž nám dělal v Bruselu ostudu Václav Klaus.

Svitla naděje

Rok s Milošem Zemanem byl docela dobrý rok. A to navzdory tomu, že nic podstatného se nezměnilo. Exekutoři stále děsí obyčejného člověka, „šmejdi“ i nadále nabízejí a podvádějí ostošest, ekonomicky i jinak jsme týmiž vazaly nadnárodního kapitálu jako předtím, sociální stát je v nedohlednu. Bezdomovců přibývá, lidé práce chudnou a o ty proklaté peníze jde až v první řadě jako dřív. I to patří k Zemanovu roku, byť vinu za všestranně bídný stav Zemanovu prezidentskému počínání připisovat nelze.

Ani nová vláda není bez otázek. Andrej Babiš, český oligarcha s vlastní stranou ve vládě, to asi není trend, který by vedl k obecnému dobru.

Co však je zcela jiné, je atmosféra ve společnosti. Znovu svitlo trochu naděje. Ze zakletého Hradu už nestéká hořká nechutná žluč. Svrchu na nás nehledí nasupený náfuka se dvěma nevraživými pochopy, jak z pohádky o zlém čarodějovi.

Často se ptám, čím to je, že bývalý předseda ČSSD a někdejší premiér, jenž byl jedenáct let mimo politiku, se dokáže vrátit a vyhrát prezidentské volby. K tomu ještě volby přímé. Pro takový comeback bychom asi marně hledali obdobu.

Odpovědí se nabízí několik, od destruktivního počínání Klause přes Zemanovu rozšafnost, až po celospolečenské znechucení ústící do ochoty vrtnout se kamkoliv. Každé takové vysvětlení se však zdá být krátké na ten ohromný skok z Vysočiny na Hrad.

Snad až na jediné: Zemanova mimořádná sociální inteligence a schopnost se poučit.