Kdo není se mnou, je proti mně…

Richard F. Vlasák

Richard F. Vlasák navazuje na texty Evy Hájkové věnované křesťanství a pravdě. Co z příběhu Ježíše plyne pro křesťanskou politickou etiku?

Eva Hájková se pokusila ve svých úvahách nad otázkou pravdy a reality vystihnout význam Ježíšových slov, která podle Matoušova podání a v českém překladu zní: „Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo neshromažďuje, rozptyluje.“ Je to natolik závažný a zároveň tolikrát zneužitý text, že stojí za to, se nad ním zamyslet obšírněji a zároveň jej uvést do souvislostí případné křesťanské politické etiky.

Ježíšovo působení se stalo věcí veřejnou a také tehdejšími mocnými náležitě kritizovanou. Tentokráte uzdravil slepého a němého. Nemoc byla podle tehdejší židovské věrouky projevem Boží nemilosti — ten člověk zajisté něco provedl, říkali si i Jobovi přátelé.

Uzdravovat mohl zase jen vyvolený, Bohem předurčený člověk a tím se v očích veřejnosti Ježíš stával — uzdravoval, utěšoval, pomáhal, nabízel pozvánku do Božího království, tedy do blízkosti Hospodina, který neponižuje, neuráží a nevyvolává děs, ale naopak se smilovává, je s člověkem v časech dobrých a zlých, kde je člověk člověku bratrem, sestrou.

Uzdravený může vidět a mluvit, může svědčit. A Ježíšovy odpůrce, farizeje, ani nenapadne mít radost z uzdravení bližního. Spíš rozšiřují pomluvy, že ten nazaretský tesař bude mít spíš podporu Belzebuba, knížete démonů. To je takový oblíbený trik mocných, když na někoho nemohou fyzicky, použijí daleko nebezpečnější zbraň, pomluvu, nebo nálepku.

Jen si všimněte, jak se z Táni Fischerové rychle stala éterická žena, aby se prosadili zaručení realisté Schwarzenberg a Zeman. Jen si všimněte, kolik kolem nás najednou chodí zakuklených bolševiků, marxistů, nebo naopak pravičáků a fašistů…

Zpět k biblickému textu. Ježíš vysvětluje, že nemůže fungovat stát, společenství vnitřně rozdělené, to je nám také povědomé. Pak Ježíš obrátí otázku na své protivníky: odkud jste tedy vy, jaký je váš program? Já se vztahuji k nebeskému Otci všech lidí, ke komu vy?

Přichází výše zmíněná věta. Gramaticky, stylisticky nebo sémanticky viděno nenajdeme ani v řečtině, ani v latině nebo v pozdějších překladech nic, co by nás mělo zatahat za uši. To nejdůležitější však není zápor není nebo neshromažďuje, ale osobní zájmeno Já. Pronesené samotným Ježíšem znamená přitakání k jeho činům a zvěsti. To spojuje tento i jiné evangelijní texty do srozumitelného celku.

Já však pravím vám, stará zvěst pominula, je tady nová, jež nehledí nad předpisy a zákony, ale na jejich pravý smysl, jímž je opravdové, nepokřivené, ale i sebevědomé bytí s Bohem. Člověk obnovuje kdysi dávno ztracené lidství, jež má smysl a pointu. Často bývá v souvislosti s tímto textem citován jiný, v Markově evangeliu čteme: Kdo není proti nám, je pro nás.

Žádný protiklad se ale nekoná. K Ježíšovu pozvání se může beztrestně přidat každý; každý je, opět svobodně, může odmítnout. Co však odmítnout nesmí je pomoc, blízkost druhému, odpovědnost za sebe i za celé stvoření. A když už není takového konání mocen, nesmí je nálepkovat a pomlouvat, protože to je hřích proti Duchu svatému a ten se neodpouští. Jinak řečeno: kdo odporuje pravdě, sám si uzavírá cestu k odpuštění.

Zbývá dodat, že tady nejde o konfesní, národní nebo politickou orientaci nebo příslušnost, podstatnější je řeč činů. Uvedu takový názorný příklad: Eva Hájková je svým úporným, odvážným hledačstvím Pravdě asi blíže, než bratr kardinál Duka, který vztekle podupává, že ty restituce nejdou nějak rychle.

Co z toho plyne pro křesťanskou politickou etiku? Na jiné stránce Deníku Referendum jsme si přečetli novodobé artikuly. Byly, dle mého soudu, oprávněně označeny za negativistický program. Takové texty nepomohou ztotožnění v rozdrobeném, po hříchu rozptýleném společenství.

Bude to trochu ahistorické, ale spíš bych se vrátil ke smyslu oněch Čtyř artikul pražských, jež dokázaly sjednotit pravicové Pražany a levicové Tábory do boje proti vnějšímu i vnitřnímu nepříteli.

První artikul o svobodném kázání slova Božího, může rezonovat v požadavku po svobodě slova. Ta je sice zaručena Ústavou, ale ohýbána mediálními a politickými magnáty. Jedni nutí redaktory k vnitřní disciplině, aby náhodou nenapsali, že je cosi podivného na ministru životního prostředí, který profesně vyrostl v chemičce.

Druzí pomocí hrozby a inzerce panují nad pozitivními zprávami o prezidentově charakteru nebo negativními nad jakýmkoliv projevem občanské angažovanosti, třeba ekologů na Šumavě. Druhý artikul o podávání večeře Páně pod obojí způsobou nás přivádí k myšlence rovnosti před Boží tváří. Stát, tedy naše společné dílo, musí zajistit základní zdravotní péči, kvalitní vzdělání, ochranu kulturních statků a sociální pomoc pro každého bez rozdílu.

Zákaz světského panování kněží má v současnosti svůj ohlas. Církev římská nebo jakákoliv jiná se vzdaluje evangeliu, pokud si pro sebe a své představitele osobuje světskou nebo ekonomickou moc. Kdyby tomu bylo jinak, Ježíš by, jsa pokoušen na poušti, přitakal ďáblově nabídce na vládu nad všemi královstvími. Vláda náleží jedině Kristu a ne jeho následovníkům, ať už si říkají jakkoliv.

Na možnou námitku o moci klíčové (Mat 16, 19: Dám Ti klíče nebeského království etc.), lze poznamenat, že církev je společenství poslušných, pokorných a hledajících, a ne společenství matrikově postihnutelné.

A v neposlední řadě artikul o trestání hříchů bez rozdílu stavu se vrací k prvnímu a druhému artikulu, ještě jej konkretizuje. Cožpak nikdo z nás neslyšel o kmotrech, kteří jezdí přes obec 150 Km/h, o justičních a jiných mafiích, o rozkrádání evropských peněz, korupci?

Clement Atlee kdysi řekl: Labourista je Angličan s biblí v ruce. Nemyslím si, že by si česká sociální demokracie, plná prohnilých panáků, zasloužila své hrdé jméno, jsem dalek nazývati lidovou stranu skutečně křesťanskou, ale těším se z každého zablýsknutí na lepší časy: personálního, programového i hmatatelného.

Mám za to, že současná krize české společnosti je vychýlení z osy dějin, která jako společný ideál svobody, odpovědnosti a bratrství spojovala českou reformaci, národní obrození, masarykovské Československo, pražské jaro a rok 1989.

Opakuji se, ale dle mého názoru byl vývoj po roce 1992 holou kontrarevolucí kapitálu získaného rozkrádáním národního majetku. Ze současné dezorientace je jen jedna cesta, cesta duchovní, mravní a následné politické revoluce. Revoluce, jež osvobodí člověka od tyranie a přivede jej k prostému, a třebas nepojmenovanému následování Ježíše Nazaretského, kterého křesťané nazývají Kristus, tedy Pán.

    Diskuse
    JD
    January 29, 2014 v 21.56
    Wow!
    VP
    February 1, 2014 v 10.22
    Děkuji.