Člověk, Bůh a systém

Směr neboli smysl systému (ale i chybění smyslu) nemůže nemít vliv na prvky systému. A prvky společenského systému jsou bezpochyby hlavně lidé. Každý systém má něco, co bychom mohli nazvat jakýmsi jeho „duchem“ či „bohem“.

Byla bych docela ráda, kdybych se nemusela označovat za ateistku. To slovo totiž některé lidi pohoršuje, což nikterak nemám v úmyslu. Navíc poněkud znesnadňuje rozvíjet úvahy na téma „Bůh“. A to někteří ateisté docela rádi dělají. Jenže, co místo pojmu „ateista“? Mohla bych si říkat třeba agnostička. Agnostik, ten prostě jen neví....

Už Prótagorás z Abdér pravil: „O bozích nelze věděti ani že jsou, ani že nejsou, ani jakou mají podobu.“ Ovšem agnosticismem si také nejsem jistá. Agnosticismus nelze vyložit zcela jednoznačně, může být jistou formou skepticismu, ale také takzvaným „něcismem“. Budu asi muset přemýšlet dál.

Uvažovala jsem například i o tom, zda se člověk ateistou už rodí či nikoliv. Tedy zda je ateismus jeho původní stav. Křesťané asi předpokládají nebo předpokládali, že člověk se rodí jako pohan. To je však nepřesné, neboť pohanství je vlastně polyteismus. Novorozenec tedy stěží může být pohanem.

Jiná náboženství o tomto problému patrně uvažují jiným způsobem. Zatímco křesťanem se člověk stává teprve křtem (ať vědomě nebo nevědomě), stoupenci islámu tvrdí, že muslimem se člověk už rodí. Nanejvýš prý může být svým okolím „zkažen“, a sice výchovou k jiné víře či k ateismu. A když později přece jen přijme islám, patrně se tím pouze vrátí k sobě samému.

Religionisté mi, doufám, prominou, nejsem žádný znalec, dokonce už ani nevím, kde jsem k tomu poznatku přišla. Patrně v jedné z těch několika knížek o islámu, jež jsem přečetla. Leccos se mi přitom na islámu nelíbilo. Například: není mi sympatický bůh, který po člověku v prvé řadě žádá, aby se ho bál (tak to skutečně stálo v brožurce, jež měla islám propagovat).

Od dětství jsem spíš bázlivé povahy - překonání strachu mě stálo mnoho energie i v docela nedávné době, kdy jsem začínala psát do Deníku Referendum - a ještě si k těm obavám přidělávat boha, jehož je třeba se bát, to by rozhodně nebylo nic pro mě.

Předpokládám totiž, že lidé mívají zejména takové bohy, jací jim či jejich okolí vyhovují. Že tedy vlastnosti bohů jsou určovány převažujícím charakterem lidí, tvořících nějakou společnost. Že jsou zkrátka bohy té které společnosti či systému.

Budu teď asi trochu zaměňovat pojmy „společnost“ a „systém“, ačkoliv jsem si vědoma, že to není jedno a totéž. Obojí je však založeno na vztazích mezi lidmi. Podle mých představ konkrétní lidská společnost určitý systém vytváří, ten ji však může přerůst, rozšířit se do jiných společností a pozměnit jejich charakter.

V Deníku Referendum se poměrně často píše o Bohu a poměrně často se zde píše i o systému - většinou jako o dvou nesouvisejících pojmech. Nedávno, myslím, někdo poznamenal, že se nemáme pořád starat o systém, ale spíš o víru. A systém že máme raději nechat plavat, protože s ním nic nenaděláme.

Avšak i v jednom zdejším starším článku se potvrzuje, že systém a víra spolu docela úzce souvisejí. Při jeho čtení mě zaujala především tato věta: „...není rozhodující otázkou, zda Bůh existuje, ale co v naší společnosti funguje jako Bůh“. Věta nepřímo potvrzuje souvislost víry a určitého systému.

Směr neboli smysl systému (ale i chybění smyslu) nemůže nemít vliv na prvky systému. A prvky společenského systému jsou bezpochyby hlavně lidé. Každý systém má něco, co bychom mohli nazvat jakýmsi jeho „duchem“ či „bohem“, jemuž lidé-prvky mají tendenci podléhat, i když si to vůbec neuvědomují.

I tehdy, když deklarované náboženství dané společnosti vychází ze starých textů a když se lidé domnívají, že věří v Boha biblického či jiného. Někdy dokonce jednoho Boha navenek vyznávají a jinému (skrytému) se doopravdy podřizují. Reálného „boha“ kapitalismu, který stále panuje, ačkoliv je to pouhá modla, bychom mohli při troše fantazie nazvat třeba „Bůh Byznys, Zisk a Trh svatý“. Kdo z nás je ovšem schopen mu ani trochu nesloužit?

Kapitalismus je z jednoho úhlu pohledu všude stejný, z druhého se však projevuje někde jako liberální demokracie a jinde jako více méně autoritářský systém. Srovnejme si jako příklad dvě mocnosti současného světa: Spojené státy americké a Čínu. Jak odlišným způsobem se vyvíjely a jakým způsobem se ten vývoj dodnes projevuje.

Spojené státy vznikaly extenzívním způsobem - tedy postupným rozšiřováním se na západ. Vždy, když se nedostávalo půdy pro přibývající obyvatelstvo, byl kolonizován nový prostor; bez ohledu na to, komu předtím patřil či nepatřil. Kolonisté z celého světa byli vítaní. Byli to lidé různých typů, ale převážně takoví, kteří vyhovovali nově vznikajícímu kapitalistickému systému.

Kdo vlastně do Ameriky přicházel? Kapitalisté toužící po novém prostoru, bezzemci toužící po zemědělské půdě, jedinci toužící po neomezené svobodě, ale i náboženští blouznivci, dobrodruzi, zlatokopové, spekulanti, zločinci... Lidé ochotni opustit vše, aby získali vše.

Původní obyvatelé Ameriky do nového systému stěží zapadali. V základech jejich archaických společností byla rovnováha svobody jedince a společenského řádu. Prudce se utvářejícímu kapitalismu rovnováha chyběla. Její hledání mohlo na sebe brát různou podobu. Někteří lidé měli například potřebu kompenzovat tu neomezenou divokou a dravou volnost, jež měla v Americe obrovskou příležitost se uplatnit, nenávistně fundamentalistickým náboženstvím.

Čína naproti tomu prošla úplně jinou historickou realitou, což nemohlo nemít vliv na vývoj tamějšího systému. Čínští císaři kdysi válčili jen neradi. Čína se nerozšiřovala výboji, raději se obehnala zdí proti nájezdníkům.

Bylo nezbytné s mravenčí trpělivostí obdělávat každý metr čtvereční země, zúrodnit každý svah nekonečnými a miniaturními, intenzívně obdělávanými rýžovými políčky. Půda, jež byla k dispozici, po tisíciletí musela uživit stále se rozrůstající obyvatelstvo. Proto byl v Číně jedinec ničím, rodina vším, a vše zastřešující stát byl soudcem nad jejich životem a smrti.

Svoboda jedince byla v Číně neznámou věcí. Řekla bych, že princip organizace tam vždy vítězil nad principem anarchie. Ovšem ani panovník si nemohl dělat, co chtěl. Pouze sloužil jakémusi vesmírnému „zákonu“ zvanému „vůle nebes“, který prý prostupoval nejen celou organizací, ale úplně vším.

Jedinec byl zařazen do této „organizace“ ještě dříve, než se narodil. Přesněji řečeno: jedinec se vlastně mohl narodit až tehdy, pokud měl být kam zařazen. Tato tendence v moderní Číně vyvrcholila známou „politikou jednoho dítěte“. Doufám, že některý sinolog mě za tyto představy nezastřelí, ale myslím, že nejsem tak úplně vedle.

Mezitím v Americe mnoho lidí pocházejících z náboženských kruhů bojuje za právo na narození každého počatého jedince, bez ohledu na to, jaký bude jeho pozdější osud, zda bude vůbec schopen života a zda se společensky uplatní - tedy, zda bude někam zařazen.

Jakoby vycházeli z hluboce zakořeněné představy, že každý schopný jedinec si své místo najde sám, zatímco ti neschopní nestojí ani za řeč. Kult volnosti a síly v americké kultuře dominuje, i když někdy dost skrytě. Zatímco v Číně jde spíš o kult poslušnosti a hierarchicky uspořádané organizace.

To byla pouze malá úvaha na téma, jak všechno souvisí se vším. Oba principy, na nichž popisované společnosti stojí, nejsou vyhovující a nemají perspektivu. Liberální princip související s kultem síly totiž musí v konečném prostoru, který je zatím lidstvu k dispozici, po čase zákonitě narazit na nepřekročitelné hranice.

Kult nadvlády hierarchické organizace nad člověkem zase vede k omezení iniciativy jedince, což také není řešení. S kapitalismem jsou kupodivu kombinovatelné oba kulty. Pokud kapitalismus odmítáme, potřebujeme něco docela jiného.

V dobrých společnostech (systémech) je Bůh společným dobrem všech. Ve špatných společnostech se dobra (či vlastně jeho zdání) zmocní jedni a využívají ho proti druhým. Chtějí ovládat jejich nevědomí, kontrolovat jejich svědomí, chtějí vlastnit jejich duši. Náboženství se tak stává ideologií sloužící k podpírání světské moci.

Myslet si ovšem, že pokud jsme ateisty, nemůže nikdo naše nevědomí ovládat, je velký omyl. Může to být klidně i jiná, třeba velmi nenápadná a zcela nenáboženská ideologie. Osvobodit se od vlivu takových vládychtivých ideologií pro jedince znamená naleznout skutečnou svobodu.

Jestliže marxisté od počátku tvrdili, že je třeba změnit materiální podmínky systému a potom se vcelku přirozeně změní i jeho „duch“, křesťané odedávna tvrdili opak. Zdůrazňovali primární nutnost duchovní proměny člověka.

Je docela možné, že úplnou pravdu nemají ani jedni, ani druzí, že pravda je někde uprostřed. Marxisté mohou bez problémů přestat trvat na tom, že musí bezpodmínečně dojít nejprve k násilné revoluci, aby se systém změnil, zatímco křesťané by mohli uznat význam materiálních změn pro změnu celé společnosti. Pak by se zřejmě jejich stanoviska velmi přiblížila.

Já osobně se domnívám, že je zapotřebí poněkud se oprostit od úplného materialismu a myslet si: Přestože dokonalý systém zatím neexistuje, existuje už jeho smysl. Člověk je totiž schopen si ho myslet. Možná dokonce ten smysl vždy existoval! A možná se dokonce může stát naším osobním smyslem, když budeme chtít.

Pokud bychom ten smysl nazvali Bohem, pak je to ovšem Bůh, který nepřináší svým vyznavačům žádné osobní výhody, žádnou posmrtnou věčnou blaženost. Ale samozřejmě takovou představu nikomu nezakazuje. Obyčejný člověk by si měl spíš říct: copak právě já jsem tak důležitý, abych žil navěky? Nebo je důležitější ten smysl - něco, co je ve mně a nejen ve mně, a co se mnou možná nezemře?

Přijetí takového smyslu života by znamenalo otevřít se pozitivním vztahům s lidmi, především s těmi podobně smýšlejícími, ale konec konců se všemi, kteří budou chtít. A naopak, pokud možno se uzavřít vůči ideologickým manipulacím ze strany stávajícího systému.

Tímto způsobem postupně přestaneme být prvky kapitalismu a staneme se prvky úplně jiného systému. Toho pravého, který přijde, až nastane jeho čas. A i kdybychom se nedožili žádné pozitivní společenské změny, tak možná právě my svým životem přispějeme k růstu nového systému. Nebo snad přímo Jeho Království? Není tohle ateismus a víra v jednom? A není to zároveň nevyvratitelné?

A co si myslíte vy? Diskuse (127 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Rudolf Otto: Posvátno Pátek, 27.Prosince 2013, 09:37:22

Vážená paní Hájková, chtěla bych Vásm navrhnout, abyste si přečetla následující knihu:
Rudolf Otto: Posvátno: Iracionalita v ideji božství a její poměr k racionalitě ( Heilige. Über das irrationale in der Idee des göttlichen und sein Verhältnis zum Rationalen), 157 stran.
Mohla by Vám pomoci nahlédnout určité aspekty náboženství z pro Vás nového úhlu pohledu.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pátek, 27.Prosince 2013, 09:56:27

Díky za radu. Zkusím si knihu obstarat.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

marxisté a násilí Pátek, 27.Prosince 2013, 11:01:54

Myslím, že rozumní maxisté nikdy netrvali na tom aby násilné politické převraty nutně podmiňovaly výměnu společenského systému. Teď
nechci obhajovat subtilnější definice násilí jako demokraticky legitimizované donucování. Jde mi o jiné.
Marxisté samozřejmě mají sociální revoluce za lokomotivu dějin, ale jednak i násilí s vývojem ztrácí brunátně brachiální podobu, jednak platí dialektika evoluce a revoluce - tedy jde o nezbytné postupné nazrávání podmínek pro kvalitativní transformaci systému.
Na to téma lze najít v pestré marxistické literatuře hojné odkazy na složitosti vztahu ekonomické základny a politické nadstavby a to zdaleka ne jen v symplifikované a historií vyvrácené podobě "nejdříve převzít moc a pak násilím znárodnit."

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pátek, 27.Prosince 2013, 11:11:33

Jen ještě ke druhému odstavci (možná redakce překlep dodatečně opraví): správně tam mělo být „něcismem“, tedy vírou v "něco nad námi".

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Nevšední pohled a moc pěkný text Pátek, 27.Prosince 2013, 16:19:17

Moc pěkný článek paní Hájková. Text velice přesně ukazuje na bolesti naší současnosti, nezůstává u pouhého výčtu negativ a ukazuje cestu možným směrem.

S materialismem je to v křesťanství konkrétnější a věcnější než se může zdát. V sociálním učení katolické církve se setkáváme s univerzálním určením statků. Rovněž je velice uznáván přiměřený soukromý majetek, který činí člověka v základních ohledech nezávislého. Větší majetky pak mají být určeny k užitku všem, apod. To vše se dočteme v sociálních encyklikách papežů a souhrnně v Kompendiu sociální nauky církve (vydáno u nás 2008).

Na můj vkus je v článku používán pojem Bůh příliš volně, což může vést k nejasnostem zejména u lidí, kteří jsou zvyklí nahlížet na Boha jako na středobod náboženské nauky. V našem případě pochopitelně té křesťanské.

Za článek moc děkuji a rád si jej přečtu vícekrát.

S pozdravem Jiří Vyleťal

Oto Novotný - politický analytik

Nejenom autorce.... Pátek, 27.Prosince 2013, 17:50:59

Aniž bych chtěl kazit nynější sváteční atmosféru diskuse a nevnímal láskyplnost autorčina textu.

Přesto: Nepřekvapuje, že autorka dává do souvislosti pojmy „Systém“ a Bůh“. Jde o ambici vidět svět, přírodu, společnost jako celek, v jeho vnitřní „logické“ provázanosti a uspořádanosti, jako dokonale fungující předvídatelné soustrojí, svět v jeho estetické a etické dokonalosti a průzračnosti nenarušované disjunkcí, diskontinuitou a nahodilostí. Jde o ambici člověka umět spatřit celek světa v každém okamžiku „božím okem“, dobýt privilegované stanoviště Boha.

Obávám se ovšem, že tato ambice je pošetilé nutkání uniknout z našeho pozemského světa. 1) V tomto pozemském světě, kde my lidé patříme pouze ke složitějším zvířatům, jsme „odsouzeni“ zakoušet jej pouze ne-dokonale, tzn. v každém okamžiku parciálně, diskontinuitně, disjunktivně. 2) Nikdy nejsme schopni prakticky se zařídit v celku světa tak, aby fungoval jako dokonale předvídatelný Systém. Vždy nás v našem přemýšlení o světě nakonec překvapí něco, co o něm ještě nevíme, stejně jako nás překvapí nezamýšlené důsledky našich činů, když se chceme ve světě co nejlépe prakticky zařídit. Vždy se budeme nacházet jen na nějakém nedokonalém stupni poznání a zakoušení světa. Ačkoli můžeme do světa implementovat všemožné „pojišťovací systémy“ (od mechanických strojů, automatů, informačních sítí, důchodového a zdravotního pojištění…), nemůžeme si pojistit svět, naši lidskou společnost jako celek.

Je logické, že v takovém světě se snažíme naši existenciální nejistotu mírnit překračováním jeho hranice do transcendentna, přemítáním o Bohu. Dokážu velmi dobře pochopit a dokonce považuji za legitimní představu Boha přinejmenším jako kognitivní doplněk, či etický a estetický korektiv našich nutně nedokonalých pozemských činů. Není překvapující, že čím více někteří slavní fyzikové vědí o hmotné souvislosti světa, tím více se jim finální důkaz o této hmotné souvislosti vzdaluje a začínají mluvit o Bohu. A rozumím Ježíšovi (ať už reálné historické postavě či čistě literární fikci), proč odmítá argument, že jeho ukřižování nemá smysl, protože lidé stejně budou páchat nadále nejrůznější odporné činy, a dokonce jeho jménem.

Za vážné riziko však považuji snahu naši pozemskou společnost postavit na úroveň Boha, tzn. vytvořit nějaký Systém ať už v podobě kapitalismu, komunismu nebo nějakého jiného –ismu. („Toho pravého, který přijde, až nastane jeho čas“, jak tvrdí autorka.) Když totiž sestoupíme z platonského traktování našeho pozemského světa, tedy respektujeme-li přísně jeho empirii, tak vidíme, že žádný kapitalismus nikdy jako Systém reálně neexistoval, a ani existovat nemůže. Nanejvýš můžeme v určitých historických etapách spatřovat více-méně významné jevy, tendence, které nazýváme „kapitalistické“. O „kapitalismu“ jako Systému tak můžeme mluvit jako o teoretickém konstruktu či dešifrovací mřížce, která nám umožňuje uspořádaně rozpoznávat nějakou skutečnost, nebo nanejvýš jako o zobecnělé abstrakci společnosti. (Tak jako tak půjde ale vždy jen o nějaký zobecnělý parciální pohled (zájem)).

Problém kapitalismu není také primárně v tom, že je ne-etický. Stoupenci kapitalismu, tedy teoretičtí vyznavači jeho konstruktu, jsou upřímně přesvědčeni, že kdybychom vzali kapitalismus smrtelně vážně, tak vybudujeme dobrou společnost. Takovou šanci ale kapitalismus nikdy nemůže dostat, pokud lidi zůstanou lidmi. Každý důsledný pokus realizovat představu dokonalé kapitalistické společnosti plodí od počátku tolik nepředvídatelných negativních důsledků, že tento projekt se velmi brzy začne jevit jako morální hazard a začnou se proti němu formovat protikladné síly, které úsilí o jeho realizaci brzdí. To stejné ale platí o každé představě dokonalé společnosti, a proto jsou neméně pošetilé představy, že jeden Systém lze vystřídat jiným Systémem, kapitalismus socialismem/komunismem. To, v čem tedy reálně žijeme, jsou pak víceméně „nedokonalé“ otevřené smíšené systémy, tedy systémy s malým „s“, pokud lze o systémech vůbec mluvit. A to navzdory stále nepolevujícím pokusům tyto smíšené nedokonalé systémy přetvořit na nějaký dokonalý Systém, ať už v kapitalismus nebo komunismus.

Nepřekvapuje proto, že diskuse, která se pohybuje v rámci vymezeném autorkou, se většinou drží stranou od světa (demokratické) politiky, ačkoli právě od ní se zjevně očekává náprava. (Demokratická) politika je ovšem o reálném pozemském světě lidí, z masa a kostí, nutně nedokonalých, pohybující se v otevřených nedokonalých společnostech. Patří k ní i sociálně demokratická politika, která proto vnímá socialismus nikoli jako finální dokonalý tvar společnosti, ale jako jako nezbytný etický korektiv. Chápu, že pro mnohé je těžší přijmout tuto ne-dokonalost a špinit se (demokratickou) politikou, než se oddávat snění o pozemském ráji, anebo vzývat revoluci pro zavedení nějakého nového - ismu. (Ovšem tzv. sociálně demokratická politika už jen podle jména, rezignující na etický socialistický korektiv tomuto snění, bohužel, rovněž nahrává.)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Systémový Bůh, či božský systém? Pátek, 27.Prosince 2013, 19:49:54

Paní Hájková, ta Vaše věta: "Přestože dokonalý systém zatím neexistuje, existuje už jeho smysl" je opravdu nádherná! A nějak mě to upomíná na Ježíše Krista: ačkoliv on sám se samozřejmě naplnění svých myšlenek nedožil, přesto ten vlastní smysl jeho mravně-humanistického poselství ho přežil, a položil základy společenského "systému" celé civilizované Evropy.

Ale já bych se chtěl zastavit především u jiné části Vašeho textu:
"Předpokládám totiž, že lidé mívají zejména takové bohy, jací jim či jejich okolí vyhovují. Že tedy vlastnosti bohů jsou určovány převažujícím charakterem lidí, tvořících nějakou společnost. Že jsou zkrátka bohy té které společnosti či systému."

Tato Vaše téze je - nejsem si zcela jist do jaké míry jste si toho sama vědoma - ryze a originálně marxistická. Zapadá přesně do onoho klasického marxistického schématu o prioritě tzv. "materiální základny" oproti "společenské nadstavbě". Kdy tedy i konkrétní náboženství, konkrétní obrazy bohů jsou vždycky odrazem reálných, materiálních životních podmínek lidí, kteří si následně tyto náboženské obrazy vytvářejí. Jakožto podvědomé reflexe jejich vlastního bytí.

Dobrá tedy; tímto konstatováním by bylo možno tento bod ukončit. Životní podmínky lidí respektive lidstva se mění, a spolu s tím se mění i jejich (spirituální) reflexe těchto jejich životních podmínek. Z toho by ovšem vyplýval víceméně naprostý relativismus (tak jak ho v podstatě zastává Oto Novotný, k tomu ještě později): další vývoj lidstva a lidské společnosti je otevřený, do budoucnosti nelze nahlédnout, a tak je vlastně zbytečné mluvit o nějakém - centrálním - Bohu respektive božské ideji, která by nám mohla poskytnout nějaký všeobecně platný smysl našeho bytí, jakož i našeho dějinného směřování.
Ale přitom se zdá, že právě tohle je Vaší ústřední myšlenkou: že tu přece jenom - a to právě v oněch religiózních sférách - dáno a obsaženo něco, co takovýto společný, centrální smysl generuje.

Co s tím tedy? Jak vyřešit tento rozpor? V podstatě je to možné jenom jediným způsobem: k onomu axiómu, že při vší různosti jednotlivých náboženských systémů a představ je v nich možno najít společnou kvintesenci jakési "dobré víry" či "dobrého Boha", jakožto spirituálního výrazu Nejvyšší mravnosti či Nejvyššího dobra, tak tomu by bylo nutno přidat ještě axióm druhý: že totiž i v lidské společnosti, přes rozdílnost jednotlivých společenských forem a uspořádání, se udržuje jeden centrální, profilující "Systém". A to sice jako systém, tedy jako uspořádání společenských vztahů principiálně dobrý - neboť spočívá na ryze lidské stránce člověka (nikoli na jeho zvířecí, jak míní pan Novotný), a je výrazem a realizací této lidské, humánní stránky.
Což je ovšem opět myšlenka v podstatě marxistická. Přesněji řečeno, jedná se o myšlenkovou linii platónovsko-hegelovsko-marxistickou.

K té "násilné revoluci" v marxistickém komunismu: je nutno si uvědomit, že přesvědčení o nezbytně násilném charakteru komunistické revoluce bylo charakteristické především pro rané období marxismu; v pozdějších dobách už Marx a Engels naprosto připouštěli, že forma převzetí moci dělnickou třídou by mohla být i nenásilná.

Ovšem, co se týče té "dialektiky evoluce a revoluce", jak o ní píše pan Dolejš, tady je záležitost poněkud komplikovanější, a v podstatě je nutno dát zapravdu paní Hájkové. Totiž s jejím názorem, že se napřed provede revoluce, a očekává se, že tím bude automaticky v pozitivním smyslu transformován celý komplex společenských vztahů.
Totiž, ta myšlenka evoluce v marxismu samozřejmě je, a (komunistická) revoluce i podle teoretiků marxismu může nastat jenom a pouze tehdy, když už - evolučním vývojem - nazrály objektivní ekonomicko-společenské podmínky.
Jenže, tato "dialektika evoluce a revoluce" může mít pouze a jenom tehdy smysl, pokud se vychází z centrálního Marxova axiomu, že produkční činnost lidstva, tedy ona "materiální základna" samočinně směřuje ke kolektivismu, tedy ke komunismu. Jakmile se tento výchozí axióm ukáže jako pouze fiktivní, rozpadá se automaticky ona marxistická konstrukce evoluce-revoluce, a zůstává opravdu jenom čirá revoluce pro revoluci.

A nakonec ještě k tézi pana Novotného, že prý "neexistuje kapitalismus".
Téze bezpochyby dosti smělá (vždyť nejen odpůrci, ale i ortodoxní zastánci tohoto typu ekonomiky zcela běžné používají termínu "kapitalismus") - nicméně, je zapotřebí ji vzít vážně; není zase až tak docela neodůvodněná.
Z filozofického hlediska se jedná v podstatě o problém nominalismu (před léty zpopularizovaný především románem a filmem Umberta Eca "Jméno růže"). Pro připomenutí: tento - význačný - proud středověké filozofie tvrdil, že jakékoli obecné pojmy jsou nepřípustné, jsou to jenom "jména", která my lidé dáváme věcem - ale věci samy reálně existují vždycky jenom v jejich konkrétní, jedinečné podobě. Nejsou tedy dvě věci - ať jakkoli podobné - které by byly skutečně stejné, a které by bylo možno legitimně zahrnout pod společný, obecný pojem.
Že takovýto náhled nemusí být nikterak zcestný, ukazují například nejnovější diskuse z oboru zdánlivě natolik konsolidovaného, jako je zoologie. Konkrétně, s jejím systémem klasifikace druhů.
Zjistilo se totiž, že tato tradiční klasifikace je do značné míry jenom konvenční, spočívající na vnějších znacích - ale čím více se jednotlivé organismy prozkoumávají z různých hledisek, z perspektivy různých věd, tím více se ukazuje, že ten či onen organismus vykazuje znaky jak jedné třídy, tak ale i třídy zcela jiné. Přijde nakonec jenom na to, jak se na to díváme.
Takže, jak je to tedy: má pravdu jak nominalismus, tak Oto Novotný, že veškeré "systémy" a jiné klasifikace jsou pouhá abstrakta, nemající nic společného s realitou? A že tedy "kapitalismus neexistuje"?
Tady je zapotřebí trochu opatrnosti. Jak řečeno, čistě filozoficky má nominalismus své dobré odůvodnění; ale přesto se nějak "neujal". Je to totiž přece jenom dosti extrémní pojetí, které se nakonec dosti míjí s realitou. A stejně tak to, že moderní zoologie má určité problémy se zařazením jednotlivých živočichů do těch či oněch tříd, to ještě asi nebude dostatečným důvodem k tomu, abychom přestali rozlišovat dejme tomu "obratlovce" od "členovců".

Zkrátka: lidské myšlení, nedá se nic dělat, má v podstatě vždycky modelový charakter. Jedině díky těmto myšlenkovým modelům můžeme z oceánu jednotlivých dat okolního světa jaksi "vydestilovat" určité převažující, dominantní tendence a struktury, které profilují a předurčují veškeré dění kolem sebe.
Jistě, každý takovýto myšlenkový model je nutně určité abstraktum - a je tedy vystaven nebezpečí že určitým způsobem zdeformuje, zfalšuje objektivní realitu. Ale přesto na toto modelové, strukturní myšlení nemůžeme rezignovat - protože jinak bychom museli rezignovat na myšlení vůbec. Pokud si jsme vědomi onoho nebezpečí modelového myšlení, pokud naše myšlenkové modely vždycky znovu poměřujeme s žitou realitou, pak je poznávací hodnota těchto myšlenkových modelů a obecných pojmů vždycky mnohem vyšší, nežli jejich případná rizika.

Takže, nedá se nic dělat, ale asi přece jenom většinově zůstaneme u názoru, že kapitalismus je stále ještě oním "starým dobrým" kapitalismem, nežli abychom se na věc dívali tak, že zde existují jenom jednotliví aktéři v ekonomickém dění, kteří se chovají jednou tak a podruhé zase zcela jinak.
Dokud kapitalismus zůstane kapitalismem a jeho centrálním momentem neustálá maximalizace zisku, pak jsou "volnému" jednání ekonomických aktérů dány velmi hmatatelné hranice.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Sobota, 28.Prosince 2013, 08:14:41

Pan Novotný si možná myslí, že systém neexistuje. Ale to je přece podobné, jako bychom tvrdili, že neexistuje les. Že je to jen mnoho stromů, mezi nimiž žijí nějaká zvířata a nějací ptáci. Přitom všichni víme, že to tak není. Les je ovšem systém, který se příliš nemění, pouze se udržuje v rovnováze, protože jde o přírodní systém či ekosystém.
Člověk ale není jen přírodní tvor neboli živočich. Už ne.
Tomu, kdo nevěří v lidský pokrok nebo prostě ve vývoj člověka (přímo jeho samotného, nejen techniky), to ovšem lze jen těžko vymluvit.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Sobota, 28.Prosince 2013, 12:02:3

Paní Hájková, tak tohle je Vaše pomsta za toho "ukradeného" Lukáše! :-D
Totiž ten příměr s tím lesem a stromy, přesně ten jsem měl v hlavě když jsem koncipoval svou repliku na vývody pana Novotného - jenom pak když jsem to psal mi to nějak z té hlavy zase vypadlo. Takže, alespoň že Vy jste mě zastoupila...

Nicméně, ty opakované případy identity našich myšlenkových pochodů se mi už opravdu zdají přesahovat hranice veškeré statistické pravděpodobnosti. Kdybych věřil v reinkarnaci, docela bych byl náchylný k tomu uvěřit, že jsme kdysi v našich minulých životech měli něco dosti společného, například jsme byli dvojčata, nebo něco takového... ;-)

Ano, ten příměr s lesem a stromy, ten je tu opravdu na místě. Je to v podstatě z té samé kategorie, jako svého času proslulý výrok konzervativní britské ministerské předsedkyně Thatcherové, že "neexistuje společnost, existují jenom jednotlivci".

Pokud by se takovýto způsob pohledu na svět vzal doslova, pak by se v podstatě nakonec nemohlo ani tvrdit, že "neexistuje les, existují jenom stromy" - neboť "strom", to už je vlastně také obecný, čili abstraktní pojem, čili žádný "jednotlivec".
Takže, namísto aby se určité místo v krajině popsalo označením "les" (respektive určitá kategorie lidských vztahů pojmem "společnost"), při zcela důsledné aplikaci této optiky by se muselo říci: "Přišel jsem teď k určitému místu, kde stojí jeden javor, vedle něj stojí nějaký dub, potom zase habr... A takovýchto jednotlivých existencí zde stojí mnoho, ale já z principiálních důvodů nemohu použít označení, že se jedná o les."
V případě baronky Thatcherové to pak znamená, že ona může vždycky jenom konstatovat, tak tady stojí John, tady zase Harry, a támhle je Joan - ale nikdy o těchto objektech nemůže vyslovit ani takové zjištění, že se jedná o "lidi" - neboť to už by zřejmě byla zase nepřípustná generalizace. Protože pak už by John nebyl jenom Johnem a Harry jenom Harrym, ale byli by zároveň nositeli obecných, nadindividuálních charakteristik a určení lidského rodu jako takového. A pak by tedy byli také nositeli určitých charakteristik lidského rodu jsoucího právě teď tady na tomto místě, v tomto regionu či v tomto státě - no a to už bychom byli právě u oné "společnosti". Tedy u toho fenoménu, který podle baronky Thatcherové (a zřejmě i podle pana Novotného) vůbec neexistuje.

Oto Novotný - politický analytik

Pane Poláčku, paní Hájková, děkuji za kritické poznámky…. Sobota, 28.Prosince 2013, 13:07:32


Ano, smysl dokonalého systému existuje, pěstuje jej teorie Absolutna, absolutistický monismus: jeden život, jedna pravda, jedna láska, jeden princip, jedno dobro, jeden Bůh. W. James: „Svět tohoto vědomí se musí skládat z částí, které se vzájemně implikují a dosahují jediný logiko-esteticko-teleologický obraz, který tvoří jeho věčný sen….. autorita, kterou absolutní monismus vládne a nad jistými lidmi patrně vždy bude vládnout, čerpá svou sílu z mystického spíše než intelektuálního zázemí……“. Tento smysl dokonalého systému je však z jiného světa, nikoli zde pozemského….. Můžete se k němu soukromě upínat, ale nechtějte takový svět činit účelem veřejné politiky….. Nazývám takovou představu dokonalého systému Systém, tedy s velkým S.
Takže neříkám, že neexistuje systém, existuje mnoho a mnoho systémů v přírodě (a lidské společnosti, jež zůstává ovšem stále přírodou a v ní člověk stále živočichem, paní Hájková), sám jsem je uvedl. Tyto systémy fungují vedle sebe - původně přírodní, nebo lidmi vytvořené, navzájem se ovlivňují, ale také ne, nebo přinejmenším nikdy nepoznáme jak… (S motivem „lesa“ na mne, prosím, nechoďte.) To, co říkám je, že neexistují v lidském společenství a nikdy neexistovaly ve smyslu dokonalých společenských řádů nějaké Systémy. Koneckonců jsem si dobře všiml, že i pan Poláček raději používá uvozovky, když mluví o „…společenském „systému“ Evropy“. (Od počátku a dnes stále více „systém“ Evropy neovlivňuje jen židovsko-křesťanská tradice.) A proto tvrdím, že nikdy neexistoval dokonalý Systém kapitalismu. Nazýváme-li nějaké historické období „kapitalismem“ činíme tak, i ti, kteří nevěří, že existoval někdy v nějaké dokonalé formě, jako „nominalisté“; no dobře, pane Poláčku, když už si vypomáháte tím nominalismem. Ale pozor já „nominalista“ si nemyslím, že pojem, který používám na označení něčeho je „pouhé abstraktum“ „nemající nic společného s realitou“. To tvrdíte Vy, takhle to tzv. nominalisté nikdy nemínili. Jasně jsem napsal, že „….můžeme v určitých historických etapách spatřovat více-méně významné jevy, tendence, které nazýváme „kapitalistické“.“ Kapitalismus tedy existuje a pojmem kapitalismus označujeme velmi reálné věci.
Ale, pane Poláčku, Vy píšete hlubokou pravdu: „....každý takovýto myšlenkový model je nutně určité abstraktum - a je tedy vystaven nebezpečí, že určitým způsobem zdeformuje, zfalšuje objektivní realitu…..“ A tomu se chci vyhnout. Jestliže totiž nějaké období nazýváme kapitalismem, tak se na tom asi nedohodneme v rámci čistě filozofické nebo náboženské disputace, a rozhodně nejsme povinni si myslet, že odvoláním na“ platonsko-hegelovskou-marxistickou“ tradici vyřešíme tento spor. (Já si naopak myslím, že právě tato tradice jej zbytečně udržuje při životě.) Myslím, že tady musí nastoupit pečlivá sociologická analýza, která bude zkoumat reálnou váhu onoho definičního rysu kapitalismu (na kterém se asi shodneme) v daném historickém období. A zde mnoho autorů, a já s nimi souhlasím, si netroufne nazývat minimálně od poslední třetiny devatenáctého století např. velké evropské společnosti jako čistě „kapitalistické“, tzn. mluvit o kapitalismu jako Systému. Jestliže jedním z hlavních definičních znaků kapitalismu je podřizovat všechny společenské vztahy „logice zisku“, pak tohle se kapitalismu (snad až na výjimky v raných stádiích novodobé industriální společnosti a v omezené lokální formě) nikdy příliš nedařilo. Naopak, velmi brzy, co s tím kapitalismus začal, formovaly se síly odporu, které to s rozvojem liberální demokracie na politické úrovni mařily – primárně skrze sociální legislativu (sociální konzervativismus, progresivní liberalismus, sociální demokracie…) Za posledních sto padesát let (a hlavně po druhé světové válce) se tedy „kapitalismus“ vyvíjel v různé typy sociálních států, nebo sociálně-tržních ekonomik, které jeho expanzivní „logiku zisku“ významně zkrotily.
Samozřejmě, že nedošlo k naprostému vykořenění kapitalismu, stále jsme ve společnosti, ve které kapitalismus (jako ekonomický subsystém) existuje a snaží se expandovat do celé společnosti. A nutno říci, že od osmdesátých let nabývá na síle. Ale zatím nevytvořil nějaký Systém, ve kterém by si všechny společenské vztahy podřídil. (Tohle vychází z čistě filozofické dogmatické úvahy, že ekonomika je vše-určující základnou.) Politickým úkolem je bránit této tendenci kapitalismu, ale strategie překonání Kapitalismu jako Systému jeho negací Socialismem jako Systémem nám v tom nepomůže. Ani dialektické kejkle „pozice-negace-dialektická syntéza“. I proto jsem řekl, že tenhle typ úvah se drží vzdáleně od (demokratické) politiky. Mimochodem, proč je od devadesátých let kapitalismus na vzestupu? Protože proti výrazně transformovanému a socializovanému kapitalismu (demokratickému sociálnímu státu) se spojily jak neoliberální síly varující (s odvoláním na Hayeka) před socialistickým totalitarismem, ke kterému údajně sociální státy směřují, tak nová levice, která nad ním ve jménu údajně nedokonané změny systému povýšenecky ohrnovala nos. Díky tomu je dnes (nejen sociálně demokratická) levice v Evropě v defenzivě. A jestli si někdo na levici myslí, že teprve na troskách sociální demokracie lze postavit nový Systém znamenající „skok z říše nutnosti do říše svobody“, tak blouzní.
A, omlouvám se, ještě k té poznámce o evoluci-revoluci. Zastávám s Marxem přesvědčení, že „revoluční“ změna, nemá-li jít o revoluci pro revoluci, změnu pro změnu, má-li revoluce přinést opravdu pokrok, posunout lidstvo kvalitativně o krok dál (ale nikoli do dokonalého Systému, a nakolik se to daří/nedaří musí být pečlivě sociologicky měřeno), tak musí být po ruce určité materiální a duchovní předpoklady. Jinak jde o politický avanturismus s děsivými důsledky, jak historie ukazuje. (Revoluce jsou sice lokomotivami ději, ale jde o to, že ne vždy se ta lokomotiva musí řítit tím správným směrem.) Ale rozhodně odmítám onu marxistickou teleologii, že dějiny v tomto směru stojí na straně pokroku, že nás k pokrokovějším formám společenského uspořádání jaksi automaticky dostrkávají.
No a teď jsem si navíc ještě přečetl od pana Poláčka na mou adresu (v rámci jeho pojetí nominalismu), že stejně jako baronka Thatcherová nepřipouštím existenci společnosti…. Takže opět odkazuji na třetí odstavec…
Každopádně Vám přeji mír a lásku v srdcích pohodu ve zbytku tohoto roku a šťastný Nový rok.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pane Novotný, Sobota, 28.Prosince 2013, 13:52:50

já jsem přece nenapsala nic, co by nasvědčovalo tomu, že chci „takový svět činit účelem veřejné politiky… „ tedy že bych snad současným politikům v souvislosti se svými vizemi kladla nějaké úkoly. Pokusila jsem se napsat článek způsobem, aby to nevypadalo, že od někoho něco čekám. Naopak, jak je možno si v článku všimnout, počítám dokonce s tím, že se sama nového systému vůbec nedožiji). Já politikům dokonce ani nehodlám ujídat chleba tím, že bych třeba do profesionální politiky sama vstoupila. Myslím si, že by to nebylo vůbec nic pro mě. To ovšem naprosto neznamená, že se k nějakým představám (které bohužel politické jsou) musím upínat jen čistě soukromě, tedy že o nich nemůžu veřejně mluvit s jinými lidmi.
Také my dva spolu můžeme v pohodě diskutovat třeba o tom, zda je člověk živočich nebo o něčem jiném. Ovšem stejně mě těmi svými argumenty nepřesvědčíte.
Také vám přeji šťastný nový rok.

Petrasek Milan - penzista

Dík panu Novotnému Sobota, 28.Prosince 2013, 14:21:4

za jeho energický vstup do diskuze, která se v době oslav zrození mesiáše nadmíru pozvedla do posvátných sfér.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

hledání dokonalosti je ošidné Sobota, 28.Prosince 2013, 16:39:21

Dokonalý systém ? Opatrně. Na tohle téma absolutna se už vyjádřil ve své antiutopii i klasik K. Čapek :
http://cs.wikipedia.org/wiki/Tov%C3%A1rna_na_absolutno
Co takhle hledat nikoliv dokonalý, ale lepší svět ? Některá absolutna končí totalitou. Tak může skončit i "svaté" tažení proti zisku a konkurenci.

Paja_velka_fatra_cb

Pavel Holubec - kdesi v Česku

problematičnost transcendentna Sobota, 28.Prosince 2013, 18:10:58

Postoj pana Novotného je mi velice blízký. Jeho první příspěvek skvěle vyjadřuje i mé námitky vůči článku. Pozastavím se tedy pouze u jednoho bodu, okolo kterého si diskuse dosti točí.

Problém, který podle mě sdílí náboženství i mnohé variace marxismu, je totiž v postulování transcendentna - tedy něčeho, co nás přesahuje, dodává smysl celku všehomíra i našim životům a podle všeho je víra v toto transcendentno, anebo alespoň transcendentno samo (říkejme mu třeba po křesťansku prozřetelnost), schopno překonat mnohé teoretické i praktické problémy, s nimiž, jak ukazuje historie, se lidé marně potýkají už pěkně dlouho.

Proč je transcendentno problematické? Především proto, že nás zbavuje odpovědnosti za vlastní život a za následky našich činů. Transcendentno tak představuje jakousi zkratku, kterou je sice možno myslet, ale nelze po ní kráčet. A je stejně zhoubné, pokud věříme v transcendentního boha, neviditelnou ruku trhu, anebo smysl dějin. A do obdobné kategorie řadím i Systémy s velkým S či třeba Vědu s velkým V. Obecné pojmy samozřejmě potřebujeme, ale tahle schopnost jazyka vytvářet obecné pojmy by nás neměla svádět k víře v to, že co existuje v jazyce, má i jakoukoli jinou existenci.

Aby bylo jasno, problém přitom vůbec není ve víře, ale ve "víře, co hory přenáší". Víra je totiž velice důležitá - ale jde mi o jakousi "přízemní", možno snad říci i "ateistickou" víru. Zkrátka o víru, že to, co dělám, má smysl. Že, organizace, pro které pracuji a angažuji se, mají smysl. Že udržovat určité ideje a pojmy v povědomí společnosti, které jsem součástí, má smysl.

No a já jsem přesvědčen, že pojem transcendentna smysl nemá. Je to něco jako reklama v masových sdělovacích prostředcích: lidi na to dají (a lze to i empiricky prokázat), ale v posledku jde spíše o "mentální znečištění": žilo by se nám totiž lépe jak bez přemýšlení o transcendentnu, tak bez reklamy.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Sobota, 28.Prosince 2013, 18:48:37

No jo, ale když už je někdo tak "mentálně znečištěný", tak co s ním?
:-)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Systém kontra systém Sobota, 28.Prosince 2013, 23:54:16

No dobře, pane Novotný; v každém případě díky za obsáhlé vysvětlení Vašich náhledů a postojů. Nicméně, musím přiznat, jsem v nemalých pochybách o tom, do jaké míry Vaše vysvětlení mohu opravdu akceptovat.

Napřed ale malá poznámka k panu Dolejšovi: právě tu Čapkovu "Továrnu na absolutno" považuji snad za vůbec nejslabší dílo tohoto autora. Čapek byl, jak známo, masarykovec - to jest sice na jedné straně bezpodmínečný, poctivý humanista, ale na straně druhé, jakékoli řešení veškerých problémů člověka a společnosti spatřoval jenom a jedině v té "drobné práci", zatímco pro nějaké velké ideje, velké dějinné projekty, anebo vůbec "velké dějiny" prostě neměl pochopení. Neměl pochopení pro to, že ta masarykovská "drobná práce" za určitých podmínek naráží na své meze, které principiálně není schopna překročit. A ta Čapkova "Továrna na absolutno" (jakkoli zde samozřejmě vyslovil také mnoho pravdivých kritických úvah na - nazvěme to tak - "zabsolutizované Absolutno") je jenom výrazem tohoto jeho nepochopení.

A teď tedy k panu Novotnému. Pane Novotný, abychom si do věcí vnesli pořádek, je především asi záhodno ujasnit si základní pojmy.

Vy na jedné straně zásadně odmítáte možnost existence jakéhokoli Systému s velkým "S" - jakožto nějaké absolutní, dokonalé formy čehokoliv. Ať to má být dejme tomu dokonalá beztřídní společnost, anebo dokonalý kapitalismus. Budiž, to je bezpochyby legitimní postoj. Ovšem: kdo dneska ještě vůbec přichází s projektem, s vizí takovéto systémové "dokonalosti"? Sotva se lze ubránit dojmu, že zde bojujete proti větrným mlýnům. My bychom byli velice šťastni, kdyby se nám podařilo nalézt, vytvořit takové uspořádání společenských vztahů, které by bylo z humánního hlediska ne-deficitní; tedy takové, které by lidskou bytost neredukovalo jenom na tu či onu část její existence. - A toto je, domnívám se, stále ještě zcela legitimní dějinný projekt, zcela legitimní "transcendentální" idea.

A druhá linie Vaší argumentace je - nemohu si pomoci, ale musím to stále tak konstatovat - Vaše zásadní neochota vnímat především společnost jako systém. Sice systém s malým "s", ale nicméně jako jeden homogenní komplex, který je profilován a charakterizován zcela určitými systémovými elementy.
V té části Vašeho posledního textu, kde jste se bránil proti této výtce z mé (a paní Hájkové) strany, jste totiž neúplně citoval sám sebe. Ten nezkrácený citát totiž zní takto:
" žádný kapitalismus nikdy jako Systém reálně neexistoval, a ani existovat nemůže. Nanejvýš můžeme v určitých historických etapách spatřovat více-méně významné jevy, tendence, které nazýváme „kapitalistické“. O „kapitalismu“ jako Systému tak můžeme mluvit jako o teoretickém konstruktu či dešifrovací mřížce"
To slůvko které jste ve vlastní autocitaci vynechal, je to slůvko "Nanejvýš". Zdánlivě nepatrný rozdíl, ale přesto vyznačuje zcela zásadní rozhraní.
Vy jste totiž - nanejvýš! - ochoten přiznat právě jen to, že "existují určité tendence, které nazýváme kapitalistické" (nedá se nic dělat, ale zase jsme u toho nominalismu - prostě jenom m y to nějak "nazýváme"). A v jiné části Vašeho textu existenci kapitalismu sice připouštíte, ale jenom jako "subsystém", jeden z mnoha.

Snad se - jako mimo spor ležící východisko - shodneme alespoň na tom, že Vy jste zastáncem empirismu. Vy jste ochoten - opět jenom nanejvýš! - akceptovat existenci sociologie, ale i to jenom jako způsobu, kterým tak nějak přehledně utřídit onen empirický materiál. A je to právě tento empirismus, který Vám principiálně zabraňuje, nadindividuální společenské entity chápat a rozumět jako reálné celky, jako reálně činné - a relativně autonomní - struktury, a tedy jako "systém".
Nutno přiznat, že tuhle záležitost skutečně není možno brát na lehkou váhu. Lidský mozek - stejně tak jako mozek každého přírodního tvora - je uspořádán tak, aby v první řadě vnímal právě jenom ty - čistě empirické - jednotliviny. Jestliže musím bojovat proti šavlozubému tygru, pak je mi velmi málo platné, dokážu-li ho správně zařadit do zoologické třídy a druhu - já musím bojovat právě proti této zcela konkrétní bestii, nechci-li od ní být sežrán.
Takže, ještě jednou: ani lidský mozek není primárně naprogramován na to, aby dokázal myslet v metaempirických, obecných kategoriích. A přece - v celé přírodě je to právě a jenom mozek lidský, který tuto potencialitu v sobě má, a kterou je možno si vypěstovat.
Ovšem, a to je nutno jednoznačně zdůraznit: tuto schopnost je skutečně nutno si napřed vypěstovat, vypracovat - a je nutno k ní mít dokonce i určité osobní předpoklady, určitý "talent".
Obdobně třeba v muzice: kdo chce provozovat hudbu na opravdu vysoké úrovni, ten k tomu zřejmě musí mít odpovídající hudební sluch, případně dokonce sluch absolutní. Kdo takovýmto hudebním sluchem vybaven není, ten prostě nikdy nebude schopen vnímat určité hudební figury, kompozice.
Má být teď ale legitimním postojem to, když se někdo bez této schopnosti vnímat vyšší hudební projevy postaví a řekne: J á to neslyším, a p r o t o to neexistuje!" ?
Ta schopnost vnímat lidskou společnost jako jeden homogenní celek, jako provázaný komplex žijící svým vlastním životem, tato schopnost opravdu nepřichází sama od sebe. Pro mozek vnímající pouze empirické jednotliviny se tento komplexní, systémový pohled na lidskou společnost zdá být nutně nepřípustnou, pouze fiktivní abstrakcí; ale kdo už se jednou naučil vnímat společenské dění právě takovým komplexním způsobem, ten už jednou provždy vidí svět zcela jinak. Tato změna perspektiv, to je opravdu svého druhu "koperníkovský obrat", kdy se centrum veškerého dění, veškerého pohybu jedním rázem posune zcela jinam. A ty jednotliviny, které se pro empirickou mysl zdají být jedinou realitou, se náhle jeví jako jenom sekundární (sub)pohyby, které se dějí v rámci nadřazených, dominantních struktur. Z tohoto - opačného - pohledu jsou to tedy právě ty struktury (a jimi utvářený celek, čili "systém"), co je pravou a původní realitou.

Já v tuhle chvíli ten vztah mezi empirií a mezi (meta)strukturálním pohledem nechci rozebírat podrobněji, je to velmi specifický filozofický problém. (Bude-li ovšem zájem, můžeme se tomu samozřejmě věnovat blíže.)

Dodal bych závěrem jenom tolik: Vy, pane Novotný, zůstáváte na pozicích p o u z e empirického vnímání skutečnosti. Jak už řečeno, je to úhel pohledu sám o sobě legitimní; ale na straně druhé, Vy zůstáváte pouze v zajetí této optiky, a nedokážete se z ní osvobodit. Kdybyste tohle dokázal, snad byste měl i poněkud větší pochopení pro pravý význam onoho výroku o "skoku z říše nutnosti do říše svobody".

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

rád bych připomněl (alespoň sobě:-) Neděle, 29.Prosince 2013, 06:41:36

že cizí slovo "systém" má český překlad "soustava" a definičně jde vždy pouze o určitou část "skutečnosti".(co si tak pamatuji z doby, kdy jsem se zajímal o vytváření matematických modelů skutečnosti).

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Neděle, 29.Prosince 2013, 07:12:41

Jasně - máme systémy politické, společenské nebo společensko-ekonomické. Všechny jsou jenom "částí skutečnosti". Soustava je také docela příhodné slovo.
Jinak, samozřejmě, lze použít ještě vhodnější slovo: Řád.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Neděle, 29.Prosince 2013, 09:50:10

Nikdo mi neodpověděl na otázku, co s lidmi, kteří přemýšlejí o takových "nejsoucích" nebo "transcendentních" věcech. Tak si odpovím sama. Ve středověku je zavírali do kláštera, aby tam byli pod dozorem. Mírnější formy zvládla církev v kostele. V horším případě je (takové větší "přemýšleče") upalovali na hranici. Na přelomu středověku a novověku se kvůli nim vedla třicetiletá válka. V novověku jich podstatně ubylo, takže je opět zvládala církev (nebo církve) v kostele. Zavírání do kláštera bylo postupně nahrazováno zavíráním do blázince. Dnes je však (díky humánnímu pokroku) čím dál tím těžší dát tam někoho zavřít, tak žije mnoho "bláznů" mezi námi. Někteří z nich píšou na internet.... :-)

Petrasek Milan - penzista

ku O.N.versus J.P. - Poskočit si z říše nutnosti do říše svobody !?!? Neděle, 29.Prosince 2013, 10:28:19

Kdo nemá pochopení pro takovou romantickou vizi?
Domnívám se že i ten kdo je povoláním politik klerikální partaje.
Natož sociálliberální...........dodal bych.

Petrasek Milan - penzista

Přemýšlet o věcech nadpřirozených Neděle, 29.Prosince 2013, 10:38:42

se stalo přirozenou lidskou vlastností suveréního občana v jakžtakž funkčním demokratickém režimu s jakžtakž řádným školstvím, schopným vyškolit pacholátka k pluralitnímu smýšlení.
Na Třeboňsku a Budějicku se také přemýšlí o nadpřirozenu, ale nepřirozeně.......dodal bych.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Neděle, 29.Prosince 2013, 11:25:37

Jsem moc ráda, když někdo přemýšlí o podobných věcech jako já. A ještě raději, když dochází k podobným závěrům.
Díky, pane Poláčku.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Existuje Kapitalismus? Neděle, 29.Prosince 2013, 11:39:14

Minule jsme se zabývali otázkou vztahu systému a Systému především z obecně poznávacího hlediska. Položme si teď ale znovu zcela konkrétní otázku: existuje tedy Kapitalismus, jakožto dominantní a profilující systémová determinanta, v ryze marxistickém pojetí, anebo ne? Zdaleka ne pouze pan Novotný je skálopevně přesvědčen, že tomu tak není; že existují pouze jednání jednotlivců, případně nanejvýš určité "tendence", případně "subsystémy", ale všechno je nakonec otevřené, nedeterminované, a záleží jenom na nás co s tím uděláme.

Oproti tomu stojí pojetí marxistické, které zcela naopak vychází z toho, že my, lidé, nejsme v našem jednání naprosto absolutně svobodní, nýbrž že my jsme neoddělitelnou součástí (objektivně jsoucího) světa, tento svět je v nás, a my jeho vliv na nás prostě nemůžeme ignorovat, nemůžeme setřást. To jediné co můžeme udělat, že věc svým způsobem obrátíme: že si tuto naši vnitřní provázanost s okolním, objektivním světem a jeho strukturami přiznáme, uvědomíme - a využijeme ji vědomě a cíleně k tomu, že onen okolní svět změníme tak, aby byl v souladu s naší vlastní, humánní podstatou.

Jak už řečeno minule, "přirozené" lidské vědomí se vzpírá takovémuto obrácení perspektiv, převrácení chápání svého místa, své role ve světě. Přirozené lidské vědomí se především zuby nehty brání představě, že by mělo být nesvobodné, že by mělo být jenom nějakou nesamostatnou figurkou ve hře nějakých cizích, nepochopitelných, "systémových" sil.

Bohužel: s tímto faktem naší (relativní) nesvobody se budeme muset naučit nějak vyžít. Není to totiž zdaleka jenom hypotéza nějakého marxismu, který by nám zlovolně chtěl naši svobodu uloupit. Veškeré moderní bádání lidské mysli, lidského mozku a vůbec lidského organismu jako "systému" nám sděluje čím dál tím nepopiratelněji to samé: nějaká "absolutní svoboda", absolutní autonomie naší mysli, tedy nás samých, je čirá iluze.
A jsou dokonce relevantní směry moderního výzkumu, které přímo prohlašují, že svoboda jako taková neexistuje vůbec. Že naše představa "svobody" je jenom fikce - sice fikce nutná, která nám umožňuje naše každodenní jednání, nicméně přece jenom fikce.

Jsou v podstatě tří klíčové oblasti moderního výzkumu, které nám sebraly naši víru v plnou autonomii našeho jednání: za prvé genetika, která nám ukázala, jak hluboce je naše osobnost predestinována naším genetickým aparátem.
Za druhé psychoanalýza, která nám ukázala, jak hluboce je naše psýché, naše osobnost předurčena našimi psychickými strukturami, jmenovitě traumatickými zážitky z minulosti.
A do třetice je to právě marxismus, který nám ukázal, že my skutečně nejsme nějaké "atomy" zcela autonomně se vznášející v nějakém vzduchoprázdnu, ale že jsme integrální součástí svého okolí, a všechna určení, všechny charakteristiky tohoto okolí si neseme i v sobě samých.

Marx tímto svým pojetím vztahu člověka a jeho okolí v podstatě navazuje na Hegela, na jeho kdysi proslulý výrok o "lsti rozumu". Hegel vychází z toho, že na počátku všech věcí (tedy už před vznikem materiálního světa) zde je dána jakási (použijme teď jeden Leibnizův termín) "prestabilizovaná kosmická harmonie". (Je možné, že něco dosti podobného měl svého času na mysli Einstein se svou "kosmologickou konstantou".) Pro filozofického "idealistu" Hegela má tato kosmická harmonie charakter jakéhosi objektivního kosmického vědomí, čili "rozumu". A tento "rozum" nechá lidi takřečeno pachtit se za jejich každodenními cíli, radostmi a starostmi, ale přitom jim jaksi za jejich zády "podsouvá" své vlastní cíle, své vlastní intence - totiž realizovat chod dějin k dosažení oné původní kosmické harmonie, nyní ovšem v reálném světě, v ideálním státně-společenském uspořádání.

Je to právě tato myšlenka o "lsti rozumu", kterou od Hegela přejímá Marx - ovšem, ji převrací z idealistické do vezdejší, materiální sféry. Není to tedy nějaký "absolutní Duch" či Rozum, který by nechal příslušníky lidské populace jednat ve svých intencích - nýbrž podle Marxe samotné materiální dějiny směřují odněkud někam, od nižších forem k vyšším, komplexnějším - a nakonec ke svému vlastnímu optimu. Jednotlivý člověk tedy vůbec nemůže jednat jinak, nežli v rámci a v intencích samovývoje tohoto objektivního, materiálního světa.

Teď tedy ale ještě jednou: jak je to zcela konkrétně, jaký je vztah mezi námi a kapitalismem? Jakým způsobem kapitalismus (respektive Kapitalismus) zasahuje do našich životů, do našich myslí, že tedy - údajně - jednáme nesamostatně, pouze v intencích kapitálu?

Je nutno přiznat: takto položená otázka je skutečně extrémně obtížně zodpověditelná. To působení Systému/Kapitalismu na naši mysl, na naše jednání je totiž velice komplikované, komplexní, subtilní; a jen velice málokdy je natolik jednoznačně-lineární, že je možno v podstatě ukázat prstem a říci: vidíš, takhle se projevuje Kapitalismus, takhle ti určuje hranice a možnosti tvého jednání.
Kapitalismus daleko spíše jaksi v tichosti "infiltruje" naše vědomí a podvědomí, tím že nám čistě svou reálnou, objektivní existencí podsouvá určité vzorce myšlení a jednání.
Marx tuto působnost Systému na lidskou mysl kdysi vyjádřil skutečně geniální zkratkou:

"Člověk nemůže myslet jinak, než jak žije."

Anebo ještě jinak:

"Člověk si může myslet, co chce. Ale nemůže chtít, co chce."

To znamená: člověk jakožto individuum má samozřejmě určitou autonomii svých myšlenek. ("Může si myslet co chce.") Ale ještě dřív než vůbec začne myslet, už dávno předtím - prostě žije. Žije, existuje, pohybuje se v určitém prostředí, které ho staví před zcela konkrétní životní situace, které on musí zcela určitým způsobem řešit. A to vše nemůže zůstat bez určujícího vlivu na jeho vědomí.

Tento vliv Systému/Kapitalismu na lidskou mysl je natolik silný, že předurčuje i myšlení a jednání jeho protivníků - a tím je lapá do své vlastní pasti.
Dokonale to svého času vystihl Jan Keller, když ukázal, že všechna ta "Occupy" a podobná hnutí, které se navenek jeví jako radikální opozice vůči kapitalismu, že je to ve skutečnosti jenom revolta nevyzrálé mládeže, která kapitalistickým systémem vidí ohroženu svou individuální autonomii. Individuální autonomie jednotlivého subjektu - to je ale přece právě ten základní kámen, na kterém stojí celý kapitalismus! Takže, kapitalismus dokázal své vlastní protivníky přivést k tomu, že tím že proti němu zdánlivě bojují, ve skutečnosti propagují jeho vlastní hesla, jeho vlastní způsob existence!

- A o tom, že další potenciální (alespoň v minulosti) odpůrce kapitalismu, sociální demokracie, se už dávno smířil s jeho existencí a pouze ho nějakým způsobem "upravuje" (a tím ovšem prodlužuje jeho existenci), už ani není třeba ztrácet slov.

Takže, závěrem ještě jednou: působení Systému/Kapitalismu na jednání a myšlení lidí dané společnosti je někdy jasné a nepřehlédnutelné; ale mnohem častěji je subtilní, neviditelné, prosazuje se tím že nám nenápadně podsouvá určité vzorce jednání a myšlení, které jsou v souladu s jeho vlastní podstatou.

My se z moci Systému/Kapitalismu neosvobodíme tak, že jeho působení na nás budeme prostě ignorovat.

Přesně naopak, my se můžeme jenom tehdy osvobodit, když si tento vliv Systému na nás uvědomíme - a onen Systém zhumanizujeme tak, aby byl v souladu s naším vlastním humánním zaměřením. - Což je ostatně, pane Novotný, pravý smysl oné téze o "skoku z říše nutnosti do říše svobody".
Člověk je jenom tehdy svobodný, když žije v souladu se svou vlastní lidskou podstatou - a ne tehdy, když je ovládán odcizenými silami světa kapitálu.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Neděle, 29.Prosince 2013, 12:12:56

Paní Hájková, já už jsem Vám říkal, že jsme někdy v minulosti museli být dvojčata! :-D Takže, žádný div, že vždycky znovu "docházíme ke stejným závěrům"...

Paja_velka_fatra_cb

Pavel Holubec - kdesi v Česku

paní Hájková Neděle, 29.Prosince 2013, 22:58:30

k vaší otázce: s "mentálním znečištěním" bojuji především trpělivým vysvětováním :-). A když nad tím tak přemýšlím, je to i takový sebe-očistný proces. Ono kdyby mě tyhle věci nějak neoslovovaly, tak je ani nečtu a když už, tak nekomentuji :-D.

Myslím, že pokud lze najít nějaký užitek ve věcech nejsoucích, tak ten, že otevírají nové cesty přemýšlení o věcech jsoucích. A těmi věcmi jsoucími přitom nemyslím nějaký hmotářský materialismus...

Empiricky vzato, vaše články často vzbuzují dlouhé diskuse, takže rozhodně k přemýšlení a formulaci vlastních názorů provokují. A to mnohdy i ty, kteří s nimi v mnohém nesouhlasí. Na druhou stranu, počet a délku komentářů nelze brát za jediné kritérium, že? Zvlášť pro takřečené nominalisty. Jenže co s tím v dnešní době, která je posedlá měřením, impakt faktory a v reflexivním tiku neustále kouká do zrcadla?

Paja_velka_fatra_cb

Pavel Holubec - kdesi v Česku

subtilní revolta nevyzrálé mládeže Neděle, 29.Prosince 2013, 23:50:57

No jo, pane Poláčku, ale nedá ono se na ona hnutí Occupy dívat právě tak, že si velice dobře uvědomují vliv kapitalismu a tedy i omezené možnosti vlastní akce, takže ač se oni sami, seč mohou, snaží "zhumanizovat Systém tak, aby byl v souladu s jejich humánním zaměřením", tak vy to stejně z vašeho vnějšího pohledu pohrdlivě označíte jako "revoltu nevyzrálé mládeže"?

Problém se subtilním a nepostřehnutelným působením je... prostě ta subtilnost a neviditelnost :-). Dostatečně nenápadné jevy jsou tak vlastně nedokazatelné, čili se jen těžko zbavíte pochybnosti, zda opravdu existují a zda se opravdu dějí. Popper by vám řekl, že nevyvratitelné pravdy jsou především nevěděcké - což byla, mám pocit, i jeho námitka vůči marxismu. Ale to je jen takové rýpnutí, i věda má přeci svá slepá místa a jsou tu další teoretici vědy, že?

Jinak, myslím , že vliv hnutí Occupy je taky dosti subtilní, působí na myšlení lidí, na vědomí toho, co je a není možné... Chtěl bych tedy vidět nějaké porovnání subtilního působení kapitalismu vs. subtilního působení antikapitalistických hnutí :-D. ... Nebylo by to nakonec něco jako počítat anděly na špičce jehly? :-D

Mimochodem, tenhle citát se mi moc líbí: "Člověk si může myslet, co chce. Ale nemůže chtít, co chce." - opravdu je to od Marxe? Zní mi to totiž dosti Freudovsky.

Leč nějak se mi neslučuje s tím předchozím. Kdyby totiž člověk nemohl myslet jinak, než jak žije, tak by totiž žádná vědomá sociální změna, o které píšete níže, nebyla možná, ne?

Leč chápu, že smysl onoho: "Člověk nemůže myslet jinak, než jak žije." je spíše ten, že mysl je prostě reaktivní a často (zvláště mysl nevědomá) pouze zdůvodňuje rozhodnutí, která již byla učiněna. Zkrátka: na mysl, stejně jako na vlastní já, prostě nejni žádnej spoleh (alespoň co se týče rozhodování o vlastním životě).

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

"Člověk si může myslet, co chce, ale nemůže chtít, co chce" Pondělí, 30.Prosince 2013, 05:56:44

Možná je autorem někdo úplně jiný. Jednou jsem opisovala do diskuse text napsaný Albertem „Einsteinem. Bylo to z knížky jeho vydaných textů, která se tuším jmenuje „Albert Einstein - vědec a humanista“ . Teď už v tom množství svých diskusních příspěvků asi nenajdu přesný odkaz, ale bylo to určitě pod článkem I.Švihlíkové Práce jako (ne)smysl života. Viz http://denikreferendum.cz/clanek/12268-prace-jako-ne-smysl-zivota Třeba se to bude panu Poláčkovi líbit. Tam Einstein ten výrok (ovšem trochu pozměněný) připisuje Schoppenhauerovi.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pondělí, 30.Prosince 2013, 06:05:16

Ovšem nevím, co si mám o tom citátu myslet. Když člověk nemůže "chtít, co chce", pak by to téměř znamenalo, že je naprogramován a že za to, co chce, vlastně nemůže.

Martin Pleva - pedagog, Brno

Aktuálnost marxismu Pondělí, 30.Prosince 2013, 09:05:15

spočívá podle mě v tom, že jeho optika umožňuje odmítnout všelijaké ty moralistní a kvaziduchovní řeči o příčinách současné krize ("jsme sobečtí, moc pohodlní" atd.) a o jejích řešeních ("měli bychom žít skromněji" atd.). Ukázkovým exemplářem podobných tlachů je Sedláčkova Ekonomie dobra a zla.

Jak jsem již dvěma třemi lety na těchto stránkách hájil v jedné ostré polemice, k tomu, aby lidé mohli žít lidšteji, duchovněji, morálněji, mohli pěstovat kvalitnější mezilidské vztahy atd., k tomu musí být vytvořeny odpovídající společenské podmínky, které by takový život (více a lépe než dnes) umožňovaly. Kdo tedy chce "změnu lidských srdcí", musí chtít zároveň (jako podmínku nutnou, nikoli dostačující) i "změnu systému", tedy změnu společensko-ekonomickcýh poměrů. Zde je skutečně velký nesoulad mezi levicí (která je nakonec vždy aspoň částečně marxismem inspirovaná) a křesťanským mainstreamem.

Pokud tedy někdo káže o "společnosti či civilizaci lásky" (viz třeba Jan Pavel II.), měl by zároveň požadovat konkrétní politicko-ekonomická opatření, která by např. omezila globalizaci nebo zkrotila kapitál apod. Jinak se jeho kázání stává v lepším případě morálním kýčem, v horším rafinovanou obhajobou stávajícíh poměrů a potvrzením Marxovy teze o "opiu lidu".

Z výše uvedeného ovšem nelze alibisticky vyvozovat, že se mohu jen vymlouvat na poměry a mohu či smím jednat zcela nemorálně apod. Pokud někdo již došel tak daleko, že ví, co je kapitalismus zač a pochopil jeho zvrácenou "morálku", měl by se snažit chovat co nejíce "antisystémově", i když pochopitelně v mezích, které jsou mu dány. Nelze nikomu vyčítat, že nechce být za hrdinu, který pro své hrdinství umře hladem...

Martin Pleva - pedagog, Brno

P. Kolaříku, Pondělí, 30.Prosince 2013, 21:46:53

členem ČSSD nejsem a nikdy jsem nebyl.

Nešlo mi (jen) o kritiku papeže, spíš křesťanského mainstreamu, který odmítá vidět sociálně-ekonomickou podmíněnost jevů, a to právě i těch duchovních, morálních atd.
Ale stejně bychom mohli mluvit i o "antimarxistickém" a "antimaterialistickém" myšlení V. Havla a dalších spiritualistů (ostatně onen Sedláček je havlistou). Je to hezké, takové sentimentálně vánoční, slza se zaskví v oku, ale vydrží jen do první nové pracovní porady, kde už zase musíme všichni šlapat brázdu a zasazovat se o to, aby se kapitál našich zaměstnavatelů náležitě zhodnocoval, jinak běda!

A abych se vrátil k církvi, myslím, že kdyby prohlásila, že neoliberalismus a globální kapitalismus je zlem neslučitelným s Ježíšovým poselstvím a Biblí (a to je pravda), vytřela by zrak všem svým kritikům a dokázala i velkým antiklerikálním skeptikům smysl své existence.
Současný papež k tomu má nakročeno, ale u toho myslím zůstane. Kdyby se totiž odhodlal ke kroku poslednímu a opravdu důslednému, dopadl by jako Jan Pavel I. Inu, nevyzpytatelné jsou cesty Páně..:)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Morální kýč Pondělí, 30.Prosince 2013, 22:17:12

Ačkoliv bych sám asi neužil takovéto terminologie, musím se postavit na stranu pana Plevy. A to nejen co se týče papežů a jejich vztahu ke kapitalismu, ale i co se týká V. Havla.

Ono je sice skutečně docela dobře možné, že tyto osobnosti nahlížejí kriticky kapitalistický systém, anebo alespoň některé jeho projevy, a je jistě hodné uznání, že alespoň tu a tam "ukápnou" nějakou tu kritiku na adresu kapitalismu.
Ale, problém je ten, že na tato slova odsudku - opravdu nikdy nenásleduje skutek.
Budiž; je opravdu možno argumentovat, že úkolem papežů skutečně není stát na barikádách a provádět sociální revoluci. Jenže, člověk má vždycky takový neodbytný dojem, že u většiny z těchto osobností se provede jakási verbální "úlitba bohům", zkritizuje se kapitalismus - a vzápětí se přejde k dennímu pořádku, to jest k "mírové koexistenci" právě s oním před malou chvílí tak kriticky odsouzeným kapitalismem!
Obzvláště u V. Havla tento rys byl zcela zřetelný: tu a tam jakási humanistická řeč o špatnostech kapitalismu, ale přitom zrovna ti nejtvrdší zastánci kapitalismu jako Margaret Thatcherová patřili k jeho nejužším přátelům!

Souhlasím plně s panem Plevou i co se týče současného papeže, Františka: je to jeden z mála kterému je možno věřit že své výhrady na adresu kapitalismu myslí opravdu upřímně; ale sotva se dá očekávat, že by mohl reálně dosáhnout nějakých opravdových systémových změn.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Revoluční mysl a dějiny Pondělí, 30.Prosince 2013, 22:43:6

Odpověď P. Holubcovi

Takže napřed k tomu hnutí "Occupy". opravdu nerad se odvolávám na cizí autority, ale v tomto případě mi nedá, abych nepoukázal na to, že v podstatě zcela stejným způsobem tato pseudorevoluční hnutí charakterizoval i Jan Keller.
Aby nedošlo k omylu: já naprosto nic nemám proti tomu když se alespoň tu a tam vynoří nějaké hnutí, které veřejně - a radikálně - manifestuje, že jsou tady ještě tací, kteří se nehodlají trpně smířit s trvalou dominancí kapitalistického systému. Jenže: to je právě ten problém, tato hnutí se vynoří, vybouří - a pak zase více či méně implodují, zhroutí se samy v sobě. A to právě proto že jsou to jenom fakticky nevědomé revolty, bez jakéhokoliv promyšlenějšího programu. A jak velice správně poukázal právě Jan Keller, tato hnutí nakonec fakticky kapitalismus upevňují, protože vyznávají jeho základní hodnoty: individualismus, nestálost, "tekutý" charakter.

K té subtilnosti a nedokazatelnosti (téze o existenci kapitalismu jako Systému): ano, to je bezpochyby pravda. Jsou věci, které "dokázat" skutečně nelze. Totiž, naprosto důsledně myšleno, jisté není nakonec naprosto nic - s výjimkou naší vlastní existence, jak nás učí solipsismus. Všechno kolem nás pouze více či méně pravděpodobné.

Jmenovitě co se marxismu týče, a názoru Poppera, že "nevyvratitelné pravdy jsou nevědecké" - ale ovšem, v tomto případě má Popper svým způsobem dokonce i pravdu: základní marxistické téze opravdu nejsou "vědecké" v běžném slova smyslu, základní marxistické téze mají principiálně filozoficko-metafyzický charakter, to není záležitost nějakého "vědeckého důkazu", to jsou prostě sféry kam nějaká pozitivní věda se svými "důkazy" nikdy nemůže dosáhnout, v těchto úrovních myšlení rozhodují taková kritéria jako je konzistence myšlení, míra schopnosti pojmout, obsáhnout, vysvětlit jsoucí svět, místo daného myšlenkového modelu v evoluci filozofického myšlení, a tak podobně.
Znovu opakuji, základní Marxovy téze je možno hodnotit pouze na pozadí autentického filozofického myšlení, jenže v současné době se filozofické myšlení nachází v natolik hlubokém úpadku (ve srovnání ještě s 19. stoletím), že v každém případě v obecném veřejném diskurzu filozofie nehraje prakticky už žádnou roli, a nikdo jí už ani nerozumí.

A teď ještě k té námitce, že "Kdyby totiž člověk nemohl myslet jinak, než jak žije, tak by totiž žádná vědomá sociální změna ... nebyla možná, ne?"
Ale ano, tato změna možná je, dokonce i v rámci tohoto výroku. Nejvlastnějším základem marxistického pojetí (sociální) revoluce je právě ta téze, že k revoluční změně vědomí lidu dochází až teprve tehdy, když se jeho samotné sociální (materiální) podmínky změnily natolik, že už takřečeno samy volají po změně.
Konkrétně řečeno, komunistická revoluce (a tedy vůbec myšlenka na ni) může přijít až tehdy, když se kapitalistický řád už sám natolik přežil, že se v něm objektivně vynoří tendence, které ukazují za jeho hranice, směrem ke společenskému uspořádání vyššího, nekapitalistického typu.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Člověk a jeho chtění Pondělí, 30.Prosince 2013, 23:01:37

Paní Hájková, jestli je Marx opravdu původním autorem onoho citátu, skutečně nevím. Je nutno si uvědomit, že Marx opravdu nebyl někým "Duchem vznášejícím se nad vodami", on se narodil v určité době, do určitého intelektuálního prostředí, a samozřejmě velmi mnoho myšlenek přejal od svých předchůdců či jiných autorů své doby. (Mimochodem, je skutečně překvapivé, kolik z těch komunistických myšlenek, které jsou obecně připisovány Marxovi, tento ve skutečnosti přejal od jiných autorů oné doby. Marx v žádném případě nebyl nějakým "zakladatelem komunismu", komunismus a postulát revoluce se zrodily už léta předtím především v diskusích jistých kruhů ve Francii, v prostředí - původně - radikálních socialistů (Louis Blanc, Proudhon a další).
Jedinečná role Marxe spočívá výhradně v tom, že on jako jediný dokázal tyto komunistické myšlenky postavit na konzistentní a filozoficky hluboce fundovanou sociálně-evoluční základnu.

Ale teď k samotnému výroku: jestli tedy, když člověk "nemůže chtít co chce", že by to znamenalo že je fakticky naprogramován. Tedy nesvobodný.

Problém determinace lidské osobnosti je skutečně jedním ze základních - nevyřešených - problémů marxismu.
Já tady na tomhle místě nechci ten problém determinace-svoboda rozebírat do všech podrobností; to je široce filozofické téma daleko přesahující samotný marxismus.

Takže jenom tolik: Marx a Engels samozřejmě naprosto nepopírali - relativní - autonomii myšlení lidského individua. Je nutno si uvědomit: jejich pozornost byla plně upřena nikoli na lidského jedince, ale na společnost jako celek. Člověk byl pro ně principiálně tvor společenský. A jak známo od dob Aristotela, "celek je více nežli soubor jeho součástí" - zkrátka, ve společnosti jako celku se mohou projevovat zcela jiné tendence a síly, nežli u jednotlivce.
Jestliže tedy marxismu hovoří o "člověku", má tím pravidelně na mysli společnost. Marxovi šlo právě o to ukázat jakým způsobem objektivní společenské podmínky ovlivňují myšlení, jednání dané společnosti - což je něco, co se na jednotlivém individuu opravdu ukázat nedá.
Jednotlivé individuum - pod vlivem svých zcela specifických životních podmínek, včetně utváření vlastní osobnosti - se samozřejmě může někdy "vytrhnout" z působení oněch vnějších sil, a jít si svou vlastní cestou. Ale z hlediska celku, z hlediska celé společnosti jsou tito jednotlivci zanedbatelní, irelevantní. Rozhodující je jednání a myšlení rozhodující většiny společnosti - a u těch se nakonec vždycky projeví působnost teorie velkých čísel, ony tendence objektivní reality se tak či onak prosadí do myšlení a chtění rozhodující části populace.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pondělí, 30.Prosince 2013, 23:07:25

Děkuji za přání, pane Kolaříku; ale tohoto Silvestra (respektive časný Nový rok) "oslavím" čistě pracovně.
A jestli se domníváte, že v učení katolické církve respektive některých jejích konkrétních představitelů jsou k nalezení pasáže které cíleně požadují odstranění kapitalistického systému a jeho nahrazení společenským pořádkem jiným, pokrokovějším - co Vám brání, nás s těmito myšlenkami seznámit? Dozajista i ostatní účastníci této diskuse by se v tomto ohledu rádi nechali poučit.

Jan Dospiva - Orlová

Úterý, 31.Prosince 2013, 00:08:1

Zdravím Vás, paní Hájková, a předně musím říct, že Vaše texty je radost číst. Také musím vyslovit spokojenost nad úrovní diskuze, byť to v ní občas také nepříjemně zajiskří.

Ačkoli souhlasím, že současný globální kapitalismus už zdominoval natolik, že už jej nejde příliš "humanizovat" v rámci stávajícího uspořádání bez nějaké výraznější změny, dávám do jisté míry za pravdu dvěma tezím pana Novotného, a to:

1) "Zatím (kapitalismus) nevytvořil nějaký Systém, ve kterém by si všechny společenské vztahy podřídil. (Tohle vychází z čistě filozofické dogmatické úvahy, že ekonomika je vše-určující základnou.)"

Konečně už to, že jsme schopni nahlédnout jeho nedostatečnost a přemýšlíme o alternativách, je v duchu Marxova výroku o determinaci myšlení člověka jeho životem toho dokladem. (A jak uznává i pan Poláček, možná to s tou determinací u jednotlivce není tak absolutní, kdybych chtěl být sarkastický, vylíčil bych, jak žil Marx.)

2) "...rozhodně odmítám onu marxistickou teleologii, že dějiny v tomto směru stojí na straně pokroku, že nás k pokrokovějším formám společenského uspořádání jaksi automaticky dostrkávají."

Ono to totiž může dopadnout i tak, že až se přežije kapitalismus, přežije se i lidská civilizace jako taková. Aby k tomu nedošlo, potřebujeme nést často vysmívaný humanistický étos s duchovními kořeny.

Martin Pleva - pedagog, Brno

P. Dospivo, Úterý, 31.Prosince 2013, 10:39:1

myslím, že nikdo v této diskuzi - a dnes už snad nikdo soudný na světě - nehájí onu marxismem-leninismem (či možná dokonce stalinismem) zvulgarizovanou tezi o primátu základny v tom smyslu, že lidské myšlení je zcela jen otiskem sociálně-ekonomických poměrů atd. Pak by byl nevysvětlitelný i sám Marx i třeba tato diskuze.
Základna i nadstavba se ovlivňují pochopitelně vzájemně a lidské myšlení je určitého nadhledu schopno (nikoli však přirozeně, automaticky, až po nemalém intelektuálním výkonu...).

Ale společenské poměry jsou určující ve dvou směrech:
- dávají mantinely našemu myšlení, intelektuálům méně, "lidu" více (přičemž pojem lid nemyslím nijak pejorativně), příklad: nikdo dnes neví, čím globální kapitalismus nahradit
- zabraňují realizaci našich idejí a ideálů, bylo by např. hezké, kdyby mezi lidmi bylo méně konkurenčního boje, ale za situace, kdy je stále urputnější boj o pracovní místa (jichž ubývá) a o zakázky (neboť poptávka klesá), je to neproveditelné... Atd., atp.

Martin Pleva - pedagog, Brno

P. Kolaříku, Úterý, 31.Prosince 2013, 10:53:52

sociální učení církve znám, není "marxisticko-leninské", samozřejmě, a nehlásá ani komunismus. Prosazuje řekněme sociálně-tržní model, s jistou nadsázkou můžeme říci, že jde o ideologii tradičně sociálnědemokratickou:)

Jenže copak dnešní kapitalismus lze nazvat sociálně-tržním modelem? Vždyť sociální stát je likvidován, někde pomaleji, jinde rychleji (mimochodem, teď čtu jednu z těch známých severských detektivek, konkrétně L. Keplera, a tam je hezky ukázáno, jak bylo ve Švédsku (!) privatizováno zdravotnictví a sociální péče, k tomu se ani Nečas s Kalouskem neodhodlali!).

A církev se za této situace tváří, že vše je v pořádku, že sociálně-tržní model nadále existuje a funguje...
Já jsem ostatně nevyzýval k tomu, aby církev odsoudila kapitalismus (pozor!, nejsme s p. Poláčkem jedna bytost), nýbrž současný globální kapitalismus a neoliberalismus. Jasné prohlášení papeže anebo nějaká encyklika by byla potřeba jako sůl.
Jenže to radši budou mnozí církevníci vyzývat do boje proti genderové rovnosti a homosexuálům, viz nedávný skandální list slovenských biskupů, jakýsi to přízrak z neslavných dob papežů Piů...:)

Jiří Karen - Opava

Cesty z postmodernismu Úterý, 31.Prosince 2013, 11:20:41

Vztahem determinace a lidské autonomie se zabývá ve svých Cestách z postmodernismu (vynikající kniha) třeba Michael Hauser. Dochází tam k zajímavé syntéze na základě nosných prvků Kosíkova a Machovcova myšlení. Některé úvahy jsou i na stránkách SOKu.

Člověk se nejdříve musí stát autonomním subjektem, který je si vědom působení ideologického aparátu na svou individualitu. A někdy nepomůže ani intelektuální práce (protože jsme prostě na ten řád navázáni slastí fantasmatu) a je nutná Událost, jak o tom píše Badiou.

Ono to všechno zní hrozně "filozoficky", ale když se člověk pozorněji dívá kole sebe, docela to sedí...

http://www.youtube.com/watch?v=IMv7gBHJ-Pk

A to Kellerovo typické odsuzování sociálních hnutí je zjednodušené až vulgární. V jakési nihilisticko-sarkastické agonii považovat sociální hnutí za "bandy posmoderních individualistických hédonistů udržujících kapitalismus" je opravdu přehnané. Pak si ještě přečteme Žižka a zjistíme, že "nejrevolučnější počin je nedělat nic, sedět na gauči a číst" (zřejmě Žižka)

Zajímavě se tím zabývá třeba David Graber. I "revoluce vnímání" je důležitá. Před deseti lety jsme slovo "kapitalismus" neslyšeli (říkalo se tomu tržní hospodářství) atd.

http://denikreferendum.cz/clanek/15014-revoluce-podle-davida-graebera

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pane Dospivo, díky za ocenění mých textů. Úterý, 31.Prosince 2013, 13:58:59

K vašim dvěma bodům musím napsat, že si vůbec nemyslím, že ekonomika musí být vše-určující základnou. Bohužel jí však je v současném kapitalismu. Zatím jsme o tom přesvědčováni dnes a denně - vším, co se okolo děje. Pokud se takhle kapitalismus nechoval vždy (např. v éře sociálního státu), pak to bylo dost možná jen ze strachu před hrozící revolucí.
A ke druhému bodu: Považuji se stále za marxistku, i když ne příliš vzdělanou, ale vůbec si nemyslím nic o jakémsi "automatickém dostrkávání" k pokrokovějším formám společenského uspořádání. Bez zapojení takříkajíc "široké lidové fronty" to asi nepůjde.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Bytí a vědomí Úterý, 31.Prosince 2013, 14:05:14

Jenom krátká poznámka ke vztahu bytí a vědomí: zajímavý konkrétní příklad té odvislosti našeho vědomí od objektivního světa kolem nás zmiňuje M. Hauser ve videu na YouTube které uvádí v předešlém textu J. Karen. Opakuji zde ještě jednou onen link:

http://www.youtube.com/watch?v=IMv7gBHJ-Pk

Ta klíčová věta M. Hausera zní: "My myslíme pluralisticky, aniž bychom si to sami uvědomili."

To znamená: mi žijeme v pluralistickém světě, kde je postulát pluralismu takovou samozřejmostí, že my už si sami vůbec neuvědomuje odkud a jak jsme tento postulát sami do svých vlastních myslí převzali. Prostě ho používáme, jako naprostou samozřejmost - aniž bychom si jakýmkoli způsobem lámali hlavu nad tím, do jaké míry je tento postulát, tento životní princip současné společnosti opravdu pozitivní, oprávněný. (M. Hauser pro tento fenomén používá pojmu "apriorní pluralismus".)

Ostatně, shlédnout toto video se vyplatí i z jiných příčin: M. Hauser zde například velice výstižně konstatuje, že úsilí současné levice se často vyčerpává jenom v obraně sociálního státu. Hauser poukazuje na vnitřní rozpornost tohoto postoje, protože tento "sociální stát" je v podstatě vlastním institutem, zařízením kapitalismu.

Ale ještě důležitější je (což Hauser tak zcela explicitně nevyslovuje) - pravou alternativou ke kapitalismu je to, obnovit respektive vytvořit smysluplný svět.

Levicový projekt humanizace společnosti opravdu nelze omezit, redukovat jenom na ryze sociální otázku; levice se musí chopit úkolu navrátit světu jeho smysl, jeho všehumánní rozměr.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Automatismus pokroku? Úterý, 31.Prosince 2013, 19:48:19

"...rozhodně odmítám onu marxistickou teleologii, že dějiny v tomto směru stojí na straně pokroku, že nás k pokrokovějším formám společenského uspořádání jaksi automaticky dostrkávají." (J. Dospiva)

Vážený pane Dospivo, nedá mi to abych na tento výrok nereagoval replikou z pokladnice mouder Járy (da) Cimrmana: Můžete to odmítat, můžete s tím nesouhlasit, můžete proti tomu protestovat - ale to je tak asi to jediné, co proti tomu můžete dělat. ;-)

Aby bylo jasno: nějaká teleologie dějin respektive teleologie pokroku, to naprosto není výmysl Karla Marxe. Je to jeden ze dvou zcela fundamentálních filozofických pohledů na svět, který se udržuje v podstatě po celou historii filozofického myšlení.
V zásadě jsou totiž možné právě jenom dva základní pohledy na svět: buďto je svět jenom naprostý chaos, jenom nesourodá množina jednotlivých součástí a jejich nahodilých aktivit; v tom případě je ovšem dosti překvapivé, že údajně takto chaotický vesmír dokázal udržet svou reálnou existenci už po celé miliardy let, a dokonce nechat vzniknout natolik extrémním a krajně zranitelným formám hmoty, jako je život vůbec, anebo dokonce život inteligentní, schopný vlastní sebereflexe, vlastního cíleného seberegulovaní a sebezdokonalování.

Ona jediná možná alternativa k této teorii všeobecného chaosu je právě ta, že tu přece jenom existuje nějaký vnitřní pořádek, nějaký vnitřní řád toho všeho. Že je tu dáno něco, co vůbec umožňuje trvalou existenci věcí, a co nechává entity jednodušší jejich vzájemnou interakcí, jejich vzájemnou syntézou přecházet v entity komplexnější, tedy řádově vyšší, organizovanější.
Tento druhý náhled - nazvěme ho třeba "teleologie progresu" - může mít mnoho různých stupňů, od jednoznačné evoluční predestinace k dosažení absolutního optima (např. Hegel), až k modelům dejme tomu "polootevřeným", kde ona teleologie progresu působí jenom jaksi v pozadí jako všeobecná tendence, ale progres (a už vůbec nějaký absolutní, konečný cílový stav) zde není zaručen předem.

Český - v sedmdesátých letech velmi populární - záhadolog (ovšem vycházející z marxistických, čili materialistických pozic) Ludvík Souček svého času načrtl docela přijatelné, hodnotově neutrální řešení tohoto problému.
On byl také zastáncem názoru, že vývoj není čistě chaotický, ale že probíhá určitým směrem. Bylo to, nemýlím-li se, v oné kapitole jedné své knihy kde se zabýval záhadou v podstatě nevysvětlitelného vzniku života, z mrtvé hmoty.
Jeho odpovědí bylo, že tento revoluční skok od hmoty mrtvé k hmotě živé lze vysvětlit buďto jenom jakýmsi "tlakem minulosti", anebo ale "tahem budoucnosti". A k tomu dodal, že takovýto výraz jako "tah budoucnosti" "naším materialistickým uším zní dosti podivně, ale že ho možno pojmout tak, že se jedná prostě o optimalizaci všech funkcí hmoty".

Zkrátka: hmota sama má v sobě potenciál k vlastnímu sebezdokonalování, k vlastní optimalizaci, tím že se neustále kombinují její jednotlivé elementy, touto kombinací vznikají materiální objekty komplexnější, s vyšší funkcionalitou, které se pak prosazují jako životaschopnější.

Co se marxismu týká, pak Marx spatřoval nějaký nevyhnutelný automatismus dějin v podstatě jenom v tom smyslu, že progresivní vývoj reálných tvůrčích, produkčních sil lidstva musí být nutně doprovázen odpovídajícím rozvojem společensko-ekonomické organizace společnosti. A stejně tak jako na určitém stupni tohoto rozvoje výrobních sil byl feudální společenský řád nutně nahrazen progresivnějším, výkonnějším kapitalismem, tak stejně tak nevyhnutelně podle Marxe dojde jednou k tomu, že i tento kapitalismus narazí na hranice svých vývojových možností, a bude nahrazen společensko-ekonomickou organizací vyššího, progresivnějšího typu. A to sice takovou, která - poprvé od dob prvotních přírodních společenství - nebude založena na tom, že jedna třída společnosti ekonomicky (a tedy i sociálně a politicky) dominuje druhou, tím že si přivlastňuje výsledky její práce.

Toť v podstatě vše.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pane Poláčku, Úterý, 31.Prosince 2013, 20:32:59

ovšem jako synonymum pokroku je "tah budoucnosti" působící na hmotu vcelku odporný termín. To už je mi skoro milejší "vůle boží".
:-)

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pane Plevo Úterý, 31.Prosince 2013, 23:30:39

mohl bych vstoupit do Vaší diskuse s panem Kolaříkem (dnes 31. prosince 2013, 10:53:52)?
Sociální učení církve skutečně není, ani s jistou nadsázkou, ideologií a ani sociálně demokratickou. Pokud však sociálni demokrat není alergický na teologii (argumentaci odvolávající se na evangelium) a důraz na lidskou svobodu a důstojnost, nikoliv na stát, mohl by je uvítat jako myšlenkové vychodisko pro konkrétnější politicko hospodářské úvahy. Dovolil bych si Vám doporučit 38 stránkový přehled hlavních východisek a bodů, "Pozvání na cestu" <http://www.katyd.cz/res/data/037/004098.pdf>. Napsal ho tým překladatelů mnohem obsáhlejšího Kompendia sociální nauky církve.
Papa František odpovídá na Vaše otázky a výzvy v listopadovém "Evangelii gaudium". Je to poměrně dlouhý text věnovaný hlavně patorační praxi, ale zejména články 52 - 60 jsou věnovány současné politické ekonomii. Podtitulky zní: "Některé výzvy nynějšího světa - Ne nové idolatrii peněz - Ne penězům (financím), které vládnou, místo toho, aby sloužily! - Ne nespravedlnosti rodící násilí!" Překlad české sekce radia Vatikán graficky upravili a nabizí na své webové stránce Piráti <http://www.pirati.cz/_media/mo/frantisek_radost_evangelia.pdf>.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Středa, 1.Ledna 2014, 08:11:33

A ještě se vrátím k tvrzení pana Dolejše (a vlastně i pana Novotného), že "hledání dokonalosti je ošidné" a že z toho kouká "totalita".
Kdo tady hledá dokonalost? Nehledáme spíš spravedlnost, tedy spravedlivý systém? Ještě by tak scházelo, aby někdo prohlásil, že za "totalitu" vždy mohou ti, co chtějí spravedlnost, a ne ti, co jsou bezohlední sobci. Jako by být bezohledným sobcem bylo něco docela normálního, zatímco toužit po spravedlnosti je patrně naprosto nenormální.

Martin Pleva - pedagog, Brno

P. Rychetníku, Středa, 1.Ledna 2014, 12:47:24

dokument si přečtu.
Ale pokud jej znáte, můžete mi odpovědět vy.
Jde mi totiž o tohle:
Ne idolatrii peněz - krásné heslo, jenže samo o sobě se nachází právě v onom "vzduchoprázdnu", vznáší se nad reálným světem a společností jako Duch boží nad vodami... Co z toho plyne? Omezení spekulací finančního kapitálu? Anebo pouze to, že bychom měli od toho špinavého světa peněz utéci kamsi k meditacím a duchovním zážitkům? Může se jako autentický papežův žák cítit třeba byznysmen, který trvdě spekuluje, vydělává na tom balíky peněz a pak si jde vyčistit hlavu a zameditovat na pár dní do kláštera?

A když už mluvíme o těch dokumentech, je jistě v pořádku, pokud vznikají, ale nezlobte se, v dnešní době jsou důležitější krátká mediální gesta a výroky. Ty totiž zaručeně obletí svět a leckdy i rozpoutají diskusi...
Jakým velikým papežovým činem by třeba bylo, kdyby prohlásil, že politika kancléřky Merkelové (i když je evangelička) je zcela nekřesťanská a že křesťan nesmí provozovat neoliberální politiku...!

Martin Pleva - pedagog, Brno

P. Kolaříku, Středa, 1.Ledna 2014, 21:20:33

s politikou Merkelové tedy souhlasíte, nebo ne? Nějak jsem to nepochopil...

Myslím, že hlavní problém je v tom, že vy vidíte církev jako chudinku ohrožovanou pluky ďábelských nepřátel a každému ateistovi nebo kritikovi církve podsouváte zlé, nebo přímo ty nejhorší úmysly. Pak je diskuse těžko možná.

Kdybych byl nepřítelem církve (jak se mě snažíte líčit), její sociální nauku nebo Františka bych přece rovnou a šmahem zavrhoval, což nikterak nečiním.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Otázka reality Středa, 1.Ledna 2014, 22:19:26

Pan Pleva mě trochu předběhl, chtěl jsem se na pana Kolaříka obrátit víceméně s toutéž výtkou. Totiž, že je až poněkud příliš přecitlivělý na určité kritické postoje vůči jistým postojům náboženských (křesťanských) představitelů, a hned je považuje za projevy zavilého nepřátelství vůči církvi.

Domnívám se, že nejvlastnější problém kolem kterého se tato debata točí, je ten, co my vlastně považujeme za realitu. Za reálný počin v tomto světě, který má potenci mít hmatatelné důsledky pro stav tohoto světa.

Ono to s tou realitou naprosto není jednoduché. Shodou okolností jsem zrovna shlédl v televizi jeden pořad o třech hinduistických mudrcích. A jeden z nich zde pronesl opravdu zajímavá slova: Ve svém každodenním životě je člověk polapen do nekonečného množství jednotlivých vztahů, prožitků, událostí. To ale není skutečná realita. Tyto jednotliviny přijdou - a zase vzápětí odplynou, nezůstane po nich nic trvalého.
To jediné, co je skutečně reálné, je to, co je nadčasové, co je stálé, co není vystaveno nekonečnému procesu vznikání a zanikání vezdejšího světa. Takže jedině to, co je ryze duchovní, co je božské, si může dělat oprávněný nárok, být považováno za pravou realitu.

I jako přesvědčený (či snad nepolepšitelný?) ateista musím uznat: takovýto argument má nesporně vysokou míru přesvědčivosti, a je velice nesnadné ho nějakým způsobem vyvrátit.
Z tohoto hlediska je pak jenom přirozené, že když nějaký církevní představitel (například papež) pronese určitá kritická slova dejme tomu na adresu kapitalismu, že v očích věřících se takto manifestovaný postoj může jevit realitou, a to dokonce tou nejvyšší, neboť duchovně fundovanou realitou.

Na straně druhé, nedá se nic dělat, pro způsob, jakým svět vnímají ateisté a jiní skeptici, se celá věc staví přece jenom zásadně jinak. Tato část populace za realitu principiálně považuje přece jenom daleko spíše právě naopak to, co je "tady a teď". Ten svět, jaký žijeme, ty jeho vlastnosti, které musíme zakoušet (a leckdy strpět), ti lidé, kteří svými reálnými charaktery rozhodují o kvalitě našeho lidského (a mezilidského) žití. A lidé s takovýmto způsobem vnímání světa, v onom zmíněném případě kritiky církevního představitele na světských poměrech, automaticky kladou skeptickou otázku: No sice hezké, že on to kritizuje; ale - změní tato kritika alespoň něco trochu na reálných poměrech toho světa, který nás obklopuje? Změní takováto papežská kritika kapitalismu alespoň trochu z toho zcela reálného a profánního kapitalismu, který dennodenně svírá naše životy do svých chapadel (dovolím si teď vyjádřit se poněkud vzletněji) zisku a mamonu? Anebo jsou to zase jenom nějaké takové hezké řečičky, které zaznějí, pro tu chvíli na sebe strhnou mediální pozornost, a pak zase zmizí v zapomnění, aniž by dokázaly jenom na chvíli zastavit soukolí odlidštěného kapitalismu?

Oni všichni ti ateisté, skeptikové, materialisté totiž chtějí prostě a jednoduše zcela reálný humanismus, svět uspořádaný k obrazu lidskému, a chtějí ho tady na zemi; a jsou opravdu velice nedůvěřiví ke všemu, co jim spásu slibuje až někde v nebeských výšinách.

Takže, tohle je v kostce rozdíl v pojetí reality mezi vyznavači duchovna a mezi vyznavači zdejsoucího humanismu; a není vůbec jisté, jestli je možno tyto dva náhledy nějakým způsobem smířit, propojit v jeden úplný, vnitřně konzistentní celek.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Protestní hnutí a jejich perspektivy Středa, 1.Ledna 2014, 22:48:7

Vraťme se ještě jednou k tomu, jak všechna ta protestní hnutí proti kapitalismu hodnotí Jan Keller; ono se to totiž dotýká některých opravdu velice substanciálních otázek.
Podle J. Karena "to Kellerovo typické odsuzování sociálních hnutí je zjednodušené až vulgární. V jakési nihilisticko-sarkastické agonii považovat sociální hnutí za "bandy posmoderních individualistických hédonistů udržujících kapitalismus" je opravdu přehnané".

Tedy především: předhazovat J. Kellerovi "nihilismus", to je opravdu velmi přehnané, a sice právě v dané souvislosti.
Neboť právě to je základním jádrem rozporu mezi Kellerem a těmito hnutími, že Keller žádá a požaduje něco reálného, něco substanciálního, něco přetrvávajícího. To všechno jsou atributy přímo popírající jakýkoli nihilistický postoj. Spíše přesně naopak, nihilismus by J. Keller mohl právem předhazovat těmto hnutím, které se nějakým způsobem (nejlépe ovšem "moderně", čili přes internet nebo přes twitter) sbubnují dohromady, provedou nějakou hodně hlasitou protestní akci, vytlučou několik výkladních skříní kapitalismu, a pak se zase rozprchnou do svých - povětšině majetkově dobře zabezpečených - domovů.

Jan Keller - ačkoli sám také samozřejmě přesvědčený odpůrce kapitalismu - na rozdíl od naprosté většiny těchto převážně juvenilních protestujících žádá něco takového, co by bylo možno označit slovem Řád. On nechce prostě rozbít, zničit, zdestruovat stávající státní a společenské struktury - on je chce zhumanizovat. Jan Keller ví, že bez pořádku nemůže vzniknout nic řádného; zatímco naprostá většina oněch "bořičů systému" si zřejmě stále ještě vystačí s představou, že naprosto postačí rozbít (nejlépe tvrdými dlažebními kostkami) všechny viditelné výkladní skříně nenáviděného kapitalismu a nenáviděného státu, a pak zavést jakousi planetární komunu uživatelů internetu a hašiše.

K jakým reálným výsledkům vede tento svět neomezeného antisystémového protestu je možno pravidelně sledovat, když se některá z těchto aktivit (jako v poslední době nějaké ty "pirátské" strany) dostanou do pozic vyžadujících solidní, odpovědné jednání. Jakmile se dostanou k nějaké politické moci, hned vzápětí se obvykle rozcupují mezi sebou navzájem, v nesmiřitelných bojích o dominanci jak ideovou, tak i ryze reálně-funkcionářskou.

Takže, to celé jednou větou: protestovat proti kapitalismu je sice hezké, a může to být dozajista považováno za záslužný čin; ale sám dokázat vytvořit nějaký lepší, humánnější svět, který by měl reálný potenciál nahradit kapitalismus nějakým uspořádáním historicky a kvalitativně vyšším - tak k tomu je už zapotřebí opravdu mnohem více, nežli jenom házet dlažební kostky do výkladních skříní mezinárodních koncernů a bank. A domnívám se, že právě o tohle "více" se jedná i J. Kellerovi.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pokusím se pane Plevo Středa, 1.Ledna 2014, 23:02:55

Bude to delší, omlouvám se.
Sociální učení vychází především z papežských dokumentů, pro něž podklady připravují jak teologové, tak i odborníci v ekonomii, sociologii, filosofii. (Mezi ně patří italský ekonom profesor Zamagni, který dostal čestný doktorát Karlovy Univerzity, nebo český ekonom profesor Mlčoch. Ten také vedl autorský tým, který připravil diskusní (!) List České biskupské konference "Pokoj a dobro" (2000)). Sociální učení obsažené v papežském dokumentu nemá charakter autoritativních tezí (o tom se píše v čl. 182 "Evangelia gaudii". Upozorňuji, že je určeno především kněžím, jako instrukce pro přípravu promluv a kázání), má však autoritu spojenou s papežovou osobností. Mezi katolíky by se mělo brát vážně. Dále je rozpracovávají teologové a biskupové v jednotlivých zemích - viz "Pokoj a dobro", postupně s nižší autoritou. Autorita v ostatní společnosti musí být zasloužena a nesmí být promrhána. Papež si nesmí dovolit - a nedovolí - osobní útok (kritiku) jakéhokoliv politika (a kohokoliv mimo církevní okruh). V krajním případě nejvýše varuje před konkrétním činem (invaze do Iráku 2003).

Sociální učení se tedy drží na obecnější úrovni, na úrovni hodnot. Také se snaží o identifikaci nových ideových proudů ("znamení doby"). Možná, že právě tuto obecnost chápete jako "vznášení nad vodami" politicko ekonomické reality. Ale střet s převládající mentalitou ve společnosti na této úrovni bývá ostrý. Mocenský střet se konec konců rozhoduje na ní (toho si byl vědom již Gramsci, viz jeho texty o hegemonii jako rozhodující neviditelné síle). Ostrý ideový, hodnotový střet - to je případ zejména Františkova "Evangelii gaudium". Přichází do doby, kdy se hroutí hegemonie neoliberální ideologie ("idolatrie peněz" a trhu, která "obhajuje absolutní autonomii" trhu). František ji odsuzuje, odsuzuje její důsledky (mocí ideologie se "nastoluje ... nová, neviditelná, někdy virtuální tyranie, která jednostranně a neúprosně diktuje svoje zákony a svoje pravidla." "Upírá právo na kontrolu státům, které jsou pověřeny tím, aby chránily obecné blaho." (článek 56)

Ptáte se "Co z toho plyne? Omezení spekulací finančního kapitálu?" Ano. Je to pokyn katolíkům ve veřejném životě, aby taková opatření prosazovali. V jiné diskusi jsem psal o změně "systému", neoliberálního, případně mafiánského kapitalismu, cestou změny pravidel, jimiž se řídí hospodářský život, tj. změnou zákonů, předpisů a nezbytně také myšlení, hodnot - změnou "institucí". O toto v sociálním učení církve jde, to je část toho daleko hlubšího cíle - METANOIA, změny myšlení a usilování o "civilizaci lásky".
Není to, alespoň ten první krok, nerealistické. Na změně pravidel pro finančnictví se po důkladných analýzách a tříleté diskusi dohodla politická reprezentace a (s určitým skřípěním zubů) čelní finančníci v Britanii. (Podrobnosti uvádím ke konci svého delšího příspěvku k jinému článku paní Hajkové, "Komunistický advent, aneb mají ateisté nějakou víru?", z pondělí, 9.Prosince 2013, 00:48:36). V Britanii došli k poměrně konsenzuálnímu závěru, že finanční systém musí sloužit, ne vládnout. Patrně proto, že Britanie na finanční krizi draze doplatila, a že pocit odpovědnosti vůči celku, reprezentovanému královnou, je stále silný. Ve Spojených Státech ostrý ideologický a politický konflikt trvá (i přesto, že zákony o regulaci bank se podařilo protlačit senátem - ale ne prováděcí nařízení) a odtud je František nejvíce kritizován. Konzervativní, neoliberální katolíci se odvolávají na to, že v těchto záležitostech papež "není neomylný", a mají pravdu.
(V diskusi k témuž článku paní Hájkové se mluvilo i o METANOIA: Neděle, 15.Prosince 2013, 22:25:58 a následující příspěvky)

"Může se jako autentický papežův žák cítit ... byznysmen ...?" Články 52-58 a sociální učení mohou poskytnout morální směrnici pro byznysmena, jako prokohokoliv jiného. Vedou k solidaritě. Učí, že každý jsme odpovědni za "naše bližní", za ostatní členy společnosti, zejména v tom smyslu, že každý náš čin spoluvytváří způsob života společnosti, "struktury dobra nebo zla", které zpětně ovlivňují naše myšlení a jednání (ale svobodu nám neberou, odpovědnost zůstává na každém z nás). A naše odpovědnost je tím větší, čím větší máme možnost pravidla, struktury ovlivňovat. Odpovědnost člena vlády a parlamentu je velká. A zpětně je velká, pouze více rozptýlená, odpovědnost nás, občanů, kteří vytváříme morální prostředí a veřejné mínění, v němž se politika odehrává.

Byznysmen ve finančnictví musí (morální povinnost) svůj byznys provozovat při dodržování individuálních pravidel (nepokradeš!) A vědomí odpovědnosti za "struktury - instituce" a "systém". Egoistický individualismus je vadný. Tyto okolnosti také vyplavali v diskusích a analýzách příčin finanční krize. Vyšlo najevo, že za poslední tři dekády se změnilo etické klíma v britských a amerických bankách. Píše se o "devaluation", ztrátě hodnot. Křesťanský byznysmen se musel dostávat do obtížně řešitelných situací. Můj příbuzný, lékař, pracoval pro velkou farmaceutickou firmu, postupně se seznámil s jejími korupčními metodami, a nakonec své dilema vyřešil odchodem z firmy. Jiní si oddělili profesionální život od morálky v soukromém životě. "V profesionálním životě hraju podle pravidel byznysu." Je to patologické, vede to k psychopatické osobnosti. Jistě znáte studie o tom, že mezi čelnými byznysmeny (a politiky) je větší procento psychopatů, než ve vězeních. Kauzaliza může také směřovat od osobnosti ke profesi. U nás o tom psali prof. František Koukolík a MUDr Jan Hnízdil. Papežové tento vývoj posledních třiceti let charakterizovali jako projevy "kultury smrti".

Poslední bod: Merkelová. Jak jsem psal výše, papež nesmí a nebude se vyjadřovat k osobě politika, ani jakékoliv jiné veřejné osobnosti. Můj osobní názor je odlišný od Vašeho. Podívejte se prosím na výměnu argumentů mezi p. Josefem Poláčkem a mnou v diskusi k již zmiňovanému článku paní Hájkové:
JP Sobota, 21.Prosince 2013, 13:53:50; LR Sobota, 21.Prosince 2013, 17:06:29; JP Sobota, 21.Prosince 2013, 21:58:21; LR Neděle, 22.Prosince 2013, 00:46:26.

A děkuji za podnětné otázky.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pokud máte ještě zájem Středa, 1.Ledna 2014, 23:11:29

předávám upozornění pana Vyleťala - dal mi je v jiné diskusi - na novoroční poselství papeže Františka o míru i o sociální problematice.

<tisk.cirkev.cz/res/data/169/019165.pdf?seek=1>

Je daleko kratší než Evangelii gaudium a také stojí za přečtení.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Causa Merkelová Středa, 1.Ledna 2014, 23:21:8

No dobře, pane Rychetníku, když už jste zmínil mé jméno v souvislosti s diskusí o charakter působení německé kancléřky, vmísím se také do probíhající výměny názorů. Já jsem totiž právě na toto téma chtěl ještě něco připsat v oné diskusi "Komunistický advent" - ale pak jste tam byl několik dní nepřítomen, a tak jsem se věnoval jiným tématům.

Totiž, ona právě ta Angela Merkelová může sloužit jako velice názorný příklad toho, jak zásadně se mohou lišit názory na - objektivně společný - svět.
Asi se nebudu příliš mýlit v odhadu, že Vaše osobní priority by bylo ze všeho nejspíše možno charakterizovat takovými pojmy jako "stabilita", "solidnost"?... Kdo vyznává takovéto preference, pro toho se musí současná německá kancléřka skutečně jevit jako živoucí ztělesnění právě takovýchto hodnot respektive ctností.

Pro mou osobu však musím přiznat, že mé pocity při pohledu na tuto osobu německého veřejného života jsou přece jenom podstatně odlišné. Ne že bych k ní zaujímal nějaký vyhraněně negativní postoj, v podstatě je mi lhostejná; ale kdykoli ji spatřím, vyskočí mi v hlavě téměř vždycky jediná charakteristika: bieder.
Což je německé slovo, které se snad ani vůbec nedá nějakým přímým způsobem převést, přeložit do češtiny. Dá se to v podstatě jenom velice volně opsat, něco na ten způsob jako "průměrná, bezvýrazná žena z domácnosti, která se nějakou podivnou souhrou okolností stala německou kancléřkou".

Zkrátka, vážený pane Rychetníku: tam kde Vy spatřujete personifikovanou solidnost a stabilitu, tam jiní (a chci se domnívat že zdaleka ne pouze jenom já) pociťují a konstatují bezvýraznost, nicotnost, duchovní i společenskou stagnaci.

Já bych si dovolil tuto rozdílnost náhledů vykreslit poněkud poetickým příměrem: jsou lidé, kteří dejme tomu žijí na mořském pobřeží, a pro které znamená nejvyšší uspokojení sledovat tu nekonečnou, nadčasovou pravidelnost příchodů přílivů a odlivů. Všechno má svůj neměnný řád, svou pravidelnost, všechno je vypočitatelné a stálé.
Oproti tomu však existují i lidé, pro které je právě takovéto nekonečné, mechanické opakování stále téhož nesnesitelnou životní trýzní. Pro které je nesnesitelným pocit, že by ve svém životě neměli zažít, zakusit nic více, nežli to nestálé opakování se přílivu a odlivu. A kteří se prostě m u s í vydat na širé, nekonečné moře, se všemi tajemstvími jeho dálek, i přes nebezpečí, že na něm zažijí divokou bouři. Anebo možná, právě proto.

Takže, pane Rychetníku, tolik k osobě německé kancléřky Merkelové, a k tomu, jak diametrálně odlišné pocity a asociace její osobní fluidum může vzbuzovat.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pane Poláčku, Středa, 1.Ledna 2014, 23:29:55

já si sice také myslím, že hnutí typu Occupy nemohou nic změnit pouhým tábořením a protestem, ale proto jim ještě nepřisuzuji šmahem to, že ani nechtějí. Oni se spíš cítí ohrožení a nevědí, co vlastně mají dělat.. Mohou mezi nimi být sice všelijací jedinci, ale většina z nich určitě nechce dlažebními kostkami vytloukat výkladní skříně. A přisuzovat jim dobře situované domovy, to je taky příliš. Je vidět, že tohle prostředí je vám vzdálené, že je vůbec neznáte.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Papež prostředníkem? Středa, 1.Ledna 2014, 23:36:9

Tedy, pane Kolaříku, musím bohužel konstatovat, že o Vámi tvrzené diplomatické misi papeže v souvislosti s karibskou krizí není "všeobecně známo" nic nejen v ČR, nýbrž zřejmě i kdekoli jinde ve světě.

V souvislosti s ještě poměrně nedávným výročím karibské krize vznikla celá řada dokumentací, především ovšem americké provenience, některé z nich jsem sám viděl, ale opravdu si nevzpomínám, že by zde padla vůbec jakákoli zmínka o nějakém papežském zprostředkování mezi velmocemi.

A přitom některé z těchto dokumentací byly opravdu velmi podrobné a přišly s opravdu velmi málo známými skutečnostmi; například s tou, jak naprosto málo chybělo k tomu, aby jedna ruská (sovětská) ponorka vystřelila rakety s jadernou náloží. Tato ponorka byla totiž americkým námořnictvem přinucena k vynoření - čili jí hrozilo zajetí. Na sovětských ponorkách tehdy platila pravidla, že jadernou raketu je možno odpálit tehdy, když k tomu dají souhlas všechny tři k tomu oprávněné osoby. Z těchto tří už dvě svůj souhlas daly - jenom ten poslední muž se postavil proti. Naštěstí, tímto mužem byl zrovna - samotný kapitán, a tak svůj postoj dokázal uhájit. Nebýt statečného postoje toho dnes už zcela zapomenutého kapitána sovětské ponorky, kdoví, jak by dneska vypadal dnešní svět. Pokud by ještě vůbec existoval...

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Středa, 1.Ledna 2014, 23:49:11

Musím přiznat, paní Hájková: neznám je. Tedy ty příslušníky všech těch protestních hnutí. Totiž, neznám je osobně. A je - bohužel - celá řada věcí tohoto světa, které neznám a nemohu znát z vlastní zkušenosti, a přesto si o nich musím tak či onak vytvořit vlastní úsudek.
Co mi pak zbývá? Televizní a jiné zpravodajství (a doufání že mě tyto média informují v zásadě objektivně), další zdroje ke kterým se domnívám že mohu právem pociťovat alespoň relativní důvěru; a pak už zbývá jenom vlastní úsudek.

Kdekoli v tomto řetězci získávání informací o světě a jejich hodnocení se samozřejmě kdykoli může vynořit nějaká chyba; to je prostě fakt, který nemá smysl popírat.

Nicméně, že bych opravdu sám nikdy neviděl žádné živoucí radikální odpůrce kapitalismu? - V tomto ohledu Vám přece jenom musím poněkud odporovat; a jsou to právě i moje vlastní, osobní zkušenosti, které mě vedly k danému hodnocení.
Čímž samozřejmě naprosto nechci tvrdit, že se mezi těmito protestujícími nenajde celá řada v pozitivním smyslu entuziastických jedinců, kteří svůj protest proti světu kapitálu myslí opravdu poctivě a upřímně; ale nemohu si pomoci, opravdu tady nedokážu spatřit nic, co by nějak podstatně překračovalo hranice pouhé revolty.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pane Poláčku, Čtvrtek, 2.Ledna 2014, 00:04:1

možná je to jedna z oněch nepřekročitelných zdí mezi lidmi, o nichž jsme se tu nedávno bavili, a které je třeba zbourat.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Svoboda v řádu Čtvrtek, 2.Ledna 2014, 11:05:1

Pane Kolaříku,
děkuji za uznání, potěšilo mne.

Pane Poláčku,
již asi dvakrát jsem konstatoval, že žijeme v jiných světech, přesněji, máme značně jiná gnoseologická východiska. Nic ve zlém, svět je pluralitní a rozdíly ho dělají zajímavým a nás obohacují. Určitá potíž je v tom, že já si myslím, že Vám rozumím a ten gnoseologický rozdíl jsem si diagnozoval, ale mám obavu, že Vy jste dosud neporozumněl, o co mi jde. Opět nic ve zlém.

Merkelová: snažil jsem se říci, že to, co Vy vidíte jako inkarnaci horšího biedermeieru ("průměrná, bezvýrazná ..." atd), já jsem (osobně) viděl jako živou, inteligentní dámu. Vede Německo v dobách celoevropského duchovního vyprázdnění. Na štěstí pro Německo, netrpí ješitností a sebestředností, ani nihilismem (ohledně morálky a zákonnosti), na rozdíl od našich některých politických "osobností". A v té Evropské duchovní bídě kormidluje Německo dobře (již jsem psal o relativních výsledcích a důsledcích pro život Němců; např. nezaměstnanost mladistvých je poloviční oproti naší - dokážete vnímat a pochopit, co to pro mladé holky a kluky znamená? Teď a do budoucna?). Kromě toho umí vládnout s vytvářením konsensu, což je u nás ojedinělé, ale pro zdraví demokracie důležité. Není to jen její zásluha; prostě dobře si počíná v německé poválečné tradici.

Hlavní potíž je v tom, že Vy žijete především ve světě ideí a Váš univerz ideí, je na můj vkus značně ochuzený právě v těch oblastech, které já považuji za důležité pro život lidí. Nejste sám, potkal jsem několik filosofů marxistů, kteří (na rozíl od mistra) neměli pochopení pro ekonomii nebo sociologii. Nejsem si jist, zda jste si již připustil, že mezi "systémem" a jednotlivcem je třeba vnímat řadu mezistupňů, které mají pro kvalitu života lidí určující vliv. To jsou ty "instituce" a "struktury", o kterých jsem psal výše. A přes něž lze měnit i "systém". Ale myslím, že jste někde poznamenal, že Vy a paní Hájková oceňujete "punctuated dynamic equilibrium" - revolucemi přerušovaný postupný vývoj. To bychom se tak příliš nelišili, to je v současné době vládnoucí vědecké paradigma. Rozdíl je asi v tom, že pro mne je lidská osobnost a svoboda vrcholnou hodnotou, právě pro tu transcendentní stránku osobnosti ("duši") a je nepřijatelné, aby byla manipulována ve jménu jakkoliv se humanisticky prezentující ideologie. To by byla má osobní priorita, které jsem si vědom. A zároveň jsem si vědom, že naše lidská přirozenost je společenska, politická. Žijeme a prosperujeme ve společenství a spolu s ním.

To je ta nešťastná analogie společnosti a lesa, kterou jsem v některé diskusi zahlédl. Je to "organická" analogie, je blízká monistickým systémům. V ní osobní svoboda neexistuje. Stromy svobodu nemají. Žijí podle svého TELOS, v souladu s přirozeností. Do lidské přirozenosti svoboda nutně patří. Rozumíte tomu, co je svoboda v řádu? To se týká i paní Hájkové. Její interpretace Ameriky postrádá stále živou tradici a ideologii (která se stává materiální silou, jak říkal jistý státník). Tradici díkůvzdání, "Thanksgiving". Tradice Otců Poutníků, "Pilgim Fathers", kteří na lodi Mayflower, již v roce 1620, během cesty do vytoužené země svobody společně sepsali a odhlasovali ústavu obce, kterou v Americe založí. Svůj život budou spravovat podle ústavy. Svoboda v řádu, dobrovolně se podřizuji pravidlům, která jsem pro svou obec spoluvytvořil a demokraticky přijal. Tady je základ americké demokracie, který je v Nové Anglii stále přítomen. Poutníci patřili do přísné odrůdy puritanismu. Byznys ano, pane Plevo, ale naprosto poctivý. I ta tradice v Americe přežívá. TGM se s ní seznámil prostřednictvím své americké ženy. A tak věřil její síle a životaschopnosti, že v ní viděl budoucnost Evropy. První světovou válku chápal jako "světovou (demokratickou) revoluci". A nové středoevropské státy, vytvořené z rozpadlé Habsburské monarchie, si patrně idealizoval podle amerického demokratického vzoru. ČSR se mu asi přiblížila nejvíce, díky masarykovské výchově. Ale světová hospodářská krize, nástup fašismu, nacismu a komunismu ideál rozbourala. Odkazuji na článek Filipa Outraty "Rok bahna. Za českým rokem 2013" a diskusi k němu.

Mnozí Američané hledají východisko z morální krize dneška v původní demokratické tradici. Její smysl pro odpovědnost vůči obci se však sráží s novodobým individualismem a starým kultem volnosti a síly, o němž píše paní Hájková. Obávám se však, že navíc vesměs nepochopili, že globalizace, robotizace a růst nadnárodních korporací změnil charakter politického a hospodářského života. V jejich univerzu ideí chybí ty, které jsou spjaté s problematikou sociální: prekarizace a marginalizace. A že si korporace prostě koupí politický vliv. Někteří z nich jsou stoupenci Tea Party.
Princip svobody v řádu zůstává životný, pravidla řádu, která přijímám, musí však odpovídat dobře poznanému charakteru dnešní společenské reality. A musím je včas opravovat. Demokracie žije a udržuje se stálou kritikou a sebe korigováním. Civilizačni vyspělost se projeví historickou životaschopností. To jsou také mé osobní priority.

Jiří Karen - Opava

Lidská svoboda a sociální hnutí Čtvrtek, 2.Ledna 2014, 12:57:26

Pan Rychetník píše: "pro mne je lidská osobnost a svoboda vrcholnou hodnotou, právě pro tu transcendentní stránku osobnosti ("duši") a je nepřijatelné, aby byla manipulována ve jménu jakkoliv se humanisticky prezentující ideologie. "

To by mne zajímalo, jak se toto východisko pana Rychetníka slučuje se současnou érou vrcholné manipulativní přítomnosti degradující lidskou bytost (i s božskými jiskrami) na zvěcnělý lidský zdroj, na jakési předmětné zboží.

Jak mám být zároveň zboží a duchovní bytost šmankote? To by chtělo extra silnou náboženskou víru. A ještě k tomu nejlépe nějaké halucinogeny.

Pan Rychetník si myslí "lidská bytost je svobodná, protože má duši". Obávám se, že se jedná jenom o descartovskou iluzi autonomie mysli / duše jedince. Člověk se musí teprve stát svobodnou bytostí (a v kapitalismu to jde obzvláště ztuha). Představa svobodného "cogito subjektu s duší" vznášející se nad vlnami ideologických aparátů je ryzím příkladem ideologie, kterou musíme překonat, abychom se stali svobodní. Jenom můj názor.

(Hlavně Slavoj Žižek dnes přesvědčivě ukazuje, nakolik je představa "svobodného autonomního jedince" falešná a ideologicky udržuje dehumanizujicí řád)

Co se týká Kellera a sociálních hnutí - já prostě u Kellera (poslední dobou na mě subjektivně působí jako zvěstovatel Apokalypsy - proto ten "nihililsmus") vidím jakousi dichotomii hodný sociální stát minulosti / ŘÁD versus zlý postmoderní subjekt / CHAOS / hédonistická sociální hnutí udržující kapitalismus.

To je prostě příliš zjednodušené. Sociální stát byl jenom nástroj produktivního kapitalismu poválečných let a reakce na strašáka komunismu.

Všechny podstatné sociální změny vždy přišly (byly iniciovány) zdola skrze určitou formu sociálního hnutí.

Sociální hnutí určitě nejsou jenom "házeči dlažebních kostek". (Patří mezi ně například indiáni z Chiapasu). Mnoho sociálních hnutí překračuje kapitalismus reálně, ukazuje jiné směry, otevírá odlišné struktury myšlení, konkrétně pracuje v sociální realitě (viz. příklad solidárních sítí - u nás třeba Ateneo).

Samozřejmě, že je třeba napadat nešvary, ukazovat na slabost sociálních hnutí, na jejich impotenci, programovou nejasnost, v tom může být Kellerova kritika přínosná.

Odškrtnout však od monitoru počítače autentickou občanskou protestní sebeorganizaci s tím, že jsou to všechno jenom rozežraní chaotičtí konzumenti je opravdu nešťastné.

Doporučuji panu Poláčkovi si o této problematice něco načíst (hodně se sociálními hnutími zabývá třeba revue Existence http://www.csaf.cz/existence.php )

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Spor o Kellera Čtvrtek, 2.Ledna 2014, 13:48:44

Trochu jsem teď váhal, mám-li odpovědět na příspěvek pana Rychetníka nebo Karena (obojí v tuhle chvíli bohužel nestačím); nakonec jsem se rozhodl pro tu záležitost s Kellerem a protestními iniciativami, to je myslím jednodušší téma.

Mám pocit, že tu stále převládá určité nedorozumění. Ani Jan Keller, ani já naprosto nezavrhujeme a neodmítáme skutečnost, že se - díkybohu! - stále vždycky znovu objeví, vynoří nějaké iniciativy, které dají panujícímu režimu najevo, že jsou zde stále ještě relevantní společenské vrstvy, které mají diametrálně odlišné představy o tom, jak by mělo vypadat opravdu humánní uspořádání společnosti.

Jestliže se Keller staví leckdy se sžíravou ironií proti těmto iniciativám (přesněji řečeno: proti jejich u r č i t é m u typu), pak - mohu-li alespoň soudit na základě jedné krátké výměny myšlenek kterou jsem s ním kdysi měl - z něj v prvé řadě hovoří zklamání. Zklamání z toho, že tyto iniciativy - do kterých on jako zastánce levicových názorů samozřejmě také původně vkládal své naděje - že ty nikdy své dílo nedotáhnou do konce, ale že se vyžívají povětšině v prázdném akcionismu.
A tu jeho výtku, že tato - ve své podstatě individualistická - hnutí fakticky kopírují vzorce chování právě toho neoliberalismu, proti kterému navenek bojují, opravdu nelze brát na lehkou váhu. Svého času na toto téma J. Keller v Salonu (čtvrteční příloha deníku Právo) uveřejnil opravdu důkladnou analýzu, ve které tyto vzorce chování navzájem porovnal. Jeho výčitky vůči těmto iniciativám (znovu opakuji, vůči jejich zcela konkrétnímu typu) jsou tedy založeny na velice důkladných analýzách, a na přesvědčivých vývodech.

A že by Keller snad za ideál považoval "hodný sociální stát minulosti"?? - Ne, jakkoli nejsem takovým znalcem Kellerova díla abych mohl hovořit přímo za něj, tohle se zdá být skutečně velice vzdálené jeho pravým přesvědčením.
Takováto výtka by se daleko spíše hodila na takové autory jako dejme tomu Bělohradský nebo Pehe, a celou řadu dalších, jak se to ukazuje velice přehledně například v souboru textů "Krize, nebo konec kapitalismu?" vydaném editorem J. Pehem. Tam naprostá většina autorů kritizuje kapitalismus skutečně převážně jenom z optiky jeho stávající krize, kdy se ovládnutí světa značné části společnosti ze strany mezinárodních koncernů (především z bankovního sektoru) ukázalo ve zcela nepřehlédnutelné nahotě. U těchto autorů se skutečně zdá, že kdyby stále ještě existoval kapitalismus "zlatých" šedesátých let, tak že by pro ně bylo všechno v nejlepším pořádku.

Takovouto výtku však opravdu není možno právem činit Kellerovi, ten je principiálním kritikem a odpůrcem kapitalismu jako takového.
Jde ale o to - musím zdůraznit ještě jednou - Keller vidí (a podle mého vlastního přesvědčení plným právem), že nějakou opravdovou humanizaci respektive socializaci společnosti nelze provést bez přítomnosti nějakých ustálených, organizovaných státních a společenských struktur. Jedním slovem, je zapotřebí "silný stát". Jenže právě takovýto program působí na naprostou většinu účastníků oněch protestních hnutí jako rudý šátek na býka - oni nechtějí pokud možno vůbec žádný stát, oni chtějí svou vlastní, absolutní individuální autonomii, do které jim nikdo nemůže a nesmí nijakým způsobem zasahovat. - A právě tohle je (to monitoruje Keller plným právem) to, v čem se tato protestní hnutí názorově plně překrývají právě s tím neoliberalismem, proti kterému údajně bojují.

Jiří Karen - Opava

Čtvrtek, 2.Ledna 2014, 14:31:47

Ano, přebírání postmoderní mentality neoliberalismu (individualita, volnost, flexibilita, antielitářství) částí sociálních hnutí je jistě problém. Na mě ale prostě působí Kellerovy texty tak, že háže všechna sociální hnutí do jednoho pytle. Možná nepozorně čtu.

Upřesním ten problém: Keller říká, že je potřeba silná organizovaná struktura v podobě silného STÁTu. Leč stát je ve své podstatě obslužným aparátem kapitálu, tedy systému. Je opravdu "stát" nosnou organizační strukturou? Neměli bychom vytvářet spíše vlastní autonomní opoziční struktury jinde?

Václav Pospíšil - Záhoří

Jak se nazvat? Čtvrtek, 2.Ledna 2014, 15:42:48

Děkuji paní Hájkové za podnětný článek. I diskutujícím za jejich postřehy. Až se bojím přidávat další slova.
Jak byste se paní Hájková mohla nazývat? Věřící se nazývat nechcete, poněvadž se za ni nepovažujete. Není ovšem pravda, že se dítě rodí jako pohan. Augustin (300 let před Mohamedem) prohlašoval: anima humana naturaliter est christiana – duše lidská je od přirozenosti křesťanská. Chtěl tím vyjádřit, že člověk má v sobě od narození zaměření k nejvyšší skutečnosti, k Bohu. Ovšem ne každý dospěje k víře v něho. Ne však proto, že víra je dar, a proto jej někdo nedostane. Víra je jinak dar než tak, že by někdo byl obdarován a na jiné by se kašlalo.
Co je víra, a jak k ní přicházíme? Není to nic zvláštního, nic mystického. Je to obyčejná zkušenost. Obyčejné vědění jako každé jiné. Každé vědění je nějak spojené s vírou. Třeba kosmonauti. VĚDÍ, že se tolik kosmických letů povedlo, proto vsednou do kosmické lodi, a přesto přitom VĚŘÍ konstruktérům a stavitelům lodi. Víra naopak je vždycky založená na zkušenosti, na vědění. Kromě slepé víry nebo fanatické. Něco jsem prožil, co mne přesvědčilo o existenci Boha, pak jsem prožil jeho pomoc a nakonec mu věřím i v situacích, kde jsem se ještě "nepřesvědčil". Trochu dost jsem to zestručnil.
A jak je víra dar? Tomáš Akvinský rozvíjí to, co řekl Augustin. Začátky víry jsou už v těch obyčejných, přirozených věcech. Žasneme nad krásou přírody. Aniž známe vědecké důvody, už věříme, že zítra znovu vyjde slunce. Že je nesežraly mraky ale svítí nad nimi. A tak dále, a tak dále.K poznání se přidává víra, víra se mění v poznání (jistotu), a znovu se může obohatit další vírou. Filosofové – hlavně Aristoteles, rozpracovali na těchto jednoduchých skutečnostech důkazy, že někdo nad přírodou musí existovat, nazvali jej První hybatel nehybný. Ovšem k poznání, že to je Bůh, který je dobrý, ten nejlepší Otec, to vyžaduje ještě dlouhou cestu – třeba ne časově, ale kvalitativně. Víra je pak proto dar, že darem je už náš život, který jsme dostali, slunce, které vychází a zapadá, dobří a správní lidé kolem mne, každá zkušenost. S každým darem můžeme zacházet jako s darem: přijmout jej, nebo odmítnout,nebo třeba nepochopit. Protože každý máme jiné zkušenosti, jiné podmínky,máme každý i jinou víru, jinak zaměřenou. Ovšem je krásné, že když lidé POZNAJÍ Boha (neříkám uvěří někomu, přijmou nauku nějaké církve, věří v Boha, nýbrž POZNAJÍ BOHA), mají s ním už zkušenost, že se začnou úžasně shodovat ve svých poznatcích, ve svých zkušenostech.
Ještě, prosím, pár slov ke společnosti a systému. Za společnost považuji nás v určitém národě, v Evropě. Je vždy různorodá. Systém je způsob vlády. Systém může využívat (zneužívat) všechno. Včetně pojmu Boha. Jako bylo spojení trůnu a oltáře u Habsburků. Nejlépe mi smysl vlády vykreslil Petr Chelčický. Jejím úkolem je stavět ploty, aby se společnost úplně nerozložila. Uplatňovat lidskou spravedlnost a právo. Ovšem za svůj způsob vlády se bude zodpovídat.
Ve Starém Zákoně je krásně vyjádřeno, že toto nebyl Boží úmysl. Židovský národ měl žít tak, že každý byl sám zodpovědný za svůj život. Bez krále. V případě nebezpečí zvenčí se měl objevit vůdce, který spojí národ k obraně. Sociální záležitosti byly uspořádány Mojžíšovým zákonem tak, že nikdo neměl upadnout do naprosté bídy. Židovský národ si vynutil krále. Málokterý člověk dokáže žít tak zodpovědně. Proto většina lidí spoléhá na vládu.
Jaký význam má v této situaci víra? Patří k jednotlivci. Ten pod jejím vlivem se stává zodpovědný za sebe i za druhé. Proto věřící lidé vytvářejí společenství. Dost se po revoluci mluvilo o třetí cestě. Ta je nemožná pro společnost a systém. Třetí cestu však mohou realizovat společenství (a nemusí to být jen věřící lidé, viz výše o Tomáši Akvinském). V historii to byla např. Jednota bratrská, jezuité, kteří vytvářeli komunity indiánu v Jižní Americe, dnes to jsou nejrůznější aktivity věřících i nevěřících. Tyto aktivity působí na společnost i systém, systémje všaknejméně adaptibilní.
Vyjadřoval jsem se zkratkovitě, bylo by možné rozepsat se dalekosáhle. Popisoval jsem spíš ideální stav, uvědomuji si, že se vše dá a může zneužít. Všichni musíme hledat jak dál. Všichni jsme tedy hledající. Tak se může nazvat i paní Hájková. Ovšem, to se pak neodliší od věřících. Musí se však odlišovat?

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Ke sporu J. Karena a J. Poláčka o sociálních hnutích Čtvrtek, 2.Ledna 2014, 16:08:10

Můžeme hnutím přisuzovat jistou nedospělost - a mnozí lidé to dělají (včetně toho Kellera). Jenže člověk se stává dospělým tak, že zkrátka a dobře začne jednat jako jednali jeho rodiče. A to právě tihle lidé nemohou. Oni se prostě z objektivních důvodů nemohou chovat jako se chovali jejich rodiče, tedy si jednoduše najít práci a pořídit bydlení, protože už je naprosto jiná doba. Tohle všechno, co bylo dřív normální, bylo nesmírně ztíženo, pokud to někdo nechápe. Co tedy mají dělat?
Jirka má svým způsobem pravdu, že potřebujeme Událost. Tou nemusí být vždy jen revoluce, ale možná i něco jiného. Je to ale něco jako náhlé "osvícení". Někteří lidé totiž potřebují impuls, takříkajíc "dotek pravdy", něco, co jim řekne: Jdi a dělej tohle. Jsi potřebný tam a tam. Taková společná událost ukáže najednou cestu velkému počtu lidí. Ono je žádoucí, aby bylo takto osloveno víc lidí najednou.
Že odmítají stát? V tom má Jirka také úplnou pravdu. Stát vždy sloužil vládnoucí třídě, takže byť by vládli socani, pořád to bude kapitalistický stát. Proč by ho tedy měli podporovat? Jsem samozřejmě pro řád, ale musí to být řád, který je stejně dobrý pro všechny.
Co tedy dělat? Pokud je stát nástrojem nějaké třídy, pak by asi bylo nejlepší, co nejdříve se zformovat v třídu - možná právě třídu samosprávných vlastníků, jak o tom píše J. Heller. Jenže jsme toho schopni? Můžeme sami sebe za vlasy vytáhnout z bahna, lépe řečeno z postmoderního očistce?

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Čtvrtek, 2.Ledna 2014, 16:35:9

Díky za příspěvek, pane Pospíšile. O jezuitech v jižní Americe i o Jednotě bratrské jsem četla. Zajímala jsem se i o Chelčického. To vše totiž spadá do oblasti mých zájmů.
Jenže co s tím? Ano, já nepochybuji o tom, že lidé potřebují společenství. Dokonce si ani nemyslím, že věřící a nevěřící musejí být od sebe nějak odděleni. Jenže jak takové společenství vytvořit, když ze strany většiny lidí není o nic takového zájem? To, co píšu ve svém předchozím příspěvku, s tím dost souvisí. Lidé potřebují být osloveni, něco se jich musí hluboce dotknout, aby se začali starat jeden o druhého, zkrátka o společnou věc.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Čtvrtek, 2.Ledna 2014, 18:17:20

A ještě o tom, zda mám potřebu odlišovat se od věřících. Nemám. Ale není to spíš tak, že věřící mají potřebu odlišovat se od nás?

Václav Pospíšil - Záhoří

Dospělost, třída, stát Pátek, 3.Ledna 2014, 07:38:51

Ano, pozoroval jsem že jste psala o dospělosti, státu, třídě. Dávalo mi to dohromady smysl podle toho, co jsem napsal.
Přiznal jsem si, že jsem v určitých věcech chtěl být jako tatínek, v jiných jako maminka. Ovšem musel jsem jít dál, a v tom mi pomáhá vztah k Bohu Otci a Ježíšův příklad. Co však lidé, kteří neměli dobrého otce a matku? Například Luther se nikdy nezbavil představy přísného Boha.
Lidé potřebují společenství. Proto je i tolik sekt. Ovšem dospělí lidé, nebo spějící k dospělosti vytvářejí společenství. Společenství je silnější než jedinec. Může víc ovlivnit společnost i vládu. Jednota bratrská dokázala ovlivnit své pány (na jejichž panství sídlila), takže ji chránili často i navzdory královským dekretům, často se stali i jejími členy. Neovlivnili však panovníka, který měl spolu s římskou církví vládcovské ambice. Pod pojem společenství jsem si zařadil i třídu o níž jste psala.
Stát, vláda. Proti přijetí krále varoval už prorok Samuel izraelity. Proto je v Bibli královská vláda chápána jako nutnost pro ty, kdo nedokáží přijmout svoji dospělost. Tak ji vysvětluje i Chelčický. Vláda nikdy nemůže nahradit činnost občanských aktivit, naopak, ty ji musí stále kontrolovat.
Ke kapitalismu. Když probíhala kupónová privatizace, doufal jsem, že se naplní jeden rys Starého Zákona. Když totiž Izrael obsadil Palestinu,každá rodina dostala část území. Mohlo to dojít tak daleko, že je prodala, třeba i sebe do otroctví. Existovaly však milostivé roky, každý 7. a 50., v tom padesátém (7x7) museli být otroci propuštěni a každý dostat vše nazpět. Proto se také cena nemovitostí odvíjela od blízkosti toho roku. Očekával jsem, že akcie podniků, které jsme si mohli zakoupit, budou takovou pojistkou proti chudobě. Zdrojem jistých příjmů. Avšak vláda nezajistila zákony na ochranu akcionářů. Tak jsme většinou byli přinuceni akcie prodat.
Proto, myslím, nezbude, než se bránit různými společenstvími. Ve světě, například v Jižní Americe existují družstva, která do ceny výrobku již započítávají i ekologickou likvidaci všeho, co vzniklo při výrobě, i sociální pomoc. V mém rodišti už na začátku 19. století existovalo hospodářské družstvo, zakoupilo tři mlátičky, velkou, střední a malou, které putovaly při výmlatu po jednotlivých hospodářstvích. Násilná kolektivizace, při níž byli odstaveni nejlepší hospodáři, tento přirozený vývoj přerušila.
Vidím přirozený vývoj v tom, že se bude usilovat o rozvoj jedinců, a tak jak si v každé rodině určují svá pravidla, má mít svou plnou samosprávu i každá obec, město, region. Jen to, co se týká všech, a nemohou vyřešit nižší složky, měl by řešit vyšší útvar. Jenže globalizace směřuje k tomu, aby v Bruselu rozhodovali o všem.
Nechtěl jsem o tom psát, poněvadž jste odpovídala na jiné podněty. Že jste reagovala na můj příspěvek, vyjadřuji se k tomu.
Žel máte pravdu, že není v mnoha případech snaha věřících tvořit společenství s těmi, kdo nejsou jako oni. Jistě to však neplatí vždycky.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pro pana Karena Pátek, 3.Ledna 2014, 10:42:24

Pro pana Karena (Čtvrtek, 2. ledna 2014, 12:57:26)

Odpověď na řečnickou otázku ve 2. odstavci "Jak se ... slučuje ...?": Špatně. A proto dělám to, o čem jsem již psal. Jde o nápravu věcí obecných.

3. odstavec: "Jak mám být ...?" To je Váš problém, řekl bych, že dost záleží na tom, co vlastně chcete být.

4. odstavec: "Pan Rychetník si myslí ...". Nemyslí. Chtělo by to pozorněji číst, pane Karene. Ta "transcendentní stránka osobnosti (kterou označujeme slovem "duše")" je důvodem, proč lidská osobnost a svoboda jsou pro mne vrcholnou hodnotou. Lidskou svobodu ale považuji za nutnou komponentu lidské přirozenosti. Proč? Filosofické zdůvodnění je delší a opírá se o pojmy aristotelské a tomistické metafyziky: člověk je autonomní substance, nikoliv prvek podřízený organickému celku. Viz např "Předpoklady nerelativizované etiky" (Krystal, Praha 2007) od Jiřího Fuchse.
Empirická argumentace může pracovat s introspekcí. Jakmile si dokážu uvědomit sám sebe a svou situaci, mohu si představit alternativy jednání a rozhodnout se. Vy patrně také. Do této linie argumentace spadá Vaše námitka, že člověk se musí svobodným "teprve stát". To se zřejmě může stát pouze na základě jeho rozhodnutí, které je však již dokladem jeho svobody. Ovšem máte pravdu, že empirická kvantita této svobody, šíře vějíře alternativ, z nichž volím, jejich bohatství a rozmanitost, závisí na mé vnitřní, duševní svobodě. Na otevřenosti mé mysli a mé kultury. "Ideologické aparáty"? Nepochybně pracují. Například Vy a Slavoj Žižek však prokazujete, že jim lze úspěšně vzdorovat a unikat.

Pokud ale termín "člověk" užíváte ve smyslu "lidský druh" (což je Marx dělává), pak jsme v marxistickém deterministickém modelu historie a filosoficky v materialistickém monismu. Jedinec v tomto modelu není svobodný již z výchozích předpokladů a není o čem diskutovat. Lidstvo jako species se železnou nutností spěje do říše svobody v souladu s rozvojem produktivních sil. Samo si tím vytvoří jinou přirozenost.
Tím se lze nějakou dobu neškodně opájet. Dát se tím inspirovat pro politickou praxi může být již nebezpečné. Hannah Arendt (ve "Via activa") ukazuje, že v těchto Marxových myšlenkách mohou být zdroje totalitních sklonů pozdějších komunistických stran.

Obecnější poznámka: Makromodely systémového charakteru mohou být užívány pro něteré úvahy, případně pro ideologickou konstrukci. Abychom však zůstali v kontaktu s reálným světem, je nutné si být vědom jejich omezené platnosti a neuvěřit, že jsou jedinou plnou pravdou. I "zvěcnělý lidský zdroj" a "jakési předmětné zboží" je stále lidskou bytostí a svou identitu si může vytvářet s pomocí jiných obrazů. Kultura a náboženská tradice jich nabízí bohatství.

Jiří Karen - Opava

Svoboda Pátek, 3.Ledna 2014, 11:52:1

Děkuji za upřesnění, pane Rychetníku. Souhlasím s tím, že v člověku je vždycky místo autonomního činu svobody (které dokáže nabourat ideologické a materiální determinace). Klidně tomu říkejme duše, to je jedno.

Na druhou stranu si nemyslím, že člověk je vznášející se oddělená substance. Nevěřím prostě v svobodu jako trvalý stav izolovaného lidského individua.

Lidské, příliš lidské, řekl by klasik.

Svobodu vnímám spíše jako možnost událostního trhnutí za výhybku mysli, která ten determinovaný vláček posune na jinou kolej. A těch trhnutí může být za život pár, anebo žádné.

Martin Pleva - pedagog, Brno

P. Rychetníku, Pátek, 3.Ledna 2014, 12:18:43

diskuse se košatí a stává se nepřehlednou. Nicméně pokusím se vrátit k vašim argumentům, kterými jste reagoval na můj příspěvek.
Jsem rád, že podporujete regulaci finančního kapitálu. Ale celou vaší odpovědí se táhne ta dichotomie dvojího pohledu na společnost a svět (nazvěme je pro jednoduchost marxismem inspirovaný levicový pohled na straně jedné a křesťanský - katolický - mainstream na straně druhé).

To vzájemné nepochopení se hezky ukazuje u onoho byznysmena. Radit mu, aby se choval eticky (nepokradeš) je směšně nesmyslné. Chce-li dělat svou práci, musí se chovat jako predátor, sloužit zlatému teleti nenasytnosti - TO je jeho práce. A pokud půjde od toho, nic se nezmění, na jeho místo nastoupí jiní... V tom tkví podstata SYSTÉMU. Proto říkám, že je třeba změnit tento systém, aby se lidem reálně umožnilo žít lépe, duchovněji, slušněji atd.
A tady pravdu nemáte, žádné konkrétní opatření proti finančnímu kapitálu nebylo přijato, zase jde jenom o řeči, ty na vás (jako na každého filozofického idealistu ) dost působí (nic ve zlém), jenže já mám radši činy...

A teď k oněm interpretacím křesťanské sociální nauky, výroků papežů atd. Jistě, ti nejtrvdší političtí konzervativci a ekonomičtí neoliberálové (řekněme američtí neocons) nesnášejí už i jakékoli řeči, které jen mohly být antikapitalisticky interpretovatelné. Avšak ti umírněnější a inteligentnější pravičáci katolickou sociální nauku a slova papežů přímo neodmítají, pouze jim dávají onen ryze individualistický, osobně duchovní rozměr - a podle této interpretace tedy není nic špatného na neoliberálním kapitalismu a tom, když mu sloužíme, "jenom" bychom přitom neměli zapomenout na charitu, zpověď (tam se ten byznysmen očistí:)), modlitbu atd. Čili nesloužit mamonu "v srdci", o změnu společnosti a neřkuli sociálně-ekonomického systému nejde.
Myslím, že mnozí duchovní i teologové vykládají sociální nauku cíkrve v tomto pravicovém, pro kapitalismus neškodném smyslu. A papežům a velkým katolickým myslitelům vytýkám, že takovouto neškodně učesanou, ano biedemaierovskou interpretaci připouštějí, ne-li přímo i sami zastávají...

K uvedenému vynikající přestřelku mezi G. Gysim (Die Linke) a poslancem Kauderem (CDU-CSU) v německém Bundestagu: http://www.youtube.com/watch?v=HF7FZPJGaKI

A proto jsem mluvil o Merkelové. Papež by byl jistě směšným, kdyby se míchal se běžné politiky (často spíš politikaření a mezipartajních půtek). V odsouzení Merkelové však vidím něco hlubšího, obecnějšího a symboličtějšího - bylo by to právě odsouzení oné výše uvedené krotké, k neoliberálnímu kapitalismu ve svých důsledcích vstřícné interpretaci (já bych ovšem řekl dezinterpratci) křesťanství. Neboť ona paní Merkelová není rozhodně žádná slušná a hodná dáma a vlídná matrona. Má na svědomí tragédii evropského jihu, tragickou dezintegraci EU a zhoršování sociální situace ve své vlasti (kryté ovšem vznešenými a sociálně se tvářícími řečmi...).

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Bourání zdí Pátek, 3.Ledna 2014, 12:49:33

Dozajista, paní Hájková: "bourat zdi" své vlastní předpojatosti, překračovat hranice svého vlastního pevného přesvědčení, to je výzva a úkol pro lidskou osobnost po celou dobu jejího žití. A vždycky je nutno začínat znovu od počátku, vždycky znovu je nutno se dokázat vypořádat se skutečností nebo přinejmenším s možností, že to nejsem zrovna já sám/sama, kdo má plnou a nezpochybnitelnou pravdu, ale že přinejmenším část pravdy by mohla ležet i na straně náprotivné.
Není mnoho takových, kteří vnitřní připravenost k takovému neustálému "bourání zdí" učiní přirozenou součástí své vlastní osobnosti; ale jedině takovýmto způsobem rostou a rozšiřují se vlastní duševní i duchovní obzory, a i vlastní osobnost jako taková.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Keller a socialismus Pátek, 3.Ledna 2014, 12:54:28

Ještě jednou k tomu postoji J. Kellera k silnému státu: ona výtka, že Keller tím vposledku obhajuje silný "kapitalistický" stát, jde podle všeho opravdu zcela mimo.
Alespoň podle mého úsudku totiž Jan Keller vnitřně ještě zdaleka nepohřbil historický projekt socialismu. Jenomže se to neodvažuje vyslovit naplno (což ovšem není žádná výjimka, kdo se toho dneska ještě skutečně odváží? - snad ani komunisté už ne).
Jestliže tedy Keller hovoří o nutnosti sociální organizovanosti, a tedy "silného státu", pak tím podle mého přesvědčení ve skutečnosti nemá na mysli nic jiného, nežli právě stát tím či oním způsobem socialistický.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Svoboda v řádu Pátek, 3.Ledna 2014, 14:03:15

"Svoboda v řádu"!! - Krásný, nádherný obrat, pane Rychetníku, a bez jakéhokoli váhání bych pod toto heslo či pod tento cíl mohl připojit i svůj vlastní podpis, své vlastní jméno. Právě a přesně tohle je to, co je konečným cílem i mého veškerého snažení v tomto světě. - Snad i Vám, pane Rychetníku, neuniklo, že v oné polemice ohledně všech těch různých protestních antikapitalistických hnutí se stavím jednoznačně na stranu vyššího, smysluplného organizování společnosti, tedy na stranu "Řádu".
A na straně druhé, že by snad mým úmyslem bylo zavést nějaký nový druh totality, tak z toho mě snad nepodezíráte ani Vy.
Cesta středem, cesta smysluplného, aristotelsky vyváženého sjednocení dvou o sobě náprotivných elementů - individuální svobody na straně jedné, nadindividuálního Řádu či pořádku na straně druhé - ano, to je i podle mého přesvědčení ta jediná pravá cesta, kterou se lidstvo musí vydat.

Potud jsme si tedy - chci alespoň doufat - názorově velice blízcí. Zásadní problém je ovšem v tom, že oba asi něco poněkud jiného rozumíme jak pod pojmem "svoboda", tak i pod pojmem "řád".

Svoboda, to je v současné éře lidstva velice frekventovaný pojem. Snad není žádné téma z oblasti sociálně-politické, aby se dříve či později nestočilo na téma osobní svobody. Svoboda je ústředním heslem dneška, je jeho ideologií, je jeho fetišem. Současným člověkem je možno tisícerým způsobem manipulovat, je možno tisícerým způsobem okupovat jeho mysl, vytěsňovat z ní autenticky lidské obsahy jejich tržně-zbožními a kýčovitými náhražkami - ani to s ním nehne. Ale zkuste mu vzít jeho individuální svobodu - okamžitě vyskočí, začne cenit zuby a půjde na barikády.

Jestliže je tedy řeč o "svobodě", a jestliže je pod tímto pojmem rozuměno něco více nežli pouhá nevázanost ze řetězu utrženého individua, pak musí být vždycky nutně vzápětí postavena také otázka č l o v ě k a. Musí být postavena otázka, kdy a za jakých okolností má tato svoboda také skutečně pravý lidský rozměr. A tyto všechny otázky nelze zodpovědět bez zodpovězení otázky základní, totiž c o vlastně je člověk, a co vytváří jeho autenticky lidský, humánní charakter.

Pane Rychetníku, já Vás skutečně ani v nejmenším nepodezřívám, že zrovna Vy byste byl zastáncem onoho plochého, ryze individualistického, libertinistického pojetí svobody. Vy svobodu zcela chápete v nezbytném propojení s pocitem odpovědnosti; a i v tomto ohledu se naše náhledy bezezbytku překrývají.
Vám jde o duši; o duši člověka. To je v podstatě totéž, co já jsem měl na mysli svým poukazem na autenticky lidský rozměr svobody. Jenže, ta zásadní diference je v tom, že Vy tuto duši stále projektujete vposledku někam do nadzemských, transcendentálních výšin.
Nic proti transcendenci; naprosto nepopírám její relevanci pro duchovní, filozofickou, kulturní atd. sebereflexi člověka. Jenže: já chci tu duši člověka, já chci opravdu o d u š e v n ě l é h o člověka potkávat už tady a teď, na této zemi, v tomto čase. A ne až v nějakém posmrtném transcendentálnu.

Já chci potkávat v tomto světě lidi, z jejichž očí vyzařuje živá, mnohovrstevnatá, vnitřně bohatá, magická lidská osobnost. Chci potkávat lidi, kteří hledají - hledají cestu někam, cestu dál, cestu výš.
Nechce se mi stále dokola potkávat jenom stále ten stejný typus lidí: na pohled autonomní individua, ale uvnitř ve své individualistické nezávislosti nakonec všichni stejní, vyhaslí, prázdní. Nechci potkávat lidi, jejichž duše je zaplácána věcmi - věcmi stupidního konzumu. Nechci donekonečna potkávat lidi, kteří se už natolik identifikovali s právě panujícím pořádkem, že jenom pasivně provádějí jeho vlastní intence, aniž by je dokázali kriticky vzít v potaz. Chci potkávat lidi, kteří jsou na cestě k nějakým pravým cílům - a ne takové, kteří jako patník u cesty stojí stále na tom samém místě.

A tím se dostáváme k onomu druhému - spornému - bodu, totiž k tomu, co to vlastně je onen "Řád". Máme za tento "Řád" v nejvyšším a intenzivním slova smyslu pokládat už jenom takový stav, kdy prostě jaksi všechno tak nějak "funguje", kdy nedochází k závažnějším kolizím, kdy je možno spolehnout se na to, že co je dneska, bude také ještě i zítra?
Anebo musíme při otázce po pravých kvalitách takovéhoto "Řádu" opět nutně stavět otázku, co je to vlastně člověk? A jaké takovýto Řád musí mít vlastnosti, aby měl opravdu lidský, humánní charakter? Aby byl výrazem pravého humanismu, a aby produkoval humanismus? Aby produkoval, vytvářel lidského ducha, aby konečným výsledkem jeho působení byla právě ona - nekonečně bohatá lidská duše?

Jakýkoli "řád" má jednu nezadržitelnou tendenci, totiž omezit se nakonec jenom na mechanickou reprodukci sama sebe. Veškeré duchovní a duševní horizonty omezit právě jenom na to, jestli On Sám funguje bezrozporně, jako dobře naolejovaný motor. "Řád" je sice dobrý sluha, nakolik slouží člověku, v autentické dimenzi jeho humánní existence; ale může být velice zlým pánem, pokud lidskou bytost podřídí svým vlastním, pouze mechanicky systémovým zájmům.

Mimochodem, na velice podobné téma svého času pronesl opravdu pamětihodnou úvahu jeden starý čínský zenový mistr:
"A ti jenom dokazují, že nic nerozumějí z povahy univerza, kdo žádají jenom pořádek, ale nechtějí vidět chaos."

Ano, pane Rychetníku: řád a pořádek jsou sice velmi pozitivní hodnoty, a je skutečně dokonce možno soudit, že jsou to základní, neopomenutelné vlastnosti či určení celého univerza; ale stejně tak jak univerzum, tak i společnost a člověk žijí jenom díky tomu "chaosu" - díky neustálému vznikání, zkoušení, hledání nových cest.

Život, pravý a nezkrácený život je obojí: řád i chaos, plamen i led, odpovědnost i spontaneita.

A tou nejvyšší ideou, tím nejvyšším cílem asi nakonec nebude nic jiného, nežli obojí dokázat spojit tak, aby obojí utvářelo naše žití ve všezahrnujícím vnitřním souladu.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Ještě jednou Keller Pátek, 3.Ledna 2014, 16:01:19

Já jsem Kellera vždycky obdivovala, ale trochu kritiky zaslouží. I s tou jeho apokalyptičností má Jirka pravdu. Nejprve všechny málem zblbne knihami jako byla "Až na dno blahobytu", takže někteří lidi z té hrůzy zpanikařili, zatímco jiných se to stejně ani nedotklo. A teď čas plyne, on kritizuje dál (tentokrát něco jiného), ale neví si rady stejně jako my ostatní.
Totéž platí pro Žižka. Ten v jedné knize vyzývá bývalé komunisty, aby se vrátili k seriózní práci, zatímco v další knize naopak všechny nabádá, že nejlepší je nedělat vůbec nic.
K tomu, co napsal pan Poláček - Keller si možná představuje socialistický stát, jen se to bojí říct nahlas. Takže k tomuhle musím také něco poznamenat: Už jednou jsem tu napsala, že se setsakramentsky spletli všichni, kdo si mysleli, že po čtyřiceti letech pokusu o socialismus, zvaného "totalita", vplyneme hladce zpět do kapitalismu. Že to na nás nenechalo žádné stopy. V tomhle se strašně mýlili všichni: ať Klaus, Havel či sociální demokraté. A teď babo raď!

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Panu Pospíšilovi Pátek, 3.Ledna 2014, 16:32:10

Kapitalismus se řídí vlastní logikou, která je nicméně sebedestruktivní. Člověk v tom nehraje žádnou roli. Mnozí lidé si mysleli, že je to jen takový Marxův ošklivý výmysl. Bohužel se ukazuje, že je to pravda. Ale stejně si myslím, že můžeme něco proti tomu dělat, jenže k tomu je třeba se organizovat. Tou třídou jsem nemyslela prosté společenství, ale ekonomickou třídu. Třída je jak známo skupina lidí, kteří mají stejný vztah k výrobním prostředkům. V tomto případě by mělo jít o třídu kolektivních vlastníků (např. družstevníků a podobně), která by byla tvořená samosprávnými komunami (takže přece jen společenstvími).
Ale je to těžké. Jak začít?

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pátek, 3.Ledna 2014, 20:52:20

Já vlastně nevím, proč se takovými věcmi jako kolektivní vlastnictví a podnikání vůbec zabývám, protože mě se to už netýká. Práci mám a za pár let půjdu, doufám, do důchodu. Ale velmi mě zajímají mezilidské vztahy, které jsou u toho, myslím, důležité.
A ještě možná něco navíc.

Václav Pospíšil - Záhoří

Pátek, 3.Ledna 2014, 22:08:50

Nevím, jak přesně nazvat skupinu lidí, kteří se o něco snaží, dají se dohromady, … Jistě se nakonec nějak vyprofilují, nějak nazvou. Nedělá mi problém i název třída. Snad je v něm obsaženo už množství, které může zapůsobit a učinit změny.
Můj problém je, že jsem už pár (7) let v důchodu, mám stále i práci, i společenství. Nebyl jsem a nejsem však tak aktivní, nebo odvážný, abych dokázal „jít do toho“ jako třeba Přemysl Pittr, nebo jiní podobní. V tom vidím problém toho „jak začít“.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Kubánská krize Sobota, 4.Ledna 2014, 00:26:52

Kde a jak došlo k zásadnímu obratu? Že ta "kubánská krize" svého času neskončila celoplanetární jadernou katastrofou?

Především je nutno říci: vojenské kruhy o b o u táborů byly pro silové řešení. Do všech - extrémních - důsledků, tedy včetně použití jaderných zbraní. A je nutno konstatovat, že to byl jak prezident Kennedy, tak ale i sovětský vůdce Chruščov, kterým patří historická zásluha za to, že se oba dokázali postavit čelem svému vlastnímu vojenskému táboru, a zkrotit válečnické choutky svých generálů.

Konkrétní body obratu od vojenské konfrontace k mírovému řešení pak byly následující:
Na sovětské straně to bylo rozhodnutí Nikity Chruščova, aby sovětské válečné lodě plující ke Kubě n e p r o r á ž e l y mocí americkou námořní blokádu ostrova. Kdyby Chruščov tento příkaz nevydal, došlo by nezbytně k vojenské konfrontaci - a jak už jsem vylíčil minule, prakticky nevyhnutelně s použitím jaderných zbraní.

Na americké straně byl oním bodem obratu zřejmě onen moment, kdy se Kennedy rozčiloval před svým krizovým štábem nad tím, že Rusové měli tu troufalost tak blízko hranic Spojených států rozmístit své rakety s jadernými hlavicemi: "To je přece úplně stejné, jako kdyby my bychom v Turecku rozmístili naše atomové rakety namířené na Sovětský svaz!"
Načež mu jeho vlastní poradci sdělili, že právě přesně tak tomu už dávno je: že Američané své atomové rakety namířené na území Sovětského svazu v Turecku už dávno mají.

Tento poznatek pak Kennedymu otevřel možnost, jak vyslat do Moskvy signál, že USA jsou ochotny k diplomatickému "handlu", kde žádná z obou stran neztratí svou tvář: USA stáhnou své rakety z Turecka, a Sovětský svaz stáhne své rakety z Kuby. A přesně tak se také následně stalo.

Opravdu nevím, jakou rozhodující roli by v této diplomatické hře atomových supervelmocí mohl hrát tehdejší papež. Tím spíše (respektive tím méně), že pro Sovětský svaz jakožto radikálně ateistický stát papež nemohl být rovnocenným partnerem.
Nanejvýš by bylo možné, že onen signál který Kennedy vyslal do Moskvy opravdu šel přes diplomatické kanály papežského stolce, jakožto relativně neutrální instance, v dané situaci chtě nechtě přijatelné i pro SSSR. Ale i v tomto případě by se jednalo opravdu jenom o roli onoho zmíněného "diplomatického kanálu", nic více.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pane Karene, Sobota, 4.Ledna 2014, 09:58:31

Jsem rád, že nacházíme shodu. Doplním ji pouze jedním vysvětlením. Substance nejsou leibnizovské monady, izolované neproniknutelné atomy skutečnosti. Naopak, jsou otevřené, komunikují s okolím a vyvíjejí se v kontaktu s ním ve vzájemném ovlivňování. Konkrétněji: lidé jsou vychováváni v rodině a společnosti, učí se jazyk a pojmy (nástroje myšlení), pravidla chování a zároveň tuto kulturu sami spoluvytváří.
Vaše srovnání s vláčkem je zajímavé, přemýšlím, jak tuhé jsou koleje, ale přijímám, že jsou. Spíše jen vyježděné.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pane Plevo, Sobota, 4.Ledna 2014, 10:03:53

Situace by se snad stala přehlednější, pokud bychom si vždy ujasnili o kom a čem debatujeme. Vaše původní otázka se týkala morálního chování byznysmena (asi opravdu s oběma y). Souhlasil jsem, že není jednoduchá. A není ani ojedinělá. Na obchodních školách se učí předmět "business ethics" a dlouze debatují o různých situacích a různých možných přístupech k nim. Jeden z nich je Machiavelliho - rozhodující je dosažení dobrého cíle. Jiný může být křesťanský. Někdy se nemusí lišit v návrhu řešení.

Pokročme blíže k SYSTÉMU: Byznysmen může též začít uvažovat o své odpovědnosti za věci veřejné, za "poměry", případně "systém" a přibrat do úvah politické teorie a ideologie. Přidat se k revoluční straně (je nějaká?), jít do revoluce (sehnat spolupracovníky a organizovat ji?), nebo se připojit k "Occupy"? A co dál? Myslím, že i v této otázce bychom, Vy a já, doporučovali odlišná řešení. Já jsem psal o britském reformním úsilí, Vám předem připadá neúčinné. Myslím, že za tím je SYSTÉMOVÝ argument a snad i český poměr k zákonům. Je to obecnější otázka - jak měnit a změnit SYSTÉM - a o ní se zde již také diskutovalo až dost. Mě však stále není jasné, co konkrétně doporučujete. Jistě jste četl, co napsala paní Hájková v pátek, 3.ledna 2014, 16:01:19 a půl hodiny poté. Podle mne píše realisticky a otevřeně. Vaše konkrétní řešení?

Křesťanská sociální nauka? Patrně jste si vědom, že křesťané, včetně katolické církve, nejsou monolit, ani totalitní. Mezi nimi jsou mnohé a různé názorové proudy. Ochota, do jaké míry brát sociální učení vážně a jak radikálně, je jedním z rozdělujících bodů. Já jsem Vám podával své stanovisko. Další věc je přijetí sociálního učení mezi různými proudy ve společnosti. Já to chápu tak, že je jedním (ne zcela jednorodým) proudem, který společnost ideově ovlivňuje a, v důsledku toho, ovlivňuje i materiální politiku (viz výše). Lituji, ale musíme se smířit s tím, že žijeme v pluralitním světě. Nejsme pány světa, nemůžeme diktovat. Musíme se učit svět politicky účinně ovlivňovat. Umění občanské politiky jsme se za komunismu naučit nemohli. To znamená i se organizovat a angažovat. A to také znamená být třeba ochoten penězi podpořit nezávislé občanské iniciativy a nezkorumpované strany, teď mám na mysli Zelené a Piráty. A tlačit na to, aby strany se dohodly na levné politice a uzákonily potřebná omezení výdajů na kampaně a přispěvků od byznysu.
Jsme zpět v otázkách předchozího odstavce. Významnou pomoc nám (paradoxně) poskytují krize. Jsou příležitostí k zamyšlení: co jsme to zvorali? Postoj "zvorali to ti ostatní" příležitost promarní. Jsou příležitostí k METANOIA (viz výše i v jných diskusích) a začít znovu (trochu, úplně, více) jinak.

Děkuji za adresu na video z Bundestagu. Pustil jsem si ho, ale má znalost němčiny na něj nestačila. Škoda, výměna názorů vypadala zajímavě.

Ještě ke kancléřce Merkelové. Opět lituji, ale papež nesmí a nebude dělat z osoby politika ani symbolický příklad. Ani špatný, ani dobrý. Kromě toho, Vaše interpretace událostí není nesporná. Já vidím vinu a chyby (říká se, že v politice jsou horší než vina - to je opět Machiavelli) již dříve, při konstrukci Eura, při přehlížení a tolerování řeckého falšování údajů o hospodářském zdraví země a v toleranci řecké korupce a rozkrádání státních financí na dluh. Významný příklad pro nás: řecký demos-lid po mnoho let toleroval nezodpovědné jednání svých mocenských elit. Platí to teď draze.
Evropští politici neviděli přicházející krizi (další chyba) a mysleli si, že "bohatá" Evropa to všechno utáhne. Když ke krizi došlo a evropský Jih se hroutil, politici musili a musí bruslit mezi bídou Jihu a hrozící vzpourou vlastních voličů. Asi jste také četl ty různé vtipy o 'la dolce vita' Jižanů - na internetu jich kolovalo dost.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Ještě jednou Merkelová Sobota, 4.Ledna 2014, 20:41:56

Pane Rychetníku, jsem sice už opravdu dosti hodně vzdálen letům, kdy by se mě měla osobně dotýkat otázka učňovského vzdělávání; nicméně myslím, že do pocitů existenční nejistoty člověka v kapitalismu se dokážu přesto docela dobře vcítit. Mám celkem dobrý dar představivosti.
Ovšem, ta relativně velmi nízká nezaměstnanost mládeže v Německu opravdu není zásluhou kancléřky Merkelové; to je důsledkem specifického německého ("duálního") systému učňovského vzdělávání, díky kterému jsou jeho absolventi daleko více spojeni s reálnou praxí, než jak je tomu jinde obvyklé. V poslední době některé státy tento německý úspěšný model začínají kopírovat, jmenovitě Španělsko.
Ostatně, současný německý "druhý hospodářský zázrak" je do značné míry zásluhou dřívějšího německého sociálnědemokratického kancléře, s jeho programem "Agenda 2010", kdy podstatně liberalizoval německé pracovní právo. (Čímž si to ovšem velmi rozházel se svými sociálnědemokratickými soudruhy, což v důsledku vedlo ke konci jeho politické kariéry. Nyní se věnuje byznysu, především s Putinovským Ruskem.)
Tím nechci diskvalifikovat manažerské kvality Merkelové, alespoň podle mého - dozajista pouze laického - názoru poslední finanční krizi zvládla bezpochyby dobře.
Ale o co se především jedná, to je zásadní rozpor v našem hodnocení Merkelové jakožto reprezentantky určitých společenských a duchovních hodnot. Vy uvádíte, že "Vede Německo v dobách celoevropského duchovního vyprázdnění" - čímž zřejmě chcete dovodit, že ona na tomto stavu duchovního vyprázdnění nenese žádný podíl. Podle mého cítění přesně naopak, Merkelová je ztělesněním právě této duchovní prázdnoty současné Evropy.
Vy píšete, že jste ji viděl jako "živou, inteligentní dámu". Nechci nikterak stavět v potaz její IQ, v čistě technickém smyslu. Ale kdykoli ji vidím na televizní obrazovce, krčím prostě rameny. Ne že by mě něčím vysloveně odpuzovala; ale opravdu nevím, o čem bych s někým takovým mohl diskutovat na jakékoli téma, které je předmětem mého zájmu.
Merkelová je prostě technokratka kapitalismu; technokratka úspěšná a schopná, ale nic víc.

Co se toho vztahu kapitalismu a morálky týče, pak v podstatě všechno za mě vyjádřil už pan Pleva, ve svém příspěvku z pátku 3.Ledna 2014, 12:18:43. Až na poslední odstavec souhlasím v podstatě bezezbytku s jeho vývody a argumenty.

Z mé strany bych jenom ještě zdůraznil onu vnitřní rozpornost mezi aktérem (kapitalistické) ekonomiky jako konkrétní osobou (která může nakrásně mít své ušlechtilé morální zásady) - a mezi tímtéž aktérem, ovšem nyní v pozici slepého vykonavatele zájmů kapitálu. Já vím, tato formulace působí velice frázovitě; jenže Vás mohu ujistit, že jsem toto působení měl možnost zažít na vlastní oči. Kdy se z osobně velice příjemného, slušného, morálně bezzávadného člověka stane bezcitný manipulátor lidí ve svém mocenském okruhu, jakmile dojde na "krájení chleba". Tam kde člověk bojuje o své vlastní přežití, tam se jakékoli morální zásady velice rychle mění v pouhý dým. Na místo nějakých "křesťanských hodnot" v okamžiku nastupuje holá ekonomická kalkulace.
Aristoteles za základní tmel společnosti, "dobrého státu" považoval přátelství mezi lidmi, mezi příslušníky dané společnosti. Kapitalismus ale ničí jakékoli pravé přátelství mezi lidmi, neboť je neustále staví do situací, kdy zisk jednoho je automaticky ztrátou toho druhého. To je prostě objektivní fakt, holá ekonomická realita kapitalismu, kterou nelze zrušit ani těmi nejhoroucnějšími apely na morálku a mravnost.

Jestliže bychom přece jenom chtěli nějak dosáhnout onoho aristotelského "přátelství" jako základny státu, respektive vůbec nadvlády nějakých vyšších hodnot, pak na půdě kapitalismu to skutečně asi nepůjde.

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

Sobota, 4.Ledna 2014, 22:47:23

Když se účastním nějaké transakce, na které vydělám já i můj obchodní partner, což se v reálu často stává, to je potom co? Socialismus?

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pane Poláčku Neděle, 5.Ledna 2014, 10:35:45

Ad text z pátku, 3.ledna 2014, 14:03:15
Jsem rád, že nalézáme názorovou blízkost v otázce svobodného řádu. Říkám to tím raději, že oceňuji myšlenkovou bohatost Vašich textů. Ano, skutečně jsem měl asi dříve explicitně vyjasnit o jakém řádu jsem psal. Doufal jsem, že je to jasné z kontextu, který byl správa věcí veřejných. I tak mé příspěvky jsou dost dlouhé. Pro podrobnější diskusi Vás odkážu na první tři kapitoly (zhruba 50 stránek) své knížky "Svobodný řád". Vyjasňují (jak doufám) co řád a svoboda znamenají v uvedeném kontextu a jaký je vztah k obecnějšímu filosofickému pojetí.
Problém, o který mi jde, je antropologický. Je to "dilema společnosti": "společnost, my všichni, abychom mohli spolupracovat a žít, potřebujeme řád. Ale svět kolem nás je dynamický, stále se mění. Ale především každý z nás chce a potřebuje svobodu a každý z nás, více či méně, tento řád narušujeme, ač chceme a potřebujeme, aby jej ostatní dodržovali". "Svoboda v řádu" je heslovitá zkratka řešení. V souladu s mým chápáním demokracie je předkládám jako civilizační kulturní výdobytek a podporuji je také empirickými argumenty.

Dále píšete: Duše "projektovaná vposledku někam do nadzemských, transcendentálních výšin"? Nikoliv.
"Opravdu oduševnělý člověk" tady a dnes? Ano.
Bohaté tvůrčí osobnosti, které rozumí chaosu i řádu vesmíru a dovedou se s obojím vyrovnat a taoisticky životem plout, případně napsat báseň? Ano, a které navíc ještě přispívají životu společenství a ze společné kultury se obohacují a rozmnožují ji.

Problém je v té první otázce. Před časem v jiné diskusi jste mne pochválil za větu "křesťanství hmotný svět posvěcuje". Vraťme se k ní, co vlastně znamená. Klíčem je osoba Ježíše a křesťanské dogma: "Ježíš je pravý Bůh a pravý člověk". Snažil jsem se to (v jiné diskusi) přiblížit a označil jsem to za "křesťanský koan", na první pohled protismyslnou větu, jejímž smyslem je pobídka, abychom si přestavěli pojmovou soustavu. Abychom nově porozuměli pojmům "Bůh" a "člověk".
Je to skutečně obtížný koan a porozumět mu trvalo apoštolům celé ty tři roky strávené s Ježíšem, museli prožít obrovské zklamání z jeho potupné smrti, nepředstavitelnou radost ze zvěsti "vstal z mrtvých, jak se nám vlastně snažil říci před svou smrtí", nová setkání s povstalým Ježíšem v jakémsi zvláštním duchovním stavu, své občasné nadpřirozené schopnosti a konečně konverzi Šavla v Pavla. Tato serie životních zkušeností, otřesů a odvobození udělala z prostých rybářů neohrožené hlasatele "dobré zvěsti" a zakladatele víry, která inspirovala naši civilizaci po mnoho staletí. Vy, pane Poláčku, jste před časem velice vnímavě popsal duševní stav apoštolů po Ježíšově smrti a označil jste Marii z Magdaly za zachránkyni křesťanství. Snad, ale je toho víc a toto víc je třeba, abychom porozuměli historickému zázraku - vzniku a rozšíření křesťanství. Podotýkám, že i jiné velké civilizace mají v základě hluboký duchovní impulz. Křesťanská evropská civilizace navíc měla potenciál vstřebávat a integrovat i jiné impulzy, měla a má otevřenost a dynamiku. Došli jsme nejdál a také až do soudobé krize. Za několk posledních století jsme ztratili tu prvotní spiritualitu a dnes nevíme co jsme a kam jdeme.

Dovolte mi jednu osobní zkušenost. Já jsem ten koan pochopil až v Indii, při dvou několikatýdenních pobytech v ašramu avatára Sai Baby - klášterního komplexu bohočlověka Sai Baby. Termín "bohočlověk" jsem vědomě napsal s malým "b", neboť v hinduismu "bůh" znamená zhruba "duch" v našem pojetí. Sai Baba říkal "já jsem bůh i ty jsi bůh, rozdíl je v tom, že já jsem si toho vědom". Důležitá byla indická duchovní atmosféra, která je proniknutá spiritualitou. Naše novodobé evropské pozitivistické myšlení ji nemá a nechápe, případně chápe jako pověrčivost (která v něm ale také je).

Důležité je, že přirozenost člověka je slučitelná s božstvím a je vůči transcendentnu otevřená. Dlouhé diskuse o Bohu a náboženství na těchto stránkách naznačují naši vnitřní potřebu dotyku transcendentna. Snad proto, že ten dotek nás povznáší - psal jste o "oduševnělém člověku" jako ideálu. Já neprojektuji duši do nadzemských, transcendentálních výšin. Je tady, ve mně, i ve Vás, "rozdíl je v tom, že já jsem si toho vědom". Zároveň jsem ale Evropan křesťan a ve své pojmové výbavě mám pojem Boha, ve smyslu stvořitele a udržovatele vesmíru. Ten vytvořili/odhalili již staří Izraelité a dával jim kulturní sílu, s níž si uchovali identitu ve vysoce exponovaném geopolitickém prostoru. Křesťanství si jej podrželo. Patří k němu také vědomí, že pro nás nyní a zde Bůh zůstává neproniknutelným tajemstvím. Ono křesťanské "posvěcování světa" je v tom, že hlásá tuto blízkost a zároveň tajemnost transcendentna a Boha a pomáhá nám tuto blízkost prožívat a z naší strany upevňovat.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Kapitalismus vzájemně výhodný? Neděle, 5.Ledna 2014, 13:09:50

Pane Lobpreisi, Vaše námitka má samozřejmě své určité oprávnění. V rámci zde probíhajících polemických diskusí není ovšem vždycky možné danou záležitost analyzovat ze všech možných stran - konkrétní příspěvek se soustředí vždycky na jeden konkrétní aspekt. Čili, jestliže se nacházím v polemice proti adoraci kapitalistického ekonomicko-společenského systému, pak samozřejmě vyzdvihuji především jeho negativní stránky.

Že kapitalismus má i své aspekty progresivní, je nesporné; například vůči řádu otrokářskému i kapitalismus představuje nesporný civilizatorní pokrok. To ostatně viděl už sám Marx - ten vysoce oceňoval onu vyloženou erupci produkčních sil lidstva, ke kterým došlo právě za kapitalismu.

Kapitalismus tedy naprosto není j e n o m špatný. Kromě už zmíněné výrobní produktivity má i některé další pozitivní aspekty - například s sebou přináší moment osobní autonomie lidského individua (která bývá ovšem zcela neodůvodněně prohlašována za pravou lidskou svobodu).

Ale teď konkrétně, k tomu jestli kapitalismus je založen na vzájemné výhodnosti zúčastněných aktérů.
Do jisté míry dozajista; jinak by kapitalistická ekonomika vůbec nemohla fungovat. V běžném obchodním styku - každá z obou stran z toho chce (a pravidelně také má) svůj prospěch, svůj zisk.

Základní, klasickou marxistickou výhradou oproti kapitalismu je to, že onen rozhodující "obchodní" vztah mezi dělníkem (námezdně pracujícím zaměstnancem) a mezi kapitalistou právě n e n í vztah rovnoprávný, kde by obě strany takřečeno dostávaly, "co jejich jest". Nýbrž, podle klasického marxistického modelu je to právě a jenom onen námezdně pracující, který svou vlastní prací vytváří nové hodnoty - ale za tuto svou práci nedostane uhrazenu plnou protihodnotu, nýbrž jenom její část. Ten rozdíl si přivlastňuje kapitalista - ne na základě toho že on by tu novou (přidanou) hodnotu sám svou vlastní prací vytvořil, nýbrž čistě na základě svého dominantního, či snad vysloveně mocenského postavení. Nejedná se tedy naprosto o vztah rovnoprávný, nýbrž o vztah nevyvážený, kde třída vlastníků si trvale přivlastňuje výsledky práce třídy pracujících.

Já tu tuhle záležitost teď nechci rozebírat do všech podrobností (podle mého přesvědčení je tento klasický marxistický model příliš zjednodušený a jednostranný, naléhavě potřebuje zásadní revizi, rozšíření).

V každém případě ale platí: za kapitalismu zůstává zachován zásadní protiklad mezi světem práce a mezi světem vlastnictví; sféra vlastnictví stále ještě dominuje a ovládá svět práce.

A za druhé, stále (a v kapitalismu ještě daleko více nežli v předchozích ekonomicko-společenských formacích) platí, že svět lidí je ovládán odcizeným světem věcí - světem peněz, světem zisku, světem kapitálu.
A především o tomto aspektu tady v poslední době byla řeč: i tam kde by konkrétní aktér (dejme tomu kapitalista, ale i třeba jeho manažer) třeba sám chtěl jednat lidsky, tam mu do jeho záměrů a dobrých úmyslů a předsevzetí vstoupí odlidštěný svět ekonomické kalkulace a přikáže mu: Nikoli, nemůžeš jednat lidsky, protože to by nám snížilo náš zisk. Jednej zásadně jenom a pouze tak, aby to sloužilo maximalizaci našeho zisku!

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Kapitalismus a spiritualita Neděle, 5.Ledna 2014, 14:00:29

No dobře, pane Rychetníku; zdá se tedy definitivně, že my jsme si do značné míry zajedno, co se týká o b e c n ý c h otázek společnosti, člověka, humanity, ale třeba i spirituality.
K zásadním diferencím však dochází tehdy, jakmile se jedná o to, jak hodnotit konkrétní, vezdejší svět, jeho charakter a charakter jeho aktérů.
Jak jste už sám konstatoval, každý z nás žije v nějakém jiném světě. To je prostě čirý, dejme tomu antropopsychologický fakt - lidé přicházejí na svět s rozdílnou, diferencovanou osobnostně-psychologickou výbavou, v důsledku toho každý vnímá svět jiným způsobem. Anebo, jak to ve filozofickém podobenství svého času vyjádřil Leibniz, každý z nás přece jenom je určitou "monádou", která každá svět zákonitě a nevyhnutelně vnímá právě jenom pod svým zcela specifickým úhlem pohledu. - Přičemž ten "úhel pohledu" je nutno v daném případě nutno brát doslova, Leibniz vedle toho že byl filozof byl také matematik, geometr; a ten příměr s tím úhlem pohledu tedy skutečně znamená, že ze zcela principiálních důvodů nemohou existovat dva zcela identické pohledy na svět. Dvě různé monády se nemohou nacházet zároveň v jednom jediném bodu.

Tolik tedy Leibniz. Na straně druhé, myslitel bezpochyby o nic méně významný, Georg Wilhelm Friedrich Hegel, se právě pro tento obraz Leibnizovi posmíval, že ty jeho "monády" (a tedy: člověk sám) jsou uzavřeny samy do sebe, že jsou "bez oken a bez dveří", bez jakéhokoli vnitřního vývoje.

A nelze nevidět, že i Hegel měl nemalou část pravdy. Jestliže je tedy na straně jedné zcela přirozené a zákonité, že různí lidé mají rozličné pohledy na tento svět, pak stejně tak platí, že člověk, pokud chce být skutečným člověkem, tedy univerzálním tvorem, by neměl natrvalo zůstat uzavřen jenom v tom svém vnitřním světě, jenom v té své jedné jediné perspektivě, nýbrž měl by se snažit právě o to překročit tu svou vlastní dimenzi, a přisvojit si i perspektivy, úhly pohledu jiné, a dokonce i přímo opačné. Je to těžké, někdy to vysloveně bolí; ale stojí to opravdu za to.

Tolik tedy obecně úvodem. Teď k těm Vašim posledním vývodům o transcendentnu. Bezpochyby zajímavé výklady; ale poněkud jste tím utekl od problematiky kapitalismu. A tedy od otázky, do jaké míry je (či být může) nějaká pravá spiritualita, a tedy pravé duševno existentní v rámci struktur a mechanismů právě tohoto konkrétního ekonomicko-společenského uspořádání.

Ale dobře, pohovořme si napřed o té spiritualitě jako takové. Čirou shodou okolností, před několika dny jsem viděl dokument v České televizi o světě hinduistických "moudrých mužů" - tedy právě o tom světě, který jste zmínil. A ten základní vztah mezi lidskou a božskou sférou tam byl skutečně podán tím samým způsobem, který jste vylíčil i Vy. "Já jsem bůh i ty jsi bůh, rozdíl je v tom, že já jsem si toho vědom."
A do tohoto spirituálně-humanistického rámce pak byly zasazeny naléhavé apely na to, abychom se chovali řádně, abychom konali dobro, abychom se nenechali spoutat přízemně materiálními potřebami, nýbrž abychom do svého nitra nechali proniknout vyšším, spirituálním hodnotám. To všechno bylo dozajista naprosto přesvědčivé, duchovně ryzí a čisté, navíc prokládané fascinujícími, tajuplnými spirituálními zpěvy. Člověk skutečně hned pocítí touhu, nechat za sebou celý ten náš přízemní, materiální svět technické civilizace, a plně se rozplynout v onom éterickém světě nadzemských spirituálních pravd.

Jenže... Jenže, nedá se nic dělat, ale časem se přece jenom začaly vkrádat určité pochybnosti. To všechno je krásné a hezké - totiž pokud člověk sám žije někde vysoko v Himalájích, víceméně zcela odloučen od veškerého okolního světa. Ale, co si s takovouto ryzí spiritualitou počít, jakmile je člověk opět pohlcen ruchem a hřmotem naší technické civilizace? Když je člověk opět polapen mechanickým koloběhem vydělávání peněz a jejich opětným vydáváním, aby mohl nějak reálně vyžít ve svém civilizačně-kulturním prostředí? Jak si uchovat nějakou čistou spiritualitu ve světě, který mi dennodenně dává najevo, že jenom a jedině nepřetržitý materiální konzum je to, co má v životě opravdový smysl? Jak se mám upsat nějakému nekonečnému, transcendentálnímu dobru ve světě, který mi dává každodenně pocítit, že já ho - právě jako oduševnělá, myslící a spirituální osobnost - vůbec nezajímám, že jediné co ho na mě opravdu zajímá je to, jestli mu přinesu nějaké peníze, nějaký zisk? Případně, pokud se zrovna konají nějaké volby, jestli někomu dám svůj volební hlas? - Který pro dotyčný subjekt ovšem opět znamená především zisk, peníze, moc?...
Co tedy s nějakou takovou "ryzí spiritualitou" počít ve světě, který veškeré své "spirituálno" nachází jenom v Bohovi Zlatém teleti?

Snad už tušíte, pane Rychetníku, kam tímto vyprávěním mířím: ne že bych neměl žádný smysl pro spirituálno, ale já prostě skutečně nevěřím, že současný, zcela reálný svět vezdejší (říkejme mu třeba: kapitalismus) má takový charakter, že by v něm ono pravé, ryzí spirituálno, ono pravé a hluboké duševno bylo možno žít, bylo možno pěstovat. Onen apel toho hinduistického mudrce (a stejně tak třeba i Ježíše Krista), osvobodit se od přízemních, ryze materiálních potřeb a závislostí, se nakonec nachází v absolutním rozporu s nejzákladnějším "vyznáním víry" kapitalismu: buď materialistický, upiš svou duši plně světu věcí, konzumuj a množ své materiální bohatství, bez přestání a až na věky věků!

Takže, tolik pro tuhle chvíli ke vztahu spirituálna a kapitalismu. Chtěl jsem ještě něco připsat k tomu Vašemu pojetí spirituality samotné (i tady je několik nemálo problematických bodů); ale k tomu až snad zase někdy příště.

P.S. Pane Rychetníku, tu Vaši knihu o "Svobodném řádu" si asi opravdu budu muset časem přečíst; ale bude to nějaký čas trvat, opatřit si ji není pro mě čistě technicky zas tak docela jednoduchá záležitost.

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

Pane Poláčku Neděle, 5.Ledna 2014, 18:30:19

Děkuji za odpověď. Nemohu se zbavit pocitu, že bychom se v případné diskusi na některých věcech shodli.
Vpadl svým dotazem, protože kapitalistou jsem teprve nedlouho a mám proto přirozenou snahu zdokonalovat se v porozumění tomu, jak zisk maximalizovat, že.
Blbé je, že jakýkoli (budoucí) zisk nelze realizovat bez rizik. Některá působí člověk, všechna (nebo žádné) pak Bůh, některá zas snad nějaké "systémy".
Třeba systém sociálního zabezpečení by o rizicích mohl psát knihy, nebo aspoň vyprávět, kdyby to uměl :-)
Tak mne právě název článku vedl k myšlence, že bych zde mohl hledat odpověď na otázku, zda je účelnější (a účinnější:-) zaměřit své chabé síly na rizika božská, lidská nebo ta systemická.
A zda stojí kvůli těm prvním dvěma předělávat (případně restartovat) systém.
Napadlo mne, že by to třeba mohlo být zajímavé i pro někoho jiného, anžto některá (ne-li většina) z těchto rizik mohou ovlivnit nejen míru mého zisku, ale mají i vliv na takové (pardon) prkotiny, jako je stavba rozhledny nebo výroba trvanlivé masové konzervy.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Neděle, 5.Ledna 2014, 19:25:44

Kdybyste mě, pane Poláčku, pravdu v tom, že ryzí spirituálno lze žít jen v beztřídní společnosti (nebo prostě v dobré společnosti - nevím totiž jak jste to přesně myslel), pak by muselo ovšem platit, že lidé dosud nikdy žádné spirituálno nežili, což se mi zdá docela málo pravděpodobné.
Já si myslím, že spirituální život je možný vždycky. Je ovšem pravda, že ten, kdo musí každý den těžce a dlouho pracovat, případně se potýká s problémem, jak se uživit, to má asi těžší.
Kromě toho si myslím, že někteří lidé prostě na to spirituálno ani nejsou. Tak jako třeba někteří nemají hudební sluch.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Merkelová, systém a změna Neděle, 5.Ledna 2014, 19:37:3

Pane Poláčku
Ad text ze soboty, 4.Ledna 2014, 20:41:56
Naše debata o Merkelové se točí stále dokola, Vy poukazujete na poloprázdnou sklenici, já na poloplnou. Dovoluji si navrhnout debatu s tímto uzavřít.
V pozadí je ale ten trvalý spor o systém a cesty jak systém měnit. O totéž jsem vedl spor s panem Plevou, odkazujete na něj a já mohu než odkázat na svůj včerejší příspěvek jemu (Sobota, 4.ledna 2014, 10:03:53) a dřívější odpověď Vám (Čtvrtek, 2.ledna 2014, 11:05:1 - třetí odstavec o "hlavní potíži").

Píšete, že na půdě kapitalismu nelze vytvořit dobrou společnost, ale nejste schopni, Vy ani pan Pleva, říci, jak se dostat na jinou než kapitalistickou půdu. Jak uspořádat společnost, hospodářství, politku v dobré společnosti. Ani jaké konkrétní kroky z naší dnešní situace vedou třeba jen směrem k ní.

Ta "hlavní (teoretická) potíž" je v tom, že nejste schopni vnímat instituce (tj. konkrétní soustavy pravidel života). Ve společenském životě jsou "níže", vnímáme je na nižším stupni abstrakce než SYSTÉM, jsou však bližší skutečnému životu lidí a rozhodují o jeho kvalitě. Na půdě kapitalismu stojí jak to, co Gerhard Schroeder označoval jako "sociálně tržní hospodářství", tak i to, co stavěl do protikladu a nazýval "nekontrolované tržní síly". Tyto dva protikladné SUBsystémy se liší konkrétními institucemi - jak fungují banky a kapitálový trh, jaké jsou pracovní zákony, jaká mají zaměstnanci práva. Ten první charakterizuje německý konsensuální systém od konce váky dodnes. Je to opět abstraktní pojem, ale vytvořený na nižším stupni abstrakce než SYSTÉM. Ten druhý je ideálem neokonzervativců , "trh bez přívlastků", který nikdy nikde v realitě neexistoval. Blížil se mu však kapitálový trh v USA v poslední dvou dekádách před krizí, umožnil bankám, aby korumpovaly vládu ve Washingtonu a přivedly Ameriku a západní svět do krize.
Píšete, že Schroeder podstatně liberalizoval německé pracovní právo. Ano, to byla instituční změna na půdě kapitalismu s nemalými důsledky pro život zaměstnanců i pro funfováni ekonomiky jako celku. To Vy ale již nejste schopen vnímat. Promiňte, ale připadá mi to jako bezvýchodný kruh a pochybuji, že Vám to umožňuje zformulovat zdůvodněné požadavky na politickou reprezentaci. Tím jí dáváte volnou ruku a pro korupční kartely jste neškodný. Není to jen Váš způsob myšlení, je to chronická nemoc určité části levice, která oslabuje občanské úsilí o nápravu věcí veřejných.

Jen krátce k "Kapitalismus a spiritualita", Neděle, 5.Ledna 2014, 14:00:29
V hodnocení hinduismu a asi i buddhismu se shodujeme a z podobných důvodů. Já jsem křesťan a ne hinduista, nevím, jak můj text Vás mohl zmást. (Ten ašram, v němž jsem pobýval, byl otevřený všem návštěvníkům bez ohledu na víru)
Křesťanství tradičně pečovalo i o pozemský svět, někdy církev byla jedinou organizací, která to mohla dělat. Můj osobní zájem je sociální učení církve, proto jsem se vmíchal do debaty zde probíhající. Odkazuji na dřívější texty adresované panu Plevovi:
Úterý, 31.Prosince 2013, 23:30:39 (stáhněte si z internetu to "Pozvání na cestu", jehož adresu tam dávám. Mohlo by Vás zajímat.)
Středa, 1.Ledna 2014, 23:02:55

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Ještě drobnost pane Poláčku Neděle, 5.Ledna 2014, 19:54:7

Zajímavá drobnost k Vašemu výkladu: jsme monády?
Psal jsem o tom "pro pana Karena" v pátek, 3.Ledna 2014, 10:42:24 a v sobotu, 4.Ledna 2014, 09:58:31
Považoval bych aristotelskou substanci za dobrý model člověka. Nejen že máme okna a dveře, ale vyrůstáme a žijeme ve vzájemném objetí, duchovním i fyzickém.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Spiritualita a kapitalismus II Neděle, 5.Ledna 2014, 20:43:33

Nikoliv, paní Hájková, toto je jeden z řídkých případů, kdy si tak docela nerozumíme. Naštěstí ovšem jenom v čistě technickém smyslu.

Svými vývody jsem skutečně nechtěl nastolit tvrzení, že "ryzí spiritualitu" lze žít jenom v nějaké beztřídní či obdobné společnosti (máte plně pravdu v tom, že je velice obtížné takovouto společnost vůbec jenom pojmenovat) - nýbrž mně šlo o to poukázat na tu neustálou dichotomii mezi spirituální sférou na straně jedné, a mezi reálným světem vezdejším na straně druhé. A na to, že pokud je za daných - společensko-ekonomických - podmínek nadproporcionálně akcentován význam spirituality, že se může jednat také jenom o určitý druh uhýbání právě před touto realitou.

Neboť, tohleto r o z š t ě p e n í našeho bytí na dvě poloviny, na život reálný, žitý, vezdejší, a na život nadreálný, duchovní, mimosvětský - tak na tomto rozštěpení se zdá být něco velmi nezdravého.
Jak už jsem poukázal, v jedné homogenní jednotě lze tyto obě sféry prožívat někde v odlehlých a odloučených výšinách himálajských velehor, ale sotva v našem reálném současném, moderním světě.

Ona tato víceméně bezrozporná jednota vezdejšího a spirituálního byla ještě bez dalšího možná i v (křesťanském) středověku; ale opravdu se nezdá být možná už dneska.

Pokud bych se vůbec mohl odvážit nějakým pozitivním - a hodnotově neutrálním - způsobem definovat spiritualitu, pak snad jako přesah našeho vezdejšího žití do sféry zakoušeného jinobytí.

Na tomto pojetí spirituality je krajně důležitý právě onen moment, že se jedná o přesah našeho v e z d e j š í h o bytí. Nejedná se tedy o nějaké dvě zcela rozdílné, navzájem odtržené sféry, nýbrž ta spirituální sféra je nakonec jakýmsi zrcadlovým odrazem našeho reálného, vezdejšího bytí. Ale ne nějakým pouze pasivním odrazem či obrazem - zároveň může být i jeho korektivem, může být (relativně autonomním) zdrojem nadčasových hodnot.

Takže, jestliže chceme opět obnovit přirozenou jednotu našeho vezdejšího žití a (ryzí) spirituality, pak na jedné straně musíme najít, vytvořit takovou formu spirituality, která by byla v souladu s naší reálnou vezdejší existencí; ale stejně tak na straně druhé musíme reálné rámcové podmínky naší světské existence změnit tak, aby byly v souladu s oněmi nadčasovými hodnotami uchovávanými v oné spirituální sféře.

Jinak bychom se - pokud tohoto nedosáhneme - natrvalo nacházeli v tom rozpolceném stavu, který by Karel Marx charakterizoval nejspíš takovým způsobem, že "ve spirituální sféře žijeme svůj život neskutečný, zatímco ve své reálné existenci prožíváme svůj život bezduchý".

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Instituce a systém Neděle, 5.Ledna 2014, 21:11:22

Dozajista, pane Rychetníku, nemá smysl prodlužovat to téma Merkelová donekonečna; já jsem jenom cítil potřebu korigovat některé Vaše údaje o charakteru německého ekonomického systému.
Jinak, ten Váš příměr s "poloprázdnou a poloplnou sklenicí" samozřejmě přesně vystihuje stav věcí; o tom jsem už psal já sám. Jsou prostě věci, které se nedají zlomit přes koleno. Přesněji řečeno, jsou principiální osobní náhledy, které nelze podstatně změnit žádnými logickými argumenty. V některých případech může nějakou změnu přivodit intenzivní osobní zážitek. Například, když přesvědčený zastánce kapitalistického systému je náhle propuštěn na ulici, a zakouší zcela reálně a osobně situaci nezaměstnaného. Pak v dotyčném možná přece jenom začne hlodat červíček pochybností, není-li na tom napohled tak dokonale fungujícím kapitalismu přece jenom něco lidsky poněkud shnilého.

Co se Vaší výtky týká, že "ani já ani pan Pleva" nejsme schopni říci, jak se dostat na jinou nežli kapitalistickou půdu - to je výtka asi z té kategorie, jako moderní fyziku odsoudit s tím, že není stále ještě schopna říci, jakým způsobem provést jadernou fúzi. Jsou prostě věci, které je třeba hledat, promýšlet a vymýšlet dosti dlouho. A čím jsou tyto věci složitější, komplexnější, náročnější, tím delší doby je zapotřebí.

- Mimochodem, zrovna před několika dny jsem alespoň z mé strany podnikl jistý pokus nastínit zásadní body toho, kterým směrem by se mělo pohybovat úsilí o nalezení právě takové postkapitalistické společnosti. Několik účastníků dané diskuse následně mínilo, že by stálo za to tento "program" uveřejnit jako samostatný text; ale pro tuto chvíli to nevypadá, že by DR byl ochoten tento text otisknout. Alespoň jsem po jeho zaslání doposud neobdržel žádnou odpověď.
Nicméně, ten původní text je možno shlédnout na diskusi pod článkem Aleny Zemančíkové "Vánoční zahrada". Ten můj nástin programu nese myslím název "Čtyři levicové artikuly", a je tam asi čtvrtý seshora.

Teď ale k těm institucím a systému. Dozajista, instituce mohou být lepší a horší. Totiž, ony mohou být v ž d y c k y o něco lepší, nebo o něco horší. Tohle platilo i za dob socialismu, všeobecné fungování státních institucí dejme tomu v osmdesátých letech bylo samozřejmě podstatně přijatelnější a snesitelnější, nežli v pověstných letech otevřené a brutální diktatury let padesátých.
A bezpochyby leckteří z funkcionářů tehdejšího systému se snažili ony "instituce" vylepšit, racionalizovat v dobrém úmyslu, že tím učiní něco dobrého, pozitivního. (V tomto směru jsou například skutečně nemálo zajímavé paměti dlouholetého komunistického předsedy vlády Lubomíra Štrougala.)

Takže, instituce lze vždycky nějakým způsobem opravovat, vylepšovat, či dokonce humanizovat. Nicméně, všechny tyto instituce vždycky působí v rámci nějakého celku - právě takového celku, pro který je obecně používáno označení "systém". A jestliže je systém sám špatný a prohnilý, pak se vždycky klade naléhavá otázka, jestli to "vylepšování institucí" nakonec nevede jenom k prodlužování agónie toho systému, který už dávno patří na smetiště dějin.

Bezpochyby, kapitalismus stále ještě nedospěl do stádia, kdy by už nebyl životaschopný. Jenže, to se může za určitých okolností velmi rychle změnit. Kromě jiného totiž zůstává základní skutečností, že kapitalismus je ve své podstatě umělý systém. To znamená, kapitalismus principiálně není typem ekonomiky jehož zájmem by bylo uspokojovat potřeby obyvatelstva - nýbrž jeho zájmem a jeho jedinou reálnou základnou je - produkce zisku. A teď si představme, že dojde k nějaké globální katastrofě - například v důsledku celoplanetárního klimatického kolapsu. Dosavadní ekonomicko-finanční vazby a struktury se rozpadnou, mechanismy zisku přestanou fungovat. V tom samém okamžiku se rozpadne celý svět kapitalismu jako takového. Jak rychle a dramaticky se tyto "seismické vlny" destrukce kapitalismu mohou šířit, jsme zažili v časech poslední finanční krize - a přitom ta byla ve srovnání s onou zmíněnou globální apokalypsou stále ještě jenom nevinnou hříčkou.

Zkrátka: ano, v tuhle chvíli světový kapitalismus skutečně ještě není u konce své životnosti. Ale jaký je jeho skutečný "poločas rozpadu", o tom nikdo nemůže podat zaručené informace. Bude proto asi už z tohoto důvodu smysluplné, začít se ohlížet po nějakých funkčních alternativách, dokud je k tomu ještě čas.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Panu Poláčkovi Neděle, 5.Ledna 2014, 21:20:5

Nejsem si příliš jistá, zda to chápu. Je to na mě asi příliš vědecké a abstraktní.
Ale jistě máte pravdu v tom, že všichni žijeme nějak nezdravě. Loni mě na tohle téma napadla dokonce taková báseň:

NA SKLONKU BEZČASÍ
Žijeme jak bledé rostliny
ve spodním patře pralesa,
ve stínu městské džungle,
kde vládne zákon
"žer nebo budeš sežrán".
Obklopeni nočními svítilnami
nevšímáme si temna ve svém domě,
neduživě se ploužíme
pod tíhou toho, co se musí.
Život je jinde - k němu pnou se
ratolesti stromu, jenž vyrůstá z hloubky.
Osvobodíš se přeseknutím kořenů?
Možná, že bytí opravdu nespočívá
ve hmotě vrostlé do bezčasí,
pouze se takovým jeví.
K ráznému kroku schází nám síla.
Prahneme po skutečném životě,
vzdálené hvězdě za obzorem času.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Otázka shody Neděle, 5.Ledna 2014, 21:20:55

Jestli bychom se, pane Lobpreisi, na "některých věcech" shodli? To opravdu nelze vyloučit, do jisté míry. V důsledku toho, že já se zásadně pohybuji střední cestou mezi všemi extrémy, jsem povětšině dát zapravdu dílčím pravdám jak té, tak i oné strany. Ale zároveň, plného konsensu nedosáhnu téměř s nikým - právě proto, že ta moje středová pozice vylučuje jednostrannou optiku jakéhokoliv druhu.

Co s týče té "tvorby zisku": zcela otevřeně a upřímně, kdybych já sám byl soukromým podnikatelem, také bych samozřejmě v prvé řadě hleděl na to, jestli - a jakým způsobem - dosáhnu zisk, anebo budu-li ve ztrátě. Bylo by naprostým nesmyslem předhazovat podnikateli, že se snaží být úspěšným.
Jde ale o to, že dejme tomu kdybych sám byl v pozici podnikatele, že bych se asi dostal do nemalé mravní kolize, kdybych se například cítil z ekonomických důvodů nucen propustit nějakou dlouhodobě nemocnou zaměstnankyni (a tím ji definitivně uvrhnout do trvalé chudoby), která je pro mě jakožto podnikatele ovšem finančně zátěžovým faktorem.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Básnířce paní Hájkové Neděle, 5.Ledna 2014, 21:26:44

V jednom internetovém fóru jehož jsem kdysi byl správcem jsem vždycky pociťoval jako velmi vítané osvěžení, když tam někdo z účastníků vstoupil s nějakými verši. Skutečně to vždycky velmi oživilo - musím přiznat, především z mé strany asi nemálo abstraktní - diskuse.

Takže, i tady, paní Hájková, díky za to osvěžení; máte pravdu, ten můj text o tom vztahu spirituality a žité reality byl asi příliš abstraktní, já sám jsem to při psaní cítil, ale bohužel jsem nějak nepřišel na způsob jak to podat názorněji. A teď už mě taky nic nenapadne, musím bohužel končit. ;-)

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pane Poláčku, Pondělí, 6.Ledna 2014, 04:29:17

když jste napsal, že "víceméně bezrozporná jednota vezdejšího a spirituálního byla ještě bez dalšího možná i v (křesťanském) středověku;" neznamená to, že si přejete něco jako jeho návrat? Samozřejmě jen v částečném a přeneseném slova smyslu, popřípadě na nějakém vyšším stupni?

Jiří Karen - Opava

Progresivní kapitalismus? Pondělí, 6.Ledna 2014, 08:17:27

Pan Poláček opakuje Marxovu poněkud západocentrickou tezi, že kapitalismus je "progresivní systém" například vůči otrokářskému řádu. Nebyl bych si tím úplně tak jistý. Tak například bez instituce otroctví by vzestup kapitalismu v Anglii vůbec nebyl možný.

Jak vysvětlit těm milionům otroků či milionům vykořisťovaným dělníkům ve Třetím světě (kteří nám zajišťují materiální komfort), že kapitalismus je vlastně pozitivní etapa vůči předešlým?

Progresivní jistě, ale pro koho?

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

Neví pane Karene Pondělí, 6.Ledna 2014, 11:35:0

Jak to vidí například včely, psi, holubi a jiné živé entity které společně s lidstvem putují v čase.
Ale anžto kapitalismu je momentálně víc než v minulosti, zdá se být progresivní tak nějak pro všechny. Pokud za "progresi" pozorujeme v čase.
Pokud nějak jinak, asi hodně záleží, jak takovou "progresi" měřit.
Mohli bychom se třeba zaměřit na "kvalitu života", "lidská práva", atd., ale klidně uveďte nějaké jiné měřitko...

Jiří Karen - Opava

Proč vlastně hodnotit? Pondělí, 6.Ledna 2014, 12:57:23

Z pohledu Afričana třeba kapitalismus znamenal regresi (před kapitalistickou kolonizací byla Afrika světadílem v mnohém "vyspělejší" než Evropa).

A co se prostě vyhnout známkování? Proč dělit epochy na "lepší" a "horší", popřípadě "zaostalejší" a "vyvinutější"?

Jsou indianské kmeny oproti nám "zaostalé"? Možná v tom, že nepolykají tolik hrstí antidepresiv jako evropští "poslední lidé"...

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Středověká a budoucí spiritualita Pondělí, 6.Ledna 2014, 13:25:39

Paní Hájková, musím přiznat, protentokrát jste mě dokonale vystihla. ;-)

Ano, je to skutečně jak mým cílem, tak ale i mým ryze osobním přáním, aby se nějaká taková přirozená jednota života vezdejšího a spirituální sféry bytí obnovila.

A máte plnou pravdu i v tom, že by se - alespoň podle mých předpokladů - muselo jednat o nějaký nový, vyšší stupeň spirituality. Anebo snad možná přesněji, aby se dosáhlo nějakého nového, vyššího stupně tohoto propojení obou těchto sfér, pak obě tyto strany samy o sobě musejí projít nějakým vývojem, dostat se na nějaký vyšší stupeň své existence.

Právě tohle byl smysl mých - asi ne zcela zdařile formulovaných - textů na toto téma, jde o to aby se spiritualita dokázala vrátit k reálnému životu, ale stejně tak, aby se náš vezdejší, reálný život sám stal nějakým způsobem duchovnějším, "magičtějším". Aby se tedy i v našem vlastním světě vezdejším opět obrátil, zvrátil onen proces, který je znám jako "Entzauberung der Welt", zbavení světa jeho kouzla.

Jak už jsme o tom diskutovali především v souvislosti s těmi Vašimi "Ctnostmi", takovýto návrat respektive renesanci spirituality je možno považovat za předpoklad toho, aby se ve společnosti samotné opět obnovila čistě lidská pravost a slušnost.
Což je zase předpokladem pro to, aby se mohla - v pozitivním smyslu - změnit, metamorfovat společnost jako celek.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Progresivní kapitalismus? Pondělí, 6.Ledna 2014, 13:37:50

Otázka progresivity samozřejmě může být vždycky sporná; vždycky je nutno ujasnit si, který konkrétní aspekt máme právě na mysli.

Když svého času propukla průmyslová revoluce v Anglii, byla to pro velkou masu venkovského, zemědělského obyvatelstva naprostá životní katastrofa: tito malozemci byli hromadně svými feudálními pány vyháněni ze svých (ovšemže zadlužených) pozemků, neboť tito feudálové přecházeli na průmyslové formy (zemědělské respektive chovatelské) velkovýroby, kde tyto maličké parcely byly brzdou ekonomického vývoje.
Tyto masy nedávných malorolníků pak bloudily jako žebráci po cestách Anglie, zoufale hledajíce nějakou obživu.

Takže, pro tyto masy chudáků nástup kapitalismu dozajista nebyl nějakým "progresem", z jejich čistě osobního pohledu. Na straně druhé se nedá popřít, že právě takto začala průmyslově výrobní revoluce, která je základem veškerého našeho - alespoň relativního - současného blahobytu.

A stejně tak je kapitalismus - i to se nedá popřít - zdrojem novodobého pojetí svobody člověka. Totiž alespoň té svobody, která je spojena s autonomií jednotlivce.

A stejně tak ty masy "otroků" ve třetím světě kteří pracují za nicotnou mzdu pro náš blahobyt: za prvé, asi i ty - z našeho hlediska směšné či spíše tragicky nízké - mzdy jsou pro ně relativním pokrokem ve srovnání s bídou jejich dosavadního malorolnického živoření, jinak bych v těch továrnách asi nepracovali. A za druhé, tato průmyslová práce v nich časem přece jenom budí pocit (třídního) uvědomění a pocit (třídní) síly, jak je vidět na právě probíhajících sociálních bojích bangladéšských šiček za vyšší mzdu.

Jiří Karen - Opava

Pár poznámek Pondělí, 6.Ledna 2014, 16:19:27

Pane Poláčku musím s Vámi zase trochu polemizovat :)

1) "takto začala průmyslově výrobní revoluce, která je základem veškerého NAŠEHO - alespoň relativního - současného blahobytu." (jenom podtrhuji zájmeno - o to mi v příspěvku šlo)

2) není autonomní svoboda jedince náhodou ideologická lest kapitalismu?

3) "asi i ty - z našeho hlediska směšné či spíše tragicky nízké - mzdy jsou pro ně relativním pokrokem ve srovnání s bídou jejich dosavadního malorolnického živoření, jinak bych v těch továrnách asi nepracovali."

- tento argument mi připomíná neoliberály tvrdící, "No což, vždyť jim ti kapitalisté hrdinně dali práci! Ano, jsou to otroci, ale alespoň neumírají hladem. Co by bez nás ti podřadní černí hlupáčci dělali? Vždyť oni neumí ani do pěti napočítat. Mají být vděční."

Ten proces přece probíhá absolutně jinak. Kolonialistická likvidace tradiční společnosti, války, nátlak korporací, likvidace tradičních zemědělců konkurencí a masovými represemi. Až pak těm zoufalým bloudícím troskám dobročinně nabídnou "místo u pásu Adidas".

4) Melancholická tesknota - mám pocit pane Poláčku, že jste se nechal vlákat do nebezpečné pasti "harmonické minulosti", ve které je svět práce a nymf spojen v líbezný celek, v němž lidská bytost není redukována na věc, ale vystupuje v celé své poetické komplexnosti. Do stejné pasti upadl u nás třeba Karel Kosík a v podstatě celá fenomenologie, která melancholický vzdychá po jakémsi "ztraceném pravém světě minulosti". Obávám se, že se jedná o svůdnou iluzi. Nebyla žádná harmonická minulost. Jak říká Adorno: "Není se kam vracet."

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pondělí, 6.Ledna 2014, 18:56:23

On to pan Poláček myslel s tou jednotou spirituálního a vezdejšího asi nějak jinak. Nezdá se mi, že by věřil na nějakou idylickou minulost.
Nevím sice, zda by se odkouzlený svět dal znovu nějak zakouzlit (o tom dost pochybuji), ale pokud jde o ty ctnosti, tak těm rozhodně středověk prospěl víc než kapitalismus. Kapitalismus ctnosti postupně odbourává a nejde to v něm prostě jinak.
Potřebujeme něco pevnějšího, stabilnějšího, méně tekutého, než je kapitalismus. Ale kde to vzít?

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Progresivní kapitalismus II Pondělí, 6.Ledna 2014, 19:08:14

Ale jen klidně polemizujte, pane Včelaři - proto jsme přece tady, abychom ve vzájemných diskusích tříbili myšlenky. ;-)
Jaký by to pak mělo smysl, aby si tady každý povídal jenom sám pro sebe...

Já začnu s dovolením bodem 2: "není autonomní svoboda jedince náhodou ideologická lest kapitalismu?"

Ale ano - samozřejmě že je!! Právě proto jsem použil exaktně onu formulaci, že se jedná o "autonomní svobodu jedince", nebo kratčeji o pouhou "autonomii individua", a nenapsal jsem, že by se snad jednalo o opravdovou, substanciální svobodu lidské bytosti. To jsou dva zcela rozdílné pojmy, které se ovšem - bohužel - velice často zaměňují; a je jen málokdo takových, kteří tuto záměnu respektive tento klam dokáží prohlédnout. A je pro mě skutečně neobyčejným potěšením, když někoho takového právě zde mohu potkat. ;-)

Jenom bych to poněkud korigoval v tom smyslu, že se ani tak nejedná o "ideologickou lest kapitalismu", alespoň ne primárně. Toto redukcionistické, v podstatě převrácené chápání lidské svobody je v prvé řadě projektem, programem a ideologií liberalismu; a následně je také součástí programu a ideologického sebezdůvodnění stávajícího typu politické demokracie.
Protože tato "demokracie", to je svým původem vlastně liberalismus, jenom doplněný a rozšířený o institut všeobecného volebního práva.

"Dělej si co chceš, nikdo ti do toho nemůže mluvit, nejsi odpovědný nikomu a ničemu, ať jsi ničema nebo Ježíš Kristus, to nehraje žádnou roli, před státem jsi stále jenom totéž: osobně volný občan!"

Právě tohle je základní krédo, základní vyznání víry liberalismu; a asi sotva kdo bude popírat, že přesně toto krédo je základem i současného typu "demokracie".

Tento liberalismus pak samozřejmě velice úzce souvisí s kapitalismem; neboť ono "laissez-faire" je základním životním principem kapitalismu. Opět to samé: dělej si co chceš, vytřískej zisk ze svých spolubližních jak chceš, nikomu do toho nic není. Jenom ty sám, a tvůj vlastní prospěch a tvůj vlastní zisk je to, co platí, co se počítá.

Jak vidět, kapitalismus tu stojí ruku v ruce s liberalismem. Kapitalismus je reálná praxe toho, čeho je liberalismus krédem a ideologickým zdůvodněním; a naopak.

No, trochu se nám tento bod 2 roztáhl; takže k dalšímu už jenom zahuštěně.

Tedy, pane Karene, musím Vám ale vytknout, že si ve své argumentaci nemálo protiřečíte. Na straně jedné mně předhazujete, že prý jsem zastáncem jakýchsi "starých dobrých časů" - a na straně druhé Vy sám si stěžujete na to, jak kapitalismus zlikvidoval tradiční společnosti, tradiční zemědělce.

Jistě, kapitalismus je zlikvidoval - a namnoze nemilosrdně a brutálně, o tom jsem sám uvedl příklad. Ale, nedá se nic dělat: tato tradiční společnost a tradiční zemědělství povětšině opravdu nebyla nějaká "harmonická minulost", byla to za prvé často archaická společnost s diktátem muže nad jeho ženou a jeho rodinou (jak to dnes známe třeba z Afghánistánu), a za druhé, byl a je to každodenní boj o holé přežití. Neurodí se - zemřeš hlady, buďto ty sám nebo tvoje děti.

Pane Karene, jestli alespoň trochu pozorně sledujete probíhající diskuse, musí Vám být zřejmé, že jakákoli obhajoba kapitalismu by bylo to poslední, co by bylo mým úmyslem. (A například pan Rychetník mi naopak neustále vytýká, že se kapitalismus snažím rozbořit.)

Ale nedá se nic dělat, lidská společnost probíhá určitým vývojem, určitou evolucí, která probíhá nejen povlovně, ale i skokově, tím že jedna (nižší) ekonomicko-společenská formace je nahrazena jinou, relativně vyspělejší. A nemá opravdu smysl zavírat oči před tím, že kapitalistická ekonomicko-společenská formace z tohoto evolučního hlediska oproti formaci předchozí, agrárně-feudální, představuje jako celek objektivní pokrok.

Samozřejmě, že kapitalismus se se svým bezduchým soukolím produkce zboží a zisku může ve srovnání s feudální společností založenou ještě spíše na vztazích osobní závislosti jevit ještě bezcitnější, ještě nelidštější; o tom psal už samotný Marx.
Ale, jak psal tentýž Marx - my si touto fází evoluce (kapitalismem) prostě musíme projít, abychom se na jeho zádech mohli dostat někam dál a výš.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Okouzlený svět? Pondělí, 6.Ledna 2014, 19:25:44

Díky za přátelskou podporu, paní Hájková; a máte zase jednou naprostou pravdu, já jsem to s tou jednotou žitého a spirituálního opravdu myslel "nějak jinak". ;-)

Ne že by zrovna ty středověké poměry byly nějakým způsobem idylické; ale jde o to, že tehdejší spirituální (tj.: křesťanský) obraz světa tehdy mohl být ještě víceméně legitimně považován za přirozenou součást vlastní lidské existence. Do této jednoty těla a ducha (víry) ještě nevstoupil rušivý element moderního, skeptického rozumu.

Dnes je ovšem situace jiná, jak moderní racionalismus tak i moderní technika nám čím dál tím více zabraňují nalézat svou existenci v bezrozporné jednotě materiální a spirituální sféry. Je nutno hledat nové cesty.

Ovšem, paní Hájková: co se týče toho "odkouzlení světa" (dosti nehezký pojem, vzniklý zřejmě mechanickým převodem z onoho německého "Entzauberung der Welt") - tak já bych tu byl přece jenom poněkud optimističtější. Totiž v tom smyslu, že nějaké to "kouzlo", nějakou tu tajuplnou, magickou dimenzi naší existence je přece jenom možno najít. Nemohu Vám (ještě) říci, kde a jak; v tuhle chvíli mohu mít jenom určitá nejasná tušení, kde by bylo možno renesanci magické dimenze našeho bytí hledat. S Ludvíkem Součkem řečeno: Tušení stínu.

Petrasek Milan - penzista

Pane Poláčku, rád bych se seznámil s tím, Pondělí, 6.Ledna 2014, 19:59:12

jak rozlišujete mezi liberální ideologií doby sociálního kapitalismu a ideologií neoliberální, kapitalismu současného.

Jiří Karen - Opava

Objektivní pokrok? Pondělí, 6.Ledna 2014, 22:57:53

Pane Poláčku, děkuji za odpověď. Určitě si o Vás nemyslím, že byste podporoval kapitalismus, to teda vůbec :) Vaše radikální myšlení je velice velice osvěžující v tom českém - nechci se nikoho dotknout - trošku intelektuálně zabahněném rybníčku horizontu "mírného pokroku v mezích demokracie". Já s trochou nadsázky pomalu už čtu Deník Referendum jenom kvůli Vaším komentářům :)

S těmi "starými časy" - já myslel iluzi jakéhosi "mytického harmonického věku", o který jsme přišli v důsledku zlého kapitalismu. Možná jsem si špatně vyložil vaši poznámku o středověku. Nelze se nikam vracet, můžeme jenom klopýtat dál (avšak velice pochybuji že "kupředu")

Napadal jsem ten princip, který můžeme pozorovat i 90. letech například ve Střední Americe - nastolíme (v řadě případů násilně) volný trh, zlikvidujeme konkurencí korporací drobné zemědělce (ani nemusí být "tradiční") a pak je naženeme na výrobu botasek. Nezdála se mi Vaše poznámka ve stylu "ti otroci se mají objektivně vlastně lépe, protože jinak by trpěli hladem."

Co se týká "objektivního pokroku" nejsem si tak úplně jistý, jestli něco takového existuje. Jak se to měří a jak se to pozná?

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

10 námětů pro cestu k dobré společnosti Pondělí, 6.Ledna 2014, 23:06:32

Pane Poláčku, děkuji za odkaz na Vaše "Čtyři prazské artikuly". Jsou podnětné a mne podnítily k nápodobě a pokračování. Tisknu ho níže.
Tři králové již přišli, pohodový vánoční a silvestrovský čas končí a já se budu muset na čas věnovat jiným záležitostem. Srdečné díky paní Hájkové za nápadité eseje a Vám i ostatním diskusním partnerům za obohacující debatu. Bylo mi ctí a potěšením s vámi skřížit svůj iPad. Dobré zdraví a vskutku šťastný 2014.

Úvodem:
"Když nebývá vidění, rozptýlen bývá lid; kdož pak ostříhá zákona, blahoslavený jest" (Přísloví 29:18, Bible Kralická 1613). Dnes bychom to řekli asi takto:
"Když není vize, rozpadá se společnost; kdo i tehdy ctí právo, je v srdci šťasten".

Desatero námětů jak hledat vizi a cestu k dobré společnosti.

A. Výbava na cestu (etika je důležitá):
1) (Jak již naznačil vnímavý historický přehled v úvodním článku paní Hájkové) "národy mají takovou vládu, režim, kapitalismus, jaký si zaslouží". Masarykovské poučení: nebát se a nekrást. A pamatujme: chování každého z nás ovlivní všechny ostatní (máme mnoho společných genů s opicemi).
2) Během cesty cti lidskou důstojnost a svobodu každého. Když si na to zvykneš, vyplatí se ti to i potom. A nezapomeň si to zakotvit do zákonů a právních institucí.

B. Ukazatele cesty:
3) Nemysli, že předěláš lidskou povahu. Je v nás sobecká chamtivost i láska a obětavost. Výchova a kultura mohou špatné sklony potlačovat a dobré posílit. Televize nás ovlivňuje.
4) Závisíme svými životy na příznivém přírodním prostředí. Naše průmyslová civilizace je ničí. Pokud nenajdeme včas lepší způsob života, zničíme i sebe.
5) Je užitečné znát minulost a umět se poučit. Socialismus se rozpadl ve stagnaci - chyběla mu svoboda a konkurence, a bez nich inovace nekvetou. Kapitalismus již dvakrát málem zkolaboval v krizi, nedostávalo se mu spravedlivého řádu, otevřel se zvůli a chamtivosti mocných.
6) Společnost řád potřebuje (na přechodu by mne auto nemělo porazit). Musí si dát dobrá pravidla a zákony a musíme je dodržovat a dokázat vynutit. Každý z nás, i společnost, potřebujeme svobodu. Bez ní nemůžeme dýchat, rozvíjet se a tvořit, ani zkoušet nové a přizpůsobovat se měnícímu se světu.
7) Uvést do souladu svobodu a řád je velké umění, je to civilizační poklad - umění si vládnout. Zvládlo jej jen několik málo národů a dostali se do čela co do podmínek pro dobrý život. Je to umění žít demokraticky. My se je také snažíme zvládnout a pro dobrou společnost je patrně nezbytné.
8) Je pozoruhodné, že národy, které nejlépe zvládly umění demokratického života a vládnutí, mají společné tři věci: mají svobodu (my také), jsou v čele světového žebříčku spokojenosti (my jsme na 39. místě ze 156), a jsou v čele žebříčku odolnosti vůči korupci (my jsme na 57. místě ze 177. Oba žebříčky v roce 2013). Jsou to Dánsko, Nový Zéland, Švédsko, Norsko, Finsko, Švýcarsko, Nizozemí a Kanada. Ale ani ony nejsou a nebudou ráj na zemi. Ani "dobrá společnost" nebude ráj.
9) O společenskou soudržnost je třeba pečovat. Je důležité rozumět, co znamená "společné dobro". Je to to, co udržuje schopnost lidí se domluvit, dohodnout se na řešení společných problémů. Pomáhají tomu dobrá vůle a dobrá pravidla demokratického rokování. Soudržnost ale narušují velké rozdíly v majetku a ve způsobu života. Ani superboháči, ani marginalizovaní chudáci se již členy společnosti necítí.
10) Dobrá společnost také potřebuje soutěž a soutěživost. Bez ní by stagnovala. Soutěž musí probíhat v mantinelech férových pravidel. Jinak společnost rozbíjí.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Neoliberalismus a sociální kapialismus Úterý, 7.Ledna 2014, 00:17:44

Pane Petrásku, díky za zajímavý dotaz, napsal jsem Vám právě poměrně obsáhlou odpověď - ale bohužel, v okamžiku kdy jsem ji dopsal jsem ji omylem smazal.
A v tuhle chvíli už nemám čas psát to znova; a nevím kdy se k tomu dostanu, tenhle týden jsem opravdu dost vytížený. Nelze vyloučit, že se k tomu dostanu až příští víkend.

Obdobné platí pro další podněty na mou adresu (pane Karene, ta námitka ohledně "objektivního pokroku" jde opravdu dost na tělo, musím přiznat. Odpověď asi nebude nijak jednoduchá, je to vposledku dost filozofická záležitost. Ale, snad se k nějaké odpovědi přece jenom dobereme).

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Socio-ekononický migrant, Znojmo-Teplice

Paní Hájková Úterý, 7.Ledna 2014, 11:20:52

Děkuji, že mi nadpis Vašeho článku umožnil najít smysl této diskuse.

Martin Pleva - pedagog, Brno

P. Rychetníku, Úterý, 7.Ledna 2014, 23:26:4

odpovídám po delší době a diskuse se už zase stočila jinam, ale považuji za velmi důležité reagovat.

V řadě věcí se shodujeme - zákony, pravidla, jenže musí být také vynutitelná atd., což je právě při souboji s velkým kapitálem potíž...
Jenže marxisticky řečeno - neexistují žádné dobré zákony an sich, je třeba se ptát, co je společenské dobro a co ne (pro neoliberála je např. zvětšování sociální rozdílů, které stejně jako já odsuzujete, správné a např. progresivní zdanění je krádeží:)). Zde je tedy třeba umět precizně argumentovat.
A dále v návaznosti na tu první otázku je třeba se ptát, komu který zákon prospívá, čí zájmy hájí a vyjadřuje apod. Pozor, abychom si rozuměli, nezastávám starý, zejména minulým režimem zvulgarizovaný názor, že veškeré zákony "buržoazní demokracie" jsou protilidové, a podobné propagandistické řeči, avšak výše nadhozená otázka je legitimní.

A teď k "nové společnosti": Protože užívám často marxismem inspirovaná východiska pro poznání společnosti, myslí si o mně mnozí spoludiskutující, avšak zcela mylně, že zároveň prosazuji "marxistická", tedy revoluční řešení. Je třeba říct, že nikdo dnes neví, jak bude vypadat nová společnost a zda vůbec vznikne, ale je zapotřebí konečně něco dělat a přijímat politická opatření minimálně proti těm nejhorším trendům současnosti (spekulativní kapitál, závody ke dnu, růst nesouměřitelnosti apod.). Aby mohla být taková opatření přijímána, musí se vytvořit široké společenské hnutí, samozřejmě pluralitní, které je bude prosazovat a požadovat.

Konečně jsem tedy rád i tomu, že vy osobně nejste ochoten omezit křesťanskou sociální nauku na onu individualistickou interpretaci, s takovými křesťany je možné pro výše uvedené hnutí počítat. Na druhé straně považuji z vaší strany za úhybný manévr, když poukazujete na pluralitu a svobodu a tím hájíte onu pravicovou interpretaci křesťanské sociální nauky. Jistě nelze nikoho k ničemu mocensky nutit, ale je možné říct jasný názor dle biblického ano, ano, ne, ne. Pravda není zcela relativistická záležitost (v tom křesťan s marxistou souhlasí!) a nakonec se prosadí ta pravda, ten popis a interpretace světa, který bude nejvíc odpovídat konkrétním sociálním zkušenostem většiny lidí. V to věřím. Že se to v dnešní postmoderní době nedaří, nás nesmí odradit. Snad jednou spadnou lidem klapky falešného vědomí z očí...

Paja_velka_fatra_cb

Pavel Holubec - kdesi v Česku

Pane Rychetníku, děkuji Pátek, 10.Ledna 2014, 16:51:7

S vašimi náměry mohu vřele souhlasit.
Jsou velice pěkně, jasně a konkrétně formulované - a jako jednoduché "desatero ukazatelů" tedy vskutku mohou posloužit i k orientaci v dnešním světě. Což ostatně považuji právě za smysl desater, a v jednom svém starším článku tady na DR jsem se tím také zabýval.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Sociální kapitalismus a neoliberalismus Sobota, 11.Ledna 2014, 19:05:10

Takže, pane Petrásku, dostávám se konečně k tomu, abych - na druhý pokus - zodpověděl Vaši otázku o mém rozlišování mezi ideologií sociálního kapitalismu a současného neoliberalismu.

Tedy, má zcela spontánní odpověď by zněla: v daném ohledu rozlišuji jenom velice nepatrně.

Samozřejmě, v určitém smyslu tady rozdíl existuje, a to velmi významný. Pro zcela konkrétního pracujícího člověka to může znamenat bezmála rozdíl mezi bytím a nebytím, jestli se nachází v zaměstnaneckém poměru za podmínek vyspělého sociálního státu, s široce založeným sociálním zákonodárstvím, které mnohostranně chrání zaměstnance před svévolným zacházením ze strany zaměstnavatele - anebo jestli se nachází v podmínkách čistého (tedy: "neoliberálního") kapitalismu, kdy ho jeho zaměstnavatel může v podstatě propustit na hodinu.

V tomto ohledu jsou tedy rozdíly mezi sociálně pojatým kapitalismem a mezi kapitalismem neoliberalistického typu markantní a nepřehlédnutelné.
Na straně druhé, kapitalismus jako takový zůstává kapitalismem, ať už v té či oné formě. A zůstává stále v zajetí svého základního určení - totiž že zisk platí nade vše. I nad člověka.

Ostatně, ten posun v poslední době od "sociálního kapitalismu" ke kapitalismu ryzímu, neoliberálnímu, není nikterak náhodný. Je to v podstatě zcela logický proces, je to konec iluzí, že na půdě kapitalismu je natrvalo možno vybudovat nějaký opravdu sociální stát.

Z tohoto hlediska je možno vítězné tažení neoliberalismu vlastně jenom přivítat - v mnohých hlavách to asi rozbije leckterou starou iluzi. A to nikdy nemůže být na škodu.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Otázka pokroku Neděle, 19.Ledna 2014, 14:11:44

S určitým zpožděním - ještě jednou se za něj omlouvám, musel jsem se ale věnovat aktuálnějším diskusím - se vracím k otázce pana Karena z 6. ledna, jestli vůbec existuje něco takového jako "objektivní pokrok"; jak se to měří a jak se to pozná?

Dozajista; na člověka i na celé jeho dějiny je možno se dívat i z toho hlediska, že vlastně "nic nového pod sluncem". Když se podíváme na starší dějiny lidské společnosti, spatříme tam sotva co jiného nežli ty samé konflikty, ty samé boje, ty samé zápasy o vlastní prospěch, o vlastní moc.

A když pohlédneme ještě dále, ještě hlouběji do celé evoluce, pak zjistíme, že ty nejzákladnější vzorce lidského chování jsou víceméně zcela identické s těmi, které je možno nalézt už v říši živočišné. Podíváme-li se třeba na nějakou tlupu paviánů, pak zde uvidíme ten samý zápas o vedoucí pozici, ty samé ovládané, ty samé pochlebovače mocným, jak je můžeme spatřit i v té "nejmodernější" civilizaci!

Takže, žádný pokrok? Hrajeme si jenom na pokrok, ale ve skutečnosti, v našem nejhlubším nitru, jsme stále ta samá zvířata jako kdysi, jenom že naše primární pudy schováváme za rádobyideální hodnoty?

Odpověď tady opravdu není nijak jednoduchá.

Ze zcela obecného hlediska, jestli tento vesmír vůbec prochází nějakým vývojem, nějakým progresem, byla pro mě klíčovým zážitkem jedna pasáž z Hegelovy filozofie, kde tento myslitel vývoj hmoty od nejnižších k nejvyšším formám charakterizuje zhruba tímto způsobem:
Pohyb (hmoty) mechanický, fyzikální, chemický, biologický, sociální a nakonec kulturně-duchovní. Přičemž, každý z těchto stupňů je charakterizován v y š š í m stupněm s e b e r e f l e x e hmoty.

Takže, zdá se: nejen lidská společnost, ale hmota samotná, naše univerzum, má opravdu nějakou vnitřní dynamiku, vnitřní vývoj, od forem nižších k formám vyšším, přičemž ty vyšší formy se vyznačují - obecně řečeno - vyšším stupněm komplexity.

A druhým dosti významným zážitkem byla pro mě vlastně jenom jakoby vedlejší zmínka v jakémsi článku o přírodních lidských společenstvích.
Přičemž, dneska platí v "civilizovaném" světě určitá móda, právě tato přírodní společenství považovat za určitý pravzor pro přirozené lidské chování - na rozdíl od naší vyumělkované, společenskými konvencemi svázané civilizace.

Ale, v onom článku dostal slovo také skutečný odborník; a ten pronesl jednu klíčovou větu: "Ve skutečnosti je tomu právě naopak - jedině a pouze naše schopnost civilizovaného člověka, zadržovat své city, nedávat je nepokrytě a spontánně najevo, nám umožňuje budovat strukturované sociální vztahy."

Strukturované sociální vztahy! - To zní napohled dozajista velice abstraktně; ale faktem je, že ten kdo nezakrytě, spontánně dává najevo své okamžikové emoce, ten si sice možná ušetří mnoho stresu se zadržovaných, nevyžitých emocí - ale jeho osobní život je nakonec skutečně redukován jenom na těch několik základních emocí: radost, hněv, smutek...

Emoce přijdou, vybouří se a zase odeznějí - a co dál? Zatímco právě ty konvence naší moderní civilizace, které nám zapovídají našemi vnitřními emocemi takřečeno "přepadat" nás protějšek, tak jedině tyto konvence nám umožňují vytvářet daleko mnohotvárnější, mnohovrstevnatější, subtilnější a kultivovanější svět vzájemných vztahů, pocitů, kontaktů. Svým způsobem, jedině tato naše vnitřní zdrženlivost, vnitřní sebeovládání kultivovaného člověka nám umožňuje vytvářet zcela nové světy naší interpersonální komunikace.

Já vím, možná že to všechno zní až příliš obecně; ale nedá se nic dělat, původní otázka byla právě o tom, jestli v ů b e c existuje nějaký pokrok. Řekl bych, že tedy přece jenom ano.

Petrasek Milan - penzista

V čem se pane Poláčku Neděle, 19.Ledna 2014, 16:27:36

shoduje proces socialisace kapitalismu s vaší plausibilním výkladem objektivního civilizačního pokroku?
Považuji sociální kapitalismus minulého století za humanisticky podloženou odpověd demokratů na kolaps kapitalismu.
Není vhodnější cílit v současné politickohospodářské situaci podobným směrem, než očekávat od kolapsu neoliberálního režimu propad kapitalismu do propadliště dějin?

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Desatero pana Rychetníka Neděle, 19.Ledna 2014, 20:38:59

Pan Rychetník v této diskusi (respektive na DR vůbec) už zřejmě přítomen není; přesto bych chtěl ještě dodatečně zareagovat na jeho poslední příspěvek, na jeho "Desatero".

Obecně: pan Rychetník je samozřejmě příliš rozmyslný, kultivovaný autor, nežli aby mohl do světa pustit nějakou tézi, se kterou by bylo možno nějak zásadně nesouhlasit.

To všechno co píše o potřebnosti řádného fungování státních institucí, řádného chování jednotlivců, ale třeba i vyváženého poměru mezi bohatšími a materiálně méně obdařenými - to všechno je dozajista správné, potřebné a i sympatické.

Nicméně, přece jenom se zdá, že v tomto "Desateru" něco chybí. A to něco dosti podstatného.
Za prvé, nějak mi v tomto "dokonale fungujícím státu" chybí - sám člověk. Všechno tu jaksi dobře a dokonale funguje, kola státní správy se otáčejí, občan není utiskován; ale - kde je tady člověk? Člověk jako bytost živoucí, hledající, oduševnělá, kulturní - a která všechny tyto substanciální dimenze své vlastní existence chce zažívat ne pouze ve svém nejprivátnějším soukromí, nýbrž právě i - v samotném státě, jako díle společném a společenském.
Ten "ideální stát" pana Rychetníka svou strukturou a vyvážeností velmi připomíná f u n g u j í c í stát Aristotela (na kterého se pan Rychetník také opakovaně odvolával); jenže, nad tímto pouze dobře fungujícím státem měl Aristoteles ještě jednu státní formu, a to sice principiálně vyšší - a teprve tohle byl stát opravdu d o b r ý.
A opravdu si vůbec nejsem jistý, jestli stát pana Rychetníka může dosahovat až k onomu "dobrému státu" Aristotela.

A námitka respektive deficit číslo dvě: to "Desatero" pana Rychetníka zní napohled bezpochyby krásně - ale není tu v podstatě nic o tom, jak ho reálně dosáhnout. (Snad s výjimkou apelu na mravní jednání všech.) Obávám se, že na průměrného Čecha poukazy na údajně příkladný život Dánů či Novozélanďanů asi příliš nezapůsobí. Jestliže nebude vytvořena nějaká opravdu nosná a strhující státní idea, asi se tu v tomto ohledu příliš nepohne.
(Ostatně, s tím údajně napodobeníhodným příkladem Dánů: v této době jsou opět aktuální nájezdy hord ze řetězu utržených dánských studentů do Prahy za účelem nezřízených, divokých pitek, při kterých zdevastují veškeré své okolí, včetně hotelových pokojů. Má tohle opravdu být ten zářný příklad pro Čechy?)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Systém vylepšovat, nebo změnit? Neděle, 19.Ledna 2014, 20:51:22

Pane Petrasku, já Vám dám zcela konkrétní historický příklad.

Starý Řím - samozřejmě, otrokářský systém. Jenže: ten stupeň otrokářství, tedy míra nadvlády otrokáře nad jeho otrokem, nebyla po celou dobu trvání římského impéria nikterak stejná; a v pozdních fázích už existovalo dosti relevantní zákonodárství na ochranu otroků. (Zhruba něco takového, jako je v našich dobách zákon na ochranu zvířat.) Otrok už tedy nebyl jenom nějakým "mluvícím nástrojem", pouhou věcí - nýbrž byl uznán za v zásadě lidskou bytost, které není přípustno jen tak bezdůvodně a libovolně způsobovat utrpení.

Takže, antický, římský otrokářský řád byl touto právní cestou bez jakýchkoli pochyb velice podstatně humanizován.

Mělo by to však znamenat, onen otrokářský řád tím přestal být sám sebou - totiž právě otrokářstvím, principiálně antihumánním společenským zřízením? Bylo tehdy opravdu oprávněné - velmi mnozí to tak dozajista činili - s poukazem na toto "humanizování otroctví" zaujmout pozici, že už tedy není zapotřebí otrokářský řád principiálně negovat, zrušit, a nahradit ho společenským řádem humánnějším, progresivnějším?

Nu, a ve zcela stejné situaci jsme i v současné době. Kapitalismus je samozřejmě vždycky možno nějakým způsobem vylepšovat, humanizovat - nicméně, stále ještě zůstává kapitalismem, tedy nejen řádem, kde jedna společenská skupina/třída je majetkově privilegovaná oproti většině společnosti, nýbrž kde zároveň c e l á společnost je ovládána anonymními, slepými zákony a potřebami člověku odcizeného světa kapitálu.

Tento zásadní rozpor mezi světem člověka a mezi světem kapitálu prostě nemůže trvat donekonečna; dříve či později musí dojít ke vzájemné kolizi. A čím lépe budeme připraveni na to, tento konflikt pozitivně vyřešit (ve smyslu nějaké smysluplnější organizace lidské společnosti), tím lépe.

Petrasek Milan - penzista

Tedy esence vaší odpovědi pane Poláčku zní: Neděle, 19.Ledna 2014, 22:27:29

Zaměřit se v současné politickohospodářské situaci na humanizaci kapitalismu za současného očekávání kolapsu neoliberálního režimu, A očekávát nástup takové civilizační formy postkapitalismu, který se vymkne z poplatnosti dosud stále svěžímu živočišnému násilí.
Stupeň pokroku bude tak odvislý od stupně schopnosti limitace pudovosti, která doposud dominuje lidskému konání.
Tedy i uvažování nejen Marxe ............posteskl bych si.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pane Poláčku, Neděle, 19.Ledna 2014, 22:45:12

skutečně jsem v DR nepřítomen, jiné záležitosti naléhají. Teď jen (po mailové připomínce) na moment zaskakuji, abych (snad) vyjasnil dvě nedorozumění - ač jde stále o stejné nesrovnalosti v našich pohledech na svět.
1) Ani "dokonale fungující stát" v mém chápání není uzavřený a vše objímající systém (v tomto ohledu Vaše myšlení je závislé na monistickém Marxovi a Hegelovi). Pro mne je stát soustava institucí, která v různé míře připravuje podmínky pro život lidí. Dobrá společnost je něco jiného a hodně navíc než stát. Dobrý (tím lépe, pokud "dokonale fungující") stát ale potřebuje jako umožňující podmínku. To navíc, to je již skutečně lidská záležitost. V tom je jedna stránka otevřenosti. Dobrá společnost ctí svobodu a důstojnost lidí a je tedy, zadruhé, otevřená i do budoucnosti, pro osobní iniciativu a tvořivost, pro splečenské inovace a sebeopravování - i státu. I pro to, aby si zrodila "nosnou strhující státní ideu" - naprostý souhlas s Vámi, taková idea společnost sjednocuje a dynamizuje. To je to kralické "vidění", vize, bez níž se společnost rozpadá (viz mé "Úvodem").
To, zda společnost bude aristotelsky dobrá, jí stát nezaručí. Hodně to závisí na tom, jak se chováme, na naší morální úrovni, zejména v té společenské části morálky. Proto jsem na začátek citoval Masarykovo "Nebát se a nekrást!" Tatíček TGM nás znal dobře. Ale vědět, že stát je důležitý a pečovat o něj.

2) Jak dobrou společnost dosáhnout? To celé destero je o cestě k ní - od jedničky až do desítky! Principy, které doporučuji si vštípit do mysli tak, aby utvářely naše jednání. Naučit se sobě vládnout; odpovídající etika je nezbytnou součástí. Inspirovat se tam, kde to umějí lépe (na příkladech jsem dokládal, že se to i "vyplatí"). Nepíši, a ani si nemyslím, že je to snadné a rychlé. Spoléhal bych se na národní růst v moudrosti (dnes jsme politicky podstatně vyzrálejší než před dvaceti lety), na osobní iniciativu lidí dobré vůle, osobní příklady, práci drobnou. (Obávám se, že toto uzavřené monistické systémy neznají.) A hlídat politiky, dobře vybírat a ty dobré podporovat.
Asi jsem své desatero nenapsal dobře, když jste tomu nejdůležitějšímu neporozuměl. Nebo ta propast mezi našim chápání světa je vskutku nepřekročitelná. Nebo nepozorné čtení, kde vnímáte více vlastní představy než text?
Ožralí dánští studenti v Praze zářným příkladem pro nás? Nikoliv prosím. Doma si to nedovolí, asi se ve spořádané Kodani cítí příliš pod dohledem a řád dodržují.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Dobrý stát? Úterý, 21.Ledna 2014, 13:29:22

No dobře, pane Rychetníku; zdá se, že něco se tu přece jenom vyjasnilo. Klíčové je v tomto smyslu Vaše rozlišování mezi "státem" a "společností".
Vaší pozicí je tedy zjevně to, že - dobře fungující - stát je jenom jakousi potřebnou podmínkou pro to, aby společnost sama se mohla rozvíjet, dejme tomu, na základě obecného humanismu.
Takovýto náhled na věc je dozajista pochopitelný, a asi také většinově sdílený.

Podívejme se ale poněkud blíže, jestli je takovéto pojetí opravdu natolik jednoznačné a nezpochybnitelné.

Vy sám jste mi, pane Rychetníku, opakovaně vytýkal, že mé pojetí státu je daleko spíše idealisticky platónovské, nežli střízlivě realistiky aristotelské.
Dobře, podívejme se na toho Aristotela.
Nebude to ovšem nikterak jednoduché; ačkoli Aristeteles sám je velice důsledným a systematickým myslitelem, právě v jeho "Politice" se jednotlivé roviny jeho uvažování o - optimálním - státním zřízením mnohdy prolínají a proplétají, a nezřídka dochází k vyloženým kolizím jednotlivých argumentačních rovin.

Ale, v každém případě Aristoteles vyjadřuje jednu velmi zajímavou myšlenku: ve svých úvodních analýzách toho, co vlastně vůbec stát je a jaký je jeho účel, se výslovně obrací proti takovým pojetím státu, podle kterých stát má plnit jenom určité čistě praktické funkce. Aristoteles argumentuje: Kdyby účelem státu měla být jenom dejme tomu společná obrana či společný obchod, pak by postačilo, kdyby ty původní kmeny které společný stát zakládají, mezi sebou pouze uzavřely s m l o u v y o vzájemné obraně nebo o vzájemném obchodě; ale pro něco takového by ještě nebylo zapotřebí zakládat stát jako takový. (Pro současný, moderní stát by to znamenalo: uzavřít smlouvy o společné státní správě, společném školství atd.; na podstatě věci by se tím nic nezměnilo.)
Aristoteles z toho dovozuje: vlastním účelem státu musí být ještě "něco navíc".

K bližšímu určení, co toto "něco navíc" má vlastně obsahovat, se podívejme na nejzákladnější Aristotelovo roztřídění funkcí státu.
Jak řečeno, právě tady není nikterak jednoduché, Aristotelovy intence jasně rozeznat a utřídit; ale zdá se, že Aristoteles rozeznává tři základní funkce - a tedy i formy - státu.

1. Autarkie. Základní a prvotní schopnost státu, udržet sám sebe, svou vlastní samostatnost. (V dobách, kde jedna jediná prohraná bitva mohla znamenat zkázu celého státu, je pochopitelné, že Aristoteles tuto funkci státu klade na první místo.)

2. Dobře fungující stát. Právě tady se jedná Aristotelovi o dobře, stabilně, vyváženě fungující státní moc a státní správu. Revoluce je pro Aristotela vždycky znamení toho, že v daném státě bylo něco špatně. Naopak vnitřní stabilita (jejímž předpokladem jsou relativně spravedlivé poměry jak co se týče účasti na vládnutí, tak i sociálních daností, rozdělení bohatství) - to je pro Aristotela v podstatě ideální stav.
Jak Aristoteles sám dodává: je to ten nejlepší způsob existenci pro n a p r o s t o u v ě t š i n u takřečeno "reálně existujících" států.

Ovšem: nad tímto "dobře fungujícím" státem má Aristoteles ještě jednu státní kategorii, ještě jednu státní formu - a teprve ta je podle jeho přesvědčení ta opravdu pravá. Můžeme ji nazvat

3. Opravdu dobrý stát.
Od onoho pouze "dobře fungujícího" státu se tato státní forma odlišuje tím, že jejím konečným cílem není pouze vnitřní stabilita státu jako takového, nýbrž - člověk sám.
Konečným cílem a účelem tohoto státu není pouze zajistit člověku stabilní životní podmínky - nýbrž, tohoto člověka v y c h o v á v a t, a to sice k životu postavenému na ctnosti.
A to sice na ctnosti v původním, antickém smyslu, kdy člověk žijící takovýmto způsobem v podstatě překračuje svou původní, víceméně fyzickou existenci, a vystupuje do vyšších sfér bytí.
Aristoteles se v tomto ohledu, v tomto pojetí "dokonalého státu" nakonec nijak tak podstatně neodlišuje od onoho "idealistického" Platóna.
Jestliže Platón svou koncepci ideálního státu založil na v podstatě filozofickém konstruktu nehmotných "idejí", pak Aristoteles svůj pravzor nachází v - bezpochyby nemálo idealizovaných - homérských dobách, v dobách heroů a velkých ušlechtilých činů.

Rozhodující pro nás je: s Vaším dělením, pane Rychetníku, lidského společenství na "fungující stát" a na samu společnost někde mimo tohoto státu, by se i sám Aristoteles sotva ztotožnil.
Aristoteles vůbec sotva používá termínu "společnost"; stát pro něj není nic jiného, nežli právě jenom tato společnost sama, zorganizovaná do určitých struktur.

Já osobně se plně ztotožňují s tímto - platónovsko-aristotelským - pojetím, že věci nestojí tak, že na jedné straně by byl stát, a na straně druhé samotné lidské společenství.

Stát jako pouze - byť i dobře - fungující mechanismus je prostě příliš málo. Chceme-li mít opravdu životnou lidskou společnost, pak musíme mít i stejným způsobem životný, živoucím duchem prodchnutý stát.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pane Poláčku Středa, 22.Ledna 2014, 07:19:11

Děkuji za obšírny výklad. Skutečně se věci vyjasňují a dokonce mám dojem, že jsme se dobrali k jádru. Jak chápu Váš aristotelský "opravdu dobrý stát", je to pokus zabudovat ideál dobrého života do integrovaných státních a společenských struktur. Je to krásná, lákavá a v různých variantách se opakující vize, utopie Thomase Mora, Bolzanův Nejlepší stát, Marxova společnost svobodných neodcizených výrobců.

Mé stanovisko je, že to nejen není možné, ale ani žádoucí. Patrně naposledy se této otázky dotkl Václav Bělohradský v článku v Právu 22.12.2012 "Havlovo dvacáté století" (je k dispozici online v pdf formátu). Ocituji několik vět:
"Mezi intencemi života a intencemi struktur, mezi legitimností a legalitou, mezi idejemi a institucemi, mezi věčným mravním řádem a dočasným mocenským uspořádáním světa, bude vždy mezera, někdy i propast. Ty dva póly nelze redukovat jeden na druhý – nikdy nebude žádná legalita zcela legitimní, nikdy žádná strana nebude inkarnací ideje, na níž se odvolává. Nepokojný a vzpurný vztah mezi těmito dvěma póly musíme hájit jako nezrušitelnou historickou podmínku demokracie".

Pochopit proč, vyžaduje jednak opustit hegelovsko marxistické organické chápání společnosti-státu a jednak porozumět co je soudobá liberální demokracie (včetně soudobého boje různých protestních hnutí, jako Occupy, která se brání politické moci bank a korporací - Bělohradský také píše o "postdemokracii" ve smyslu Colina Crouche, v jejím rámci). Zdá se, že obojí je nad síly české levice. Není divu, většina z nás zažila pouze naši verzi postkomunistické "demokracie", pro níž jsou charakteritické některé rysy předchozího normalizačního režimu, jmenovitě účelové zneužívání práva, případně i jeho přímé ignorování, nedostatečné pochopení pro společné dobro, nedostatečná politická občanská aktivita - ač poslední dva, tři roky se významně zlepšila. Výsledkem je zvůle mocných a bohatých (namísto vlády práva a právem). Kromě toho levici omezuje fixace na Marxe, nebo alespoň neschopnost překročit jeho omezený myšlenkový obzor. Civilizační pokrok několika málo národů (viz. body 7 a 8 mého desatera) přinesl novou kvalitu, která již Hegelův a Marxův obzor překročila. Věcně jde o nové institucionální řešení dilematu svobody v řádu (psal jsem o tom již několikrát; v souvislosti s americkým civilizačním vkladem ve čtvrtek, 2. ledna 2014, 11:05:1). Mimochodem, souhra a konflikt oddělených mocí světské a duchovní (císaře Svaté říše římské a papeže) v evropském středověku tuto novou kvalitu připravovalo. Proto také demokracie vznikla v naší Západní civilizaci.

V Aristotelově době občan byl "svobodný" ve smyslu, že nebyl otrok, ani přistěhovalec. Musel však plnit občanské povinnosti. Antická řecká společnost byla organická, proto Sokrates musel narazit svou novou představou osobní odpovědnosti vůči svému daimonu. Vyznával zarodečný individualismus. Občan v dnešní liberální demokracii je individualista, má své soukromí a je svobodný podnikat cokoliv, co zákon nezakazuje. Ale ve vyspělých, dobře fungujících liberálních demokraciích (jmenoval jsem jich několik) cítí sounáležitost s celkem - s rozvinutou občanskou společností - a svou sounáležitost vyjadřuje jak dodržováním pravidel řádu, tak aktivně, spoluúčastí na veřejném životě, včetně toho protestu. Nejlepším příkladem je asi Švýcarsko se svými mnohými občanskými iniciativami. Vy na Dánsku vidíte pouze opilé studenty. Takovou inspiraci skutečně nepotřebujeme; dánská efektivní veřejná správa by byla lepším vzorem (Vladimír Špidla ve funkci eurokomisaře propagoval jejich systém "flexicurity").
Dokladem našeho politického vyzrávání, o němž jsem se minule zmínil, jsou stále účinnější občanské iniciativy. Významně ovlivňují volby již od předminulých parlamentních.

Rozumíte co mám na mysli? Občanská společnost je otevřená, jen tak mohou být lidé svobodným a tvořivým zdrojem inovací. Je to jiná představa společenské dynamiky než Leninova, podle níž revoluční avantgarda se uchvátí moc a diktaturou prosadí "vědecky" založený model (Vy jste od mého desatera zřejmě očekával něco v duchu této leninské dynamiky a já Vás zklamal). Občanská společnost není organická společnost antické polis, ani Hegela nebo Marxe. Proto se v tomto ohledu od Aristotela neučím. S využitím své občanské svobody v liberálním řádu ale mohu nabízet vědecké teorie a predikce, ideové a politické výzvy, organizovat hnutí a strany a nabízet je ve veřejné ideové a politické konkurenci. Něco z toho v malém děláme právě oba v DR.

Ale i občanská společnost musí být soudržnou "společností", musí mít nezbytné organické vazby. Nejsou však zabudované ve strukturách, spočívají v morálních základech. Ty jsou podmínkou soudržnosti občanské společnosti a tím i dlouhodobé životaschopnosti liberální demokracie. Jsou to "předpolitické morální základy", na nichž liberální demokracie stojí. V roce 2004 o nich debatovali filosof Jurgen Habermas a kardinál Joseph Ratzinger (debata vyšla s názvem "Dialectics of Secularization: On Reason and Religion", 2005). Soudobá krize naší civilizace souvisí s úpadkem těchto morálních základů.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Revoluce a pudovost Čtvrtek, 23.Ledna 2014, 13:55:8

Pan Petrasek: Stupeň pokroku bude tak odvislý od stupně schopnosti limitace pudovosti, která doposud dominuje lidskému konání.

Ano, takto je skutečně možno celou záležitost pojímat.

V tomto ohledu se opravdu dopustil zásadního omylu Marx, když vycházel z toho, že ten nový "komunistický člověk" vznikne jaksi sám sebou, samovývojem, jenom na základě údajně kolektivistického a humanistického působení rozvoje výrobních sil.
Ta - jak to nazýváte - "pudovost člověka" je opravdu velice limitujícím faktorem; a právě tuto nějakým pozitivním způsobem překonat, to je nesrovnatelně těžší úkol, nežli "jenom" provést nějakou revoluci (v politickém smyslu).

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Desatero lidských ctností Čtvrtek, 23.Ledna 2014, 14:11:28

Pane Rychetníku, nemám bohužel v tuhle chvíli čas podrobněji odpovídat na Váš text; ale v mezičase jsem si nějak sám pro sebe trochu více ozřejmil, co mi na Vašem "Desateru" chybí, co pociťuji za jeho základní deficit.

Totiž, jak už jsem zmínil ve své první reakci, není tu fakticky nic s čím by slušný, rozumný člověk mohl nějakým způsobem zásadně nesouhlasit.

Jenže, právě tohle je ten zásadní problém: s takovýmito čistě morálními výzvami je možno dosáhnout - právě jenom takovou část populace, která už takovéto hodnoty sama vyznává. Kdo je sám vnitřně slušný a poctivý, ten se s takovýmito výzvami a apely ke slušnému chování a jednání bezpochyby vnitřně identifikuje.

Zásadní problém je ale právě v tom, jak - ve stejném smyslu - dosáhnout právě ty, kteří se těmito hodnotami neřídí; buďto vůbec, anebo jenom v nějakém obecném, nezávazném smyslu.
Jinými slovy, otázka je taková, jak r e á l n ě změnit chování jak onoho dravě-egoistického spektra společnosti, které je v současné době dominantní, tak ale i vlastního - hodnotově víceméně indiferentního - centra společnosti.

Položme si pro srovnání otázku, proč se vlastně dokázalo nakonec prosadit to původní, křesťanské (respektive starozákonní, ale až za pomoci křesťanství rozšířené) Desatero.
Rozdíl je v tom, že v tehdejším evropském regionu existoval víceméně opravdový h l a d po nějakém novém, humánním, sociálním hodnotovém systému.
Existuje například téze, že ve svých raných dobách se křesťanství po "barbarské" Evropě šířilo především díky - ženám! A to proto, že právě ony - ve své době ovšem naprosto podprivilegované bytosti - v křesťanském poselství rovnosti všech nalézaly předobraz své vlastní emancipace. A tuto svou novou víru pak přirozenou cestou předávaly i svým dětem.

Jenže, dnešní svět je právě - totiž ve své realitě - zcela jiný. Stále ještě zde dominuje realita zisku, konzumu, preference materiálních hodnot. Krátce řečeno, pro nějaké vyšší mravní ideály zde není možno nalézt žádnou reálnou základnu.

Právě to je ten základní rozdíl obou "Desater"; a proto jsem také velmi skeptický, do jaké míry lze pouze mravními apely v tomto světě něčeho substanciálního dosáhnout.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Čtvrtek, 23.Ledna 2014, 14:45:6

O hodnotových systémech dávno platí, že váhu má pouze to, co je psáno „ne na kamenných deskách, ale na deskách lidských srdcí“ (2K 3,3)
Ale kdo to tam zapíše? :-)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Psát ohněm Čtvrtek, 23.Ledna 2014, 22:37:30

Paní Hájková, zcela spontánně mě teď napadá, co na Vaši otázku odpovědět: já bych především řekl, že je nezbytné ony pozitivní hodnoty doslova vypálit do lidských myslí, do lidských duší.
A tohle může dokázat jenom někdo, kdo dokáže opravdu "psát ohněm". Tak, jak to svého času dokázal jistý Ježíš z Nazaretu.

Nicméně, trvám i na tom co jsem naznačil v předešlém textu: aby bylo takové sdělení nových hodnot opravdu úspěšné, musí zde být dán nejen "odesílatel zprávy", ale i její příjemce. Tedy, musí být dány objektivní příznivé podmínky.

Jednoduše řečeno: kdyby se Ježíš narodil třeba jenom o jedno století dříve, kdy se společnost v daném regionu ještě nenacházela v dostatečně nazrálém stadiu - pak je docela dobře možné, že jeho myšlenky by zcela zapadly, a dneska by o nich vůbec nikdo nic nevěděl...

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pátek, 24.Ledna 2014, 16:10:19

Vypálit je sice strašné slovo, ale proč ne, když se to myslí obrazně.
Jinak souhlasím s tím, že pro všechno musí uzrát čas.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Legalita, legitimita a systém Sobota, 25.Ledna 2014, 20:29:23

Musím přiznat, pane Rychetníku, že jsou okamžiky, kdy Vám přestávám docela rozumět.
Když jsem v našich diskusích o charakteru státu a společnosti argumentoval Platónem, vytýkal jste mi Platónův - podle Vašeho názoru nepřiměřený - idealismus. A odvolával jste se na střízlivějšího a realističtějšího Aristotela.
Ale v tom okamžiku, kdy jsem Vám učinil po vůli a sám začal argumentovat Aristotelem - v tom okamžiku ten samý Aristoteles náhle nedostojí Vašim nárokům, i ten je pro Vás najednou snad příliš "extrémistický", a jako rozhodující autoritu v dané státoprávní diskusi nyní povoláváte česko-italského profesora filozofie V. Bělohradského.

No budiž, věnujme se tomu Bělohradskému. Já musím přiznat, že s pokračující dobou texty tohoto autora pročítám s čím dál tím menší pozorností; a onen jeho Vámi zmiňovaný text jsem tehdy opravdu jenom velice zběžně přelétl.

Jde o tohle: byly doby, kdy jsem Bělohradskému opravdu uvěřil, že on své verbální ataky proti světu kapitalismu (a jím čím dál tím více ovládanému státu) myslí opravdu vážně. Že se mu jedná o opravdu substanciální změnu celého charakteru společenského bytí. A trvalo mi opravdu nějaký čas, než jsem si ozřejmil, že to všechno je nakonec jenom hra. Hra na radikalismus, hra na nové ideje, hra na změnu. A že se Bělohradskému nakonec nejedná o nic jiného, nežli o zachování statu quo.

Je nutno si uvědomit jednu zásadní věc: V. Bělohradský je ve svém nejvnitřnějším jádru stále ještě zastáncem a zvěstovatelem ideologie liberalismu. Sice postupem let dokázal mutovat z liberála pravicového v liberála - umírněně - levicového; ale jeho pravým vyznáním zůstává stále ještě onen liberalismus jako takový.

A nejzákladnějším článkem víry pravověrného liberalismu je jedno a jediné: absolutní odmítání všeho, co by mohlo mít nějaký nadindividuálně závazný charakter. Liberál vychází z absolutní nepodmíněnosti, nesvázanosti svého vlastního Já - a u tohoto Já zároveň také končí. Liberál prostě musí mít pocit, že si nakonec může dělat všechno co se jemu samotnému zlíbí, a nikdo mu do toho nesmí mluvit.

To naprosto nemusí znamenat, že liberál by musel být nutně nějaký nevychovaný zpovykanec; liberál může být velice kultivovaný člověk, vyznávající neotřesitelně stávající civilizační hodnoty.
Ale jde o to: tyto hodnoty mu nikdy nesmějí být takřečeno "vnuceny seshora". On je sice může respektovat; ale k tomuto respektování se vždycky musí rozhodnout sám, ze své vlastní vůle.

A teď - po tomto obecném vymezení - zpátky k V. Bělohradskému. Jestliže se Bělohradský staví na stranu oněch rozličných "iniciativ zdola" (tedy oné "občanské společnosti"), pak to nečiní proto, že by hodlal zavést nějaký principiálně lepší, humánnější společenský pořádek, nežli je kapitalismus s jeho formální občanskou demokracií. On tak činí proto, že kapitalismus v poslední době hypetrofoval natolik, že mu zcela nepřehlédnutelně zasahuje do j e h o v l a s t n í individuální svobody. Do jeho vlastního Já.

Bělohradský nechce opravdovou systémovou změnu. Bělohradský se staví na obranu oněch "iniciativ zdola" - právě a jenom proto, že bezpečně ví, že tyto nikdy nebudou mít reálný potenciál k opravdu substanciální, systémové změně. Tyto iniciativy vzniknou, vybouří se, a zase zaniknou. To je právě ta "hra", o které jsem mluvil. Hra na změnu.

Bělohradský hovoří o neustálém "nepokojném a vzpurném" stavu mezi legalitou a legitimitou - ale tento zápas mezi legalitou a legitimitou se týká nakonec jenom jevové formy, nikoliv podstaty. V potaz je ve skutečnosti stavěna pouze legitimita v l á d y, to jest právě vládnoucí politické strany - ale nikoli společensko-politického systému jako takového.
Ve skutečnosti Bělohradský nestaví v potaz ani systém kapitalismu jako takového, ani jeho politické formy.
Opakuji znovu: to celé je nakonec pouze hra - hra na občanskou společnost, hra na opozici, hra na zápas o legitimitu. Všechno musí být nakonec jenom nezávazné, parciální, prostě - liberalistické; nikdy nesmí být překročena ona červená čára liberalismu, kdy by ono liberální Já muselo dát k dispozici absolutní nepodmíněnost své svobody, a uznat legalitu a legitimitu nadvlády vyšších hodnot nad sebou samým.

Takže, pane Rychetníku, to jsou důvody mé principiální skepse jak vůči ideologii V. Bělohradského, tak ale i vůči celé koncepci oné tzv. "občanské společnosti".

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Neděle, 26.Ledna 2014, 20:31:11

Ještě dodatek: samozřejmě že ten postulát o neustálém přezkoumávání a obnovování poměru legality a legitimity je sám o sobě správný - pokud se tak neděje, pak i ta nejlepší "státní idea" ustrne a stane se prázdným dogmatem, prosazovaným povětšině nakonec čistě mocensky.

Ale jde o to, že ten Bělohradského koncept - opakuji ještě jednou - nakonec jenom p ř e d s t í r á, že zde dochází k nějakému skutečně substanciálnímu přezkoumávání toho, co je legální a co je legitimní.
U Bělohradského je to nakonec pouze zdánlivá kritika, jenom dílčí protest v rámci systému, ale nikdy není brán v potaz systém jako takový.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Pane Poláčku Pátek, 7.Února 2014, 00:17:24

Především omluva za velice pozdní odpověď: dodělával jsem termínovaný projekt a neměl jsem na cokoliv jiného ani mysl, ani čas.
Snad k Vám i tato opožděná odpověď dojde.

K Vaší otázce: jak humanizovat společnost, "jak r e á l n ě změnit chování jak onoho dravě-egoistického spektra společnosti, které je v současné době dominantní, tak ale i vlastního - hodnotově víceméně indiferentního - centra společnosti?"
Zároveň píšete o rozdílu našich dvou desater a, pokud Vám rozumím, že Vy na tuto otázku odpovídáte a v mém desateru odpověď chybí.
Vskutku překvapivé - alespoň pro mne. Já u Vás odpověď na JAK? nenalézám a naopak se domnívám, že můj text nabízí odpověď do té míry, jaká je od stolu - na teoretické úrovni - možná. Já nabízím "ukazatele směru" pro vytrvalý politický boj organizované občanské společnosti za prohloubení demokracie a změnu politických a ekonomických institucí.
Váš závěr je vyjádřen věrou: "Je nutno uchopit jak pozitivní elementy tržního hospodářství (kapitalismu), tak pozitivní elementy socialismu, a propojit je dohromady ve smyslu dialektické syntézy v jeden homogenní, kvalitativně vyšší celek."
Vskutku krásné - ale zcela prázdné, pokud se chceme dozvědět JAK? a CO? a KDO?
U Vás je to stále ta Leninská představa společenské dynamiky (psal jsem o ní ve středu, 22.Ledna 2014, 07:19:11).
Ono "dravě-egoistické spektrum společnosti" je možné buď omezit a regulovat právními a společenskými institucemi, což doporučuji já. Nebo ho zavřít do gulaku (Leninská cesta). Z Vašeho textu není jasné, co doporučujete Vy.
Ohledně změny chování "vlastního - hodnotově víceméně indiferentního - centra společnosti". Buď politickými prostředky - přesvěčováním, nebo - pokud si myslím, že já vím lépe než lidé sami, co je pro ně dobré, jaké jsou jejich "opravdu opravdové" zájmy, pak se zaměřím na onu Leninskou cestu. Neměl bych ale trpět iluzí, že tím někoho zhumanizuji.

Druhý bod nesouhlasu či nedorozumění:
Píšete, že jste mi učinil po vůli a začal argumentovat mým oblíbeným Aristotelem a já ho - jakoby natruc - začal potírat. Ale zase, když já "argumentuji Bělohradským", Vy mi namítnete, že si ho z mnoha důvodů nevážíte. Doporučuji soustředit se na argumenty a nikoliv na osoby. Citáty nebo téze z Aristotela, případně Bělohradského jsem použil proto, že jsem je považoval za výstižné, elegantní formulace určité myšlenky. Slavné jméno mi nenahradilo argumentaci, logické nebo empirické zdůvodnění. Vždy ho v mém textu najdete. To je důležité a podstatné.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pátek, 7.Února 2014, 22:41:18

Zdravím, pane Rychetníku; už jsem si opravdu kladl otázku, jestli se zde ještě objevíte.

Bohužel jsem v současné době poněkud zdravotně indisponován, takže se v tuto chvíli nemohu pouštět do opravdu náročných témat. Jakmile se situace v tomto ohledu zlepší, pokusím se na Vaše nové podněty odpovědět.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Platón a Aristoteles Sobota, 8.Února 2014, 13:10:28

Mimochodem, pane Rychetníku, pokud by Vás blíže zajímal můj současný postoj k Platónovu a Aristotelovu duchovně-politickému dědictví, pak jsem čirou shodou okolností zrovna v minulých dnech právě na toto téma napsal jeden příspěvek, v diskusi k textu Saši Uhlové "Jsem komunistka" (lehce k nalezení v seznamu nejdiskutovanějších článků).
Ten můj příspěvek je: "Teorie a praxe", Pátek, 7.Února 2014, 23:22:57

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.