Kde najít oporu?

Byl by zázrak, kdyby sám papež František dovedl vrátit římskou církev k plnému společenství v Kristově církvi. Stejně tak předpokládaná nová vláda u nás může začít měnit poměry, ale bude potřebovat nevládní sektor dohlížející na jednotlivé agendy.

Pomalu se blíží rok od zvolení nového papeže Františka. Na veřejnosti zachovávají vysocí církevní hodnostáři dekórum a vzdávají nejvyššímu pontifikovi povinnou úctu, přicházejí však zprávy, že jsou k němu radikálně odmítaví za zavřenými dveřmi. Krotí nadšení členů i nečlenů římské církve a cenzurují papežovy výroky.

11. ledna se o něm Dominik Duka vyslovil v Parlamentních listech takto: Často se na něj odvolává ultralevice, která nám, věřícím, chce dávat lekce o jeho sociální nauce. … Papežova nauka není založena na třídním boji, nenávisti k utlačovatelům nebo závisti bohatým. Naopak zdůrazňuje harmonickou společnost, která dobře ví, co je skutečné přátelství a bratrství, která umí svým členům pomáhat a projevuje se skromností a sebekázní.

Nikdo z těch, kdo oceňují papežova vyjádření k sociálním poměrům, se nehlásí k třídní nenávisti. Pokud někdo znovu a znovu omílá téma třídního boje, tak je to pravice. Ta neustále třídí společnost na ně, ty lepší a na nás ostatní, lůzu, chátru, jak nás chápe i Duka sám, který demonstraci odborů a občanských iniciativ 21. dubna předloňského roku obvinil, že usiluje o ochlokracii, tedy vládu lůzy.

Alfou a omegou levice je překonání třídních rozdílů obhajovaných pravicí. Odváží-li se někdo z nás promluvit o beztřídní společnosti jako cíli, přijde od pravice výsměch a vysvětlení, že třídní rozdíly jsou nutné.

Duka říká polopravdu, když o papeži tvrdí, že zdůrazňuje harmonickou společnost, která dobře ví, co je skutečné přátelství a bratrství. Sociální harmonie v papežově pojetí je cíl. Není to však popis současné společnosti. Není to tak, že přirozené ekonomické procesy občas někomu způsobí potíže a individuální charita je řeší.

Mírnění jednotlivých osobních tragédií je jistě chvályhodné a nanejvýš žádoucí. Papež však zcela jasně a jednoznačně ukazuje nutnost řešit příčiny, tedy nutnost společenských reforem. A není v tom sám. Jan Pavel II., jehož církev blahoslavila a jehož svatořečení je ohlášeno na 27. dubna letošního roku, v encyklice Laborem exercens jednoznačně odmítá kapitalismus a požaduje reformy.

Vše nasvědčuje tomu, že František, muž evangelia stanul v čele náboženské organizace infikované zlem, tvrdé, nehumánní, autoritářské, intelektuálně chabé, podporující diktátorské režimy a popírající občanskou svobodu. Byl by zázrak, kdyby pohnul tímto mohutným útvarem směrem k Ježíši Kristu, kdyby se římská církev vrátila k plnému společenství v Kristově církvi.

Ve stejný den, kdy kardinál Duka uveřejnil svůj text o papeži, vyřešila Pravoslavná církev v českých zemích svůj tři čtvrti roku trvající problém. Vloni vystoupila jistá osoba s obviněním, že vladyka Kryštof, arcibiskup pražský a metropolita českých zemí a Slovenska, má s ní nemanželské děti a další děti s jinými milenkami. Zde je nutno podotknout, že v pravoslaví se za biskupy vybírají kněží, kteří jsou zároveň mnichy.

Metropolita odstoupil a odešel do monastýru v Těšově u Chebu. Xenia Raptsunova podle dalších zpráv svá obvinění odvolala a vladyka Kryštof je ochoten se podrobit genetickému testu. Osmaosmdesátiletý vladyka Simeon pověřený do volby správou metropolitního stolce odhadl, že příčinou je konflikt o to, kdo bude spravovat zaokrouhleně 1 146 000 000 Kč, které tato církev má dostat podle zákona o takřečeném vyrovnání státu s církvemi.

V konfliktech doprovázejících dvě kola volby arcibiskupa došlo k zapálení auta, pokusu o vypálení bytu, k výhrůžkám fyzickým násilím i na dětech a k vulgárním pomluvám. Vše to je veřejně dostupné. Všechno rovněž nasvědčuje tomu, že letošní lednové řešení je v rozporu se základními pravidly zdejší pravoslavné církve a že toto z kanonického hlediska problematické řešení bude pravoslavným světem uznáno. Že puč proti legálnímu představenému bude posvěcen.

Občas se tvrdívá, že tradiční církve, jakými jsou pravoslavní a římští katolíci, mají v sobě tato rizika, protože neprošli reformací. Může na tom být něco pravdy. Ale shodou okolností se se zprávami o římanech a pravoslavných u mne sešla třetí zpráva, tentokrát však soukromého rázu. Dokonce bohužel natolik soukromého, že si musím nechat podrobnosti pro sebe.

Mohu zde uvést jen to, že jedna z církví navazujících na radikální větev reformace, jedna z církví evangelikálních, konkrétně jeden její sbor se v citlivé osobní kauze někoho ze svého členstva zachoval pyšně moralizátorsky, zcela podle farizea z Ježíšova podobenství, který se modlí: Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám (Mt 18, 11,12).

Při dnešní vládnoucí ideologii „nás slušných lidí“ to není nic překvapujícího. Přesto, že farizej asi opravdu vše to dodržoval, Ježíš říká, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus (Mt 18, 14).

Kde hledat oporu? Ještě před rokem jsme ji hledali úporně. Některým stačil sekulární humanismus, někteří jiní, a k nim se počítám, chtěli mít humanismus zakotven ve skutečnosti, která nás přesahuje a umožňuje svobodně překročit přírodní danosti tvůrčím činem. Žili jsme pod nejhorší vládou za řadu uplynulých desetiletí.

Pod vládou, již Jakub Patočka k velkému zděšení pravicových žurnalistů před několika dny vyhodnotil jako horší než poslední vláda za komunistického režimu. Byla to vláda, jejíž více než tři čtvrtiny se obměnily od jmenování po volbách roku 2010, vláda, jejíž členové a podporující poslanci se veřejně obviňovali z odposlechů a jiného špehování, kteří odcházeli z ministerských postů po obviněních z kriminálních deliktů.

Do půlky loňských prázdnin nám vládl kabinet, který se několikrát pokusil omezit ústavní práva občanů a až zásahy Ústavního soudu tomu zabránily. Tato vláda zadlužila Českou republiku jako žádná předtím. Omezila koupěschopnost obyvatel natolik, že paralyzovala ekonomiku v době, kdy se okolní země probíraly z vleklé ekonomické krize.

Zdálo by se, že teď je klid. Pokud se podaří vybojovat poslední zápas s Hradem, budeme mít vládu s několika nadějnými osobnostmi, vládu, kterou zmíněný Jakub Patočka odhadl již ve druhém dni voleb, krátce po oznámení výsledků, v komentáři pod názvem Z voleb může vzejít relativně dobrá vláda (Deník Referendum. 26. 10. 2013).

Jeho tehdejší optimismus se naplnil téměř doslova. Odhlédneme-li od pokusu o vnitrostranický převrat v ČSSD, probíhala povolební jednání o vládě civilizovaně, racionálně, krok za krokem. Dá se očekávat, že se leccos začne napravovat. Že vůči pravicovým reformám se začnou prosazovat alternativy nabídnuté v posledních letech občanskými iniciativami. Je to vláda středová, kompromisní, ale nemůže být horší, než vláda Nečasova a Kalouskova.

Přesto však, tak jako papež nemůže sám změnit poměry v náboženské organizaci, v jejímž čele stanul 13. března minulého roku, nemůže sám změnit církev, nemůže Michaela Marksová-Tominová sama, se vší svou zkušeností a odvahou změnit sociální situaci v České republice.

Překvapující výběr radikálního kritika poměrů Jana Kellera do role lídra sociálně demokratické kandidátky do Evropského parlamentu nezmění poměry v Evropské unii. Jiří Dienstbier v čele legislativní rady vlády a resortu lidských práv nezajistí dokonalé dodržování nejen občanských svobod, ale i sociálních a jiných lidských práv, například práv Romů a bezdomovců.

Předpokládaná nová vláda může začít měnit poměry, ale bude potřebovat nevládní sektor, občanské iniciativy dohlížející na jednotlivé agendy. Bude třeba spojit projevy sympatie a podpory nové vládě s ostražitostí a důslednou kritikou všeho, co ohrožuje lidskou důstojnost.

Potřebujeme oporu pro tento zápas, možná pro svou nejednoznačnost těžší, než dosavadní. Jak se zdá, u církví ji (na rozdíl od některých jiných zemí) nenajdeme. Já ji nacházím u Toho, jehož se církve stále víc neprávem dovolávají.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Moje zkušenost s KC Úterý, 21.Ledna 2014, 06:38:54

Vážený pane Štampachu,
nepochybně je Vaše zkušenost s katolickou církví – při uvážení, že každý z nás zná jen její určitý výsek (různě velký) – jiná než moje.

Pravdou jistě je, že v katolické církvi není vše tak, jak by dle jejího učení být mělo, ale nedělejme si iluze, že v jiných organizacích, které se také zaštiťují všelijakými pravidly, je to lepší.

S kritikou pana kardinála Duky s Vámi souhlasím. Nicméně rád bych také viděl u hlavních autorů Dukovy sžíravé kritiky jejich podstatně vyšší úroveň objektivity, tolerance, a zejména ochoty vidět věci očima druhých, než jak to oni, Dukovy kritici, nenachází u pana kardinála Duky. A to tedy nevidím.

Že by však katolická církev byla „náboženskou organizací, která je infikovaná zlem, je tvrdá, nehumánní, autoritářská, intelektuálně chabá, podporuje diktátorské režimy a popírá občanskou svobodu“, v tom se zcela jistě mýlíte. Moje zkušenost, která vychází s trvalého styku s mnoha obyčejnými věřícími, s knězi, také s jáhny, a která zohledňuje také aktuální texty, vyhlášení i činy katolické hierarchie, Vašemu soudu naprosto odporuje.

A tak tu oporu, o níž mluvíte v posledním odstavci, já v katolické církvi nacházím.

Přeji Vám vše dobré, Jiří Vyleťal

Václav Pospíšil - Záhoří

církev Sobota, 25.Ledna 2014, 05:27:59

Všichni jistě víme, že zlo prostupuje církev stejně jako každou společnost napříč její strukturou. Od žab v kropence,které znepříjemňují život faráři, věřícím, a hlavně hledajícím, kteří přicházejí do kostela, protože ony mají patent na zbožnost - až k papežům, kteří v historii napáchali zla ažaž.
Kamarád,výtvarník a spisovatel, kdysi řekl, že římská církev je největší zločinecká organizace. Také se mi to nezdálo. Uvažoval jsem však, který z papežů v historii učinil něco dobrého pro České země. Upálení M.J.Husa, následné křižácké války, pokrytecká smlouva s podobojími na basilejském sněmu, vzápětí pošlapávána, podrážení nohou králi Jiříkovi, který se snažil o světový mír, spojení trůnu a oltáře s Habsburky. Nechci samozřejmě všechno házet na papeže, byli v tom i jiní - kardinálové, biskupi - mluvím o nich, protože jejich jednání nejvíc určuje postavení církve ve světě. Opravdoví zbožní věřící byli v církvi vždycky, a nemluví se o nich - ani komunisté a socialisté,ani reportéři se jich nedovolávají, zato papež František je stále v ohnisku pozornosti.
Zbožní věřící se těžko vyrovnávají se skutečností zla ve špičkách církve - organizace. Nechtějí soudit, omlouvají, dokonce jsem slyšel argument: je to známka pravosti církve, důkaz, že ji Duch Svatý vede přes všechno zlo, které je v ní. (Byl Jidáš známkou pravosti Ježíšovy činnosti?). Jistě jsme všichni vděčni Bohu za papeže Františka. Podaří se mu prlomit tendenci v církvi sahající až ke Konstantinově době, totiž: ukazovat Ježíšovu moc fyzickou mocí církve, ukazovat Ježíšovu nádheru, nádherou zlata, být světskými reprezentanty Ježíše, který přišel dát svůj život za nás. Papež František není prvním reprezentantem církve, který vzal Ježíšova slova - kdo chce být mezi vámi největším, budiž služebníkem všech - vážně, byli a jsou i jiní, např. + Helder Camara. Je však mezi námi. Je příkladem. Budou jej následovat další? Stane se římská církev částí Ježíšovy církve?

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.