Začalo to skrovným, nenápadným gestem. Když byl kardinál Jorge Mario Bergoglio zvolen papežem, oslovil z balkónu baziliky sv. Petra věřící katolíky civilním Buon giorno a pak je požádal, aby se za něj, nového papeže, pomodlili a sklonil před nimi hlavu. Už toto pro církevní hierarchii nezvyklé gesto dávalo tušit, že tento papež se bude zásadně lišit od svých předchůdců.

Tímto okamžikem započala série papežových gest a prohlášení, která vyvrcholila v posledních týdnech. Při vší decentnosti a skromnosti jsou totiž radikální a započínají novou éru katolické církve, která by jednoho dne mohla být chápána jako revoluční.

Už Bergogliova volba jména jednoznačně předznamenala charakter jeho pontifikátu: František z Asissi, „květ všesvětové svatosti“, jak ho nazval filosof Nikolaj Berďajev, symbolizuje v katolické tradici důraz na radikální chudobu, prostotu, něžnou lásku ke stvoření a ideál bratrství a sesterství všech lidí.

Na počátku cesty sv. Františka je mystická vize, kdy ho v ruinách kostela vyzývá Kristus, aby obnovil jeho církev. Z kroků současného papeže vysvítá, že i on se rozhodl vzít tuto výzvu vážně. Z toho, co v posledních týdnech hlava církve říká a dělá, je totiž patrné, že začalo duchovní zemětřesení. Církev se vydává na novou cestu.

Církev třetího tisíciletí ve znamení mrtvých imigrantů

Jak správně poznamenal Marco Politi v italském deníku Il Fatto Quotidiano, vize církve třetího tisíciletí začala ještě před návštěvou Brazílie, na ostrově Lampedusa, kam papež přijel, aby uctil oběti afrických imigrantů, kteří do Itálie utíkají za důstojnějším životem a mnozí při této cestě přijdou o život.

Papež ve svém projevu, který byl velmi citlivý i k přítomným muslimským imigrantům, řekl: „Dnes se za to ve světě nikdo necítí odpovědným, ztratili jsme smysl pro bratrskou odpovědnost, upadli jsme do pokryteckého postoje kněze a služebníka oltáře, o kterém mluví Ježíš v podobenství o dobrém Samaritánu. Hledíme na polomrtvého bratra u cesty, možná si myslíme „chudák“ a jdeme dál.