Chci přispět X

Papežova revoluce

Gesta a prohlášení papeže Františka začala novou éru katolické církve, která by jednoho dne mohla být chápána jako revoluční. Papež přichází s vizí chudé církve pro chudé. Biskupů a kléru u nás je třeba se ptát: jak chcete realizovat papežův program?

Adam_borzi_1

Adam Borzič

30.07.2013 12:00

Související

Začalo to skrovným, nenápadným gestem. Když byl kardinál Jorge Mario Bergoglio zvolen papežem, oslovil z balkónu baziliky sv. Petra věřící katolíky civilním Buon giorno a pak je požádal, aby se za něj, nového papeže, pomodlili a sklonil před nimi hlavu. Už toto pro církevní hierarchii nezvyklé gesto dávalo tušit, že tento papež se bude zásadně lišit od svých předchůdců.

Tímto okamžikem započala série papežových gest a prohlášení, která vyvrcholila v posledních týdnech. Při vší decentnosti a skromnosti jsou totiž radikální a započínají novou éru katolické církve, která by jednoho dne mohla být chápána jako revoluční.

Už Bergogliova volba jména jednoznačně předznamenala charakter jeho pontifikátu: František z Asissi, „květ všesvětové svatosti“, jak ho nazval filosof Nikolaj Berďajev, symbolizuje v katolické tradici důraz na radikální chudobu, prostotu, něžnou lásku ke stvoření a ideál bratrství a sesterství všech lidí.

Na počátku cesty sv. Františka je mystická vize, kdy ho v ruinách kostela vyzývá Kristus, aby obnovil jeho církev. Z kroků současného papeže vysvítá, že i on se rozhodl vzít tuto výzvu vážně. Z toho, co v posledních týdnech hlava církve říká a dělá, je totiž patrné, že začalo duchovní zemětřesení. Církev se vydává na novou cestu.

Církev třetího tisíciletí ve znamení mrtvých imigrantů
Jak správně poznamenal Marco Politi v italském deníku Il Fatto Quotidiano, vize církve třetího tisíciletí začala ještě před návštěvou Brazílie, na ostrově Lampedusa, kam papež přijel, aby uctil oběti afrických imigrantů, kteří do Itálie utíkají za důstojnějším životem a mnozí při této cestě přijdou o život.

Papež ve svém projevu, který byl velmi citlivý i k přítomným muslimským imigrantům, řekl: „Dnes se za to ve světě nikdo necítí odpovědným, ztratili jsme smysl pro bratrskou odpovědnost, upadli jsme do pokryteckého postoje kněze a služebníka oltáře, o kterém mluví Ježíš v podobenství o dobrém Samaritánu. Hledíme na polomrtvého bratra u cesty, možná si myslíme „chudák“ a jdeme dál.

Netýká se nás to a cítíme se být v pořádku. Uklidňujeme se tím, že to není naše věc. Kultura blahobytu, která nás vede k tomu, abychom mysleli na sebe, nás činí necitlivými ke křiku druhých, dává nám žít v mýdlových bublinách, které jsou krásné, ale jsou ničím, jsou jalovou iluzí, provizoriem, které přivádí ke lhostejnosti vůči druhým, ba dokonce ke globalizaci lhostejnosti. V tomto globalizovaném světě jsme upadli do globalizace lhostejnosti!


Byla to cesta za mrtvými imigranty, kterou František podnikl jako první mimo Řím. Papež „chudých“ si vybral Lampedusu, nikoli Jeruzalém nebo Fatimu, ani Argentinu. Svoje kázání zakončil modlitbou: „Pane, v této liturgii, která je liturgií pokání, prosíme o odpuštění za lhostejnost vůči tolika bratřím a sestrám, prosíme tě, Otče, za odpuštění pro ty, kteří zpohodlněli a uzavřeli se do svého blahobytu, který způsobuje anestézii srdce, prosíme Tě o odpuštění pro ty, kteří svými rozhodnutími na světové úrovni vytvořili situace, které vedou k těmto dramatům. Odpusť Pane!

Papež proti tyranii peněz
Že se František od začátku projevuje skromně, odmítá drahá roucha a šperky, nejezdí v opancéřovaném voze a pobyt v paláci vyměnil za komunitní život v rezidenci sv. Marty, to je známé, ale to by mohl být pouze projev exaltované osobní zbožnosti. Ale tento papež míří hlouběji: jeho kritika chudoby, jak je patrné z jeho prohlášení, je systémová.

Je příznačné, že jeho ostrou kritiku systému přecházejí mocní a bohatí mlčením a je nepravděpodobné, že by je papežovy výzvy hlouběji zasáhly. Nicméně kritici neoliberálního kapitalismu získali ve Františkovi vlivného spojence. Papež totiž pojmenovává neuralgické body současného světa zcela jednoznačně.

V polovině května řekl: „Finanční krize, kterou procházíme, nám dává zapomenout, jaká je její prvotní příčina – tedy hluboká antropologická krize. Zcela jsme popřeli prvenství člověka. Utvořili jsme si nové idoly. Starozákonní zbožňování zlatého telete dnes ilustruje nový, nelítostný jev – fetišismus peněz a diktatura ekonomie, která nemá lidskou tvář a nesleduje lidský účel…. Zavedli jsme kulturu, která se zbavuje nepotřebného odpadu. S tímto myšlenkovým posunem se setkáváme na individuální i společenské rovině.

Vyřazovací kultura je upřednostňována a solidarita – poklad chudých – se často považuje za kontraproduktivní. Odporuje totiž racionalitě financí a ekonomiky. Zatímco zisky menšiny exponenciálně rostou, příjmy většiny klesají. Tato nerovnováha má původ v ideologiích, které podporují absolutní nezávislost trhu a finanční spekulace a brání státům v jejich právu kontroly. Nastoluje se nová neviditelná tyranie, která je někdy virtuální. Tato krutovláda jednostranně a bez možnosti nápravy vnucuje své zákony a svá pravidla.


K otevřené církvi
Brazilské vystoupení na Světových dnech katolické mládeže shrnulo Františkovy důrazy, opět prostřednictvím symbolických aktů: odmítl nákladný vůz, vymínil si návštěvu slumu, k úděsu ochranky se opět zdravil spontánně s věřícími, podpořil mladé lidi, demonstrující v Brazílii. Především ale jednoznačně potvrdil, že chce církev otevřenou, církev, která musí vyjít ze svých hradeb směrem ke zraněnému světu.

Papež totiž ostře útočí i do vlastních řad: klérus, který není v jednotě se svým posláním, „vyvolává hnus“. Takto silný výraz použil papež František, když mluvil k seminaristům shromážděným ve Vatikánu před odjezdem na Lampedusu. Katolický list Avvenire nenašel odvahu toto slovo publikovat. Několik dní po návratu do Říma si argentinský papež šel zkontrolovat vatikánské garáže, aby zjistil, zda se v nich nenachází luxusní vozy. Kněžím, kteří mají zálibu v drahých vozech, připomněl chudé a hladové.

Během letu z Brazílie do Říma pak papež poprvé promluvil pozitivněji směrem k sexuálním menšinám. V rozhovoru s novináři pronesl: „Je-li někdo gay, hledá Boha a má dobrou vůli - kdo jsem, abych ho mohl soudit?“ Odmítl diskriminaci gayů a leseb v církvi i ve společnosti.

Jistě, tato slova nelze hned číst jako posvěcení homosexuálních partnerství (byť mnozí teologové a aktivisté v Latinské Americe tvrdí, že jakkoli je papež proti stejnopohlavním sňatkům, není proti registrovaným partnerstvím), ale naznačují, že i v této ožehavé oblasti nastává velká změna. Přinejmenším papež svým výrokem otevírá nový prostor pro diskusi nad tématem homosexuality v církvi. Z jeho slov pak nevychází úzkoprsá nenávist. A to je posun obrovský.

Papež František směřuje k radikální obnově církve: chce chudou církev pro chudé, církev, která se vydá za své hranice, církev, která prorocky odmítne současný politický a ekonomický zlořád, postavený na vykořisťování lidí a přírody. Církev otevřenou a hledající, radši než strnulou a nehybnou.

Leonardo Boff, významný, radikální teolog osvobození řekl v rozhovoru pro list La Stampa na adresu Františka: „Papež vysvětluje, že upřednostňuje církev nehod, ale jdoucí po cestě, spíš než církev bez dechu a uzavřenou v chrámu. Nyní je cítit, že se církev stává ohniskem naděje a nikoli obsazenou pevností v neustálé polemice s modernitou nebo celnicí, která kontroluje a reguluje víru, místo aby ji usnadňovala.

V tomto světle by nás ovšem mělo zajímat, jak na papežovu vizi zareaguje katolická církev v naší zemi. Z jejího dosavadního jednání je patrné, že se v současnosti nachází v přesně protilehlém táboře, než papež. Jak bude Dominik Duka a český episkopát realizovat papežovu vizi chudé církve pro chudé, když se naše místní církev doslova třese na majetky, které jí byly přiřknuty prostřednictvím pochybných politických obchodů? Jak se teď zachová církev, která schvalovala všechny otřesné asociální zákony bývalé vlády a ve prospěch marginalizovaných nehla prstem? Na to bychom se měli biskupů a kleriků ptát: jak chcete realizovat papežův program?

I z toho je patrné, že papež František to se svojí revolucí v církvi nebude mít snadné. Jakkoli je konzervativní opozice ochromená a tváří v tvář papežově hluboké spiritualitě a víře se jí těžko hledají argumenty, bude se zřejmě snažit papežovy důrazy oslabit a rozpustit v sladkobolných frázích. I proto je podstatné, aby se realizace Františkovy vize ujali věřící ze zdola, převzali iniciativu a začali jednat.

Ostatně i proto František sám sebe důrazně nazývá římským biskupem a nikoli papežem, aby naznačil, že církvi předsedá v lásce, a není jejím absolutním monarchou. Gigantické úkoly, které na sebe vzal, obnovu církve a pomoc trpícímu světu, nemůže a očividně ani nechce realizovat sám. Pro nás, kdo spolu s Františkem vyznáváme Vtělenou Lidskost, pak zůstává nadějí, že i kdyby se mocní a bohatí pokusili papeže chudých zastavit, Toho, kdo jej na tuto cestu obnovy vyslal, definitivně zastavit nelze.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Lepenka

Michal Špína - komparatista

v Riu před státníky též zaznělo: Středa, 31.Července 2013, 03:03:53

"Budoucnost rovněž vyžaduje humánní pohled na hospodářství a politiku, která by stále více a lépe vedla k účasti lidí [participación de las personas], vyhýbala se elitářství a vymýtila chudobu. Ať nikdo nepostrádá prostředky nezbytné k životu a ať je všem lidem zaručena důstojnost, bratrství a solidarita. To je cesta, kterou navrhuji."

[česky] http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18625
[orig] http://www.infolatam.com/2013/07/27/discurso-del-papa-francisco-ante-politicos-y-representantes-sociales-de-brasil/

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.