Tuzemská realita je už taková — katolická církev se nevyjadřuje (téměř) k ničemu, obzvlášť ne k životním podmínkám zdejších věřících, kdekdo se však vyjadřuje ke katolické církvi. Předvedu nyní stejnou drzost a budu doufat v povelikonoční velkorysost vzdělanějších a informovanějších.

Ty už jsem ostatně popudil v pondělí, když jsem si na svém facebookovém profilu rýpnul do církve i do radikálních levičáků. Stačilo se zeptat: Jak je to s tím Chávezem a papežem Františkem? Komunisté (Vojtěch Filip přímo v projevu na ÚV) a část radikální levice tvrdí, ze sociálně cítící František má za úkol oslabit náklonnost oveček z Latinské Ameriky k chávezovskému socialismu, zatímco Chávezuv viceprezident tvrdí, ze Františkovo zvolení obstaral v nebi Chávez osobně.

Dvojnásob chápu, že se vztekají mí levicoví přátelé. S tím Františkem to totiž lehké nebude. Jorge Mario Bergoglio, jak zní jeho původní jméno, patrně je samorostem nezapadajícím do škatulek. „Ať vám Bůh odpustí to, co jste učinili," řekl podle vatikánského mluvčího Federika Lombardiho v žertu kardinálům z konkláve na večeři bezprostředně po svém zvolení. A to se původně čekal někdo „evropštější“ a tradičnější…

„Můžeme dokázat mnohé. Když ale nebudeme zvěstovat Ježíše Krista, budeme možná milosrdnou nevládní organizací, ale nikoli církví," pronesl na své první papežské mši. A udeřil tím přímo hřebíček na hlavičku.

Čím je totiž katolická církev dnes? Šiřitelkou učení Ježíše Krista? Ale kdeže! Je ekonomickou organizací pošilhávající po majetku a penězích — a to nejen u nás. Tak trochu s.r.o. přes věci duchovní. Církevní hodnostáři jen stěží věří v získávání nových oveček. Jim stačí církev coby kulturní instituce s mediálním vlivem. O praktikujícího katolíka u nás skoro nezakopnete, přesto hledání papeže či hlavy církve na našem malém dvorku zabírá mediální prostor zcela nevídaný. Církev je referenční osobou, říká nám, co je správně a co ne, komu naslouchat, co číst, kam cestovat… Jistě, ne oficiálně, ale třeba skrze články v novinách a časopisech. Tam najdeme zhmotnění a ocenění víry. Odvolávání se na církev je otázka životního stylu, bontonu, módy.

Latentní, vlažný vliv stačil našim katolíkům již dříve. Nevadilo jim nikdy, že pravidelní návštěvníci mší mají zhusta k plnění Desatera daleko nebo že mnozí z nich spíše vzývají atmosféru monumentálních barokních kostelů.

Nevládka či rovnou think-tank, to je katolická církev. František to tuší a snad i chce změnit. Bude mít ale vlivné spojence? Čeští a moravští biskupové byli jeho volbou dost překvapeni. Mužů schopných zapalovat druhé pro víru mezi nimi moc nenajdeme. Žijí si ve vlastním světě, v privátním vesmíru. V televizní repríze Michálkova filmu Zapomenuté světlo jsem v neděli sledovat obyčejného kněze v podání Bolka Polívky, který se za normalizačních časů vydal lobbovat na nejvyšší církevní místa, aby zachránil vesnický kostel. Přijal ho generální vikář, špička Pacem in terris a nevěřícně kroutil hlavou: Koho zajímá nějaký kostel?

Zdejší biskupové mají plná ústa víry, boha, člověka, hodnot — ale kolika z nich to věříme? A kolik z nich jen hraje svou roli a v soukromí si myslí své?

Velkorysé restituce pomáhají odluce církve od státu. O to více ale bude přimknuta k „systému“ — ke globálnímu kapitalismu a zákonitostem neviditelné ruky trhu. Podezřívám katolickou církev, korporaci nevídaných rozměrů, že teď bude mít dvojnásob tendenci tuto ruku hájit, ospravedlňovat a nadržovat jí.

V televizi budeme sledovat skromného Františka, jakéhosi Špidlu katolické církve, jak se chová neokázale, rozumně mluví a myje nohy nejzbídačenějším, ale „velká politika“ se bude provozovat jinde. Nebo snad papež aspoň vpustí průvan do římské kurie?

„Bůh je život a jeho slávou je živý člověk, my sami," řekl papež v počátku svého velikonočního žehnání Urbi et Orbi. V řeči, kterou pronesl před 250 tisíci lidmi, popřál mír celému světu a zmínil konflikty na Blízkém východě, Severní Koreu či Mali. Odsoudil též nemorální vyčerpávání přírodních zdrojů. „Pokoj celému světu, i když je rozdělen chamtivostí těch, co se ženou za snadnými zisky," řekl nejvyšší pontifik a já mu v duchu zatleskal. Jen jsem si mezi těmi chamtivými musel nutně představit i zástup Františkových bratří ve víře.

Budu rád, když moji skepsi čas rozmetá a František se stane nejen symbolem, ale hlavně vzorem. Na zázraky ostatně není nikdy pozdě.