Pravda demokratických voleb

Volby v demokratickém řízení vyvolávají řadu otázek. Co vše svým hlasem můžeme dát najevo? Nakolik je možné pomocí voleb něco změnit? A mají volby nakonec vůbec nějaký smysl?

Jaké poučení si odnést z demokratických voleb? Jaký je jejich smysl? Co na volbách máme pochopit? Co je jejich pravdou? Tyto otázky, ať si je připouštíme nebo ne, ať je považujeme za závažné či za nadbytečné filosofické rozjímání, tu budou s námi, dokud tu demokratické zřízení bude. To sice tak jako tak jednou skončí (jako každé zřízení), ale dokud trvá, trvá i povinnost všech porozumět smyslu demokratických voleb.

Dotud je každý svoboden pochopit, co od něho demokracie požaduje, tj. pochopit, jak má naložit s hlasovacím lístkem, který mu byl přidělen. Zda to pochopí či nikoli, je otázka. Ta a nic jiného rozhodne o tom, jaké zřízení bude po parlamentní demokracii následovat.

Volby jsou z definice mechanismus, který přetavuje jednotlivé zájmy voličů na zájem celku. Ze součtu voličských preferencí neboli z volebního výsledku se odvozuje podoba vlády, zákonů a tedy i celková politika státu. Jelikož se stát opírá zákony, mluví jménem celku a vyjadřuje jeho obecnou vůli. Volby proto definují, co chce celek.

Tolik k obecně známému. Avšak už jen naivní všetečná otázka, zda by přeci nebylo proto lepší zkusit tuto obecnou vůli nejprve poznat a teprve poté na jejím základě hlasovat, vyvolá pozdvižení, že tu přeci poznat nelze. Tyto výmluvy dávají tušit, že poznání toho, co je obecně známé, neboli pravda toho, co je obecně známé, bude nepříjemná.

Kdo se tedy odvážil poznat známé a odevzdat hlas, který by zračil vůli celku? Koho vůbec zajímá, co chce celek? Čí hlas neodrážel voličovy sympatie nebo soukromý zájem? Čí nehleděl na program stran, ale sledoval výhradně všeobecnou vůli doby?

Kde je ten, kdo odevzdal takovýto hlas? Kde ten, kdo ví, že nemohl jinak? Kde ten, kdo se ve jménu celku vzdal své chudičké vůle prosadit vlastní zájem? Kdo se zřekl zlého umínění cpát světu svá dogmata? Kdo zanevřel na daremnou libovůli, že si může volit, koho se mu zachce?

Není se čemu divit, že všechny volby dopadají tak, jak dopadly ty poslední. Každý přeci volí svéhlavě a dbá výhradně prázdných dogmat, vyfasovaných názorů a naočkovaných předsudků a to jen proto, že mu je rozmazlená libovůle překřtila na niterné přesvědčení. K němu je vědomí natolik sveřepě přišpendlené, že zapomíná na jeho bezvýznamnost. Nic totiž není tak nahodilé (a proto prázdné a bezcenné) jako subjektivní mínění.

Snad nejzrádnějším je mínění o vlastním zájmu. To má libovůle tu drzost pozvednout na kritérium, podle něhož by měl člověk volit a jež by tak mělo určovat politiku státu. Měřítko vlastního zájmu však, jak vidno, selhává a očekávat, že poskytne bezchybnou radu, komu dát hlas, nelze. Ani stará liberální moudrost uskromnit své požadavky a pokorně volit menší zlo dnes nepomáhá.

Reakcí na nefunkčnost měřítka vlastního zájmu je měřítko vlastních sympatií. To je v principu stejné, jen je rozbředlejší a abstraktnější a proto v kontrastu s ním vypadá zastaralé měřítko vlastního zájmu jako úkaz racionality. Ale to je omyl. Je vskutku šumák, zda je stát rukojmím sympatizantů nebo těch, kteří si vypočítavě spočítali svůj zájem na volební kalkulačce.

Chtělo by se až zvracet nad státem spoutaným malicherným sobectvím jednotlivých zájmů a mínění. Nad státem zotročeným otupenou vůlí, jež se štítí vybřednout z toho, co jest zvláštní a nahodilé. Nad státem, kde vládne zatvrzelá nechuť pozvednout se k sobě: myslet a prodlévat také jednou v tom, co jest obecné a nutné.

Přitom poznání nutnosti čili vůle toho, co chce celek, je to jediné patřičné kritérium, o které se může volební rozhodnutí opřít, protože volby přeci stanovují to, co chce celek. Nebo snad myšlení uvadlo natolik, že vůli celku dává naroveň sumy zvláštních libovůlí a zájem obecný naroveň sumy soukromých zájmů a sympatií?

Ano, natolik svévole rozmělnila myšlení. Ale tato svéhlavost je draze zaplacena vírou. Každý totiž musí (ve skrytu duše, když vhazoval svůj hlas do volební urny) alespoň na okamžik uvěřit, že vyvolená strana jeho důvěru nezpronevěří.

Víra, že strany nahodilé přání a mínění naplní, demokracii podkopává. Demokratické volby odkrývají, jak snadné je zradit voliče a jak náročné je naopak pochopit, proč je tak snadné ho klamat. Volby totiž potvrzují voličův cynismus. Je to výhradně on, kdo klame sám sebe, přitom nestydatě viní strany, že ho podvedly. Přestože se principiálně žádné zrady dopustit nemohou.

Nepodvádí voliče, tak jako dveřník v Kafkově povídce Před zákonem nepodvádí muže z venkova, když přijímá jeho dary. Dveřník tak činí pouze proto, aby si muž nemyslel, že něco zanedbal. Z téhož důvodu, aby volič náhodou neměl pocit, že něco opomněl, strany „přijímají“ (tj. předstírají, že uskuteční) jeho dětinské prosby.

Tím ho nezrazují, ale nutí ho pochopit, že se povolení ke vstupu do zákona pomocí dotěrného žadonění nikdy nedočká, protože svým prosebným fňukáním dává najevo, že zákon jakožto právní forma obecna pro něj zůstává něčím cizím a vnějším. Proto ten strach vstoupit bez povolení.

Je to volič, kdo tady systematicky uplácí a škemrá, aby byl puštěn do zákona, aby byly realizovány předsudky, kterými byl naočkován a které si přivlastnil a následně povýšil na představu o obecném dobru. Volič svou žebrotou připomíná zloděje-cynika, který si neuvědomuje, co dělá, a proto mu nestačí, že krade, ale navíc haní zákon, když si nárokuje zpět to, co ukradl.

V duchu téže logiky jedná i volič. Neuroticky stranám vyčítá, že nenaplňují jím nakradená laická mínění o tom, co je správné a co by stát měl konat. Voličovy výčitky představují v jistém smyslu sekulární verzi rouhání. Volič se chová obdobně jako věřící, který kárá boha, že ho opustil a zradil důvěru, když mu nepřinesl modré z nebe.

Cynik ale nezůstává pouze u slov. Když nadávkami neukojí chtíč své libovůle, jde do světa se realizovat. Vítězným se stává program sestavený z nadávek. Cynik volí sebe sama – zloděje, kteří se neštítí svého cynismu. Bez skrupulí volí strany, které jím nestydatě nakradená mínění a jeho „vlastní“ zájem hodlají upřímně uskutečnit.

Přestože strany slibují modré z nebe, volí je. Nanejvýš totiž cítí, ale sotva chápe pravý důvod, proč se zázraky nedějí. Dokud nepochopí, proč musí být z logiky věci podveden, je odkázán cynicky doufat, že strany snad (zázrakem) naplní, co si svévolně nakradl do vlastní kapsy, tedy nitra (řečeno filosofickým slangem disentu).

Naoko sice povýšeně předstírá, že ví, že strany beztak nic nesplní, ale přitom jim pokoutně věří. Demokracie proto na voliči požaduje jediné: zříci se své cynické víry, stát se skutečným ateistou, tj. pochopit, že nebe již dávno sestoupilo na zem.

Pokud volič tuto svou povinnost nesplní a kritéria sestaveného z „vlastního“ zájmu a sympatií se nevzdá, nebude nikdy vědět, jaké straně dát hlas (nechce-li, aby jeho důvěru zradila). Ale co hůř. Postupem vnoří (nebo spíše již vnořil) své užmoulané měřítko vlastního zájmu do noci absolutní abstraktnosti (kde je „každá kočka černá“). Měřítko tak pozbude zbytky konkrétního obsahu.

Není překvapivé, že dnes politice vládnou vágní hesla o fungujícím státu, o jeho rekonstrukci, o boji proti korupci, o úsvitu lepších zítřků apod. Ačkoli si drtivou většinu lidí podmanila natolik, že volá „my jsme 99 %“, hlas této zoufalé většiny nás nesmí klamat, protože volá pouhá suma jednotlivých, zvláštních zájmů.

Koho by snad nevydíralo heslo, aby tu chtěly žít i naše děti? Málokoho a podle toho to tu taky vypadá, jako by okupanti Wall Street dobyli parlament.

Měřítko vlastního zájmu (sympatií) selhává, protože vlastní zájem už z definice, že je vlastní, musí být zrazen. Strany ho budou zrazovat dotud, dokud se jím bude volič řídit. Pokud se jím volič řídit nebude, nebudou strany mít co zradit. Dokud se tedy volič bude opírat o měřítko vlastního zájmu a bude hledat stranu, která jeho důvěru nezradí, dotud budou strany jeho důvěru zpronevěřovat.

Jestliže však volič změní měřítko a přestane lpět na svém beztak neuskutečnitelném (a proto bezcenném) zájmu, opustí ho i jeho neštěstí i nutkání dirigovat svět podle svých not. Řešení problému je změna měřítka, se kterou problém zaniká, protože řešení neleží vně problému, ale nachází se uvnitř problému. Řešení problému tvoří jádro problému.

Problém a jeho řešení proto nejenže nestojí proti sobě, ale z téhož vyplývá i to, že žádné reálné problémy jako takové neexistují a jediný skutečný problém spočívá v tom, že pro přehršle problémů nevidíme jejich jádro čili jejich řešení. Změnou měřítka problém mizí a zpětně se jeví jen jako dětinské sobectví naoktrojovat světu své soukromé představy o tom, co má chtít celek.

Než vnucovat světu svou ubohou vůli, je záhodno či přímo nutno tuto vůli celku pochopit. „Stačí“ tedy poznat, co celek chce. A nikoli přemítat, co by měl podle nás chtít. Chtěl by snad bojovat proti korupci? Zvyšovat daně? Zavádět úsporná opatření? Zasazovat se za vládu slušných? Ani omylem. Vůle celku se nikdy nesníží na vůli vítězné většiny, byť by měla 99 %.

Suma jednotlivých zájmů natož sympatií se celku nikdy nevyrovná, ať už jsou určeny sebevágněji. Sčítáním se celku nelze dobrat. Dva nejsou dvakrát jeden. Dva jsou něčím víc – tvoří celek, který překračuje sumu svých částí.

Celek nehledí na směšné prosby soukromníků, nenechá si vnutit jejich dotěrná přání, měřítka a konvence, protože celek sleduje výhradně svou vlastní vůli. Tou je naplnit a uskutečnit pojem své doby. Tou je proto pochopení toho, čím se celek již stal a čím o sobě již jest. To má volič poznat a nechat vyniknout skrze svůj hlas.

Tímto hlasem přichází celek k sobě. Tímto se celek o sobě stává pro sebe. Celek skrze voličovu vůli si uvědomuje sebe sama a rozpoznává se ve vědomí voliče, které mu nastavuje zrcadlo. Tímto celek poznává, že svůj účel již uskutečnil.

Jaký je účel celku – smysl dnešní doby, pokud se nazývá postkomunistická a mluví jazykem antikomunismu? Již z názvu je evidentní, že jejím smyslem je odrazit sebe sama od břehů minulosti. Zbavit se traumatu minulosti. Překonat minulost. To je úkol dneška, a proto měřítko koho volit.

Vůlí doby je dokončit svůj úkol čili, což je totéž, pozvednout dokončené k vědomí a tak vyjádřit, že doba svůj úkol již dokončila. Vůlí je ergo jedině hlas straně, pro kterou je minulost passé a které tíže minulosti nezužuje rádius toho, co je v politice možné, a to výhradně díky tomu, že se z minulosti vyvázala, když ji uchopila ve vzpomínce jako něco překonaného, čeho návrat nehrozí.

Taková strana však dosud neexistuje. Pakliže neexistuje, otázka koho volit zůstává a musí být zodpovězena, protože čekat, že sama od sebe časem vznikne a najednou bude koho volit, je naivní, jako je naivní, že se ideologie antikomunismu samovolně z politiky vytratí.

Musí být zodpovězena, aby zde byl hlas, který vyjadřuje vůli celku, aby zde vykrystalizovalo vědomí, že tato strana má vzniknout. Bez vědomí, které koná vůli celku, protože ji zná, žádná strana, která pohřbí mrtvá strašidla minulosti, vzniknout ani nemůže.

V hlasu jaké existující straně tedy tato vůle doby vyniká? Který hlas zračí, že musí být založena nová strana? Může to být hlas pouze té straně, která je výhradním vlastníkem minulosti a která ztělesňuje staré společenské uspořádání. Hlas straně údajně stále schopné vtáhnout dobu zpět do minulosti a tím projekt postkomunismu ohrozit a též tedy straně schopné dát antikomunistickému strachu za pravdu.

Výlučně tímto hlasem přichází celek k vědomí sebe sama. Dospívá totiž k vědomí, že neexistuje nic, co by jeho dobu ohrozilo a vcuclo zpět do černé díry minulosti. Tímto hlasem přichází celek k sobě a nabývá vědomí, že úkol postkomunismu překonat minulost je dokončen a již uskutečněné se stalo skutkem.

Tento hlas naplňuje pojem naší doby a vyzvání konec postkomunismu. Pravdou demokracie je proto povinnost voliče vzdát se své partikularity a vyjádřit svým hlasem pravou univerzalitu: jednotlivost prostoupenou obecnem.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.