Proč nejsem pullmannovcem?

Tomáš Schejbal reaguje na text Zuzany Kaiserové v Mladé frontě DNES, ve kterém ho označila za tzv. pullmannovce. Schejbal se brání, že se jím být necítí.

Tak nám zabili antikomunismus, oznámila nám koncem prosince v Mladé frontě Zuzana Kaiserová, a pro některé levicové intelektuály to byl možná důvod, aby na Silvestra bouchli láhev bohemky coby nevkusnou náhražku kvalitního vína, na kterém si zas rádi pochutnají chuťoví konzervativci.

Ale dost hloupých stereotypů, s kterými se denně setkáváme na každém kroku ažaž, denní tisk nevyjímaje. Zuzaně Kaiserové se do příběhu konce českého antikomunismu podařilo zakomponovat i mně a Ústav hospodářských a sociálních dějin, kde jsem začal od září studovat a označila mě za tzv. pullmannovce. Proto by bylo dobré nedorozumění vysvětlit.

Pojmy jako dominantní či autoritativní diskurs nemám ze své hlavy, ale nalévají nám je do hlavy učitelé a někteří z nás potom chodí po světě a páchají zlo. Jaký učitel, takový žák, chtělo by se říct, a Zuzana Kaiserová, která studovala ve Velké Británii dějiny raného křesťanství, dokáže Zlo s velkým Z nejen personifikovat (pullmanovci), ale i lokalizovat: budova Filozofické fakulty v Celetné.

Zde, na Petrových kamenech, nejčastěji v učebně C117, se konají naše černé sabaty, kterým předsedá ředitel ústavu Michal Pullmann. Na těchto černých mších hanobíme dominantní diskurs a pokoušíme se stvořit nový výklad dějin.

Používáme k tomu černou magii, které říkáme diskursivní analýza a dekonstrukce textu, a tajné magické formule, jako dichotomická struktura či exkulpační mechanismus. Podobně jako kdysi chasidský rabín Löwi se svými žáky v židovské čtvrti o několik desítek kilometrů dál, když se snažili stvořit Golema – nového člověka.

Ať rozkvétá sto škol učení!
V akademické sféře platí, že nazvou-li nějaký směr po vás, zvítězili jste. Ač patří doc. Pullmann mezi nejlepší kapacity svého oboru v této zemi, za sebe musím prohlásit, že se necítím být stoupencem teoretického přístupu, který zastává Michal Pullmann a který aplikuje například ve své velmi diskutované knize Konec experimentu.

Michal Pullmann se dá označit jako stoupenec tzv. interpretativního přístupu, zdůrazňující roli sociálních aktérů, a je skeptický vůči strukturalistickým přístupům. Pokud byste mu řekli, že „režim říkal“ či „režim byl zločinný“, argumentoval by vám, že v konkrétní situaci jednali konkrétní lidé, aby hájili své zájmy, a pojmy jako režim či systém, na který svádějí vinu, využívají k vyvinění se.

Tomu se říká exkulpační mechanismus. Pokud bychom tento přístup poněkud vulgarizovali, řekli bychom, že společnost neexistuje. Jsou jen jedinci. Možná ještě rodiny…

Já sám hodlám psát diplomku u doc. Rákosníka – který mimochodem původně vychází z rakouské školy (F. A. von Hayek a spol.) – a sice komparativně-diskursivní analýzu československého a východoněmeckého dějepisectví dělnictva před a po roce 1990. Jedním z problémů, který chci řešit, je postavení této disciplíny ve struktuře ideologického aparátu – či v mocenském poli diskursu – tehdejšího i dnešního režimu u nás a ve východním Německu.

Chci pracovat s binárními opozicemi – dělnická historiografie jako nástroj dominantní ideologie a dělnická historiografie jako kritický, emancipační diskurs – a rozbít je položením otázky, zda i za minulého režimu, u nás nebo v NDR, nehrála tato disciplína také emancipační roli.

Sám se přitom hlásím spíše k směrům, které vycházejí z marxismu. Podobně jako se to má s modernizační rolí stavby autobusových linek na Slovensku za minulého režimu. Zda se mi to podaří, je otázka.

Patřím tedy mezi ony přebytečné postmoderní intelektuály, o kterých píše Jan Keller ve své nové knize Posvícení bezdomovců. Stejně jako bezdomovci v posledním stadiu alkoholismu či drogové závislosti, kteří neustále popíjejí či fetují, budu interpretovat interpretace, a to vše proto, abych stejně jako alkoholici zapomněl, proč to vlastně dělám.

Jisté však je, že Ústav hospodářských a sociálních dějin a jeho pracovníci i studenti se řídí filozofií Mao Ce-tunga: ať rozkvétá sto škol umění, ať rozkvétá sto škol učení! Nepanuje zde jeden teoretický směr, který by byl závazný pro všechny nebo směr, který by byl tabuizován.

Každý si může vybrat a přihlásit se ke škole, která mu nejvíce vyhovuje. Sociální historici se totiž od svých kolegů liší tím, že se k postojům, které zastávají, také přiznávají. I tato pluralita a otevřenost je jeden z důvodů, proč se tento ústav liší od ostatních a proč patří k nejkvalitnějším v této zemi.

Ačkoli v malé knihovničce učebny C117 v Celetné leží Ekonomické problémy socialismu v SSSR od J. V. Stalina.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Pondělí, 13.Ledna 2014, 20:09:14

Ten článek jsem četl zprvu dost ledabyle a nechal jsem se zmást. Říkal jsem si: vida, Tomáš Schejbal pro jednou odstoupil od své zavedené poetiky a napsal text, který se nevzpírá jednoznačnému čtení. Ironie je nanesena jen ve dvou vrstvách místo obvyklých sedmi. I prostý čtenář má šanci poznat, co je myšleno vážně a co ne. Ta nelíčená radost z binárních struktur, komparativně-diskursivní analýzy a emancipačního diskursu mi přišla přímo nakažlivá.

Ale, jak jinak, ďábel je skryt v detailech. Ve větě: „ Podobně jako kdysi chasidský rabín Löwi se svými žáky v židovské čtvrti o několik desítek kilometrů dál...“ O co tady jde? O poetický obraz ne Nepřítele, ale toho, jak Nepřítel Schejbala vidí a vidět chce. Chcete Schejbala, který je úplně mimo, neví, že Josefov je od Celetné vzdálen tak asi dva kilometry, ne několik desítek kilometrů? Máte ho mít.

Stejný princip jako v onom slavném dopisu Adamu Drdovi. „Ty chceš agresivní, totalitární nacisticko-komunistická hovada? Dostaneš je. “   Tomáš Schejbal je ryzí umělec. Od své vize neuhne.

Vladimír Dupkanič - bicycle repairman, České Budějovice

o několik desítek kilometrů dál Úterý, 14.Ledna 2014, 08:17:36

je také Terezín

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Úterý, 14.Ledna 2014, 20:40:12

Ano, Josefov je také v Terezíně. A další Josefov je ještě dál v Brně .

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.