Ve své úvaze bych nejprve rád polemicky reagoval na jednu myšlenku Antonína Peltráma, který na Deníku Referendum napsal, že „současné politické spektrum v EU by bylo případnější členit místo na pravici a levici na tržní ekonomiku bez přívlastku a sociální tržní ekonomiku.“ Zároveň k tomu dodal, že potřeba evropské integrace a sociální aspekty tržní ekonomiky výrazně sbližují ANO a ČSSD.

Domnívám se, že podobný pokus o předefinování politického spektra naše porozumění současné politické situaci spíše zatemňuje. Sociálně-tržní ekonomika vznikla v rámci poválečného evropského vývoje a je v ní zakódována jistá historická zkušenost, můžeme proto říci, že sociální stát je výsledkem jistého kompromisu a spolupráce mezi pravicí a levicí.

Tržní ekonomika bez přívlastků, jak se objevila v ideologické výzbroji nové neoliberální pravice, je negací tohoto kompromisu. Neoliberální doktrína byla formulována v opozici proti marxismu i proti modernímu sociálnímu státu a patří k ní neodmyslitelně prvky dogmatického myšlení, které se projevují již v díle teoretiků. Jedním z projevů tohoto dogmatismu je lpění na tom, že kdo nemyslí jako my, tak patří mezi ty „druhé“.

Pro neoliberální novináře, politiky a ekonomy je příznačné to, že pod nálepku levice či socialismu zahrnují všechny ostatní politické proudy kromě sebe sama, přičemž neoliberální ekonomové neváhají označit za socialistické celé vědní obory, které podle nich nedosahují vědecké úrovně ekonomie. Svým dogmatismem a bojovností představuje neoliberalismus poměrně závažnou hrozbu pro demokracii, dnes možná větší než klasické totalitární ideologie.

Uznat za základ štěpení politické scény poměr k sociálnímu aspektu tržní ekonomiky znamená přistoupit na neoliberální hru. Ignorujeme tím skutečnost, že k sociálně tržní ekonomice přispěla významnou měrou tradiční konzervativní pravice (reprezentovaná například v Německu křesťanskými demokraty) a legitimizujeme tím neoliberalismus jako jeden z pilířů politické scény.

Na druhou stranu odsouváme za okraj přijatelného spektra jakoukoliv kritiku kapitalismu, neboť v obou navržených pólech se jeví tržní ekonomika, která je dnes de facto eufemismem za slovo kapitalismus, jako nezpochybnitelná hodnotu. Ponechme nyní stranou, že pro některé alternativní ekonomické myslitele kapitalismus a volný trh vůbec není totéž. Obhajoba kapitalismu je podstatným rysem neoliberální doktríny a to do té míry, že neoliberálové dávají fakticky přednost kapitalismu před demokracií.

Podívejme se z tohoto hlediska na naši politickou scénu. Společný zájem ANO a ČSSD je podle mého soudu spíše fikcí, která nám pomáhá udržet si naději, že alespoň některé problémy české společnosti se podaří v následujícím volebním období vyřešit. Po tom, co předvedla předchozí pravicová vláda, je těžké se takové naděje vzdát.

Styčné plochy mezi tím, co je v zájmu ČSSD a ANO, lze ovšem přece jen nalézt. Je to podle mého soudu například otázka odlivu zisků z České republiky, jak na to upozorňuje například ekonomka Ilona Švihlíková. Ačkoliv Česká republika je exportně úspěšná, netěží z toho její občané.

Posílení hrubého národního produktu, namísto pouhého produktu domácího, je strategickým cílem, který je v zájmu českých podnikatelů i zaměstnanců. Z dalších strategických cílů lze uvést například potravinovou soběstačnost nebo podporu odvětví s vyšší přidanou hodnotou.