Novináři nesou zodpovědnost za ekonomickou krizi

Novináři, kteří vládu tlačili do neoliberálních reforem, na rozdíl od ministrů nenesou za své činy žádnou reálnou zodpovědnost, jejich psaní však politiku utváří mnohdy dosti zásadním způsobem.

Ve své úvaze bych nejprve rád polemicky reagoval na jednu myšlenku Antonína Peltráma, který na Deníku Referendum napsal, že „současné politické spektrum v EU by bylo případnější členit místo na pravici a levici na tržní ekonomiku bez přívlastku a sociální tržní ekonomiku.“ Zároveň k tomu dodal, že potřeba evropské integrace a sociální aspekty tržní ekonomiky výrazně sbližují ANO a ČSSD.

Domnívám se, že podobný pokus o předefinování politického spektra naše porozumění současné politické situaci spíše zatemňuje. Sociálně-tržní ekonomika vznikla v rámci poválečného evropského vývoje a je v ní zakódována jistá historická zkušenost, můžeme proto říci, že sociální stát je výsledkem jistého kompromisu a spolupráce mezi pravicí a levicí.

Tržní ekonomika bez přívlastků, jak se objevila v ideologické výzbroji nové neoliberální pravice, je negací tohoto kompromisu. Neoliberální doktrína byla formulována v opozici proti marxismu i proti modernímu sociálnímu státu a patří k ní neodmyslitelně prvky dogmatického myšlení, které se projevují již v díle teoretiků. Jedním z projevů tohoto dogmatismu je lpění na tom, že kdo nemyslí jako my, tak patří mezi ty „druhé“.

Pro neoliberální novináře, politiky a ekonomy je příznačné to, že pod nálepku levice či socialismu zahrnují všechny ostatní politické proudy kromě sebe sama, přičemž neoliberální ekonomové neváhají označit za socialistické celé vědní obory, které podle nich nedosahují vědecké úrovně ekonomie. Svým dogmatismem a bojovností představuje neoliberalismus poměrně závažnou hrozbu pro demokracii, dnes možná větší než klasické totalitární ideologie.

Uznat za základ štěpení politické scény poměr k sociálnímu aspektu tržní ekonomiky znamená přistoupit na neoliberální hru. Ignorujeme tím skutečnost, že k sociálně tržní ekonomice přispěla významnou měrou tradiční konzervativní pravice (reprezentovaná například v Německu křesťanskými demokraty) a legitimizujeme tím neoliberalismus jako jeden z pilířů politické scény.

Na druhou stranu odsouváme za okraj přijatelného spektra jakoukoliv kritiku kapitalismu, neboť v obou navržených pólech se jeví tržní ekonomika, která je dnes de facto eufemismem za slovo kapitalismus, jako nezpochybnitelná hodnotu. Ponechme nyní stranou, že pro některé alternativní ekonomické myslitele kapitalismus a volný trh vůbec není totéž. Obhajoba kapitalismu je podstatným rysem neoliberální doktríny a to do té míry, že neoliberálové dávají fakticky přednost kapitalismu před demokracií.

Podívejme se z tohoto hlediska na naši politickou scénu. Společný zájem ANO a ČSSD je podle mého soudu spíše fikcí, která nám pomáhá udržet si naději, že alespoň některé problémy české společnosti se podaří v následujícím volebním období vyřešit. Po tom, co předvedla předchozí pravicová vláda, je těžké se takové naděje vzdát.

Styčné plochy mezi tím, co je v zájmu ČSSD a ANO, lze ovšem přece jen nalézt. Je to podle mého soudu například otázka odlivu zisků z České republiky, jak na to upozorňuje například ekonomka Ilona Švihlíková. Ačkoliv Česká republika je exportně úspěšná, netěží z toho její občané.

Posílení hrubého národního produktu, namísto pouhého produktu domácího, je strategickým cílem, který je v zájmu českých podnikatelů i zaměstnanců. Z dalších strategických cílů lze uvést například potravinovou soběstačnost nebo podporu odvětví s vyšší přidanou hodnotou.

O vybudování domácího českého kapitálu se rétoricky zasazoval Václav Klaus na počátku 90. let. Dopadlo to tak, jak to dopadlo. Velké podniky, které byly zprivatizovány do domácích rukou, většinou brzy zastavily výrobu. Důvody je třeba vidět ve špatně provedené privatizaci.

Klausova představa, že nejlepší způsob, jak zprivatizovat státní majetek, je rozdat ho zadarmo, se ukázala jako scestná. Pokud člověk přijde zdarma k továrně, nezíská tím příliš velkou motivaci se o ni starat. Z hlediska poměru zisku a pracnosti, je v takovém případě nejvýnosnější vzít si z podniku peníze určené na jeho provoz a podnik zavřít.

Andrej Babiš je svým způsobem mezi politiky samorost. Nemá za sebou jasnou ideologii. Do vysoké politiky se dostal díky marketingovým schopnostem svého týmu a díky všeobecnému znechucení z politiky, které vede k hledání alternativ proti zavedeným stranám.

Tento aspekt naší politiky mimochodem dobře vystihl historik Michal Kopeček, když nedávno v Lidových novinách napsal, že politický populismus v České republice (na rozdíl od ostatní postkomunistické Evropy) na sebe nebere nacionální ale moralizující tvář. Je to součást dědictví antipolitické politiky.

Vede to bohužel k tomu, že se u nás nakonec nedělá opozice proti vládě ale opozice proti politice. Problémem naší země je silná voličská poptávka po těch, co chtějí politiku dělat „jinak“ než klasickým pravo-levým způsobem.

Specifická role hnutí ANO by nám však neměla zastírat, že Babiš je reprezentantem sice svérázné ale pořád ještě pravice. Projevuje se to zejména v jeho názorech na daňovou politiku. Pokud se jako Česká republika nevrátíme k progresivnímu zdanění, pak nelze hovořit o žádném sociálně-tržním modelu, a nikdo, kdo preferuje oficiálně rovnou (ve skutečnosti však degresivní) daň z příjmu, nemůže být považován za představitele sociálně tržní politiky.

V západní Evropě bylo a stále ještě je progresivní zdanění výsledkem výše zmíněného konsenzu mezi pravicí a levicí. Existuje řada argumentů, které tento model zdůvodňují, včetně takových, které přesvědčivě ukazují na jeho ekonomickou prospěšnost. Lze je najít například v díle Johna Maynarda Keynese.

V Evropě to byl tradičně konzervativní proud v politice, který neváhal vytvářet účinná opatření pro posílení sociálního smíru a sociální integrity celé společnosti. Z hlediska konzervativců to byla logická prevence proti sociálním otřesům a revolucím. Posléze došlo k jistému zmatení pojmů, když britští konzervativci a američtí republikáni přijali v 80. letech za svou neoliberální ideologii.

Na evropském kontinentě byl a stále je důraz na volný trh spíše doménou liberálních stran. U nás měla šanci navázat na tradiční konzervativní model KDU-ČSL, její pozice je však bohužel příliš slabá. A aby to ani u nás nebylo s politickými pojmy příliš jednoduché, ODS si od počátku své existence nárokovala přídomek liberální i konzervativní, čímž ztížila českému voliči rozlišování mezi konzervatismem a (neo)liberalismem.

Pokud se tedy pro hnutí ANO nabízí politický prostor, který by mohlo snad obsadit ku prospěchu České republiky, pak je to agenda pravicové strany tradičně konzervativního typu, která sází spíše na podporu domácího podnikatelského prostředí, než na to, že by byla služebníkem nadnárodního kapitálu.

V takovém případě by se musela profilovat jako pravicová a ne-neoliberální strana a v tomto prostoru by snad mohla najít společná témata z ČSSD, ovšem jen taková, které jsou otázkou kompromisu mezi pravicí a levicí. Není přirozené, aby takové strany zasedaly společně v jedné vládě. Současná koalice je tak spíše symptomem krizového období, kdy politici nemají příliš na vybranou.

Je tu však jedno ale. Může si vůbec Babiš dovolit prosazovat například takovou progresivní daň, i kdyby byl schopen nahlédnout její prospěšnost? Při současném neoliberálním diskurzu by byl ihned pasován na levičáka. Jak by pak dopadalo jeho soupeření o voliče v zápase s etablovanými neoliberálními stranami ODS a TOP 09? Vzhledem k převládajícímu mediálnímu diskurzu je mnohem pravděpodobnější, že spolu s převzetím čelného místa na pravici by Babiš postupně převzal i neoliberální diskurz.

Zvážíme-li nabízející se možnosti dalšího vývoje a současnou situaci České republiky, pak lze konstatovat, že viníkem současného marasmu v České republice jsou v jistém ohledu mnohem více novináři než politici. Mainstreamová média včetně těch veřejnoprávních se vezou už přes dvacet let na vlně antikomunismu, aniž by si příliš všímala potřeb a problémů občanů. Pád komunismu byl formativní událostí a mnozí novináři dosud čerpají vědomí své morální důležitosti z pocitu, že jejich úkolem je bránit demokracii proti komunismu.

Ve skutečnosti pak vytváří situaci, v níž nelze myslet jinak než neoliberálně a pokud už tak lze myslet, pak to nelze veřejně říkat. O důležitých otázkách se v takovém mediálním prostoru nediskutuje (progresivní daň, pasivní bilance běžného účtu, růst chudoby).

Způsobů, jak toho docílit, je celá řada: bagatelizace či mlčení o občanských - zejména sociálně motivovaných - protestech v České republice a v západním světě; informace o protestech v zemích ostatního světa podaných v duchu představy, že tamní obyvatelé touží po naší západní demokracii; selektivní informovanost a stereotypizace obrazu důležitých částí světa (USA, Rusko, islámský svět atd.); instrumentální zdůrazňování zločinů komunismu odůvodňované potřebou vyrovnání se s komunismem, které ale ve skutečnosti slouží jako legitimizace současného režimu a jeho establishmentu (vyrovnání se by mělo zahrnovat pochopení příčin a prevenci proti těmto příčinám).

Sílu neoliberálního diskurzu lze pozorovat tam, kde se dostává jakoby mimoděk do promluv novinářů, kteří jinak nejsou politicky vyhranění nebo jsou dokonce apolitičtí. Z nedávné doby mohu uvést příklad novináře, který k informaci o tom, že Mezinárodní měnový fond požaduje jako podmínku půjčky po Ukrajině zvýšení domácích cen plynu a revalvaci měny, doplnil zdánlivě nevinnou vedlejší větičku „čemuž se nelze divit“. Čemuž se ovšem divím já, protože: co je MMF do toho?

Rozhodně si nemyslím, že by současná ekonomická krize byla ve skutečnosti krizí morální, jak naznačovali někteří morálně orientovaní komentátoři. Domnívám se však, že paralelně s krizí ekonomickou jsme svědky krize duchovní - ve veřejné diskuzi nelze myslet takové ideje, které by přispěly k jejímu překonání.

Veřejná diskuze představuje poněkud specifický systém myšlení oproti myšlení soukromému, proto je možné, že ideje k překonání problémů existují, ale nemohou být slyšeny, protože nezapadají do tolerovaného diskurzu. Na počátku ekonomické krize bylo lze slyšet, že neoliberalismus ztroskotal a přišel jeho konec.

Po několika letech zjišťujeme, že se ve světě politických idejí vůbec nic nezměnilo. Ty samé přístupy, které se preferovaly před krizí se preferují nyní, jakkoliv přibylo důkazů o jejich negativních důsledcích.

Dvojnásob to platí o České republice, kde se teprve s vypuknutím krize dostali k moci neoliberální dogmatici. Cestu jim připravovala svou rétorikou média už od 90. let a také samozřejmě politici jako Václav Klaus, který ovšem vedle neoliberálních pouček přejímal ze západu i jisté standardy tamního sociálního státu. K důslednějšímu neoliberálnímu ráji na zemi nakročila až vláda Miroslava Topolánka a pak pochopitelně zejména politická garnitura kolem Petra Nečase.

Novináři, kteří vládu tlačili do neoliberálních reforem však na rozdíl od ministrů nenesou za své činy reálnou zodpovědnost. V postkomunistické Jugoslávii psala kdysi tamní média tak, že nakonec nebylo možné myslet řešení domnělých či skutečných problémů jinak než skrze občanskou válku.

U nás se psalo a mluvilo tak, že nebylo možno myslet jiná „řešení“ než ta, která vedou k růstu chudoby, ztrátě společenské důvěry a sociální dezintegraci společnosti. Bude zajímavé, jestli se do budoucna najdou mezi neoliberálními novináři tací, kteří se za své někdejší psaní alespoň omluví.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Vy_ohl_d_02

Zdeněk Vyšohlíd - Domažlice

Výborně! Pátek, 6.Prosince 2013, 12:37:58

Bída české politiky roste z bídy žurnalistiky. (Až na výjimky, samozřejmě.) J. Habermas burcoval, aby v zájmu zdravého života společnosti v Německu ekonomicky pomohli přežít určitému deníku, protože novináři mají dělat rešerše, analýzy (lidi k tomu nemají čas ani možnosti). Svými komentáři pak novináři utvářejí rétoriku, kterou přebírají politici. U nás naopak! Nedere se od devadesátých let spíš rétorika parlamentních lavic do denního tisku? Nesílí tendence raději citovat nebo dělat interview, raději vyzvídat než analyzovat a komentovat? Zvláště televizní žurnalistiku to postihlo; moderátoři se ptají „Co uděláte?“ Chtějí vědět, jak dopadne jednání, které ještě nezačalo. Nikdo nepřipomíná první větu Nečasovu, že „všechny hodnoty tvoří privátní sektor“, a to ani v souvislosti s politikou Ano, ani s fotovoltaickými lány na českém venkově. Atd. atd.

Bohumil Trávníček - Brno

Vynikající článek, jedna podstatná připomínka Pátek, 6.Prosince 2013, 19:04:5

psaný jasně a srozumitelně, velmi logicky, mířící ke kořenům jevů a bez předsudků. Oceňuji autorovo jasné myšlení, schopnost vidět hlavní souvislosti nezkresleně.

Přesto si opět neodpustím jednu zásadní připomínku, a to k pojmu "liberalismus":

Je třeba jasně oddělovat "ekonomický liberalismus" (v tomto významu ten pojem autor používá a tím vlastně i on přejímá "neoliberální diskurz") a skutečný liberalismus, který by měl být synonymem svobodymyslnosti, či převrácenou hodnotou totalitarismu.

Jenže "ekonomický liberalismus" je s takto definovaným skutečným liberalismem v principiálním konfliktu, což naznačuje i sám autor:

vrcholnou formou "ekonomického liberalismu" je neoliberalismus. A zcela s autorem souhlasím, že ten je v konfliktu s demokracií a demokracii v západním světě dnes ohrožuje více než co jiného. Takže logicky je v konfliktu i se skutečným liberalismem.

Domnívám se, že toto zmatení pojmů je současně jeden ze základních zdrojů nepochopení mnoha mainstreamových novinářů v důsledku čehož vzniklo to, co autor popisuje.

Petr Litschmann - M.Žižkov

Pátek, 6.Prosince 2013, 23:31:24

Třeba to s nemožností jiného psaní těch vzpomínaných novinářů nebude tak.. horúce.. http://denikreferendum.cz/clanek/16988-koupi-si-nas-vsechny

Bondink_ctverec

Jindřich Jedlička - Brno

Neomluví se Neděle, 8.Prosince 2013, 21:57:35

Neboť toho nejsou schopni. Kdyby byli, kdyby byli schopni rozpoznat dogmatičnost a mylnost svých textů, (alespoň s časovým odstupem a ve světle vývoje opačného k tomu, co skrze svou ideologii předvídali,) byli by to zcela jiní novináři. Nikdo nepřekročí svůj stín. Ostatně, ti novináři nespadli z nebe: Oni udělali kariéry v českých (zpočátku ještě československých) médiích. Udělali kariéry, protože psali to, co psali, a chovali se tak, jak se chovali (tím mám na mysli dvojí metr vůči veřejně působícím osobnostem /včetně, nikoli výhradně politikům/ podle konformity názorů osobností s předepsanou ideologií redakce). Novináři otevřených myslí, novináři nedogmatičtí, jednoduše neudělali kariéry. Pokud nepíšou sport, počasí, či hobby přílohu, jednoduše v redakcích již nejsou. Ti, co kariéry udělali, to pokládají za potvrzení správnosti svého myšlení. Věří, že obstáli před Bohem trhu, že to čtenáři svým neutuchajícím zájmem potvrzují skvělost jejich myšlenkových pochodů.
Nikdy se neomluví. Jsou-li fakta v rozporu s jejich ideologií, tím hůř pro fakta.
Ani čtenáři to neovlivní. A majitelé, podobně jako inzerenti, nemají zájem... Ostatně, není to snad jedním z důvodů, proč podporovat Deník Referendum?

Bohumil Trávníček - Brno

Jde i o nájemné ekonomy Neděle, 8.Prosince 2013, 23:10:42

Autor - podle mne správně - poukazuje na to, že nejde o krizi primárně morální.
Ale morální rozměr v tom hraje taktéž svou roli. Možná však jde zčásti spíše o stupiditu: neschopnost nahlédnout, že můj úspěch je za cenu poškození společnosti.

Pan Jedlička správně píše, že ti novináři se neomluví, protože svůj úspěch považují za potvrzení správnosti svého počínání.

Totéž platí o "nájemných ekonomech", kteří díky královským dotacím svých chlebodárců taktéž mají pocit, že snědli všechnu moudrost světa a dokonce se stávají samozvanými filosofy, jeden příklad za všechny: http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/tomas-sedlacek.php?itemid=21796

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.