Liberalismus jako mravní výzva

Manifest radikálního liberalismu sestupuje k mravnímu podloží liberálního myšlení, ovšem to, co odsud vynáší, nevyjasňuje současnou českou situaci skutečně radikálně.

Cerny_fotka_vyrez_dr

Jan Černý

08.10.2010 08:00

K Manifestu radikálního liberalismu bych chtěl učinit několik kritických poznámek, které ovšem nijak nesnižují mou radost z toho, že manifest spatřil světlo světa a že vyvolává diskusi. Tato radost má nejméně dvojí důvod: Jednak jsem rád, že levice v širokém smyslu slova se v reakci na neoliberální třeštění současné vlády aktivizuje, zjišťuje kolik různých pramenů a proudů v sobě zahrnuje a učí se vést vnitřní dialog; jednak cítím vzrůstající solidaritu právě s liberální kulturou a liberálně-levicovým politickým postojem, tísněnými sílící kritikou zleva i zprava, jež nezřídka zpochybňuje samotné základy demokracie. Mé kritické poznámky se proto rozhodně nechtějí přidávat k těmto hlasům, nýbrž k demokratické diskusi především uvnitř nově se uvědomující levice.

Zdá se mi, že v manifestu se kříží dvě protichůdné rétoriky: rétorika ostrého protikladu a rétorika „středu“, umírněné či reformistické pozice středních tříd a sociálního státu. Manifest je na jedné straně vybudován na polárních protikladech liberalismus – neoliberalismus a střední třída (resp. občanská společnost) – politická třída (resp. „politicko-ekonomická oligarchie“); na druhé straně míří k obhajobě statu quo evropského poválečného sociálního státu.

Samotné křížení dvou rétorik nemusí být na škodu věci: jistá politicko-ekonomická konstelace, např. sociální stát se silnou střední třídou, může být pro někoho žádoucím uspořádáním společnosti, a naopak to, co tuto konstelaci rozleptává, v našem případě globální neoliberální ofenzívu, můžeme pak vnímat jako polární protiklad žádoucího stavu. Problém ovšem vidím v tom, že ona žádoucí pozice je historicky sama plodem kompromisu, který v sobě – v oslabené míře – uchovává prvky pozice zavrhované. Sociální stát středních tříd nestojí v ostrém protikladu k neregulovanému kapitalismu, ale vedle něj, a z jeho energií se významně sytí – ovšem tak, že je na svém území reguluje (snad právě sem míří věta, kterou čteme v manifestu: „Kapitalismus je dobrý sluha, ale zlý pán.“)

Zásadní protikladnosti obou pozic je v manifestu dosaženo převážně nehistoricky, totiž zapojením morálního hlediska: jeden pól reprezentuje dobro, druhý zlo. To vyniká i na druhé ze základních významových opozicí textu, na opozici střední třídy – politické strany, resp. občanská společnost – politicko-ekonomická oligarchie. Druhý pól je pólem zkaženosti a zla, první pól pak obětí (či pasivním divákem) působení těchto negativních sil.

Ale obávám se, že i zde platí to, co jsem naznačil výše: politická a občanská vrstva nestojí proti sobě, nýbrž vedle sebe. Korupce a (bezskrupulózní) sledování vlastních ekonomických zájmů prorůstá celou společností, v politické třídě jsou pouze výraznější, opřeny o mnohem větší možnosti a také sledovanější. Klientelismus je obecnějším rysem české společnosti, která nemá příliš smyslu pro dodržování pravidel a vertikálně směřující hodnotové osy, zato ale dobře vyvinutý smysl pro přátelskou pomoc, budování sítí známých a vůbec horizontální blízkost ke „svým“. Zkušenost komunistického režimu tuto inklinaci značně posílila, kapitalismus polistopadového režimu zase rozhojnil hmotné statky, o něž se hraje.

Rozdíly líčené v textu manifestu jako zásadní protiklady jsou podle mého názoru spíše rozdílem stupně, zvýrazněním motivů přítomných i v druhé, „protikladné“ možnosti apod. Tím, co tento gradualismus činí opticky protikladností, je mravní hodnocení. Právě morální hledisko umožňuje autorům zaujmout radikální postoj: radikální, tedy prohloubený, ke kořenům jdoucí liberalismus je takový, který posiluje kontakt s mravním a náboženským podložím, z nějž skutečný liberalismus (v textu se píše o „skutečných liberálech“) vyrůstá.

Odsud asi pochází „pokora před vyšším řádem“ a „přirozené zakotvení v řádu světa“, tolik diskutované na stránkách tohoto listu. Na těchto odkazech k mimopolitickým silám je zajímavá právě jejich obecnost: nemluví se zde o konkrétních postulátech křesťanství či jiného náboženství, nýbrž o blíže nespecifikovaném řádu, jenž nás přesahuje a který je pravděpodobně oním zdrojem morality. Takové stanovisko je blízké koncepcím deismu, který byl vlastní mnohým americkým Otcům zakladatelům. Tato „americká“ filiace hlubšího ukotvení liberálních občanských ctností asi působí v českém prostředí poněkud cizorodě, není ovšem sama o sobě nelegitimní.

Jako problematický vidím spíše až způsob její intervence do sporu liberalismu s neoliberalismem. Různé náboženské a morální systémy jistě mohou přispívat k tvarování osobnosti těch, kteří potom vstupují do veřejného prostoru politického a občanského jednání, stejně jako k formování obecného kulturního substrátu, v němž se politický život odehrává. Pokud jejich postuláty ovšem začneme užívat přímo k označování politických soupeřů a jejich mravnímu deklasování, můžeme si uzavřít cestu k politickému porozumění jejich postojů.

Měřeno více politickým měřítkem, nemusejí být liberalismus a neoliberalismus tak protikladnými ideologiemi, jejichž uplatnění vede ke dvěma protikladným politicko-ekonomickým uspořádáním společnosti. To se ukazuje i na pozičním vývoji jediného autora, který je v manifestu citován, amerického teoretika liberalismu Johna Rawlse: Jakkoliv jeho slavné dílo Teorie spravedlnosti staví liberální uspořádání společnosti do pozice dobře kompatibilní s rovnostářskými východisky sociálního státu, s ohledem vůči sociálně slabším, jejichž profit je podmínkou toho, aby společnost mohla být označena za spravedlivou, v jeho pozdějších dílech se obraz spravedlivé společnosti s legitimně distribuovanou mocí více a více blíží představám pravicového libertarianismu. Legitimita systému je odvozena převážně od formálně pojatých svobod, sociální spravedlnost k nim tvoří jen nikoliv nutný doplněk a z oblasti veřejného domlouvání o způsobech vládnutí jsou přitom vyčleněny podstatné segmenty občanské společnosti.

Od libertarianismu s jeho důrazem na svobodně jednající individuum do značné míry vyvázané ze širších společenských vazeb už není daleko k obhajobě „svobody“ hráčů na neregulovaných trzích. Soudobá česká neoliberální garnitura se legitimizuje právě obranou a rozšiřováním prostoru „svobody“ a jakýkoliv poukaz na sociální spravedlnost odbývá jako pozůstatek překonaného „socialistického“ modelu.

Převažující morální hledisko manifestu pak určuje i obrysy návodu k praktickému politickému jednání – velká většina navrhovaných kroků se týká vymýcení korupce vnímané jako pokažení dobrého, liberálního uspořádání, tedy skutečně v původním smyslu latinského slova corruptio, „zkažení“. Pokud ovšem pojmeme korupci jako pokažení dobrého systému (prakticky nás k takovému pojetí může opravňovat např. situace ve skandinávských zemích, kde korupce na český způsob téměř neexistuje), uzavřeme si cestu k přemýšlení o tom, zda není skrytě korupční sám systém – např. ve svém fetiši trvalého ekonomického růstu a zvyšování životní úrovně, ve schopnosti vyřazovat negativní dopady našeho rozvoje jakožto externality z pole naší pozornosti, v povýšení individualistického modelu sebeprosazení na nepsanou normu, která je „eticky“ učiněna přijatelnou tím, že lidé s vyššími příjmy jsou více zdaněni.

Je pozoruhodné, že autoři manifestu všechna tato nebezpečí vnímají, přisuzují je ovšem výhradně „druhému“, zkaženému a nepřijatelnému systému, totiž neoliberalismu. Co když je ale neoliberalismus jen rozvinutím některých potencí liberální demokracie a tržní ekonomiky? Anebo co když jsou sociální stát a demokratická forma vlády pouze předem nezajištěným a částečným zkrocením mocných tržních sil? A postačí k onomu zajištění sestup k mravnímu kořeni našeho jednání?

Domnívám se, že radikálním řešením naší současné situace není mravní apel na nezkaženost politického jednání (byť by byl vtělen do platných zákonů), ale celková proměna politické atmosféry v zemi, tedy aktivizace a politizace společnosti. Morální hledisko umožňuje distanci, pozici mimo systém – odsouzení těch, kteří jednají vadně, popřípadě identifikaci s těmi, kteří jednají správně, postavenou na mimopolitickém mravním zřeteli. Politické a radikálně demokratické hledisko naopak vtahuje široké vrstvy obyvatel (teoreticky každého občana) do autonomního prostoru veřejných zájmů a veřejného jednání, činí je za výslednou podobu společenského života skutečně zodpovědnými, ale v tom též skutečně svobodnými.

Konkrétněji: Politické hledisko nestaví občanskou společnost a politickou reprezentaci proti sobě, nýbrž vedle sebe v situaci dialogu „rovných“. (Vnitřně rozrůzněná) občanská společnost zaujímá vůči státu pozici kritického zájmu – nenechá se státem pohltit, jako tomu bylo za minulého režimu, ani neupadá do spánku (pohlcena zájmy ekonomickými), jako se to stalo po nastolení „svobody“ v roce 1989. Emancipována od státu vede s politickou mocí dialog, interakci, která tuto moc legitimizuje. Totéž by mělo platit o jejím vztahu k zájmům ekonomickým, jejichž je nositelem i kritikem zároveň. Tak může veřejná debata tematizovat problémy nerovnoměrného či nesouměřitelného rozdělování bohatství, vykořisťování člověka i přírody, korupce apod., aniž by se její účastníci distancovali od svého vlastního podílu na těchto skutečnostech.

Snad se může součástí této debaty stát mj. i otázka po tom, jak pevná je vazba mezi liberalismem a jeho normativním etickým podložím či jak odolný je liberalismus proti svodům libertarianismu. Nebo otázka po tom, který emancipační pohyb je aktuálním nositelem liberálních idejí a jakou kulturu vytvářejí dnešní střední třídy, ať už mají pozici dominantní či nikoliv.

Rozdílnost stanovisek v rámci takové diskuse není jen školou demokratické plurality zájmů a postojů, ale také podmínkou toho, aby taková diskuse byla zajímavá a vůbec možná, aby v posledku nacházela svůj smysl (a svou rozkoš) sama v sobě, tak jako každé skutečně politické jednání.

A co si myslíte vy? Diskuse (15 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Radek Mikula - Praha

Pokus o zamyšlení Pátek, 8.Října 2010, 19:29:27

Diskuze o MRL nevyhasíná a já cítím potřebu připojit poznámku k jejímu průběhu. Její podstatou totiž je nejzákladnější politická otázka současnosti: Jak a na základě jakých východisek se postavit globálnímu kapitalismu?

Rozvinout ji můžeme do podotázek, která by mohly znít: Je zapotřebí nahradit kapitalistický systém jiným? Je dostatečným cílem úsilí o pouhou reformu kapitalismu, resp. o zastavení nebo alespoň zpomalení jeho degenerace?

Z taktického hlediska je celá věc ještě složitější. Pokud odmítneme vidět základ pro boj se současným kapitalismem v jiné formě kapitalismu, nemusí to ještě znamenat, že by bylo aktuální zahajovat v nynějším okamžiku revoluci proti stávajícímu systému. Při realistickém hodnocení situace můžeme dokonce spatřovat smysl v kruhové obraně posledních zbytků kapitalistického sociálně tržního uspořádání vzniklého před nástupem "neoliberální revoluce".

DR se nedávno zabýval vyjádřením Václava Bělohradského k tomuto tématu:

"Ideu alternativy vůči nějakému celku je třeba opustit, to je metafyzická iluze. Žijeme v tyranii fragmentů, musíme se vzdát popisu systému jako celku. Místo hledání alternativ k celku měňme to, co měnit můžeme. Je namístě řada bezprostředních vzpour proti útlaku zde a nyní, nikoliv proti generální, nejspíše velice abstraktní příčině. (...) Je hloupé ptát se, jestli si můžeme dovolit sociální stát, ptejme se, jestli si můžeme dovolit současný typ plýtvavého kapitalismu." http://www.denikreferendum.cz/clanek/6270-belohradsky-v-ct-liberalismus-je-levicovy-samozrejme

K těmto větám se můžeme postavit, stejně jako k celému tématu (a tedy i k tezím MRL), trojím způsobem:

1. Přijmout je jako pragmatické vyhodnocení vývoje lidstva a jedinečného postavení kapitalistického systému v jeho rámci.

2. Odmítnout je coby obhajobu neobhajitelného, k zániku odsouzeného řádu, která přispívá jen k protahování jeho agonie.

3. Kriticky je přijmout za podnět k drobnému pozičnímu boji, k házení písku pod kola rozjetého vlaku, jehož směr nemůžeme změnit, byť to bylo sebevíc záhodno. Tím mám na mysli přijmout (doufejme) dočasnou neměnnost společensko - ekonomické formace, ve které se nacházíme, a zároveň se soustředit na obranu toho, co smysluplně bránit lze - zachování zbytků lidskosti a civilizovanosti, o které dnes a denně přicházíme. To samozřejmě nevylučuje změnu strategie v příznivějších podmínkách.

MRL dokázal rozproudit diskuzi nad prvními dvěma přístupy k odporu vůči neoliberalismu. Třetí pozice, která se z taktických důvodů a pouze dočasně smiřuje s kapitalismem, zatím - pokud mi něco neuniklo - diskutována nebyla.

Další názorový střet nad těmito otázkami proběhne pozítří v neděli od 18:10 na ČRo6, kde se "utkají" V. Bělohradský, M. Hauser a J. Pehe.

P.S.: Vedle dilematu, které jsem se pokusil pojednat, se autor článku podnětně zabývá rozporem mezi moralistní dikcí Manifestu a potřebou politizace nejširších společenských vrstev. Rozpracování této otázky nechám na povolanějších, nejlépe na někom ze spoluautorů Kritiky depolitizovaného rozumu.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Liberalismus, etika, společenská kritika a demokracie Pátek, 8.Října 2010, 19:53:16

Těší mě, že diskuse pokračuje. Myslím, že se liberálnímu Manifestu podařilo leccos pojmenovat mimo jiné proto, že některé věci zjednodušil či jak dobře ukázal kolega Černý to dobré připsal liberalismu, to špatné neoliberalismu a liberální a neoliberální pozice dialekticky antagonizoval. Dosavadní diskuse se týkala "přirozeného řádu" či "etiky", řadu autorů překvapilo ono spojení liberalismu s etikou, totiž opravdu tradiční evropský ekonomický liberalismus i klausův postkomunistický liberalismus žádná etická a právní pravidla neuznával. Myslím, že Pehe sem vnesl něco z amerického liberalismu "zbožné" demokracie. A tomu se u nás v dobách, kdy o těchto otázkách diskutoval Masaryk či Rádl demokracie. Masaryk mluvil o humanitní demokracii, Rádl o smluvní demokracii, obě pojetí však vycházejí z pojetí odpovědné svobody jedince, jak se s ní setkáme u Locka či u Kanta, nověji u Poppera. V západním demokratickém diskursu se někdy mluví o "etickém liberalismu". Jsem přesvědčen, že k demokracii patří kritika a kritická diskuse, nyní však jde o to a okolo toho se také točila diskuse, zda zůstáváme na půdě demokracie, liberalismu a tržní ekonomiky či kapitalismu nebo chceme jít za jejich rámec. Z tohoto hlediska jsou autoři manifestu skutečně umírnění a já s nimi v podstatě souhlasím. Lze kritizovat a oprávněně různé problematické až patologické společenské a ekonomické jevy, ale do čeho by nás vrhla skutečně radikální a destruktivní kritika bez alternativy? Sice se diskusí účastní někteří diskutéři, kteří se rétoricky pohybují za hranicí diskursů k těmto systémům běžně vázaným, ale zatím nic konkrétnějšího než přímá demokracie a zaměstnanecké akcie nebylo nabídnuto. Tedy Manifest je v základu jednoznačnou kritikou současného stavu společnosti, neodmítá však tradiční liberální hodnoty. Na této bázi stojí také Bělohradský, který se však dostal zprava doleva spíše pro celkový posun politické scény a současné nenormální pravicové dominance. V zásadě zůstává postmoderním liberálem, kterým byl již na počátku devadesátých let. V čem se však přiblížil sociálním a liberálním demokratům, to je obhajoba sociálního státu, v devadesátých letech ho pomáhal Václavu Klausovi demontovat. Nebyl však sám a na rozdíl od mnoha jiných se poučil.

Marketa_-_balkon

Markéta Hrbková - Bidlová - učitelka překladatelka

Sobota, 9.Října 2010, 12:36:27

Dobrý den, myslím, že k uvedeným bodům patří ještě otázka nakolik je onen postoj drobného pozičního boje reálně spjat s existujícím stavem a nejen protahovatelem jeho agónie, ale jeho živitelem a spolutvůrcem Jestli řešením toho, že žijeme v tyranii fragmentů, je skutečně vzdání se popisu celku. Při současném pohledu se mi to spíš jeví, že čím víc trváme na fragmentech, tím víc nám celek prorůstá i vybetonovanými chodníky a my to řešíme tím, že omezíme pohled na vzniklé menší fragmenty. Poslední století bylo krom jiného také velkolepou ukázkou toho, jak se člověk jedinečný měnil v člověka masového ( a naopak, spíše bych měla říci jak se tyto dvě kategorie prorůstaly a prolínaly). Psychologicky, sociologicky i filosoficky dnes máme možná opravdu co do činění s trochu jiným ustrojením člověka. Radikálnější pojetí změny systému jsou sice méně propracované a mají v sobě punc nejistoty, ale mají jednu velikou a mně se zdá, že důležitou , výhodu, že jsou právě v podobě důrazu na lokalitu, spoluodpovědnost apod. spojeny s tímto hlubším proudem potřebnosti - tj.překračováním pocitu anonymity a masovosti a k ní patřící karikatury individua, který by mohl být také pomocnou cestou řešení krize filosofické a duchovní.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

demokracie: liberální nebo radikální? Sobota, 9.Října 2010, 15:50:22

Martinu Šimsovi:
Otázka „do čeho by nás vrhla skutečně radikální a destruktivní kritika bez alternativy?“ je laděna podobně, jako obava, kterou vyjádřuje Ivan Štampach, když říká, že je „spíše pro reformy než pro globální osvobozující revoltu, která se snadno zvrátí v globální tyranii“. (http://www.denikreferendum.cz/clanek/6426-vaclav-belohradsky-versus-jan-hus). Chválí si v té souvislosti také, že nás Bělohradský svou skepsí (kritičností) „drží při zemi“.
-- Není ale spíše než obava z pomyslné tyranie (pramenící ze strachu z opakování minulého) namístě, abychom se hrozili reálné globální tyranie, která se od 70. let světem šíří; a to nezřídka právě pod heslem „šíření demokracie“? Vždyť co se skepse a kritičnosti týče, ta přece není výsadou intelektuálů, lidí vzdělaných. Všichni ti, na které globální tyranie – někde více, jinde (třeba u nás) méně – dopadá, přece také znají skepsi a kritické myšlení jím také není cizí (např. v Jižní Americe). A tam, kde už je opravdu zle (namátkou v Mexiku či ve slumech asijských, amerických či západoevropských velkoměst) se jejich kritičnost dávno proměnila v hněv, zoufalství a nenávist. My, kteří máme to štěstí, že žijeme v části světa přece jen výrazně méně sociálně devastované, a odkud už války byly dávno exportovány na jiné kontinenty, bychom to neměli ztrácet ze zřetele. Všichni ti, jejichž lidská důstojnost je ode dne narození den za dnem zašlapávána do země, budou opravdu těžko nacházet porozumění pro úvahy o reformě či revoltě, o „pluralitě“. Oni jsou totiž PŘI ZEMI i bez takové rozpravy.

Je tu také Vaše otázka, zda zůstat „na půdě demokracie, liberalismu a tržní ekonomiky či kapitalismu nebo chceme jít za jejich rámec“, a tato otázka vlastně částečně nabízí odpověď tím, že vedle liberalismu a tržní ekonomiky jedním dechem mluví o demokracii.
-- Jistě jsme si povšimli, že tradice novodobé evropské demokracie zhruba od dob osvícenství a jakobínů není jednolitým proudem. Tradice liberální (např. anglosaské) demokracie je v lecčem odlišná od tradice radikální demokracie poloviny 19. století. Pokud jde o Masaryka, nelze říci, že by se přiklonil k jedné z obou tradic a druhou zamítl. Nepochybně měl blízko k tomu, co v jeho době ztělesňovala sociální demokracie.

Podle mne jsme v situaci, kdy demokracie stojí v jasné defenzivě vůči kapitalismu (neb to nejsou dvojčata, jak to výstižně vyjádřil František Šamalík). Tedy že kapitalismus je – a jistě ne teprve ve své dnešní neoliberální a globální podobě – tak očividně nedemokratický (sem patří i podmanění si národních států), že nutí rozhlížet se po něčem za „jeho rámcem“. Vlastně i autoři MRL to nějak tuší, což je nejlépe vyjádřeno v jejich slovech o „smutném údivu“.

Řeč je tedy také trochu o našich očekáváních: vzejde něco konkrétně politického ze „smutného údivu“ liberálních demokratů– anebo spíše, jak tomu zpravidla v minulosti bývalo, z hněvu utlačovaných lidí?
(Já vím, u nás je třídní boj zapovězen zákonem.)

Petrasek Milan - penzista

svoboda k mravnosti Sobota, 9.Října 2010, 17:45:18

pripominam trivialni fakt durazne blokujici zdejsi peci o liberalne demokraticky rezim v jeho putce s destruktivim potencialem neoliberalniho kapitalismu. Ve srovnani se "Sarkoberlusconismem" a podobnymi aktuelnimi trendy neoliberalismu jsme tde obklopeni populacii, ktera byla zasvecena do realneho kapitalismu na podklade indoktrinace antidemokratickymi dodnes platnymi ekonomickospolecenskymi tezemi. Obcan vstoupil do liberalne demokratickeho prostredi s vedomim, ze pravni dozor nad nabytim majetku a moci je podruzneho vyznamu. Moznosti reanimace verejne kontroly potencialni destruktivity kapitalismu jsou tak oproti zapadu podstatne obtiznejsi.

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Neděle, 10.Října 2010, 10:35:32

Myslím, že to není ta jednoduchá polarita, chceme-li zůstat „na půdě demokracie, liberalismu a tržní ekonomiky či kapitalismu nebo chceme jít za jejich rámec“, či ne. Když jsem vyslovil nedůvěru radikalismu a doporučoval spíš reformy, neznamená to, že jsem akceptoval celý tento rámec. Řekl bych totiž, že CHCI zůstat na půdě demokracie, liberalismu a tržní ekonomiky a NECHCI zůstat ne půdě kapitalismu. Ale to je třeba okomentovat:

ä) Demokracie, tak jak byla nastolena, je krásný sen, ale není realitou, nevládne lid, voliči jsou ohlupováni a kupováni, na informace nezbytné pro svobodné voličské rozhodování má prakticky monopol jedna společenská vrstva. Dodnes obdivujeme aténskou demokracii, ale víme, že to byla demokracie úzké vrstvy otrokářů a velká část obyvatelstva a tvůrců hodnot byla v jejich vlastnictví. Tato naše demokracie nepochybně je buržoazní demokracií. Toto skeptické konstatování však neznamená, že chci nějakou vzpourou či pučem nastolit "lidovou demokracii". To máme odzkoušeno, že je to jen maska bezostyšné kruté diktatury. Spíše je možno využít postupů demokracie a za příznivých okolností dospět k vysoké volební účasti, k dobré informovanosti voličů a povzbudit jejich ochotu opravdu zkoumat programy a rozhodovat se podle nich. Zůstal bych tedy "na půdě demokracie" v tom, že bych chtěl zárodečnou a ještě plně nerealizovanou (a v tomto smyslu fiktivní) demokracii měnit v demokracii reálnou.

b) Chci zůstat na půdě liberalismu, ale i tady mám výhrady. Cítím filosofický rozdíl "liberty" a "freedom", česky snad tedy svobody a volnosti. Svoboda v češtině i etymologicky a krom toho historicky váže na vlastnictví. V latině je za tím navíc "libost" (libitum) a tedy libovůle. Řekl bych hutnou zkratkou: Kdo na to má, může si dělat, co je mu libo. Mně jde spíše o volnost, o zajištění práva a schopnosti volit si mezi možnostmi, o akt vůle překračující nutnost a danost. Ostře zavrhuji pojetí, že všechny svobody lze redukovat na svobodu vlastnit (Roman Joch). Naopak odpoutal bych občanskou volnost od vlastnictví a pečoval bych o rovná práva všech bez ohledu na výši kont. Bez ohledu na vztah k výrobním prostředkům. Jsem liberál tím, že planu pro lidská a občanská práva. Hájím vehementně svá práva a skoro stejně horlivě i práva druhých, zejména těch, kdo si o to sami neřeknou. Jsem liberální i v tom, že jsem proti státní reglementaci umění, vzdělání a vědy. Jsem ostře proti jednotné závazné ideologii. Proti té oficiální vyžadované minulým režimem i proti té vyžadované společenskou konvencí a prosazovanou např. v personální a grantové politice.

c) A překvapivě chci zůstat na půdě tržní ekonomiky. Jsme tělesné bytosti, potřebujeme k životu různé výrobky a služby, bez nich bychom nemohli pěstovat politiku ani kulturu, dokonce ani vysoké duchovní zájmy (filosofické, mystické, esoterní). A domnívám se, že k produkci nutně patří i směna, a to je trh. A máme odzkoušeno, že jeho volnost prospěje šíři nabídky, že hospodářský rozvoj lépe zajistí decentralizovaně, přirozeným vyvažováním než direktivně z jednoho centra. V posledních letech se ukázalo, že trh není úspěšný a prospěšný ve všem. Že jím produkovaný růst není udržitelný a že přímo vyvolává prorůstání ekonomiky a zločinu. Že musí být omezen dobrými zákony, že není možný trh "bez přívlastků". Ale je to pořád v principu volný trh.

d) A nechci stát na půdě kapitalismu. Jsem pro tržní, tj. nedirektivní, samosprávný socialismus. Jsem pro to, aby podniky s reformovanou vlastnickou strukturou svobodně podnikaly na trhu. Socialismus nevidím v posilování státních zásahů do hospodářství. Když v nedávné krizi státy začaly masivně ingerovat do ekonomiky, viděli v tom mnozí jakousi socializaci. Dokonce i Hugo Chávez ironizoval USA a měl říct, že jsou socialističtější, než dnešní Venezuela. To, co bylo před nějakým rokem až dvěma posíleno, byly prvky státního kapitalismu. Minulý režim byl fakticky represivním, diktátorským státně monopolistickým kapitalismem. Socialismus vidím v demokratizaci pracovně právních vztahů, v novém postavení pracovníků jako důstojných partnerů ve výrobním procesu. Na to je několik metod (mj. tzv. samosprávné lidové podnikání, pak neokorporativismus a dále distributivismus a jistě i dál a jinak). Volbu mezi nimi v rámci tohoto diskusního příspěvku nechávám otevřenou.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Demokratická kritika a reforma Neděle, 10.Října 2010, 13:58:6

Je mi blízký názor pana Štampacha. Demokracie jako svobodná vláda občanů nad sebou samými je normativní ideál, kterého je vždy dosahováno jen dílčím způsobem a to, co je u nás, sice vypadá jako demokracie, ale spíše se jedná o kombinaci skryté oligarchie a aristokracie s některými demokratickými prvky. Myslím však, že demokratická kritika a reforma je lepší než revoluce, které často probíhají násilně či dokonce krvavě a jejich výsledkem je často pouze rekonfigurace elit, tedy vláda nové oligarchie či aristokracie. Otázka je, zda lze rozpojit tržní ekonomiku a kapitalismus, jak to provedl pan Štampach. Co je kapitalismus? Je to něco jiného, než Marxova kritika vlastností emancipovaného kapitálu? Kapitalismus jinak: maximalizace zisku. Teze Maxe Webera, heslo neoliberálů. Zásadní otázka zní, zda je možná sociální a etická tržní ekonomika bez emancipovaného kapitálu a maximalizace zisku. Ale nezapomínal bych na tu demokracii, tedy na to, že jde o to, abychom byli svobodní občané, kteří si chtějí vládnout sami, ale potřebují se uživit, tím se ocitáme na trhu a nyní jde o nastavení pravidel demokracie i pravidel trhu. Klausovo odmítání etických a právních pravidel je kořenem patologie českého neoliberalismu.

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Neděle, 10.Října 2010, 15:00:58

Oproti běžnému slučování tržního a kapitalistického systému tu skutečně provádím ve shodě s některými jinými analytiky společenského života jemnější rozlišení. Schematicky zjednodušeně je možná ekonomika a) tržní a direktivní b) kapitalistická a socialistická. Což dává dohromady čtyři možnosti:

a) direktivní socialismus - ten by sám sebou byl, kdyby rozhodovací centrum bylo pod demokratickou kontrolou; předpokládá důsledně demokraticky kontrolované celospolečenské (národní, státní) vlastnictví výrobních prostředků; protože ale skutečně násilná revoluce má tendenci k nastolit oligarchický režim, degeneruje tento pokus rychle v

b) direktivní kapitalismus - systém, kde pracovníci jsou jakožto pracovníci (a souběžně obvykle i jako občané) nesvobodní, nejsou vlastníky výrobních prostředků nevykonávají na ně vliv, ale nějaké centrum, např. autoritativní stát, ale řeba i "státostrana", která legální státní struktury nahradila o všem rozhoduje (minulý režim u nás, někdejší nacistický režim v Německu);

c) tržní kapitalismus - trh bez přívlastků, svoboda pohybu tržních subjektů, žádná nebo minimální kontrola trhu státem, oddělení sfér práce a vlastnictví; lidé jako občané jsou alespoň nomimálně svobodní, jako pracovníci jsou nesvobodní, resp. jejich svoboda je značně limitována; v tom víceméně žijeme, i když krize spíše ve "staré Evropě" ale i v USA posílila tendenci k direktivnímu kapitalismu;

d) tržní socialismus - pracovníkům není upíráno jejich právo, jsou rovnocennými partnery v ekonomických dějích, jsou sami (spolu)vlastníky, nebo jsou prostřednictvím zákonů postaveni do role rovnoprávných partnerů vlastníků nebo je prostřednictvím výrazného daňového zvýhodnění nižšího vlastnictví kapitál značně rozptýlen, přičemž se to nemusí brát jako tři konkurující modely a tyto formy emancipace pracovníků se mohou doplňovat; ekonomické jednotky tohoto druhy vystupují svobodně na trhu.

Maximalizace zisku v modelu d (ale koneckonců i v modelu c, tedy v kapitalistickém sociálním státě) může být limitována tím, že trh není absolutně svobodný a je limitován ohledem na udržitelnost, šetrnost vůči prostředí a lidem, na prioritu duchovních a kulturních hodnot ap.

Jsme také pro reformu a pro přerod modelu c) v model d) reformami na základě voleb. To nenastane samo. Jednak musí model c) ukázat výrazně své slabiny a přesvědčit mnohé o své neudržitelnosti a musí tu být subjekt či soudržná koalice subjektů, které nespokojenost veřejnosti budou artikulovat politicky v demokratickém volebním zápase.

Petrasek Milan - penzista

Prioritu prisuzuji peci o kvalitu demokracie, Neděle, 10.Října 2010, 15:48:12

ktera je dana schopnosti a moznosti obcanske kontroly rezimu. Jeji hodnota je dnes prioritnim problemem i vsech tradicne demokratickych spolecnostii. Pouze vitalni demokracie je zarukou kultivace neoliberalismu a jedinym podhoubi na kterem mohou vznikat vize alternativ liberalniho kapitalismu.

Miroslav Novák - Praha 9

Je zajímavé Neděle, 10.Října 2010, 20:21:0

sledovat, jakou aktivitu filosofů a sociologů vyvolalo několikaleté snižování daní pro bohaté. Jsem zvědav, jestli z toho nakonec něco vypadne...

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Trh ano, systémová změna ano, ale samospráva ... ? Pondělí, 11.Října 2010, 07:49:11


Tržní socialismus založený na vlastnictví pracovního kolektivu je ne třikrát, ale stokrát převařena a provařená voda.

Problémy, které má současný kapitalismus, se netýkají toho, že soukromovlastnické struktury je nutno nahradit samosprávnými, které by jaksi řešily, to, čeho ty soukromovlastnické schopny nejsou.

Takové dilemma tu prostě není a nebude - ekonomickým základem dnešních problémů kapitalismu není "spravedlnost", ale saturostagnační proces v reálné ekonomice starého vyspělého světa - tam je základní systémový rozpor a nejlépe ho podle mého názoru vystihli Sweezyho neomarxističtí nástupci Foster a Magdof ve svých článcích spojených do sborníku "Velká finanční krize - příčiny a východiska", kterou česky bleskurychle po Američanech vydal Roman Schmidt - Grimmus na Turnovsku.

A tento rozpor žádná samospráva nevyřeší.

Tento rozpor je podle mého názoru řešitelný v rámci systémově odlišné společnosti, kde veřejné rozpočty jsou velmi rozsáhlým podílem na HDP, jsou plněné širokou veřejností mnoho a ZE ZISKů obřích korporací málo, veřejné rozpočty se samy zhodnocují, když investují do toho, co je naplňuje.
(obří korporace je daňově významná - ale čím dál méně stále snižovanými daněmi ze zisku)

Daňové impulsy a subvence se zhodnocují - protože nejde o to, že by musely nezdravě pokrývat část nákladů, ale tím, že motivačně střídají zisk v jeho velkomožné, dominantní roli v kapitalismu.

Zisk dohrává svou motivační roli v reálné ekonomice staré, velmi vyspělé kapitálově saturované části světa. A sebemenší mzda je zde už příliš velká, každá práce (a nyní už včetně té vysoce kvalifikované) je zde příliš drahá, jakákoli kapacita Starého světa je díky tomu vytlačena, když se "něco podobného" postaví na břehu Gangy. Pro velkou část lidí už není rozsáhlý sektor, kam by se mohly přesunout - jako tomu bylo v dobách industrializace, ale i potom v době expanze terciéru a masového úředníka a hierarchických struktur i v soukromém sektoru.

Daňový výnos na rozdíl od zisku nemusí klesat se saturací.

Jsou-li veřejné rozpočty robustním podílem na HDP, jsou-li daňové výnosy méně závislé na zisku korporací než včera a daňové břemeno je
přeneseno na širokou veřejnost tolik, jako je tomu ve Skandinávii a
daně z příjmů právnických osob jsou menší než v USA a Velké Británii (jako je tomu též ve Švédsku!), pak lze vytížit kapacity a pracovní sílu a nezvyšovat zadlužení nebo nejméně, jak to musí být (jako rovněž ve Skandinávii)

A stimulovat práci se pak vyplácí, protože stimul se zhodnocuje v systému, kde jsou daňové výnosy natolik závislé na příjmech široké veřejnosti ...

A tyto změny - na rozdíl od nástupu samosprávy a tržního socíku - skutečně probíhají, protože mají zřejmě charakter určité dějinné nutnosti - zejména pro naší část světa ...


Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Pondělí, 11.Října 2010, 12:57:54

Děkuji Vám, pane Tejkle, že se zapojujete do debaty, ale musím s politováním vyslovit jen částečný souhlas s Vaši úvahou.

Problémy současné ekonomiky, které popisujete jako problémy současného kapitalismu jsou skutečnými problémy a jistě volají po nějakém řešení. S řešením, které naznačujete, však nemohu bohužel souhlasit. Jsou-li výrobky z některých např. asijských zemí levné a tudíž konkurenceschopné jen za cenu skutečného zotročení tamních pracovníků, tak není o co stát. Za podobnou cenu u nás v Evropě výkonnost ekonomiky prostě zvyšovat nebudeme.

Zásadně s Vámi nesouhlasím v tom, že by spravedlnost nebyla problémem. Můžete leda PRHLÁSIT, že není problémem, můžete ji leda smést ze stolu. Spravedlností však stojí a padá naše civilizace. A to nejen spravedlností směnnou, ale i distributivní, které se musí vyvažovat.

Nárhy variant, které jsem popisoval, možná primárně řeší otázku spravedlnosti. Na zaměstnanecké spoluvlastnictví však firmy v různých částech světa přecházejí dobrovolně, aniž by je k tomu kdokoli nutil a ukazuje se, že motivovaní pracovníci podávají vyšší výkon. Paritní rozhodovájí investorů a pracovníků v podnicích (demokratický neokorporativismus) je zavedeno např. ve Švédsku a nezdá se, že by tamní ekonomika byla špatná. Jistě, není to Čína, ale je to hospodářství zároverň výkonné i humánní.

Veronika Zikmundová - mongolistka

Čtvrtek, 14.Října 2010, 02:24:55

V zajímavém a inspirujícím textu Manifestu radikálního liberalismu je mnoho míst jaksi otevřených a přímo provokujících k diskusi – některá z nich tu již byla probrána opravdu důkladně, zatímco na jiná se dostalo málo či vůbec. Proto mne potěšil komentář Jana Černého, který některé z hlavních momentů přesně pojmenovává a do hloubky rozebírá. Mimo jiné i onu zvláštní kombinaci radikálního a umírněného tónu.

Volání po etice, které Jan Černý ve svém textu kritizuje, se mi zdá problematické především svou nereálností .
Nemám nic proti morálce a moralizování, etika je zásadní součástí všech společenských systémů, ale v demokratickém státě pro ni v politice opravdu není místo. Patří do kompetencí jiných institucí. Neexistuje přece jediná samozřejmá morálka, různé společnosti mají velice různé žebříčky etických hodnot.
Etický kodex jako součást politiky může existovat a také existuje v některých nedemokratických systémech. Pluralitní demokracie má své výhody i nevýhody, a pokud se rozhodneme, že je pro nás tím nejlepším, nezbývá asi, než se smířit s tím, že o výsledné morálce vlády budou rozhodovat voliči podle svých představ. Podobně přání, aby politické strany měly svůj morální kodex, je poněkud těžko splnitelné. Politická strana v demokracii není institucí, v níž by bylo možno shora kontrolovat projevy morálnosti či nemorálnosti jednání jejích členů. Strana by měla pokud možno sdružovat lidi se stejnými politickými cíli, ale o morálním profilu politiků, kteří z ní vycházejí, mohou rozhodovat zase jen její členové svou volbou.

Vidění světa v ostrých protikladech, které Jan Černý kritizuje nejen v tomto textu, je (při pohledu z Orientu) jevem typickým pro euroamerický svět, a v naší zemi nabylo obzvláštních tvarů a rozměrů, které někdy hraničí s absurditou, někdy však jen nenápadně infiltrují naše uvažování a je těžké je eliminovat.

Na stránkách Deníku Referendum bylo již několikrát upozorňováno na fakt, že sociální stát není protikladem ke kapitalismu, nýbrž na něm do značné míry závisí. Jan Černý klade otázku, jestli neoliberalismus není jen „rozvinutím některých potencí liberální demokracie a tržní ekonomiky“ a „sociální stát a demokratická forma vlády pouze předem nezajištěným a částečným zkrocením mocných tržních sil“. Toto sugestivní vyjádření, myslím, vystihuje situaci lépe, než rčení o „dobrém sluhovi a špatném pánu“. V počátcích kapitalismu musely tržní síly prorážet omezení, která jim stavěly do cesty zpravidla pozůstatky dřívějších systémů - mimo jiné morální zásady. Teď, když je džin z láhve venku a láhev rozbitá, slepit ji zpátky už nestačí..

Liberální demokracie sama v sobě obsahuje některá vážná nebezpečí, která vzrůstají s pasivitou občanů. V mnoha autoritářských systémech dnešního světa je hlavní cíl snažení politicky aktivních občanů jednoznačný - zavedení demokracie, od níž se očekává vyřešení ostatních problémů. Ale ve společnostech, kde se to alespoň částečně podaří, stačí malý výpadek pozornosti občanů, utlumení jejich politické aktivity nebo prostě nezkušenost s demokracií, aby se k moci dostala ona „mafiánská oligarchie“. Výhodou demokracie je pak zase, že je možno tento stav změnit, pokud není pozdě.

V našem případě se zdá, že politická aktivizace občanů je opravdu nejen jediným reálným řešením našich současných problémů, jak píše autor komentáře, ale také jedinou záchranou před směrem, kterým se zejména po posledních volbách řítí.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Čtvrtek, 14.Října 2010, 13:25:9


panu Štampachovi :

Píšete
"S řešením, které naznačujete, však nemohu bohužel souhlasit. Jsou-li výrobky z některých např. asijských zemí levné a tudíž konkurenceschopné jen za cenu skutečného zotročení tamních pracovníků, tak není o co stát. Za podobnou cenu u nás v Evropě výkonnost ekonomiky prostě zvyšovat nebudeme."


Obávám se, že jste neporozuměl Vy mně a já Vám nyní taky nerozumím.

Asi jsem se nevyjádřil jasně - mea culpa ...

Protože právě o Švédsku jako o té "správné cestě" jsem mluvil.
Nějaký znatelnější nástup samosprávy ve světě jsem ovšem nezaregistroval

Švédsko není založeno na žádné nízké mzdě - a já nic takového nenavrhuji ani v nejmenším.

Švédsko ovšem je dnes už založeno na stimulaci zaměstnanosti, mzdových prémiích pro zaměstnavatele, pro zaměstnávání na účet veřejných rozpočtů a přesto že stimuluje, nezvyšuje své dluhy, protože taková stimulace se mu vrátí - pokud je daňová zátěž tolik jako ve Švédsku přenesena na širokou veřejnost (velké nepřímé daně a náízké daňové zatížení korporací - ale i progresívní daně z příjmu s vysokou mezní sazbou).

Vaše slovní spojení " ...podobnou cenu u nás v Evropě výkonnost ekonomiky prostě zvyšovat nebudeme." se vlamuje do otevřených dveří - já nic takového nenavrhuji, chraňpanbú.

Naopak já obhajuji a vysvětluji veřejnou podporu zaměstnanosti a reálné produkce, která se za určitého uspořádání může vracet, zhodnocovat a tudíž nemusí zvyšovat podíl veřejného dluhu na HDP staré bohaté země ...

ostatně nejvíc je zadlužená obvykle ve starém vyspělém světě země, která koketuje s neoliberalismem

Stanislav Hošek - Český těšín

Ani kapitalismus není věčný. Neděle, 17.Října 2010, 12:00:31

Doposud vše v našem vesmíru mělo svůj počátek a konec. Bude to platit i pro kapitalismus, založený převážně na vlastnictví výrobních zdrojů (kapitálu) v rozhodovací moci fyzických osob. Nikoliv třeba na trhu, který byl již před kapitalismem. Každá i ta nejmenší změna i toho nejbezvýznamnějšího „fragmentu“ kapitalismu je vítána, na oné nevyhnutelně zásadní trase změn. Což v praxi znamená občanským nátlakem prosazovat vše, co snižuje šance v rozhodování vlastníkům kapitálu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.