Podivné osudy liberalismu

Liberál může odmítat všechny nároky křesťanství, islámu atd. diktovat, omezovat svobodu projevu, ale musí všem poskytovat stejná práva. A když je to pro zachování veřejného pořádku, bezpečí a zdraví nutné nastolit stejná omezení pro všechny.

Vždy jsem se jako přesvědčený socialista považoval za liberálně smýšlejícího člověka, i když jsem si byl vědom toho, že liberalismus Václava Bělohradského, Jiřího Peheho nebo Václava Žáka je něco jiného, než (neo)liberalismus Václava Klause nebo Petra Macha.

Věděl jsem i to, že politický směr definovaný podporou občanských svobod a lidských práv může, jakkoli je to paradoxní, lidská práva otevřeně popírat. Václav Klaus přišel u nás dokonce s novotvarem humanrightismus, aby mohl označit obhajobu lidských práv, zejména práv dosud diskriminovaných menšin, za jednání ohrožující demokracii.

Typickým a často připomínaným právem, které je součástí liberální agendy, je právo gayů a dalších sexuálních menšin na soužití, pokud (a jen pokud) se děje za svobodného souhlasu zúčastněných, a rovněž tak jejich právo na veřejné uznání a ochranu.

Toto právo zpochybňují stoupenci všemožných autoritativních modelů společnosti. Protože popírat přímo toto právo by se dnes už pokládalo nejspíš za necivilizované, prohlašují v dojemné shodě Putinovo Ruské impérium, autority římské církve a různé islámské autority, že špatný je „homosexualismus“. Má to být jakási ideologie na podporu homosexuality, její prosazování v politice a podobně. A právě to prý je nežádoucí.

Trvám na rovnoprávnosti různých sexuálních preferencí ve veřejném prostoru, ale udělal jsem v této sféře nečekanou nepříjemnou zkušenost. V homosexuálním prostředí se doporučuje provést coming out, tedy nejen rozpoznat, ale i akceptovat svou menšinovou orientaci. Někdy se k tomu připojuje požadavek veřejně se k tomu přihlásit. To jistě každý může udělat. Koneckonců utajování a zbytečné lhaní ničemu neprospívá.

Nejsem však příznivcem představy, že každý má povinnost to o sobě veřejně roztrubovat. Nemyslím si, že je méněcenný ten, kdo sice pravdivě odpovídá na případné otázky okolí, ale na druhou stranu neobtěžuje každého na potkání svými momentálními sexuálními libostmi a nelibostmi.

Nepotkal jsem, pokud si vzpomínám, člověka, který by na potkání všem oznamoval, že je heterosexuál. A právě za tento můj názor se do mne jeden gay aktivista opřel, dokonce se pokoušel mne vydírat a vyhrožoval mi. Tato zkušenost rozhodně nestačí k tomu, abych lidem různých sexuálních preferencí upíral stejná práva. S agresivitou tohoto druhu, bez ohledu na to, co se snaží okolí vnutit, právě jako liberál nemám a nechci mít nic společného.

Spor ovšem nezačal otázkou coming outu. Můj diskusní partner, se kterým jsem před nějakými patnácti lety byl osobně v kontaktu a který dnes žije v zahraničí, mne ostře napadl za to, že v internetových diskusích hájím právo muslimů na praktikování svého náboženství ve stejné míře, jako je respektováno právo křesťanských církví a různých náboženských a filosofických směrů.

Vím, o excesech některých muslimů v islámském světě i příslušníků islámských menšin v západním světě. Vím, že všechny čtyři sunnitské islámské právní školy a ší’itské autority považují homosexuální soužití za zločin. Nemalá část muslimů je natolik netolerantní k soužití osob stejného pohlaví, že podle jednoho výzkumu publikovaného roku 2008 muslimové ve Spojeném království tvořili dvě procenta obyvatel, ale měli na svědomí dvacet pět procent všech nenávistných kriminálních útoků na gaye.

Soužití dvojic stejného pohlaví se v některých islámských zemích trestá smrtí nebo vězením. Vyskytují se historická svědectví, například z Osmanské říše a z Persie, která jsou k homosexuálnímu soužití příznivá. A existují v Americe i západní Evropě první mešity, které se označují jako gay friendly (Washington, Toronto, Paříž, Uppsala). Je to však vzácné.

Tolerantní k soužití osob stejného pohlaví je podle dostupných pramenů nepatrná část obyvatel i těch islámských zemí, kde to trestné není. Ať už si podle svého náboženského přesvědčení muslimové o tomto tématu myslí o tom cokoli, očekával bych v zemích západní civilizace jejich občanský respekt k odlišnosti.

Vím ovšem také, že mohutná většina křesťanů patří k církvím, které striktně odmítají pohlavní soužití mimo tradiční manželství ženy a muže. A vím i to, že radikální křesťanské skupiny jsou k homosexualitě stejně ostré jako někteří muslimové. Z prostředí amerických fundamentalistů pochází heslo „Kill your local fag" – „Zabij si svého místního buzíka".

Ve jménu křesťanství se podnikají fyzické útoky na gaye například v Rusku. V Ugandě pod silným vlivem misionářů z USA zavedli roku 2009 trest smrti za homosexuální chování. Jednotlivé části Spojeného království je přestaly trestat až mezi léty 1967–1982 a podobné to je v řadě zemí s křesťanskou tradicí.

Pro tuto netoleranci velké části křesťanů neodmítám křesťanství. To, že k homosexuálnímu jednání tolerantní u nich je nesamozřejmá, neznamená, že budu požadovat zákaz křesťanských církví. Je velmi pravděpodobné, že posun některých protestantských církví k liberálnějšímu postoji má původ spíše ve vlivu sekulárních idejí.

Církve, ponechány samy sobě, by se chovaly k lidem s menšinovými sexuálními preferencemi mnohem hůře. Přesto respektuji roli křesťanství v historii a v současném světě, ba sdílím jeho nepochybný humanistický obsah a mystickou hloubku některých křesťanů.

Jako liberál a právě jako liberál, zastávám tradiční liberální programový bod, jímž je svoboda vyznání stejná pro všechna náboženství. První liberálové dobře věděli o autoritativních tendencích náboženství. Dokonce měli s autoritativně pojatým křesťanstvím osobní nepříjemnou zkušenost. Přesto nechtěli (na rozdíl od radikálů) náboženství především kontrolovat, omezovat nebo dokonce zakazovat.

Předpokládali, že stejná práva všech náboženských směrů (později k tomu bylo přidáno právo zastávat nenáboženský postoj) zabrání diktátorským a totalitním projevům náboženství. A skutečně se stalo, že si různé větve křesťanství něco ze sekulárního liberalismu zvnitřnily. Vzniklo liberální křesťanství. Křesťanství objevilo ve svých vlastních zdrojích podněty ke svobodnému přístupu k etickým otázkám, k víře a církvi.

Jako liberál mohu odmítat všechny nároky křesťanství, islámu a kteréhokoli dalšího náboženství diktovat, omezovat svobodu projevu, ale musím všem poskytovat stejná práva. A případně, když je to pro zachování veřejného pořádku, bezpečí a zdraví obyvatel nutné, nastolit stejná omezení pro všechny (jak to v našem jinak velmi liberálním konfesním právu činí § 5 Zákona o církvích a náboženských společnostech, 3/2002 Sb.).

Agresivita, již jsem popsal, jde daleko za hranice respektu, otevřenosti a tolerance, daleko za hranice svobodného veřejného projevu a oprávněného politického zápasu o rovná práva bez ohledu na příslušnost k té či oné menšině. Chce každému diktovat, jak se má chovat. Stejně tak agresivní antiislamismus zveličuje problematické jevy islámu a zamlčuje nedostatky vlastní ideologie. To obojí je pro mne jako liberála nepřijatelné.

Jsou to jen příklady poskytnuté bezprostřední osobní zkušeností. Oživují úvahy o osudech liberalismu, především o tom, že jedna vášnivě prosazovaná svoboda může znamenat popření jiných svobod. Že deklarovaná svoboda nemusí být svobodou reálnou. Že k tomu, aby svoboda byla reálná, je kromě formálního uznání nutno vytvořit podmínky. Podmínky, které všem dají stejnou možnost svobody užívat.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.