Deník Referendum Názory

Podle nedávno zveřejněného výzkumu patří Česká republika v Evropské unii k zemím, co nejméně diskriminují příslušníky LGBT menšin (lesby, gaye, bisexuální a trans lidi). Moje osobní zkušenost to může jen potvrdit. Za to, že jsem gay, mě nikdo nikdy nezmlátil, nevyhodil ze školy ani z práce. Žiji si svůj spokojený život bílého, středotřídního, bezdětného muže v Praze, kde je všem moje sexuální identita jedno.

Proč tedy cítím potřebu vyjít v sobotu do ulic na Prague Pride a neberu průvod a doprovodné akce jen jako apolitický festival nebo velkou pouliční párty, ale spíše i jako demonstraci za zviditelnění práv utlačovaných?

Koho je potřeba podpořit svou účastí na Prague Pride?
V rámci LGBT+ komunity jsem vlastně členem té nejvíce privilegované skupiny, což by si měli uvědomit i ostatní gayové, kteří nevidí, za co je potřeba ještě bojovat. Gayové jsou také nejvíce viditelnou skupinou uvnitř komunity, což ale neznamená, že pokud situace gayů není nijak závažná, dá se to zobecnit na celou komunitu.

Lesbické ženy mají problematičtější situaci na trhu práce o to, že jsou ženy. To samo stačí na to, aby případná diskriminace na základě sexuální identity měla horší dopady. Už jen třešničkou na dortu je neustálé trapné používání dehonestujícího slova „lesbička“.

Transgender problematika je pro většinu obyvatel stále velká neznámá. Bohužel se tento fakt odráží i na stavu legislativy týkající se změny pohlaví – operativní i legální. Diskriminaci ve všech oblastech života i věkových obdobích trans člověka považuji za výraznější než diskriminaci, které čelí gayové.

LGBT+ Romové po coming outu (oznámení své sexuální identity) čelí často velmi špatné atmosféře ve své rodině, fyzické násilí nevyjímaje. Pocit vyloučení může být znásobený odmítavým postojem většinové společnosti k Romům.

Nezapomínejme ani na situaci mimo Prahu, v některých částech země je zdánlivě liberální situace zcela odlišná, o Slovensku ani nemluvě. Vzpomeňme také na naši tehdejší situaci, když jsme byli náctiletí. Roky skrývání nebo dokonce šikanování ze strany spolužáků jsou v našich případech sice dávno pryč, ale neměly by být zapomenuty, abychom byli ještě schopni empatie vůči mladým lidem, kteří těmto problémům čelí dnes.

Šťastně bezdětní, mladí gayové by také neměli zapomínat, že jsou tu lidé, kteří dítě chtějí vychovávat i přes legální zábrany, a nebo dokonce už dítě nebo děti vychovávají, a také na to, že každý jednou zestárne a může čelit stejným problémům jako dnešní starší gayové – opovržení ze strany gay komunity, problémům na trhu práce a homofobnímu prostředí důchodcovských domů.

Co když se někdo má tak dobře, že za nic už bojovat nemusí?
Pokud má někdo tak bezproblémový život, že si myslí, že za nic už není potřeba bojovat, není to důvod k apatii. Ať naopak využije svoje síly a vyjádří solidaritu s těmi v horší situaci.

Přeci jen to není tak dávno, kdy sami gayové byli těmi slabšími a tuto podporu potřebovali. Takovou symbolickou štafetu podpory je potřeba předat dál a na chvíli nemyslet jen na svůj prospěch, ale i na komunitu a potažmo i celou společnost.

Coming out
Letošním tématem Prague Pride je coming out. První moje pocity z tohoto tématu byly, že se mě nijak zvlášť netýká, že už je to minulost, kterou mám již úspěšně za sebou. To ale až do té doby, kdy se mi jedna asexuálka svěřila, že se ve společnosti LGBT aktivistů bojí oznámit svoji identitu. V tu chvíli jsem si uvědomil, že se toto téma týká i nás gayů, co to mají „už dávno vyřešené“. I za námi mohou přicházet asexuálové, bisexuálové, kožeňáci nebo homosexuální věřící a my máme možnost vyjádřit uznání, které někdo v minulosti v podobné situaci vyjádřil nám.

Podle výše zmíněného výzkumu pouze jedenáct procent příslušníků LGBT komunity prošlo coming outem na pracovišti. Je zde tedy i velká výzva pro heterosexuální většinu, aby vyjadřovala svoji podporu všem sexuálním menšinám včetně gayů, protože situace není evidentně až tak růžová, jak se jeví. A jakou lepší příležitost budete mít, než účast na sobotním průvodu Prague Pride?