Jak pražská kavárna vypadá zevnitř
Daniel SoukupJednolitá „pražská kavárna“ neexistuje. Dá se ale uvažovat nad jejími různorodými podobami.
Jiří Guth se nedávno v Deníku Referendum zamýšlel nad fenoménem „pražské kavárny“. Na můj vkus místy trochu moc stereotypně; ale patří mu dík za to, že rozproudil důležitou debatu.
Rád bych do ní přispěl pohledem zevnitř a z vlastní zkušenosti popsal, jak vypadá jedna z podob „pražské kavárny“. Velice by mě zajímaly podobné pohledy třeba na „maloměstskou vinárnu“ nebo „venkovskou hospodu“ — pokud něco takového existuje.
Ale ona ve skutečnosti neexistuje ani „pražská kavárna“; rozhodně ne jako jednolitý kulturní prostor. Řada projevů, které Guth i jiní autoři kritizují, mi také vadí — nebo jdou prostě mimo mě. Nevyznávám ani ultraliberální experimenty se životním stylem, ani povznesenou pózu kulturního elitářství, ani nazelenalý ideál „návratu k přírodě pro bohaté“.
Přesto bezpochyby žiji v úzce vymezeném sociokulturním ghettu. Šestnáct let, tedy téměř po celý svůj dosavadní dospělý život, jsem studoval na pražské Filozofické fakultě. Většina mých přátel a známých jsou humanitně (obvykle filologicky) zaměření intelektuálové: vysokoškolští učitelé, spisovatelé, překladatelé, literární kritici, nakladatelští redaktoři a podobně.
Jak takoví lidé žijí a jaké vyznávají hodnoty?
Především se nejedná o nijak zámožnou skupinu. Vzpomínám si na anekdotu, prý pravdivou, jak vysokoškolský profesor prozradil řemeslníkovi výši svého měsíčního platu, načež řemeslník odvětil: „Tak za takový peníze bych, pane, ani ráno nevylezl z postele.“
Na druhou stranu: pražský humanitní intelektuál nebývá tak často vystaven přímému existenčnímu ohrožení jako řada jeho spoluobčanů. Díky jazykovému vybavení, profesním dovednostem, síti osobních kontaktů i nízké pražské nezaměstnanosti se mu obvykle podaří se aspoň v jakéms takéms zaměstnání uchytit.
Často se však musí rozhodnout, jestli za málo peněz pracovat ve školství či kultuře, anebo jestli přijmout lépe placené místo v komerční sféře. Někdy zvítězí etický nárok na sebe sama, jindy tlak ekonomické nutnosti.
To by se dalo zkritizovat jako typické dilema rozmazlených elit: „Moci se rozhodnout, jestli budu dělat to, co mě baví, anebo vydělávat peníze? Co by za to jiní dali!“
Jistěže životní situace mnoha lidí je daleko trpčí. A jistěže se ve světle lidského strádání bude kultura vždycky jevit jako zbytná nadstavba. Potíž je v tom, že kulturu za pouhou nadstavbu pokládají většinou i čeští politici.
Viz třeba trapné každoroční hrátky se snižováním dotací na literární časopisy. Přitom jde o částky, které jsou v kontextu státního rozpočtu zcela zanedbatelné. Lidé, kteří se za těchto podmínek snaží (leckdy úplně zadarmo) rozvíjet českou literární kulturu, zasluhují úctu. Pohled, který v nich vidí pouhé „ožralé inteligenty“, klouže po povrchu.
Jiří Guth vznesl důležitou otázku, jak vlastně pražská kavárna volí. Ta její část, kterou znám, nejspíš volila v roce 1996 Dienstbierovy Svobodné demokraty; v roce 1998 Unii svobody; v roce 2002 Koalici KDU-ČSL a US-DEU (nečetní romantici pak Naději nebo Cestu změny); v roce 2006 Stranu zelených; a v roce 2010 TOP 09.
Při letošních parlamentních volbách se mnozí rozhodovali mezi TOP 09, lidovci a zelenými (nebo mezi dvěma z těchto stran). Nejspolehlivější indikátor jsou však poslední prezidentské volby. V okruhu svých přátel a známých nevím o nikom, kdo by ve druhém kole volil Miloše Zemana. Naprostá většina volila Karla Schwarzenberga; několik málo nevolilo nikoho.
Po celých zhruba 15 let (1996—2010), kdy české politice dominovaly ODS a ČSSD, bylo pro většinu mých přátel a známých nemyslitelné hlasovat pro jednu z těchto stran.
Důvodů, proč nevolit ODS, jistě napadne každého čtenáře Deníku Referendum mnoho. Co však zabraňuje (nebo donedávna zabraňovalo) mnoha humanitním intelektuálům volit ČSSD?
První překážkou je, že humanitní intelektuálové se obvykle o politiku příliš nezajímají. Často jí přímo pohrdají. Politiku nejviditelněji ztělesňují velké strany; volba proto přirozeně mnohdy padne na menší, neokoukaná uskupení. To nutně neznamená, že si o nich humanitní intelektuál dělá iluze — ale velkou stranu zkrátka volit nedokáže.
Druhou překážkou byl chybějící myšlenkový potenciál. V polistopadovém Česku bylo dlouho jen velmi málo levicových veřejných intelektuálů. Situace se změnila až v posledních letech.
Třetí překážkou byli lídři. Lidovost a alfasamectví Miloše Zemana nebo Jiřího Paroubka by samy o sobě nemusely vadit. Dodnes si pamatuji, jak jsem rázného Paroubka po puberťáckém Grossovi v roce 2005 sociální demokracii upřímně přál. Oceňoval jsem i jeho první kroky, třeba vstřícnost vůči sudetoněmeckým antifašistům.
Problémy přišly později. A nešlo zdaleka jen o zásah proti CzechTeku. Například: když se poblíž Paroubka začaly pohybovat různé mafiánsky působící postavy; a když dokonce za čas jeden z těchto lidí zastřelil jiného přímo na křtu Paroubkovy knihy, stala se ČSSD pro pražskou kavárnu definitivně nevolitelnou.
Vstřícnosti se těžko mohl dočkat i Zeman, když se jeho blízkým spolupracovníkem stal člověk, který nejenže vypadá a vystupuje jako bývalý normalizační aparátčík, ale dokonce jím i je.
Tím se dostávám ke čtvrté překážce; tou je vztah ke KSČM. Většina humanitních intelektuálů, zvláště těch, kteří sami pamatují „ksichty a kecy“ normalizačních učitelek, úředníků a politiků, nikdy nepřistoupí na představu, že normalizace byla vlastně docela pěkná doba.
Jejich antikomunismus je zčásti politický, zčásti estetický a vychází z pestré směsice osobních vzpomínek, hodnotových přesvědčení i sdílených předsudků. Jedná se nicméně o hluboce zakořeněný postoj. Jeho zastánci se velmi těžko dorozumějí s lidmi, kteří — ze svého hlediska naprosto oprávněně — říkají, že „za komunistů bylo líp“.
Otázka tedy je, jak spolu máme vůbec žít v kulturně, politicky a ekonomicky rozpolcené zemi.
To je zásadní problém. Zejména proto, že v mezinárodním srovnání Česko vlastně nijak rozdělené není; naopak je mnohem homogennější než většina evropských zemí.
Člověka tedy napadá, co se stane, jestli třeba v Česku prudce vzroste počet imigrantů. Zatím tu nedokážou vycházet ani Češi s Romy, a dokonce ani Pražané s venkovany.
To je z četnické příručky, někdy kolem roku 1928. A já k tomu dodám:
A krade v drobném a bez zbytečné arogance, neleze mi v neděli v poledne do televize a nechce, abych si ho vážil jako svého voleného zástupce.
Jeden z mnoha rozdílů je ten, že pan Brouček nevěnoval stovky hodin - třeba namátkou - překládání poezie vrcholného modernismu; na špičkové úrovni a obvykle za honorář nula korun za normostranu. A to už vůbec nemluvím třeba o honorářích za kritiku překladu - což je nesmírně důležitý obor, bez ohledu na to, že si to skoro nikdo nemyslí.
Pokud byste se skutečně zajímal třeba právě o překladatele, mohu velmi doporučit dvě výborné knihy rozhovorů s nimi: Služebníci slova (Pulchra 2008) a Slovo za slovem (Academia 2012).
Ale samozřejmě se místo diskuse můžeme vzájemně ironizovat a házet po sobě různými stereotypy.
Já třeba můžu napsat, že Váš příspěvek je "typická reakce elektrikáře na typicky kavárenský text". Vy mi pak zase můžete odpovědět, že to je "typická reakce kavárenského intelektuála na typickou reakci elektrikáře na typicky kavárenský text."
Myslím, že to bude velmi plodné.
Normalizační učitelka je pro mne stejné klišé, jako zlodějský cikán (ano byla to provokace). Vaší lamentaci chybělo ještě podotknutí, že ty učitelky měly chlupaté nohy a ruce, byly tlusté a nemožně oblečené. Zřejmě jste si publikaci "Mýty o socialistických časech" přečetl poněkud lajdácky (prostudujte si pečlivěji stranu 15 uvedené propagandistické slátaniny). Vydala ji organizace "Člověk v tísni" a z vašeho textu jsem měl pocit, že je to povinná součást humanitního (kavárenského) studia a slovníku. Když vidím ty "ksichty a a slyším kecy" té současné humanitní iteligence volící Schwanzerberga je mi těžko souhlasit z tezí, že žiji v pěkné době. Sledujete tu podobnost. Jestliže ty desetitisíce učitelů a učitelek posuzujete na základě setkání s nějakým blbcem, dáváte nám (nevdělancům) právo posuzovat současnou humanitní inteligenci podle jakéhosi Putny, který špiní jiný národ, protože je to in a chlubí se pálením knih které se mu nelíbí, za zpěvu Koniášovy písně. Jsou všichni humanitární intelektuálové šovinističtí , xenofobní a arogantní exhibicionisté ? Máme si vytvořit takový stereotyp? Je to trochu citově zabarvené, ale prožívám letos čtyřicátý rok společného života z jednou z těch "normalizačních učitelek". A zapomeňte na její "rudé zabarvení". Církevní sňatek jsme samozřejmě měli tajně a matematika je vůči marxismu poměrně odolná. A až tak vyjímeční jsme nebyli.
Ad "ksichty a kecy": zažil jsem za normalizace několik málo výborných učitelek - jedna z nich nás mimochodem učila matematiku :). Ale drtivá většina učitelek (a úředníků a politiků) mi (a taky mnoha lidem, které znám) prostě ve vzpomínkách splývá do těch "ksichtů a keců".
Rozdíl oproti převažujícímu (velmi pozitivnímu) dnešnímu dojmu z většiny učitelek mých dětí (na stejné škole!) je OPRAVDU markantní.
Samozřejmě je to jen dojem; může být nespravedlivý; a samo vyjádření "ksichty a kecy" ten dojem sice přesně vystihuje (proto jsem ho použil), ale je urážlivé.
Dal jsem ho proto do uvozovek, abych dal najevo odstup od něj - to je ostatně jedna ze základních funkcí uvozovek.
Vaše osobní životní zkušenost, jak ji zmiňujete v příspěvku, je pro mě velmi zajímavá.
Opakuji (ale jasně jsem to napsal už ve sloupku...), že mi jde mj. o to, aby si lidé, kteří na normalizaci vzpomínají jako na hnusnou dobu, pokud možno aspoň trochu porozuměli s lidmi, kteří říkají, že "za komunismu bylo líp".
Nebo aby aspoň na sebe navzájem tak vyhroceně neútočili.
Já jsem na nikoho neútočil. Chápu, že se Vás nelichotivá obecná zmínka o normalizačních učitelkách dotkla. Ale Vy zas, prosím, pochopte, že sloupek není odborná studie; že jeho autor nemůže každé své tvrzení pečlivě rozvádět a podrobně dokládat; a že jen kvůli tomu, že si nějaké jeho obecné vyjádření někdo vezme osobně, ještě nutně není "šovinistický, xenofobní a arogantní exhibicionista".
Jak mají spolu žít? Já si myslím, že je to závislé na dobré vůli. Jenže ta asi chybí.
Myslím, že často nás rozdělují spíš emblémy (sycené emocemi) než reálně prožívaná skutečnost.
Pročítal jsem si třeba diskusi pod článkem Jiřího Gutha "Pražská kavárna"; a zjistil jsem, že pan Kuchejda (se kterým o kousek výš polemizuji) volil v prvním kole prezidentské volby stejně jako já Táňu Fischerovou.
Teď už mě to netrápí. Člověk se musí naučit si to nespojovat. Ono se dá ostatně poznat, kdo to myslí zle a kdo ne.
A vůbec, často nás lidé z té "druhé strany" překvapí. Jako třeba pan Kuchejda vás tou volbou T.F.
Já jsem ji mimochodem chtěla taky volit. Ovšem byla jsem nakonec přesvědčena k volbě Dienstbiera.
Použiji opět prezidentskou volbu a sebe (čistě proto, že vlastní motivace znám nejlíp). Musím říct, že z kandidátů mě nikdo moc neoslovoval. V prvním kole jsem si nakonec vybral (jak jsem už psal) Fischerovou.
Před druhým kolem jsem si (pro vnějšího pozorovatele) počínal "typicky pražsky kavárensky" - nosil placku s "Karlem", agitoval za něj atd.
Jenže už druhý pohled by vypadal jinak: o Schwarzenbergovi jsem si nedělal (a ani nešířil) žádné iluze - jen jsem byl zkrátka přesvědčený, že by byl mnohem lepší prezident než Zeman.
Asi už nikdy nezjistíme, jestli jsem se mýlil, nebo ne. Ale o to mi nejde. Chci tím prostě říct, že věci nemusí být tím, čím se zdají být. Obzvlášť když se na ně člověk dívá brýlemi svých kulturních předsudků (což samozřejmě děláváme všichni; a všichni se to musíme zas a znovu odnaučovat).
Chtěl jsem tím drobným příkladem jen říct, že prezidentské volby zemi podle mě rozdělily nejen zbytečně, ale navíc do značné míry spíš jen emocionálně.
Ty mapky, které Česko tak přehledně dělily na "Zemanovo" a "Schwarzenbergovo", zastíraly daleko pestřejší skutečnost.