Hned dva články ve čtvrtečním Právu (11. 7.) mě zaujaly originálním pojetím společenské morálky. Jiří Weigl („Nehoráznosti Václava Žáka“) nazývá „spontánní privatizací“ to, co je podle mého sprostou krádeží státního majetku v Mostecké uhelné společnosti. A asi nejen podle mého, když věc se dostala až před švýcarský trestní senát (české soudy už rezignovaly?). A dodává: „Podstatné však je, že mostecké doly jsou dnes jako firma dlouhodobě úspěšné, ziskové, prosperující.“ Rozumím tomu dobře, že když ukradené prosperuje, je vše odpuštěno, nebo že je to aspoň polehčující okolnost?

V druhém článku hájí advokát pachatele rasového útoku na Romy v Nýrsku („Romové chtějí za rasový útok odškodnit“) tím, že „jeho klienti řádně pracují, což Romové o sobě rozhodně tvrdit nemohou…Svou prací se aktivně podílejí na vytváření národního důchodu, zatímco žalující z toho pouze čerpají.“