Sociální demokracie je nachystána ke kurióznímu kroku. Možná jí vadí pravdomluvnost a poctivost. Není totiž jisté, zda do svého předsednictva zvolí osobnost, která byla po dva roky nejpopulárnějším politikem v zemi a který má podle všeho schopnosti rozšířit její důvěryhodnost do částí společnosti, jež ČSSD dosud nebyla schopna oslovit. Jiřího Dienstbiera, kterého ještě nedávno navrhla na prezidenta republiky a jehož výsledek vůbec nelze vnímat jako špatný, jakkoliv nejvyššího politického postu v zemi nedosáhl. Dienstbier na sebe upozornil při komunálních volbách v Praze. O boji s korupcí mluvil kdekdo, ale Dienstbierovo jednání vyhodnotila společnost jako věrohodné, podložené osobní integritou.

Souhlasil bych s tím, že průzkumy popularity nelze celkově přeceňovat a mohou zahrnovat též osoby, které nejsou zrovna v „pravém ohni“ veřejných úkolů. Jenže ani podcenění není na místě. V Dienstbierově případě se nejedná o líbivé podbízení, ale o celé spektrum kvalifikovaných komentářů společenských problémů. Nadto popularita u veřejnosti je tak výjimečně dlouhodobá, setrvalá a proporčně výrazná, že nad tím nelze mávnout rukou. Je jisté, že tomu tak je, že se mezitím Dienstbier pustil do řady ožehavých a riskantních témat a jeho postup se jednoduše jeví věrohodný a společensky nadějný. Jeho příznivé hodnocení na straně veřejnosti již dávno přesáhlo někdejší popularitu jeho otce, takže úvahy o tom, že to je zděděný a tudíž nezasloužený úděl postrádají reálný podklad.

Jiří Dienstbier mladší se dostal v posledním roce do tolika ostře profilovaných situací a byl účastníkem tolika náročných rozhovorů i nutností přijmout rozhodnutí, že přehlédnutí této jeho vlastní a jen na jeho osobu vázané politické kompetence hraničí s politickou slepotou. Česká občanská společnost měla Dienstbiera možnost již důkladně poznat natolik, aby věděla s kým má tu čest a jaké výsledky lze od něj také v budoucnu očekávat.

O tom, že jeho integrita není jen zdáním, svědčí i závěry projektu demagog.cz, které ho v průběhu prezidentské kampaně shledaly opakovaně v nejlepším skóre pravdivých výroků. Tomu odpovídají i texty komentátorů, kteří volební souboj sledovali. Zdálo by se, že to všechno bude nejlepší kvalifikace k tomu, aby takového politika k dosažení svých cílů mohlo využít kolektivní těleso, a to politická strana.

Situace před víkendovým sjezdem ČSSD ovšem není jednoznačná. Dienstbier usiluje o post řadového místopředsedy. Je na stranících a delegátech sjezdu především, jak se rozhodnou spravovat své záležitosti. Volby jsou svobodné a volitelé volí podle svého svědomí. Jenže toto svědomí neplyne ve vzduchprázdnu, politická strana existuje za jakýmsi účelem a její počínání má být řízeno konkrétně rozpoznatelnou strategií. Politické strany existují proto, aby nabízely společnosti řešení jejich problémů, usměrňovaly střety a snažily se zlepšit život občanů.

Strana teda není zodpovědná sama sobě, ale celé společnosti. Někdy je to zužováno na zájmy „našich“ voličů, ale ani to není od věci, neboť společnost je ideologicky rozrůzněna a cíle všech nemohou být stejné. Některé základní cíle jsou ale společné. Se společností vede politická strana dialog prostřednictvím svých vrcholných představitelů, kteří jsou zároveň indikátorem personální hodnověrnosti příslibů, jež strana dává před volbami, aby získala prostor a moc k realizaci slibovaných cílů.

V těchto souvislostech pak už není sjezd a výběr předáků jen vnitřní věcí politické strany, ale je východiskem dialogu a jednání se společností. Sociální demokracie stojí věru před zásadním okamžikem své věrohodnosti a uvidíme, jak si v něm povede. Volbou svého předsednictva rozhoduje o své dlouhodobé důvěryhodnosti, která se získává jen velmi nesnadno.