ČSSD na svém sjezdu ukáže, nakolik se emancipovala od Zemana

Sjezd ČSSD nečeká souboj o vedení strany, o budoucí orientaci se zde rozhodovat bude. Sjezd napoví, nakolik se strana dokázala emancipovat od Zemana a nakolik bude schopná po případném převzetí moci provozovat principiální politiku.

Vr_a

Vratislav Dostál

13.03.2013 14:35

Cssd

Zásadní zprávou sjezdu ČSSD bude, jak silný mandát získá nové vedení. Odtud se odrazí i sebevědomí předsedy a jeho týmu. Foto web ČSSD

Na sklonku tohoto týdne proběhne sedmatřicátý sjezd sociální demokracie, strany, která dlouhodobě vévodí průzkumům veřejného mínění. Pokud před volbami nedojde, což samozřejmě nelze vyloučit, k razantní proměně nálad české společnosti, je takřka jisté, že příští vládu sestaví právě sociální demokraté. Jinak řečeno: stále platí, že příští vláda bude taková, jaká bude sociální demokracie.

Zatímco před minulým sjezdem jsme byli svědky nebývalé živé diskuse jednotlivých aktérů, kteří měli ambici vést v postparoubkovském období nejsilnější formaci nalevo od středu politického spektra, letošní předsjezdová atmosféra se zdá být uvnitř strany přesně opačná. Alespoň navenek.

Podle politologa Pavla Šaradína se na první pohled sice možná zdá, že se v ČSSD nevede hlubší programová debata, nicméně připomíná, že od prezidentských voleb po sjezd neuplynula dostatečně dlouhá doba. „Pakliže by skutečnou debatu o budoucnosti České republiky nezahájila s novým vedením, to bych již jako velkou chybu viděl. Zásadní ovšem bude, jak silný mandát bude vedení mít. Odtud se odrazí i sebevědomí předsedy a jeho týmu,“ vysvětlil Šaradín.

Skutečně se zdá, jakoby vedení ČSSD ohledávalo terén po prezidentských volbách a teprve promýšlelo budoucí strategie nejen ve vztahu k nástupci Václava Klause. Přesto lze nejspíš oprávněně konstatovat, že rozložení sil ve straně je klíčovými aktéry respektováno a nelze tudíž očekávat významnější posuny. Na předsedu ostatně kandiduje pouze Bohuslav Sobotka. A prvním místopředsedou bude podle všeho opět zvolen Michal Hašek.

Změny tak lze realisticky očekávat pouze na pozicích místopředsedů. Sjezd ukáže, nakolik silná je uvnitř strany pozice jejich kandidáta na prezidenta Jiřího Dienstbiera či stávající místopředsedkyně Marie Benešové. Taktéž bude zajímavé sledovat názory delegátů na Zdeňka Škromacha, který po zvolení Miloše Zemana prezidentem opakovaně doporučoval bližší spolupráci sociálních demokratů a Strany práv občanů – Zemanovci (SPOZ).

Radikální nebo umírněná ČSSD?
Podle únorové šetření Centra pro výzkum veřejného mínění je s činností vlády premiéra Petra Nečase nespokojeno devětasedmdesát procent lidí. Ještě většímu počtu občanů, třiaosmdesáti procentům, se nelíbí personální složení koaličního kabinetu. Zároveň téměř tři pětiny dotázaných vyjádřily svou nespokojenost s vládním programem.

Naopak sociální demokraté se ve volebních preferencích opakovaně pohybují okolo pětatřicetiprocentní hranice. Cesta nastoupená novým vedením strany před dvěma roky se tak jeví být úspěšná. A to i s ohledem na výsledky dvou senátních a krajských voleb. Přesto se sociálním demokratům dostává především od radikálněji naladěných pozorovatelů české politiky kritických ohlasů.

Komentátor Martin Hekrdla si v aktuálním vydání časopisu Týden povzdechl, že cíle budoucího Sobotkova kabinetu se věru nerýsují jako přelom. „Podle něho je prý třeba napravit ,chyby’ v reformách (jako by reformy nebyly jednou velkou chybou). O zvýšení daní firmám se prý bude ,uvažovat’. V žádném případě však se posádka Lidového domu ve Strakově akademii ideově nespustí natolik, aby to – ujišťuje předseda strany, jenž i po Ostravě předsedou se vší určitostí zůstane – ,nějakým způsobem ohrozilo konkurenceschopnost České republiky,“ charakterizuje Hekrdla plány Sobotkova vedení sociálních demokratů.

Hekrdla také kriticky zdůraznil, že Sobotkův stínový ekonomický ministr Jan Mládek nemá pražádných pochybností o celoevropských dluhových brzdách, k nimž prý francouzský renomovaný měsíčník Alternatives économiques ve svém únorovém čísle vysázel stručnou větu: „Výsledek: silná recese.“ Dlouholetý komentátor deníku Právo, podobně jako například ekonomka Ilona Švihlíková, mají pravdu. Ale jen částečnou.

Předně je třeba připomenout, že něco jiného je volat po razantních řešeních a něco jiného je prosazovat ve společnosti, jejíž většina je zmanipulována dlouholetou dominancí neoliberálního diskursu českých médií. Něco jiného si může dovolit napsat politický komentátor, něco jiného může hlásat předseda strany, jejíž ambicí je oslovit široké segmenty společnosti.

Něco jiného je napsat knihu o politikách, jež by mohly vést k uzdravení českého hospodářství, něco jiného je takové návrhy prosazovat za stávající situace v Evropské unii. Kolik levicových vlád hodných tohoto označení v Evropě vládne? A vládne levice v centru nebo na periferii EU? Jinak řečeno, kdo patří k relevantním spojencům v prosazování politik, které sociálním demokratů navrhují levicoví radikálně orientovaní pozorovatelé?

Zůstaneme-li v českém politicko-společenském terénu, postačí konstatování, že se levice obecně a ČSSD zvlášť nachází v hluboké diskursivní defenzívě. Na proměně této situace samozřejmě musí pracovat jak politici, tak angažovaná veřejnost.

Sociální demokraté se nicméně s ohledem na své ambice ve volbách nemohou chovat, jako by této defenzívy nebylo. Zkrátka, svou strategii musí této výchozí situaci do značné míry přizpůsobit, pokud nechtějí přijít o podstatné množství svých potenciálních voličů.

Od středu po radikální levici
Levicová kritika sociální demokracie vychází z představy, že se sociální demokracie musí rozhodnout, zda se dopracovat k radikálnější autentické levicové tváři, jejíž identita by vyrůstala z principiální kritiky neoliberální kulturně-politické hegemonie, nebo zda zaujmout spíše centristickou pozici, vyhlásit vůči pravici v zásadě konformní programové priority, a pokusit se tak oslovit středového, spíše liberálnějšího městského voliče. Tak tomu je ovšem pouze zdánlivě.

Chce-li ČSSD za stávající konstelace vládnout, musí totiž obsáhnout oba výše naznačené krajní póly. Zdali je takové rozkročení proveditelné, a jak principiální programovou politiku umožňuje, zřejmě ukážou již příští sněmovní volby.

Výsledky několika posledních voleb ovšem dokazují, že sociální demokracie nemá nic jisté, neboť se jí nedaří oslovovat protestně naladěné segmenty společnosti. Přesto se zdá být evidentní, že Sobotkovo vedení nechce zopakovat chybu Jiřího Paroubka, který svou rétorikou a razantním politickým stylem soupeřil o voliče spíše s komunisty než se stranami ve středu politické soustavy. ČSSD tak dostal prakticky do izolace.

V této souvislosti není od věci připomenout, že sociální demokraté disponovali s komunisty sněmovní většinou pouze po volbách v roce 2002. Tedy po volbách, ve kterých ČSSD vedl Vladimír Špidla, který byl schopen oslovit právě městského voliče tradičně inklinujícího k politickému středu.

Přesto by si sociální demokraté měli připomínat, že musí zvládnout obojí. Nechtějí-li během příštího roku vyklidit prostor radikálním kritikům neoliberálních politik, musí alespoň někteří z jejich řad skutečně přistoupit k ofenzivnějšímu pojetí politické práce.

ČSSD je tradičně jeden z nejheterogennějších subjektů české politiky. Právě tato široce pojatá a strukturovaná identita může sociální demokracii umožnit dosáhnout strategického cíle, který spočívá v syntéze výše naznačeného dilematu.

Na levici navíc – aspoň zatím – neexistuje kromě KSČM jiný relevantní subjekt. I to je důvodem, proč se musí pokusit ve svém programu obsáhnout témata a recepty od středu až po krajní levici. Znamená to, že program sociálních demokratů musí být alternativou jak pro liberálně uvažující voliče, tak pro nekomunistickou krajní levici. Jen tehdy může ČSSD pomýšlet na zisk mezi pětatřiceti až čtyřiceti procenty hlasů.

Finanční ústava a ČSSD
Finanční ústavu navrhovaná Nečasovou vládou je v symbolické i praktické rovině typickým příkladem, který je voličům pravicovými médii předkládán jako myšlenka, jejíž zastánci či odpůrci jsou ve veřejném prostoru prý oprávněně označeni za odpovědné či naopak neodpovědné hospodáře. Zákon navrhuje vláda a odmítají odbory a KSČM.

ČSSD v této otázce zaujala opatrný postoj. Označit by se dal za lavírování. Říct dopředu, zda jde v tomto konkrétním případě o vhodnou strategii, je krajně obtížné. Zdá se ale, že jde o případ, kdy měli sociální demokraté zvolit kritičtější přístup.

„Jakkoliv nejsem ekonomicky vzdělán, doporučoval bych se zde více inspirovat Stranou evropských socialistů než tuzemskými neoliberály. Obávám se, že v oblasti hospodářské politiky se sociální demokracie příliš rychle přepólovala z postkomunistických národohospodářů v zastánce neoliberálních principů a pominula přitom odlišné přístupy k rozpočtové politice, průmyslové politice apod.,“ uvedl v rozhovoru pro Deník Referendum politolog Lukáš Jelínek.

Ústy stínového ministra financí Jana Mládka totiž sociální demokraté vládě před časem vzkázali, že jsou o finanční ústavě ochotni jednat. Svůj souhlas s ní podmiňují plným promítnutím evropské legislativy do fiskálního paktu, a nikoliv pouhou snahou o výrobu ukazatelů, které nejsou kompatibilní se standardy Evropské unie.

„Pravicová vláda vyrábí skryté dluhy, především v oblasti čerpání Evropských strukturálních fondů. Vláda musí jasně sdělit, jak velký skrytý dluh přenechá příští vládě. Pokud tak neučiní, musíme předpokládat katastrofický scénář, který říká, že skrytý deficit bude v rozsahu 150 – 250 miliard korun, tedy přibližně čtyři až sedm procent HDP,“ vysvětlil už dříve Mládek.

Dalšími podmínkami sociálních demokratů, bez jejichž splnění nebudou hlasovat pro přijetí fiskální ústavy, je předložení prováděcího zákona a posunutí hranice pro aktivaci dluhové brzdy z rozpětí 40 – 50 % HDP na 45 – 55 % HDP. „Již jen proto, že za pravicových vlád se zvedl veřejných dluh z 28,28 % v roce 2006 na cca 45 % na konci roku 2012,“ uvedl Mládek. „Za předpokladu, že budou uvedené podmínky splněny, je reálná šance, že bude fiskální ústava schválena ještě v tomto volebním období,“ dodal.

„Podstata finanční ústavy je přitom velmi dobrá myšlenka, ovšem nikoli v provedení, které se teď snaží prosadit pravice. Finanční ústava musí být přijata podle evropských standardů s plným promítnutím evropské legislativy, včetně přijetí fiskálního paktu. Nemůže být jen jakýmsi home-made výrobkem, který připomíná potěmkinovskou vesnici,“ vysvětlil v anketě Deníku Referendum hejtman Plzeňského kraje a kandidát na místopředsedu ČSSD Milan Chovanec.

Lubomír Zaorálek pak pro Deník Referendum uvedl, že se mu nelíbí termín „finanční ústava“. Rozhodování v oblasti ekonomiky je podle něj bytostné politikum, a měl by zde tudíž být prostor pro dynamiku a autonomní rozhodování každé vlády. Pro obecné mantinely „rozpočtové odpovědnosti“ je proto ochoten hlasovat pouze za předpokladu, že zákon nebude fungovat jako trest pro příští vládu za kroky způsobené vládou současnou.

Finanční ústava a odbory
Zaorálek se tak blíží k postoji kritiků zavedení finanční ústavy. Ti totiž tvrdí, že vládní návrh trpí rozporem mezi politikou konsolidace a chybějící podporou růstu. Jednoduše řečeno, finanční ústava zbaví vládu možností ovlivňovat budoucí hospodářskou politiku státu. Odboráři také připomněli, že to není poprvé, kdy se v české politice rodí myšlenka na uzákonění rozpočtové politiky.

„Již v první polovině devadesátých let přišla tehdy vládní ODS s myšlenkou o věčné vyrovnanosti státního rozpočtu, kterou chtěla zavést příslušným zákonem. Také to tehdy bylo po zásluze odmítnuto,“ uvedli před časem Martin Fassmann a Jaroslav Ungerman z Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS).

ČMKOS přitom považuje skutečnou nápravu veřejných financí a jejich dlouhodobou udržitelnost vedle naprosto nezbytné podpory ekonomického růstu za jeden ze základních úkolů hospodářské politiky státu. Odboráři mají zároveň zásadní výhrady k politice současných pravicových vlád, které pod heslem nápravy veřejných financí situaci v české ekonomice zhoršují. ČMKOS je zároveň přesvědčena, že se návrh ústavního zákona nedá posuzovat sám o sobě bez jasného a zřetelného ukotvení v současné realitě vývoje veřejných financí a státního dluhu.

„V oblasti veřejných financí dokázala do roku 2006 současná vládní koalice – která se mezitím přejmenovala, ale tvoří ji stále stejní politici – beze zbytku vyčerpat rozpočtové rezervy (asi 180 miliard korun), které zdědila od předchozích vlád,“ připomněli ekonomičtí experti ČMKOS. Stále zřetelněji se tak podle nich ukazuje fakt, že rozpočtový proces v České republice je nekvalitně řízen, plánován a kontrolován.

„Jsou sestavovány rozpočty postavené na stále fiktivnějších příjmech. Místo koncepční dlouhodobé rozpočtové politiky se pak řídí veřejné finance České republiky ze dne na den rozpočtovými balíčky kombinovanými s průběžnými škrty na výdajové straně státního rozpočtu. Je výmluvné, že právě o škrtech a jen o škrtech také mluví navržená finanční ústava,“ tvrdí odboráři a sociální demokraté s nimi nepochybně souhlasí.

„Nelze se zbavit pocitu, že tímto zákonem se snaží současná vládní koalice podtrhnout nohy příští vládě. Prostě vytvořit pro ni takové podmínky, které bude mimořádně obtížné zvládnout. A to při vědomí, že v příštích letech to nebude tato současná koalice, která bude vládnout,“ dodali experti ČMKOS.

Protestní hlasy
Neshoda odborářů či komunistů, kteří finanční ústavu odmítají, se sociální demokracií, nám může posloužit jako jeden z příkladů, který vysvětluje částečnou neschopnost sociálních demokratů získávat podstatnější množství voličů, kteří odmítají neoliberální politiky. Přitom se zdá být jasné, že těchto lidí bude ve společnosti přibývat.

Tendence je zřejmá: elektorát, který postupnou privatizaci veřejných politik nepovažuje za správnou, může v budoucnu rozhodovat volby. Pro tyto voliče se ale ČSSD může jevit jako příliš umírněná a zároveň komunisté z historických příčin nepřijatelní. Neznamená to sice, že by tito voliči byli pro ČSSD nadobro ztraceni, nicméně je nemá ani jisté. Posledních několik voleb to ostatně ukázalo.

Zatímco pro období od roku 1996 do roku 2006 je charakteristické, že se volební hlasy koncentrovaly, poslední sněmovní volby tento trend zvrátily. Ve volbách v roce 1996 činil součet hlasů pro ČSSD a ODS 3 396 810 hlasů. Znamenalo to, že obě hlavní strany české stranické soustavy volilo dohromady 56,06 %. Pro občanské a sociální demokraty to znamenalo zisk 129 mandátů.

V předčasných volbách v roce 1998 pak ČSSD v součtu s ODS obdržely 3 584 671 hlasů, což činilo v přepočtu na procenta zisk 60,05 % hlasů. Mandátů mezi dva nejsilnější subjekty české politiky připadlo 137. Tento trend spočívající v koncentraci hlasů pro oba hlavní póly české stranické soustavy kulminoval v roce 2006.

ODS a ČSSD tehdy volilo neuvěřitelných 3 621 302 voličů, což pro ně znamenalo zisk více jak dvou třetin hlasů (67,70 %) a 155 mandátů. Jinak řečeno, v roce 2006 obsadili občanští a sociální demokraté více než tři čtvrtiny Sněmovny.

Zvrat přinesly volby v roce 2010. Velké a doposud dominantní a etablované strany české pravice a levice ztratily v součtu 25 % hlasů, v absolutních číslech přišly celkem o neuvěřitelných 1 408 243 voličů z voleb v roce 2006. V přepočtu na mandáty to znamenalo, že ODS přišla o 28, ČSSD o 18 poslaneckých křesel. Součet hlasů pro ČSSD a ODS klesl na 2 213 059 hlasů, dohromady získaly poprvé od voleb v roce 1992 méně než polovinu hlasů, přesně 42,30 %. Celkové obsadily pouhých 109 křesel ve Sněmovně.

Systémovou změnu spočívající v přechodu od koncentrace hlasů k jejich tříštění potvrdily volby do krajů loni na podzim. Zatímco v krajských volbách v roce 2008 činil součet hlasů pro ČSSD a ODS 1 731 724 hlasů, po přepočtu na procenta 59,42 %, letos na podzim to bylo už pouhých 946 042 hlasů. Po přepočtu na procenta jen 35,86 %. Jediným subjektem, kterému neubývají voliči, jsou tak komunisté. KSČM je v současnosti nejstabilnějším prvkem české politické soustavy.

Za výsledky několika posledních voleb včetně těch prezidentských lze rozpoznat narůstající odpor veřejnosti vůči stávající politické elitě. Týká se to z logiky věci především právě dvou nejsilnějších politických stran.

Nespokojenost velké části veřejnosti s politikou a s ní spojený rozptyl hlasů vytváří volný prostor. Sice se to týká především pravice, avšak právě výsledek prezidentských voleb by neměl nechávat klidnými ani sociální demokraty. Ostatně stranou, která sice mírně, leč očividně posiluje, jsou také komunisté.

Faktor Zeman
Pokud bychom přijali hypotézu, dle které může volba Zemana na Hrad vynést do sněmovny SPOZ, dala by se umírněnost sociálních demokratů v některých tématech interpretovat motivací nevyklidit levý střed stranické soustavy. Samozřejmě nelze vyloučit, že jejich vstřícnost k finanční ústavě odráží většinové mínění ve straně.

Pokud by to tak bylo, znamenalo by to postupné uvolňování prostoru pro expanzi komunistů, anebo vznik nového radikálně levicového nekomunistického subjektu. Výše uvedený úbytek hlasů pro sociální demokraty v posledních volbách by tuto hypotézu ostatně také potvrzoval.

Přesto je třeba připomenout, že určujícím faktorem posunů v pozicích politických stran nejsou pouze vnitřní faktory té které strany, nýbrž také – a často v rozhodující míře – sociální stratifikace společnosti, existující konfliktní linie a konec konců i faktory vysloveně konjunkturální povahy spjaté například se změnami strategií realizovaných jednotlivými stranicko-politickými aktéry.

Lze to ilustrovat na jednom z dlouholetých místopředsedů ČSSD Zdeňku Škromachovi, který ihned po prezidentských volbách vycítil, že Zeman na Hradě může výrazně zasáhnout do rozpoložení sil nejen uvnitř ČSSD, nýbrž na levici obecně. Ať se nám to líbí, či nikoli, výsledek prezidentské volby mimo jiné ukáže, do jaké míry se ČSSD za posledních deset let posunula.

Škromach se pustil do otevřené kritiky Jiřího Dienstbiera a zároveň začal mapovat terén uvnitř strany s tématem předvolební aliance sociálních demokratů a Strany práv občanů – Zemanovci. Předseda ČSSD Bohuslav Sobotka i první místopředseda Michal Hašek podobnou předvolební koalici sice v zápětí odmítli, avšak teprve sjezd ukáže, jak silnou pozici mají uvnitř sociální demokracie přátelé a spojenci Miloše Zemana.

I experti nepochybují o tom, že má-li Zeman výrazné politické cíle, nenechají jej poměry v ČSSD klidnými. „SPOZ se hned tak prodlouženou rukou Miloše Zemana v parlamentní politice nestane. Zemanovi by se patrně nejvíc líbil vznik levicového bloku - ČSSD, SPOZ plus dalších, jehož zástupci by se třeba scházeli na Hradě. Bylo by to pro něj jednodušší než vysílat vzkazy do ČSSD,“ uvedl v rozhovoru pro Deník Referendum politolog Lukáš Jelínek.

Zdůraznil ale, že situace je jiná, než když Zeman hýbal sociální demokracií před deseti lety. „Dnes je ČSSD silná, na vzestupu a do vnitřních poměrů si mluvit nenechá. Naopak Zemanovi připomíná, že to byl on, kdo v druhé polovině 90. let vyzýval malé strany k rozpuštění a vstupu jednotlivců do ČSSD. Nevylučuji, že zvolení Zemana prezidentem a jeho přítomnost na sjezdu nevzbudí emoce některých delegátů, ovšem deset let staré uhranutí se opakovat nebude,“ myslí si Jelínek.

Politolog Milan Znoj tvrdí, že se Zeman bude spíše snažit dění v ČSSD moderovat a zároveň se pokusí levicové strany tlačit ke spolupráci. „K tomu potřebuje pátou kolonu zemanovců v sociální demokracii a SPOZ v parlamentu. Oboje chce svůj čas, ale ani jedno není nereálné.“ Podle Znoje hrozí pozemanovštění sociální demokracie, když v ni začnou zabírat zemanovská témata a prosazovat se prozemanovské politické typy.

Připomíná ale zároveň, že se ČSSD již programově posunula směrem k moderní levici od starých dřevních dob zemanovské éry. „Našla spojení s občanskou společností, otevřela se širšímu spektru voličů a zkouší nastolovat témata nové levice. Mezitím úspěchy ve volbách krajských a senátních potvrdily správnost tohoto programového směřování,“ dodal politolog.

Nyní podle něj záleží na tom, aby tyto programové posuny byly personálně věrohodně zafixovány na další období. „Pokud z vedení vypadne Jiří Dienstbier, který byl schopen v prezidentské volbě oslovit nové voliče a získal sympatie mezi mladými, tak to bude doklad toho, že pozemanovštění sociální demokracie začalo již na tomto sjezdu,“ dodal Znoj.

Ani politolog Pavel Šaradín v idylické soužití Zemana se sociální demokracií příliš nevěří. „Zřejmě budeme muset počkat na výsledek sjezdu. Co tam Zeman řekne a jak velkou podporu získá křídlo, které jakoukoli předvolební koalici s SPOZ odmítá. Ovšem i kdyby jeho spojenci prohráli, bude se všemožně snažit, jak ČSSD oslabit a jak posilovat SPOZ. Taková příští vládní koalice by se mu hodila,“ myslí si Šaradín.

Jeho slova potvrdil Zemanův spojenec v ČSSD Zdeněk Škromach, když v anketě Deníku Referendum uvedl, že KSČM je hlavním konkurentem sociálních demokratů na levici a dodal, že osobně upřednostňuje středolevicové nekomunistické řešení za možné podpory komunistů.

Přitom to byl naopak právě současný prezident, kdo sociálním demokratům již v polovině minulého desetiletí doporučoval komunisty jako ideálního partnera pro svou menšinovou vládu. V knize Vzestup a pád české sociální demokracie Zeman napsal, že výhoda komunistů spočívá v tom, že její představitelé jsou většinou nezkorumpovaní. „Protože je však k moci nikdo nezve – a tolerance vládnoucí strany není přímým podílem na moci –, mohli by komunisté působit jako přísní strážci mravů, horlící proti korupci a klientelismu,“ napsal tehdy Zeman.

Sociálnědemokratická výhoda by podle jeho tehdejších slov spočívala v tom, že by nemusela činit zbytečné a mnohdy ponižující ústupky koaličním stranám situovaným napravo od ČSSD. „Jsem si vědom toho, že toto prohlášení vyvolá zlobnou reakci nejen mimo ČSSD, ale i uvnitř té její části, která se skládá z antikomunistických fanatiků. Mnohokrát jsem upozorňoval, že právě tito fanatici paradoxně přispěli k upevnění pozic KSČM tím, že ji ostrakizovali, vháněli do ghetta a dávali tak jejím příznivcům punc mučedníků,“ vysvětlil svůj postoj Zeman v roce 2006.

Otázkou ovšem je, zda si něco podobného myslí i v současnosti a zda je schopen to vysvětlit svým přátelům v ČSSD. Po sjezdu bude nejen v této věci jasněji.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.