Kulturní rozpory zrychlení

Ačkoliv se neoliberální kapitalismus zaklíná požadavkem rychlosti (pohybu kapitálu), neměla by na to progresivní levice reagovat voláním po návratu do (předmoderní) pomalosti – potřebujeme spíše projekt časové autonomie, v níž bude rychlost chodu věcí předmětem vyjednávání.

Ve vládním dokumentu Strategie mezinárodní konkurenceschopnosti České Republiky pro období 2012 až 2020: Zpět na vrchol se, mimo jiné, setkáváme s pozoruhodným sémiotickým jevem. V částech textu se vyskytují formulace tohoto typu: „Svět se „smršťuje“, rozvíjí se globálně velice rychle…” (str. 7); nebo že, „[ČR] se nedaří, oproti jiným zemím, dostatečně rychle adaptovat v žebříčcích konkurenceschopnosti…” (str. 8); či že „…je nutno urychlit promyšlený reformní pohyb, abychom si byť jen dokázali udržet stávající pozici” (str. 8).

Potřeba zrychlení specifických procesů, opatření, adaptací, implementací atp. se jeví jako důležitá převodová páka či nástroj jež nás má – v ideálním případě – přiblížit k požadovanému cíli; nebo, jak vyplývá z poslední citace, umožnit setrvání v současném stavu. Cíl a současný stav jsou v úzké, téměř dogmatické, neoliberální interpretaci Ministerstva průmyslu a obchodu a potažmo vlády redukovány na ekonomický růst, který ma ČR údajně zaručit to aby obstála „v zostřující se globální konkurenci a v rychle se měnícím světě” (str. 52). Proč tolik rychlosti?

Na straně jedné rychlost představuje funkční složku kapitalistické ekonomiky (jak například tvrdí David Harvey v jeho zásadní studii Limity Kapitálu z roku 1982). Nicméně, lze také hovořit o jakési kulturní politice rychlosti. Ostatně, už raný Marx poukázal nejen na důležitost rychlé cirkulace a metamorfózy různých forem hodnoty a na časovou složku při tvorbě nadhodnoty (zisku), ale též na anihilaci prostoru časem, kdy „vše co je pevné, se mění v páru.”

Relativně prostý axiom rychlost=zisk se nám nepřestává připomínat. Na konci roku 2012 jsme mohli zaznamenat, že jistá banka – její česká pobočka – zavádí možnost „bleskové” platby pomocí chytrých telefonů, kteréžto – díky své rychlosti – mají přinést komfort a praktičnost pro spotřebitele/uživatele, ale taktéž urychlit proces akumulace kapitálu. Placení za zboží a služby okamžitým a nenamáhavým způsobem je nejen variací na Harveyho a Marxův postřeh, ale též nám připomíná, že imperativ rychlosti – směny, cirkulace, spotřeby – je silně zakořeněný, nejen strukturální ale i kulturní předpoklad reprodukce kapitalismu.

Jinými slovy, zrychlení není jen dramatickým prvkem a modalitou ekonomického stroje, „chtění rychlosti” či „akcelerování vpřed” může představovat důležitý kulturní „nadstavbový” rozměr. Součaně se ovšem nabízí další podstatná a příbuzná dimenze toho fenoménu, která v jistém ohledu ztělesňuje vztah mezi rychlostí jako funkčním předpokladem kapitalismu a kulturou rychlosti. Co tím mám na mysli?

Rychlost jako funkčně-kulturní komponent logiky kapitalistické ekonomiky souvisí s též s „žitou” rychlostí, která, ve specifické formě – a ve svých specifických variantách – definuje rozšířenou individuální zkušenost moderní doby: pozitivní a negativní fascinace spojená s individuálním i kolektivním pocitem z toho že svět se mění rychle(ji). Avšak je třeba též podotknout, že tento typ žitého zrychlení, především ve své negativní podobě, se vyznačuje psychologickou/fenomelogickou zkušeností související s individuálním a kolektivním vnímáním času; potažmo se sensibilitou evokující nedostatek či kopresi času. Přirozeně čas jako takový nezrychluje, hodina zůstává hodinou, den dnem, nicméně pocity a nálady související s tím, že čas běží „rychle” či „pomalu”, jsou běžné. Rok může „utéct jako voda”; pět minut je v jistých nepříjemných situacích „nekonečných.”

Současný imperativ rychlosti – včetně všudypřítomných požadavků „flexibility” a „efektivity” – od nás předpokládá, že se na krátké časové ose budeme schopni rychle zorientovat, dynamicky jednat, hbitě se rozhodovat. Jak ovšem poznamenává německý sociolog Hartmut Rosa, přesvědčivý a ne-spekulativní empirický důkaz toho, že svět ve kterém žijeme, se zrychluje, stále zůstává metodologickou výzvou pro sociální vědce. Na tomto místě je ovšem vhodné připomenout starou sociologickou poučku, která se na figuru „rychle se měnícího světa” vztahuje: zas až tolik nezáleží na tom, zda je daný fenomén (rychlý svět) reálný, to však nemění nic na skutečnosti, že ten samý fenomén může být reálný a hmatatelný ve svých konsekvencích (zkušenost rychlosti, potřeba reagovat).

Puls modernity a sociální vertigo
Jeden z nejdůležitějších myslitelů moderní doby Georg Simmel už před více než sto lety zaznamenal, že moderní člověk usiluje o to, aby vměstnal co nejvíce aktivit, zkušeností, událostí, zážitků do co nejkratšího časového horizontu. V jistém ohledu je toto zdynamičtění sociálního a mentálního života klíčovým rysem moderní zkušenosti a ve specifickém smyslu i individuálního rozvoje. Puls industrializace 19. století vyvolal nejen opojení dynamikou vědecko-technologického rozvoje, bezprecedentních společenských změn spojených s rozmachem kapitalismu – a s tím související rozvoj kultury metropolí a západní sekularizace – ale též nevolnost a větší či menší společenské vertigo (s Durkheimem bychom mohli říci sociální anomii) z tempa moderní doby.

Tato nespokojenost se často projevovala velmi groteskně. Walter Benjamin například uvádí, že v polovině 19. století se po pařížských ulicích procházeli „zahálčiví pozorovatelé” (flâneurs) s želvami na vodítku. Želvy tak měly určovat tempo jejich chůze. Chtěli tím demonstrovat nesouhlas a nespokojenost s rapidním tempem industrialiazace a společenské změny související s růstem měst.

Řada současných sociologických a psychologických výzkumů poukazuje na to, že podobné negativní pocity a nálady spojené se zrychlením – kdy se nám zdá, že svět kolem nás se překotně mění; kdy „nemáme na nic čas”; kdy jsme v neustálém shonu a spěchu; kdy se nám zdá že vše je čím dál rychlejší – jsou značně rozšířené v západních společnostech. S tím souvisí rozmach všemožných terapeutů a manažerů času. Ponechme stranou otázky související s tím, do jaké míry je zkušenost zrychlení jako časového presu tak společensky rozšířená, jak se nám někdy může na první pohled zdát (především ve vztahu k jiným relevantním proměnným jako je věk, pohlaví, třída, etnicita atd.); do jaké míry je časová zátěž předpokladem získání/udržení si zaměstnání či dobrovolnou volbou; a pro tentokrát ponechme též stranou to, že zrychlení má i jiné somatické modality, spojené například s fyziognomickou zkušeností zrychlení pří jízdě na motocyklu.

Podobně jako před 150 lety, tak i teď generuje „společnost zrychlení” řadu reakčních hnutí propagujících životní styl „pomalosti” jako imanentně pozitivní hodnotu – existují organizace volající po pomalých městech, pomalém jídlu, sexu, komunikaci, bydlení, cestovaní (viz např. nedávno v češtině vydaná kniha Carla Honoré Chvála pomalosti). Rychlost je v tomto diskurzu úhlavním nepřítelem – údajně nám brání ve vývoji, v plnohodnotném prožitku, ve zrání, v kontinuitě, v soustředění, v nerušené kontemplaci.

Avšak, jak například symptomaticky čteme v dokumentech klíčového hnutí Slow Food: „Hnutí Slow Food si rychle získalo příznivce na celém světě.” To, co se zde manifestuje, je v jistém ohledu banální rozpor mezi nezbytností zrychlení – jak to například demonstruje vládní dokument citovaný výše – na straně jedné, a negativní subjektivní zkušeností s tempem moderní doby a reakční diskurzy z ní vyplývající, na straně druhé. Jak asi může rezonovat vládní agenda propagující zrychlování specifických společensko-ekonomických instancí a adaptací na pozadí rašící sociální nálady generující diskurz (ať více či méně reakční, nerovnoměrně společensky distribuovaný, připomínající víc životní styl než cokoliv jiného), který, podle všeho, vehementně odmítá současné tempo a rychlost kapitalistického vývoje a společenské změny? Jak moc můžeme zrychlovat ve společnosti, která stále více volá po zpomalení?

Střez se pomalosti! 
Dilemata spojená s rychlostí, ztělesněná například ve vysokorychlostních informačních a komunikačních kanálech a infrastrukturách, emblematicky reprezentovány předponou „i”, musíme nicméně chápat ve strukturálním kontextu soudobého kapitalismu. V duchu „bleskových plateb”, o kterých byla řeč výše, Rob Lucas v New Left Review (77/2012) uvádí, že politická ekonomie rychlého, technologicky prošpikovaného iKapitalismu, je klíčovým faktorem formujícím vektory individuální chování a zkušenosti.

Avšak tato strukturální logika rychlosti by sama o sobě nestačila, nebýt organické kulturní složky. Jak vidíme na příkladu výše citovaného vládního dokumentu, „chtění” rychlosti a jeho kulturní rezonance je vpletena do systémových předpokladů, souvisejících s rychlým kapitálem. Potřeba zrychlení je v našem (západním) kolektivním vědomí často spojena s modernizací, s neustálým nutkáním „změny”, která však v neoliberálním pojetí není nijak progresivní. Právě naopak: je neměnná, konzervativní a utahuje šrouby stávajících kulturně politicko-ekonomických parametrů. Nicméně na povrchu konzervativních útrob kapitalistické ekonomiky bublají neposednost, těkavost, dynamičnost, nutkavost, netrpělivost jako předpoklady akumulace kapitálu.

Stojí za zmínku, že tyto charakteristiky jsou spojeny i s jistými proudy moderního umění a avantgardy počátku 20. století. Italští futuristé byli známí mj. svým bezpodmínečným adorováním estetiky rychlosti, která souvisela s budováním lepšího světa (samozřejmě v jejich, značně fašistickém, pojetí). Filippo Tomasso Marientti říkal: Střez se pomalosti, malichernosti a detailních vysvětlování; miluj rychlost, zkratky, okamžitost: „rychle, řekni mi to vše ve dvou slovech!” Rychlost sama o sobě byla povýšena na kulturní hodnotu.

Futuristická potřeba zrychlení – jako předpoklad modernizace – však častokrát vyústí v naprostý protiklad. V ČR je tento princip komicky evidentní v případě amatérského privatizačního tahu spojeného s tzv. centrálním registrem vozidel. Jeho zavedení mělo, jak víme z kaleidoskopu zkratkovitých, epizodicky se opakujících, mediálních sdělení, něco zrychlit (co konkrétně, se už obvykle ze zpráv nedozvíme, zůstává jen potřeba zrychlení). Podle všeho se to nezdařilo, a tak došlo k futuristické frustrující pomalosti – k negativní zkušenosti pomalosti.

Jak říká norský sociální antropolog Thomas Hylland Eriksen, v moderní době vždy vyhrává rychlý čas nad časem pomalým. V polemickém tónu bych dodal to, že potřeba rychlého času je hodnotovým derivátem logiky rychlého kapitalismu, pro nějž je čas pomalý redundantní a regresivní. Rychý kapitalismus by se dal charakterizovat – a to nejen díky zakódované logice a dynamice, ve které organizace času hraje klíčovou roli, jak uvádí Marx, Harvey ale i Moishe Postone – preferencí rychlého času, rychlou cirkulací kapitálu, rychlou produkcí, distribucí, směnnou, konzumem; rychlým tokem spojeným například s lehkostí a nenuceností výměny informací pomocí „lubrikovaných” komunikačních kanálů.

Pomalost je nežádoucí. Existuje však též jisté elitářství spojené s rychlostí – bohatí například cestují (nebo minimálně chtějí cestovat) rychleji. Radikalní, leč v mnohém problematičtí komentátoři, jako například Paul Virilio tvrdí, že rychlost je úzce propojena s (vojenskou) mocí. Rychlost často zkrátka znamená „pouze” moc – jak v kapitalistické soutěži, tak ve vojenském taktizování. Frustrace z pomalosti je též v jistém ohledu i průvodním jevem sociálních antagonismů. Cestování v rychlých autech a letadlech je doménou úzké oligarchie a pomalejší prostředky transportu zbývají na ty „druhé”, na ty pomalé.

Proti rychlému kapitálu, proti ideologii pomalosti

V jistém rozporu s právě řečeným nicméně můžeme podotknout, že zóny požitkářské pomalosti budou čím dál luxusnějšími a módními komoditami, dostupné jen úzké skupině lidí, podobně jako drahé značkové zboží – paradoxně stejně jako rychlé zóny a prostředky. Navíc pomalé hnutí charakterizuje podobná trajektorie jako všemožná kontra-kulturní hnutí. Jak ukázali Joseph Heath a Andrew Potter v knize The Rebel Sell (česky Kup si svou revoltu), anti-politická kulturní opozice je bezzubá a nemá kapacitu a ani ambice stát se nositelkou progresivní a emancipační politiky. Právě naopak, stává se hnacím motorem kapitalismu.

Pokud je naše analýza správná, můžeme konstatovat, že i přestože rychlost – a opakovaně artikulovaná potřeba zrychlování – je kulturně-funkčním atributem kapitalistické ekonomiky, antipód pomalosti – v současné podobě – nepředstavuje nijak silný mechanismus, který by do kapitalistického soukolí „sypal písek”. V jistém ohledu může být například projekt Tobinovy daně chápán jako zpomalovací mechanismus finančního kapitalismu – hypoteticky možná mnohem účinnější než pomalé hnutí ve své agendě zpomalování. Právě rychlost a rytmus finančního kapitalismu – kterýžto stojí za socio-ekonomickými turbulencemi posledních let – a jeho negativní dopady na „reálnou ekonomiku” a demokratické instituce se jeví jako finální terč pro progresivní agendu pomalosti. To ovšem neznamená, že bychom měli plošně bojovat o eliminaci veškeré kulturní rychlosti.

V nějakém obecnějším slova smyslu – ve smyslu jakési politické ekonomie rychlosti – můžeme zjednodušeně navrhnout toto: jde nám o zachování a obranu rychlých a pomalých pruhů, kdy bude – je-li je to vůbec možné – rychlost též asociována s progresivními hodnotami, s bergsonovským élan vital, společenskou energií, revolučním nadšením, politickou agitací a podobně. V jistém slova smyslu můžeme, domnívám se, konstatovat, že naléhavé, alarmující a neudržitelné situace (makro-sociální jevy jako například rostoucí propast mezi úzkou vrstvou oligarchie na straně jedné, a rostoucí, řečeno s Rancièrem, „části bez účasti”; či lokální/regionální stavy nouze spojené s enviromentálními katastrofami) si zasluhují rychlou reakci a pomalost se v této perspektivě může jevit jako regresivní a dekadentní.

Připustíme-li, že minimálně koncepčně lze oddělit rychlost a dynamiku modernosti od funkčně-kulturních rysů okamžitého kapitalismu, od racionalizace a komodifikace žitého světa a veřejných statků, zůstává nám jakési rychlostní reziduum. Nadšení, potěšení, pocit zrychlení, „adrenalinová estetika” (Enda Duffy) jsou též ingredience rychlosti – ať už její příčiny či následky – a jsou též zásadními aspekty moderní doby. Chválit rychlost je z mnoha důvodů intelektuálně nepopulární a nemódní, leč odmítání rychlosti – jaksi plošně – bez kontextualizace, rozlišení jejích typologií a vnitřních diferenciací, je nejen neproduktivní, ale značně anti-moderní.

Můžeme se poté ocitnout ve světě poptávky po fixních identitách, parochialismu, „starých dobrých klausovských hodnotách”, lokálních pomalých narativech a politikách, slovy Václava Bělohradského „kroje a kořalky”. Je třeba připustit že rychlost jako moderní hodnota může být osvobozující, přinášet komfort, satisfakci a pohodlí a též narušovat nebezpečné konzervující politické proudy. Avšak to nic nemění na tom, že specifická rychlost spojená s kulturní logikou soudobého kapitalismu zůstává zásadním problémem naší doby a výzvou pro progresivní společenské a politické myšlení.

Možná je však třeba překonat rozpornou polaritu rychlost-pomalost a načrtnout koncept časové autonomie jako inherentně politického problému, kde rychlost-pomalost bude záviset na demokratických institucích a deliberaci a ne na hegemonii rychlého kapitálu ani na svůdné, leč bezzubé a značně problematické ideologii pomalosti.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 23.Února 2013, 16:57:3

"Rostoucí propast mezi úzkou vrstvou oligarchie na straně jedné, a ... „části bez účasti”... si zasluhují rychlou reakci a pomalost se v této perspektivě může jevit jako regresivní a dekadentní."
Něco na tom určitě je, ale co když ta "část bez účasti" je takovou "částí bez účasti" hlavně z toho důvodu, že je pomalá (ač není dekadentní), a proto se v tom rychlém světě prostě neuplatní. A nemusí být ani příslušníkem zvláštní kultury. Známe přece různé typy osobností. Když se například přidržíme starého Hippokrata, tak známe dva typy pomalých jedinců: flegmatiky a melancholiky, přičemž ti druzí jsou na tom z jistého důvodu ještě hůř, než ti první. Pokud by byl svět čím dál tím rychlejší, byl by to patrně svět bez těchto dvou typů osobností, tedy svět samých sangviniků a choleriků. Ne, že bych si myslela, že flegmatici a melancholici jsou tak strašně důležití, ale bude svět bez nich lepší?
Řešením je možná to, co autor navrhuje v závěru článku, ovšem je to příliš obecné, takže člověk neví, co si pod tím má vlastně představit. Nějaký dvourychlostní svět?

Aleš Holoubek - vědec

rychlost Sobota, 23.Února 2013, 22:21:34

Schválně, jak rychle lze tento článek bez přípravy napoprvé přečíst? :-)

Laco-tousek

Laco Toušek - Plzeň

Ad Harvey Neděle, 24.Února 2013, 15:29:41

Z článku se může zdát, že Harvey se plně ztotožňuje s Marxem v pohledu na roli času (a prostoru) v kapitalismu a rovněž s tezí anihilace prostoru časem, čemuž odpovídá i velmi častá dezinterpretace jeho konceptu časoprostorové komprese. Jako geograf stál u zrodu prostorového obratu v sociálních a sociální konstrukce prostoru je dle něho klíčovým faktorem při cirkulaci a akumulaci kapitálu.

Paja_velka_fatra_cb

Pavel Holubec - kdesi v Česku

časová autonomie Pondělí, 25.Února 2013, 10:58:25

Myslím, že způsob, jak se postavit kultuře rychlosti, je právě konceptem časové autonomie. Vše má přeci svůj čas, rytmus a časový horizont. A když věcem či lidem nevěnujeme náležitý čas, je to jako bychom s jim nevěnovali vůbec.

Vždyť například setkání a poznávání druhého člověka trvá určitý čas. Jiný, ale také dosti určitý čas má třeba růst a dospívání. A nějak zásadně urychlit to prostě nejde. I každá práce má své časové horizonty a když se udělá rychleji můžeme zpravidla říci pouze "práce kvapná málo platná".

S konceptem časové autonomie podle mě souvisí jiné než "hodinkové" chápání času: uvažovat v čase trvání, rytmů a stávání se - http://paja-pise-tainansky.blog.cz/1208/cas-na-zdanlive-zesloziteni-zdanlive-jednoducheho - a s tím souvisí i vědomí toho, že například stát a společnost se také pohybuje a mění ve specifických časových horizontech, které když zkrátíme, tak z toho prostě může vyjít opět pouze "práce kvapná málo platná".

Určitý čas přeci trvá šíření informací společností, jejich pochopení, analýza a vyvození důsledků. Určitý čas trvá zavedení určitých principů a postupů v jakékoli organizaci a určitý čas trvá jejich osvojení zaměstnanci. Provázání nového se starým "trvá nějaký čas". A vždy je tu nějaké staré a relativně neměnné, pohybující se v delším časovém horizontu než to, co aktuálně měníme. Postupy a normy se sice mohou měnit rychle, ale lidé, kteří je aplikují už nikoli. A i když má organizace rychlé a flexibilní zaměstnance, i ti stále jednají ve společnosti, kde celá řada jedinců, a klidně to může být i většina, se prostě pohybuje a jedná mnohem pomaleji.

Zkrátka, společnost mi přijde jako zaoceánská loď, která se pomalu otáčí a pomalu zrychluje. A z takové lodi prostě nikdy závodní jachta nebude. A tryskové letadlo či vrtulník, k němuž bychom mohli přirovnat některé dnešní firmy, už vůbec ne.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.