Koaliční způsobilost českomoravských komunistů

Čeští komunisté se přizpůsobují proměnlivým historickým podmínkám, základní vazby na leninskou interpretaci marxismu se ovšem nevzdávají – proto bychom měli být k jejich údajné demokratičnosti mnohem skeptičtější.

Podzimní krajské volby s procentuálním nárůstem hlasů odevzdaných pro KSČM vyvolaly diskusi o tom, zda tato strana, v jejíchž stanovách je zakotvena věrnost demokracii, pluralitě a občanským i lidským právům, se může stát koaličním partnerem sociální demokracie nejen ve vedení krajů, ale i v příští celorepublikové vládě. Její stanovy jsou formulovány demokraticky, jeji politický program nevytyčuje násilnou změnu systému, její rétorika se pohybuje v mezích parlamentních zvyklostí...

Ve stanovách KSČM z 19. května 2012 se v hlavě II, čl. 4 praví: „Programovým cílem KSČM je socialismus, demokratická společnost svobodných, rovnoprávných občanů, společnost politicky a hospodářsky pluralitní, postavená na maximální občanské samosprávě, prosperující a sociálně spravedlivá, pečující o zachování a zlepšování životního prostředí, zabezpečující lidem důstojnou životní úroveň a prosazující bezpečnost a mír. Program KSČM vychází z marxistické teorie otevřené dialogu s mezinárodním komunistickým a levicovým hnutím, novým myšlenkám a poznatkům.“

Kdyby to nebylo označeno jako program komunistů, mohlo by to být prohlášení Socialistické internacionály či jakékoli demokratické socialistické strany. Ale je to prohlášení komunistů. Volá se tam po socialismu – ale neříká se, jaký socialismus to má být. Byl u nás socialismus let 1945 - 1948. S demokracií sice trochu přistřiženou, ale pluralitní. Se státním vlastnictvím větších podniků i obchodních a finančních institucí, spravovaných podle politického klíče zástupci tehdejších politických stran. Ten musel v únoru 1948 ustoupit socialismu založeném na leninské teorii a stalinské praxi.

Komunistický režim (třebaže se rád nazýval lidově demokratickým) všude pluralitní demokracii důsledně zrušil. A praktikoval pravý opak toho, oč dnes komunisté chtějí usilovat. Ale to všechno je už dávná, nenávratná minulost: „Čo bolo, bolo.“

Nemá tedy cenu ohlížet se do minulosti, radí řada analytiků. Raději se ptejme: jací jsou komunisté dnes? Jakub Patočka v Deníku Referendum to vyjádřil zcela přesně: „vyjít z jejich současné podoby bude o něco praktičtější. Zjistí se totiž, že tak jako se čeští komunisté změnili mezi lety 1926 a 1946, tak jako se změnili mezi lety 1948 a 1968, tak jako se změnili mezi lety 1970 a 1990, tak se také změnili mezi lety 1992 a 2012. Jak se změnili? Především se přizpůsobovali.“ Připomeňme si tedy alespoň stručně některé z jejích přizpůsobivých proměn.

Komunistická strana Československa vznikla odštěpením od sociální demokracie. Jejímu vůdci Bohumíru Šmeralovi a tehdejší KSČ šlo o změnu kapitalistického systému, o nastolení socialismu, ale chtěli to ještě dosáhnout parlamentárními prostředky při respektování domácích tradic. Při zakládání KSČ v květnu 1921 charakterizoval Šmeral svůj komunismus slovy: „Komunista není kvalitativně nic jiného než o konečných cílech marxistického socialismu nepochybující sociální demokrat.“

Tehdejší komunisté odmítali diktaturu jako nástroj prosazování socialistických idejí. Jejich komunismus byl v podstatě radikální socialismus. Ten neměl v úmyslu (jako bolševismus) nastolení režimu na způsob „diktatury proletariátu“ sovětského typu, ale pohyboval se v rámcích systému parlamentní demokracie. Požadavek zespolečenštění „výrobních prostředků“ ústil často v instalování hospodářského systému vícesektorového, ve kterém by soukromé podnikání zvláště v malovýrobě, středních závodech a speciálních výrobách bylo doplňováno podnikáním municipiálním, zejména ve službách – a podnikáním státním (či státem kontrolovaným) v klíčovém sektoru. Tyto požadavky byly propojeny s požadavky dělnické samosprávy. I dnes se KSČM posouvá na pozici blízkou radikálnímu socialismu, na kterou kdysi nastoupil Šmeral.

Jak je ovšem známo, nakonec i čeští komunisté přijali podmínky Kominterny a stali se tak „předvojem revoluce“. Šmeral musel udělat místo radikálním vůdcům, jimiž od roku 1929 byli Gottwaldovi „karlínští kluci“, zcela zavázaní stalinskému totalitarismu. Ti se plně podřídili teorii leninismu (v stalinské interpretaci), jejich heslem bylo: ne Masaryk, ale Lenin! Radikální socialismus byl nahražen dogmaty Kominterny.

Druhá éra radikálního socialismu přišla podle historika Zdeňka Kárníka po druhé světové válce. V letech 1945-1948 se stranické vedení KSČ znovu hlásilo k uplatňování demokratických principů a vyhlašovalo demokratické cíle své politiky. Ve skutečnosti však šlo komunistům především o uchopení rozhodující moci ve státě. Nástrojem boje o moc ve státě se měla stát masová strana, která získá voliče v demokratických volbách. Voličům a členům strany se zase jako v první polovině dvacátých let slibovala „československá“ cesta k socialismu.

V roce 1948 se však naši komunisté znovu přizpůsobili. Přijali stalinismus se vším všudy, i s procesy proti vlastním funkcionářům. Po roce 1956 se stalinismu zřekli. O to vroucněji se přihlásili k odkazu Leninovu: jejich vzorem se stala leninská strana předvoje bojovníků za komunismus fungující na principu demokratického centralismu, zbavená stalinských deformací. O leninských deformacích se tehdy nemluvilo.

Šedesátá léta pak znovu přinesla oživení prvků starého radikálního socialismu. Výrazem toho se stalo zejména hnutí Pražského jara, které se nejen distancovalo od stalinismu, ale navazovalo na demokratické prvky, jež byly ještě živé v šmeralovském „komunismu“. Svoboda slova, shromažďování, dělba moci zbavené poručníkování jedné strany, nezávislost soudů, nezávislost odborů, dělnické samosprávy atd. Ale bratrský zásah tomu učinil konec. Najelo se znovu na starý model politiky. Brežněvovská éra otevřela znovu cestu návratu leninismu ve stalinské interpretaci, kde navíc Leninova původní vnitřní demokracie byla nahrazena povely shora.

Po implozi komunistického režimu došlo v devadesátých letech k obnově kapitalistického systému se všemi vadami, které přinášelo naroubování tohoto ekonomického systému na společnost zdeformovanou čtyřiceti léty komunistické vlády, jež se demokracii musela teprve znovu učit. KSČM jako pokračovatelka KSČ se nové situaci musela přizpůsobit. Hledání své nové identity po listopadovém krachu komunistického systému zahájila KSČM na svém l. sjezdu v Olomouci v říjnu 1990. V jejím tehdejším programu je uvedeno: „Hlásíme se k metodologickému odkazu marxistické dialektiky, v souladu s ní však odmítáme pojetí marxismu jako uzavřeného systému. Tím strana přijímá ideový pluralismus a otevírá se možnosti nemarxistické levice.“

Na IV.sjezdu strany v prosinci 1995 zaznělo: „V KSČM na rozdíl od jiných levicových subjektů české politické scény jsou programové cíle jednoznačně antikapitalistické, metodologie důsledně marxistická a vnitrostranický život vysoce demokratický. Na praktických zkušenostech jsme se přesvědčili, že vědecká teorie, jejíž základy položili K. Marx a B. Engels, a k jejímuž rozvoji výrazně přispěl i V. I. Lenin, je schopna nám i nadále poskytovat pravdivý obraz o světě a společnosti a je plně slučitelná s moderními vědeckými poznatky.“ Za přirozené vyústění socialistického vývoje společnosti se tu nadále prohlašuje socialismus založený na teorii vypracované Marxem a výrazně rozvedené Leninem. V lednu 1999 se programová konference strany k této návaznosti přiznává. Z jejího prohlášení se ozývá i nové sebevědomí: „Členská základna ve velké většině trvá na komunistických hodnotách, komunisté přestali odsuzovat vlastní minulost způsobem, který byl z taktických důvodů nutný krátce po listopadu 1989.“

Doznává se tedy, že v prvních letech po listopadu musela strana z taktických důvodů vyslovit k své minulosti i kritická slova. Ale podržela si víru v marxistickou dialektiku, ve správnost učení Marxe, Engelse a Lenina, nadále se prezentoval vývoj společnosti v parametrech historického materialismu. Přiznávalo se sice, že vývoj po Říjnové revoluci trpěl mnohými nedostatky a chybami politického vedení a že skončil neúspěšně. Ale ani na chvíli se nemělo pochybovat o tom, že příležitost k vybudování socialismu a komunismu zákonitě ještě zase přijde. Ale cesta k němu povede jinou krajinou. V manifestu KSČM „Za Evropu a svět míru a spolupráce“ z 16. ledna 2004 se už komunisté prezentují jako strana míru, lidských práv, lidské důstojnosti, demokracie, pravdy, spravedlnosti a solidarity.


Analýza příčin a následků 17.listopadu 1989, kterou vypracoval tým komunistických expertů, doznává řadu nedostatků minulého režimu, ale stále ještě trvá na demokratickém charakteru únorového převratu, který je i dnes pro ni „završením, vyvrcholením dlouholetého sociálního zápasu“, trvá na legitimitě následných mocenských zásahů do vlastnických, politických i společenských struktur, omlouvá i politické procesy a opatření padesátých let, v nichž se „proplétala nezbytnost reagovat na útoky vnějších i vnitřních odpůrců socialismu s vnitřními konflikty ve vedení“. Nakonec dochází k eufemistickému závěru: „Považujeme období socialismu za období, které přes všechny nedostatky patří k nejlepším stránkám historie českého a slovenského lidu.“

Komunisté chtějí usilovat o překonání „kontrarevolučního mocenského převratu“ z polistopadových let a o vybudování druhé, úspěšnější fáze „socialismu“. Chtějí se vyhnout státně byrokratickým praktikám, jak je přinesl stalinismus, chtějí respektovat ústavu a Základní listinu práv a svobod. Stranický ideolog M. Randsdorf ve své knize o novém čtení Marxe mluví o fázi jakéhosi „revolučního reformismu“. Pro tuto přechodnou fázi revolučního reformismu je nezbytné, aby komunistická strana byla udržena při životě: „Je v zájmu společnosti,(...) aby ze scény nezmizeli ti, kteří budou usilovat o rehabilitaci socialistických a komunistických myšlenek“, prohlašuje tam Ransdorf.

KSČM se dnes snaží o to, aby ji veřejnost chápala jako demokratickou, socialistickou, a hlavně: nikoli revoluční, ale reformní stranu Z taktických a politicky konkurenčních důvodů sice ještě prohlašuje, že se od dosavadní sociální demokracie chce odlišit hlavně „radikálnějším“ pojetím socialismu (ať už to znamená cokoli). A že k obnově svého „socialismu“ chce dospět nikoli už násilnou destrukcí politických institucí, nýbrž naopak demokratickou cestou (jak to zamýšlel Šmeral – a jak to už v socialistickém dávnověku r. 1899 doporučoval tehdejší sociální demokracii koryfej reformního socialistického hnutí Eduard Bernstein).

Jiří Dolejš ve svém textu otištěném v Deníku Referendum 3. prosince srovnává programy sociální demokracie a KSČM a shledává v nich velkou podobnost. Je věcný a konkrétní. Jmenuje řadu témat, kde je diskuse mezi oběma stranami možná s nadějí na sblížení. Ukazuje však také na rozdíly, které mezi nimi trvají. Má dojem, že přes tyto rozdíly by koalice obou stran byla oběma prospěšná. Takže táhnout za jeden provaz a vytvořit společné vlády nejen v krajích, ale i v republice se jeví jako nejpřirozenější postup, jemuž brání vlastně jen to hloupé bohumínské usnesení.

Ale viděno v dynamice času, je to přece jen trochu jinak. Bohumínské usnesení ČSSD bylo reakcí nejen na komunistickou minulost, ale i na nebezpečí návratu neustále proměnlivých komunistů k staré politice, která spočívala v leninském receptu zajistit komunistickému „předvoji“ rozhodující moc ve státě a teprve potom „všechno radikálně změnit“. Bylo reakcí na trvající vliv leninismu v této straně, který sice z taktických důvodů je upozaďován, ale ve skutečnosti je pořád politickou vírou i dnešních komunistů.

KSČM, která se dnes prezentuje jako socialistická strana stojící na stanovisku radikálního, ale přesto demokratického socialismu, nechce navazovat na stalinismus, ani na Pražské jaro. Lenin však stále ještě zůstává nejen jako ikona, ale i jako program odstranění kapitalismu a nastolení socialismu dle teorie, k níž „výrazně přispěl“. Komunistická strana trvá i dnes na kontinuitě marxisticko-leninského dědictví, kterou demonstruje přihlášením se k starému názvu a leninské vizi. V dnešních poměrech argumentuje stále umírněněji, dovolává se lidských práv a občanských svobod, vypomáhá si šmeralovským modelem „přechodu k socialismu bez revoluce“ z dvacátých let 20. století.

Na tuto ideologickou nálož, jejíž stopy jsou v její programatice, v mentalitě vedení i v řadách členů této strany stále přítomny, nelze při úvahách o jejím možném zapojení do vládní koalice se sociální demokracií zapomínat. A to i při vědomí, že její voliči v ní nehledají ideologickou víru, ale vidí v ní něco docela jiného: opozici ke zkorumpované politice občanských stran. Volání dnešních komunistů po uznání jejich nároku vstoupit do vládní koalice jako rovnocenná demokratická strana bude věrohodné teprve tehdy, až svou pupeční šňůru k leninismu a jeho cestě ke komunismu definitivně přestřihnou a dají své organizaci jméno hodné levicové demokratické strany.

Někteří komentátoři se domnívají, že je možno dnešním komunistům vystavit vysvědčení politické bezúhonnosti a dát jim příležitost vytvořit s ČSSD levicovou vládu. Podle vlastního portrétu, jímž se KSČM prezentuje ve svých dokumentech a na veřejnosti, by se to dokonce mohlo zdát oprávněné. Přihlédneme-li však k přizpůsobivé proměnlivosti jejích postojů k minulosti a ke kontinuitě jejích ideologických kořenů, je na místě spíše střízlivá skepse.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.