Pravděpodobný prezidentský kandidát ČSSD Jiří Dienstbier se před časem postaral o mírný rozruch na sociálních sítích. Připustil totiž jako reálnou možnost, že by ČSSD mohla po volbách vládnout s podporou KSČM. Tento rétorický šrapnel české politiky mne přiměl sdílet se svými přáteli na Facebooku můj dva roky starý článek Komunisty do vlády, prosím. K mému překvapení vyvolal po těch letech docela živou diskusi v niž mne Erik Tabery vyprovokoval k tomu, abych napsal pokračování. Během debaty jsem si totiž uvědomil, že mi leží v hlavě jeden důležitý kontext, který nebyl v původním textu zmíněn. Jedná se o samotný způsob, jak se s komunisty na české politické scéně zachází a hlavně o důsledky tohoto zacházení.

Pokud se podíváme střízlivě na českou parlamentní scénu posledních šestnácti let, můžeme s klidným srdcem konstatovat, že se prakticky nemění. Banální řeč čísel říká, že pravicová seskupení v okolí ODS (TOP09, v minulosti třeba Unie svobody a další) získávají dlouhodobě kolem 1.800.000 voličů, levicová dvojice ČSSD a KSČM pak okolo 2.200.000 hlasů. Nic na tom nemění výsledky posledních voleb, kdy parlamentní levice uhrála svůj historicky nejhorší výsledek, zatímco parlamentní pravice svůj výsledek nejlepší.

Kromě těchto dvou vyhraněných proudů se ještě parlamentního života zúčastňují drobnější subjekty, které hrají významnou roli jazýčku na vahách (lidovci, zelení, veverky apod.) Všichni hráči na scéně jsou ve své politice vedeni snahou maximalizovat svůj podíl na vládě v zemi a zůstat zřetelně odlišní od ostatních subjektů. Kdo s kým bude ve vládě není dopředu jasné a osobně si myslím, že je to tak dobře. Krom zmíněných pravidel, má ale česká parlamentní politika ještě jedno nepsané pravidlo: všichni v ní respektují politiku antikomunistické rétoriky, která je ale v praxi doplňována ad hoc pojatými dohodami s KSČM.