Ještě jednou: komunisty do vlády, prosím!

Politika rétorického odporu proti KSČM, ale příležitostné spolupráce s ní, je výhodná pro pravici, malé strany i KSČM. Jediný, koho dlouhodobě poškozuje, je ČSSD. A tak to musí být právě sociální demokracie, kdo vyjede ze zaběhaných kolejí.

Pravděpodobný prezidentský kandidát ČSSD Jiří Dienstbier se před časem postaral o mírný rozruch na sociálních sítích. Připustil totiž jako reálnou možnost, že by ČSSD mohla po volbách vládnout s podporou KSČM. Tento rétorický šrapnel české politiky mne přiměl sdílet se svými přáteli na Facebooku můj dva roky starý článek Komunisty do vlády, prosím. K mému překvapení vyvolal po těch letech docela živou diskusi v niž mne Erik Tabery vyprovokoval k tomu, abych napsal pokračování. Během debaty jsem si totiž uvědomil, že mi leží v hlavě jeden důležitý kontext, který nebyl v původním textu zmíněn. Jedná se o samotný způsob, jak se s komunisty na české politické scéně zachází a hlavně o důsledky tohoto zacházení.

Pokud se podíváme střízlivě na českou parlamentní scénu posledních šestnácti let, můžeme s klidným srdcem konstatovat, že se prakticky nemění. Banální řeč čísel říká, že pravicová seskupení v okolí ODS (TOP09, v minulosti třeba Unie svobody a další) získávají dlouhodobě kolem 1.800.000 voličů, levicová dvojice ČSSD a KSČM pak okolo 2.200.000 hlasů. Nic na tom nemění výsledky posledních voleb, kdy parlamentní levice uhrála svůj historicky nejhorší výsledek, zatímco parlamentní pravice svůj výsledek nejlepší.

Kromě těchto dvou vyhraněných proudů se ještě parlamentního života zúčastňují drobnější subjekty, které hrají významnou roli jazýčku na vahách (lidovci, zelení, veverky apod.) Všichni hráči na scéně jsou ve své politice vedeni snahou maximalizovat svůj podíl na vládě v zemi a zůstat zřetelně odlišní od ostatních subjektů. Kdo s kým bude ve vládě není dopředu jasné a osobně si myslím, že je to tak dobře. Krom zmíněných pravidel, má ale česká parlamentní politika ještě jedno nepsané pravidlo: všichni v ní respektují politiku antikomunistické rétoriky, která je ale v praxi doplňována ad hoc pojatými dohodami s KSČM.

Tato politika odporu, ale praktické spolupráce, má pochopitelné historické a morální kořeny, dnes však částečně ztratila na významu morální integrita a stále silněji hraje zásadní roli jako politická taktika, kterou je třeba také prozkoumat s ohledem na jádro politické strategie, totiž snahu maximalizovat svůj podíl na moci a odlišit se od ostatních. Tvrdím, že tato taktika není výhodná prakticky jen pro ČSSD, která bude dříve či později nucena toto pravidlo odmítnout, aby zvrátila poziční výhodu ostatních stran.

Politka rétorického odporu, ale příležitostné spolupráce, v prvé řadě vyhovuje parlamentní pravici. Za prvé radikálně snižuje celkový počet hlasů levice, když je dělí na legitimní socialistické a nelegitimní komunistické. Za druhé relativně silní komunisté zvyšují tlak na drobné hráče ve sněmovně (VV, Zelení, Lidovci a další), aby uzavírali případné koalice s ODS a TOP09 a zabránili tak nástupu „rudého nebezpečí“. Udržování rétoriky antikomunismu zvyšuje šanci na účast ve vládě. Přiležitostná spoluprace s komunisty zase rozšiřuje pole pro hru v hůře přehledných situacích či v situací přímo dvojznačných. Příkladem budiž obě volby prezidenta, ale také role KSČM v kontrolním výboru na pražském magistrátu.

Spokojení jsou i malí hráčí jako zelení, lidovci či Věci veřejné. Díky silnému mediálnímu tlaku na jakoukoli politickou stranu, která jen naznačí případnou spolupráci s KSČM, roste jejich šance, že získají podíl na vládě a slušnou vyjednávací pozici o svých místech bez ohledu na to, zda vyhraje ODS či ČSSD. V zájmu malých stran je také ještě více tlačit na rétoriku odporu a snažit se o vyšší společenskou kontrolu přiležitostné spolupráce ODS a ČSSD s komunisty, protože právě přiležitostná spolupráce jim samotným ubírá podíl na moci. Z historie známe obě situce: Špidlův kabinet, který mohl vládnout s pohodlnou většinou s komunisty, ale neudělal to a kabinet Paroubkův, který systematicky podlamoval pozici koaličních partnerů hlasováním s KSČM v parlamentu.

Paradoxně ale vyhovuje politka rétorického odporu a příležitostné spolupráce i samotným komunistům. Za prvé: díky silnému tlaku okolí jsou schopni lépe mobilizovat své voliče, kteří i po více než dvaceti letech vidí v KSČM stranu, jež je sice politicky ostrakizováná, avšak není kriminalizována a tak zajišťuje klidné stáří svým skalním voličům. Za druhé pohodlí parlamentní, ale nevládní strany ji umožňuje luxovat část protestních hlasů.

Paradoxně tak jedině pro ČSSD vytváří politika rétorického odporu, ale příležitostné spolupráce skutečný problém. Snižuje její manévrovací prostor a nutí ji k příliš velkému rozkročení mezi středem a začátek krajní levice, kde se snaží nabírat potenciální voliče. Díky tomu je její politika nevýrazná a dlouhodobě nečitelná bez šance na zlepšení. Může jen doufat, že s převahou vyhraje volby, nikoli že se pokusi vytěžit z minima maximum, tak jak to umí česká pravice či malé středové strany. Pikatností navíc zůstává, že samotná ČSSD má spolupráci s KSČM na vládní úrovni výslovně zakázanou.

Jak z toho ven? V podstatě má ČSSD jen dvě možnosti:

a) Zákaz KSČM - tento krok vypadá zcela absurdně, pokud by jej iniciovala ČSSD. Avšak domyšleno do důsledků, uvolnil by socialistům ruce ke spolupráci s novým subjektem, který by místo KSČM vznikl. Případně by se mohla pokusit převzít její voliče přímo. Nicméně pravice ani malé strany na tomto kroku nemají skutečný zájem a tato varianta je nepravděpodobná.

b) Přivedení komunistů do vlády - to je varianta, která by vyrazila hlavně menším stranám z ruky trumfy a již výhružka touto alternativou, může po volbách ČSSD zlepšit vyjednávací pozici. Nicméně je třeba komunisty zaplést do vlády naplno, ne skrytě, nýbrž otevřeně. Jedině tak ponesou odpovědnost a myslím, že je to nakonec zničí (viz původní článek Komunisty do vlády, prosím).

Je na socialistech, jak se rozhodnou. Nicméně je třeba pochopit, že politka rétorického odporu proti KSČM, ale příležitostné spolupráce s ní, je taktikou, kterou musí ČSSD radiákálně změnit, protože ji z dlouhodobé perspektivy škodí.

Na závěr mi tak nezbývá než parafrázovat poslední odstavec původního článku Komunisty do vlády, prosím. Nechte, prosím, Dientsbiera, ať si vládne s Filipem. Krátkodobě to sice vyvolá u řady lidí nevolnost, ale ta – jak známo – vede k pročištění útrob. Což je přesně to, co česká politika dnes nejvíce potřebuje.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Neděle, 6.Května 2012, 20:31:55


Komunistům hrozí, pravda, francouzský osud, budou-li ve vládě.

Podstupují největší riziko oni - tato země ani náhodou.

ale

(a nyní otiskuji svou reakci u předchozího Šlerkova článku):


... v České republice mohou komunisté dokonce svou likvidaci skrze odpovědnost jakž tak přežít.

Nezapomeňte, že české historické země jsou země specifická.

V době vzniku komunistického hnutí, byla zdejší KSČ v celém Československu strana relativně k počtu obyvatel daleko největší na celém širém světě - i v absolutním počtu byla asi tak třetí po Sovětech a Němcích, myslím ...

V lednu 1948 mohla mít KSČ skoro 1,5 milionu - největší počet komunistů ve všech zemích, kde existovala pluralita a svobodné volby všech dob ...

Ale jak naznačil Lukáš Kraus - naše socanská strategie přece není primárně založená na cíli zničit komunisty.

Brát někoho do koalice s vykřikovaným přáním a cílem

"beru tě do vlády, abys byl s konečnou platnosti zničen a přesně toto od tvého angažmá očekávám"

je poněkud morbidní ...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.