Jen máloco ilustruje český demokratický deficit a nejrůznější historické komplexy lépe, než jsou postoje ke komunistické straně. KSČ, jakož i  budoucí existenci jakékoliv strany používající ve svém názvu slovo „komunistická“, bylo možné, ba dokonce žádoucí, zakázat po roce 1989 s odkazem na kriminální praktiky KSČ a totalitní podstatu komunistické ideologie v její bolševizované verzi, ale z různých důvodů se tak nestalo.

Místo toho se „lustrovalo“, často s následky pro lidi, kteří se do seznamů StB dostali omylem nebo pod nátlakem, přičemž nejvyšší pohlaváři KSČ si dál spokojeně užívali jak nahromaděného majetku, tak důchodů a vil. V roce 1993 sice Poslanecká sněmovna přijala deklarativní zákon, jímž byl komunistický režim prohlášen za zločinný, ale komunistická strana existovala dál.

Nové politické elity po roce 1989 se chtěly s existencí komunistické strany vypořádat „politicky“, jenže se ukázalo, že to nebude tak snadné. Hlavní příčinou přitom není přitažlivost komunistické ideologie nebo program KSČM, ale slabost a excesy nových demokratických stran. Z KSČM se stala typická „protestní“ strana, která vedle „nevyléčitelných“ komunistů sbírá hlasy lidí nespokojených s politikou polistopadového establishmentu.

Jak správně připomněl Ondřej Slačálek, KSČM je dnes v podstatě stranou nacionalismu malého národa, sociálních jistot a konzervativních hodnot. Má jen máloco společného s revoluční „internacionalistickou“ KSČ, která měla v zádech Sovětský svaz.

Od roku 1989 bylo učiněno několik pokusů KSČM zakázat, ale ministerstvo vnitra nikdy neshledalo, že by činnost a program KSČM natolik ohrožovaly demokratický pořádek, aby žádost o zákaz strany postoupilo příslušným soudním instancím. Nezbývá než tedy „demokraticky“ usoudit, že pokud jde o pravidla demokratické hry, KSČM je demokratická politická strana, která má právo se účastnit politické soutěže.

Většina odpůrců KSČM tento fakt sice (nerada) uznává, ale zároveň argumentuje, že KSČM není „demokratická“ strana v pravém slova smyslu, a to přinejmenším proto, že od ní nelze odpreparovat její historické dědictví. Za zločiny své předchůdkyně se prý řádně neomluvila, jakkoliv komunističtí předáci opakují, že tak strana už učinila několikrát.

Další tvrdí, že komunisté sice oficiálně zastávají program, který se nesnaží o likvidaci demokratického řádu, ale na jejich různých neformálních shromážděních takové výzvy pravidelně zaznívají. Někteří význační komunisté zase glorifikují bývalé komunistické předáky, nebo zlehčují zločiny spáchané KSČ. Straně tedy prý nelze věřit, i kdyby se tvářila jakkoliv demokraticky.

Jenže to jsou v liberální demokracii, která je ze své podstaty založena na pravidlech hry, tak trochu zástupné argumenty. Rozhodující je, že český stát KSČM nezakázal jako nedemokratickou stranu, ba že ani nezakázal strany, které mají v názvu slovo „komunistická“. A neméně důležité je, že se KSČM, která není totéž co KSČ, nedopustila za posledních 23 let antidemokratických excesů.

Pokud jde o popularitu KSČM, tu mají „na svědomí“ také především politici, kteří se v kontrastu ke KSČM rádi označují za demokraty. Jinými slovy, KSČM je, jak už bylo řečeno, poměrně populární především kvůli otřesné politice „demokratů“. Lidé tuto stranu volí nikoliv kvůli jejím idejím a programu, ale především na protest proti vládní politice i korupci a klientelismu velkých stran.

Je proto nanejvýš pokrytecké, když po nedávném úspěchu KSČM v krajských volbách vznikají různé antikomunistické iniciativy, které buď protestují proti přítomnosti KSČM v krajských radách nebo proti jmenování toho kterého komunisty do té které funkce.

Volební úspěch KSČM je totiž především výsledkem nezájmu o volby ze strany nekomunistických voličů, a ten je pro změnu výsledkem znechucení těchto voličů z politiky „demokratických“ stran. Protesty proti úspěchu KSČM, jakkoliv jsou vysvětlovány „morálním“ znechucením, tak přicházejí s „křížkem po funuse“, protože se lze zeptat, kde byli titíž aktivisté před volbami a v době voleb. Měli-li obavy, že komunisté mohou profitovat z nízké volební účasti, měli svoji energii investovat do kampaně za účast nekomunistických voličů ve volbách.

Zároveň tyto protesty z pozic „morálního znechucení“ nad opětovným vzestupem strany s temnou minulostí ohýbají pravidla demokratické hry. Pokud je KSČM v právním a ústavním slova smyslu legitimní součástí našeho politického systému, pak je poněkud licoměrné umožnit ji, i kvůli pohodlnosti či znechucení velké části voličů „demokratického establishmentu“, aby výrazně skórovala, ale pak ji s pomocí morálních apelů zakazovat, aby se podílela na moci, k čemuž dostala v demokratických volbách mandát.

Mnoho Čechů svými současnými postoji říká, že vlastně nechtějí demokracii. Na jedné straně odmítají podporovat (například tím, že nechodí volit) zavedené „demokratické“ strany kvůli znechucení z korupce a nekompetentní politiky, na straně druhé odmítají respektovat výsledky voleb, v nichž nakonec kvůli výše zmíněné pasivitě „demokratických“ voličů uspějí komunisté. Přitom se jen menšina české společnosti aktivně angažuje v rámci občanské společnosti, aby se pokusila změnit poměry v té části politického spektra, kterou považují sice za demokratickou, ale nevolí ji, protože jsou znechuceni jejími praktikami.

Bohužel na této schizofrenní frašce se podílejí i média. Zejména jejich pravicová část, což je v České republice většina, se různými způsoby ráda pohoršuje nad vzrůstajícím vlivem KSČM, a přímo či nepřímo „vychovává“ občany, kteří jsou už prý zase laxní ke komunistickému nebezpečí. Stranou dost často zůstává skutečnost, že současný úspěch komunistů je v prvé řadě selháním ostatních stran, zejména těch vládních.

Vládu sice tato média kritizují za to či ono, ale zároveň často tvrdí, že její politika je nakonec ta jediná možná, i když by se mohla tu a tam modifikovat. Jenže drtivá většina voličů si to například o současné vládě nemyslí. Mnozí možná volí komunisty nejen ze znechucení z politiky vlády či klientelských praktik v ČSSD, ale i znechucení z pokrytectví části médií.

V mnoha případech je „morální“ panika z KSČM v této části médii navíc často jen účelovým pokusem oslabit pozici sociální demokracie, která se komunistů prý dostatečně neštítí. Různé antikomunistické mobilizace byly v minulosti podprahově zaměřeny právě proti ČSSD, nikoliv KSČM.

Zároveň kritici KSČM v médiích, kromě morálního znechucení nad minulými praktikami komunistů, nejsou nijak schopni doložit, čím je konkrétně dnešní KSČM nebezpečnější pro demokracii, než byla třeba v Polsku vládní Liga polských rodin či Sebeobrana, nebo Slovenská národní strana či Hnutí za demokratické Slovensko na Slovensku.

Přitom odvaha velké strany, jako byla strana Právo a spravedlnost v Polsku nebo Směr na Slovensku „přibrat“ tyto strany do vládní koalice rychle vyjevila neslučitelnost jejich anti-systémovosti s plným fungováním uvnitř demokratického establishmentu. V prostředí často pokrytecké české morální paniky nad komunisty má ovšem málokdo odvahu se zabývat tím, zda by přesně stejný postup i u nás nevedl k ústupu komunistů z výsluní. Na tom se totiž vyhřívají částečně i proto, že více než dvacet let nenesou za nic odpovědnost.

Současná vlna protestů proti té či oné roli KSČM po krajských volbách je pokrytecká také proto, že, pokud známo, nikdo ze současných protestujících nepořádal demonstrace, když KSČM například pomohla zvolit současnou hlavu státu, nebo když s ní v minulosti dělaly malé a větší politické kšefty nejen ČSSD, ale i pravicové strany.

Jinými slovy, protesty proti KSČM jsou nejen opožděné, ale také měří dvojím metrem. Liberální demokracie přitom stojí a padá s tím, že se vše poměřuje jasnými pravidly.