Musíš se bát komunismu, protože můžeš!

Středostavovský strach z komunismu je postmoderní perverzní formou slasti, danou nadbytkem bezpečí a kontroly, a zároveň posledním zdrojem legitimity kapitalismu.

Profilovka_2

Tomáš Schejbal

22.10.2012 08:10

To

Foto Internet

V jednom z dílů amerického hororu To, natočeném podle spisovatele Stephena Kinga, přikazuje zlý klaun s rudým nosem, rudými rty a rudými vlasy, žijící v podzemní stoce poklidného amerického městečka Derry, malému dítěti, kterému chce vzít duši: „Boj se!“

Postmoderní spisovatel svými knihami rezonuje s touhou po strachu a jeho kanalizaci u svých čtenářů. Ta touha v normálních podmínkách nepřesahuje rámec literatury a filmu. Hororový příběh se však odehrává v středostavovském prostředí maloměsta puritánského východu USA v období studené války, a je proto třeba jej číst v kontextu kulturní hegemonie jak USA, tak střední třídy. Strach je pak typickým strachem konformního měšťáka ze všeho, co se snaží ze svého vědomého světa vytěsnit.

V případech krizí, které se v období kapitalismu staly periodickými a systémovými, se už od dob vrcholného středověku tento strach kanalizuje směrem k „cizímu“, k obětnímu beránku, jímž se stali židé, kacíři, malomocní, čarodějnice, Cikáni, muslimové, bezdomovci, etnické, kulturní a sexuální menšiny, HIV pozitivní, zednáři, jakobíni, komunisté, trockisté, anarchisté, vlasatci atd., zkrátka tzv. „nepřizpůsobiví“. Strach a touha po něm získávají politickou povahu.

Bezpodmínečným morálním příkazem postmoderní doby tak, jak se zrodila po roce 1968, však není strach, ale užívání, slast. Honba za expresivními zážitky jako útěk z prázdnoty velkých idejí, pro které kdysi stálo za to žít, trpět i umírat, jak ukazuje německý sociolog Gerhard Schulze v knize Společnost zážitků. Slavoj Žižek pak dodává: ty si musíš užívat, protože můžeš! A pokud ne, máš mít výčitky. Slast však plyne z překračování tabu, nikoli z plnění příkazů, a protože se slast stala příkazem, schopnost jejího prožívání je umrtvována anebo pervertuje.

Je-li však masová obliba hororů kulturním ukazatelem, pak specifikem postmoderního člověka všech vrstev a tříd je touha po prožívání strachu jako perverzní masochistická forma slasti a zážitku, daná nadbytkem bezpečí a kontroly. Kulturně specifickou perverzí postmoderního českého měšťáka, zbaveného dosavadních velkých idejí osmyslňujících jeho bytí, je touha po strachu z komunismu. Touha po politickém hororu, vyvolávajícím asociace masových poprav a koncentračních táborů, se stává příkazem morálky: Ty se musíš bát komunistů, protože můžeš (vítězí-li v krajských a senátních volbách)! A pokud ne, máš mít výčitky.

Imaginární Velký druhý, kterým je pro českého měšťáka „komunista“, pro něj není pouhým obětním beránkem, na něhož svalí vinu za „hříchy lidu izraelského“, ale také objektem zvrácené touhy, úcty či obdivu. Objektem, který touží vidět jako rudé strašidlo, jak obchází Evropou a ruší spořádané občany z klidu jejich rodinných krbů. Český měšťák touží po strachu z krvavého politického hororu plného diktátorů, oběšenců, koncentračních táborů, politických vězňů či intelektuálů v kotelnách, aniž by však při jeho prožívání musel opustit pohodlí koženého křesla. Respektive touží se bát jen ve své fantazii, v níž si dokáže vybavit jen destrukci, nikoli v realitě, ve které svým jednáním skutečnou hrozbu nepředpokládá. Boj proti komunismu se tak omezuje na pouhé hysterické výkřiky pravicových politiků a médií, jež jsou ústy českého měšťáka. Příkaz „boj se!“ znamená „užívej si!“ a naopak. Neříká ho nám však klaun, ale hegemonní středostavovská morálka.

Zlý klaun, žijící v podzemí jakožto výraz nevědomého strachu či špatného svědomí, který vystupuje vždy, děje-li se v městečku zlo, který se živí strachem a dušemi nevinných dětí ze středních vrstev, je ztělesněním této touhy po strachu z komunismu. Touhy po rudé bestii, která se vrací místy, jimiž vylučujeme svůj strach, špínu a odpad: kanály, umyvadly… morálními zákazy volit komunisty.

Zlo, které se děje, je krize kapitalismu a jeho legitimity, spojená s růstem sociálních nerovností, chudoby a sociálními konflikty. Krize osvobozuje rudou bestii KSČM z podzemí, kde byla uvězněna, na zemský povrch, aby se živila hlasy voličů. Je to tedy krize, která teprve umožňuje tuto touhu řádně naplnit. Tak jako se zlý klaun probouzí jednou za třicet let, aby zabíjel, přichází jednou za čas také krize, aby vyvolala v život komunismus jako věčně se vracející ideu, jak by řekl Alain Badiou.

Jak ukazuje Schulze, zatímco touhou člověka společnosti nedostatku je „už nikdy nemít hlad“, touhou člověka masového nadbytku je touha jednoho krále, který chtěl „mít aspoň jednou pořádný hlad“. V éře globálního kapitalismu a zejména za jeho krize je však touha velkého množství lidí redukována na přežití a zbavení strachu, že skončí na dlažbě. To se však stále netýká českých středních vrstev, které touží po pořádném hladu a škrtech ve veřejných rozpočtech a zároveň s tím také po pořádném strachu.

Jejich touha však není motivována jen nadbytkem bezpečí a absencí skutečné hrozby, která kdyby nebyla, musela by být vymyšlena. Touha po strachu z komunismu se stává dnes, kdy se kapitalismus ocitá v krizi legitimity a český pravicový diskurs v krizi hegemonie, posledním nástrojem, jak tuto legitimitu a hegemonii zachovat. Vedle cynismu se tak přesměrování strachu od skutečných problémů směrem ke komunismu stává maltou, udržující systém a jeho ideologii pohromadě.

Těžko tedy radit českému měšťákovi, aby se svému strachu postavil podobně jako postava hororu, ztělesňující samotného autora, která řekla svému démonu: „Nebojím se tě!“ Měšťákův strach a na hrůze založená morálka je rysem postmoderní prázdnoty, ale i příznakem, že sebou stále neseme dědictví středověké hrůzy z Velkého druhého a zároveň obdivu k němu. Tato perverze je však nevyléčitelná, protože je symptomem nevyléčitelnosti problémů kapitalismu, jejichž řešení se nenalézá v jeho rámci. Proto je perverzí také politickou. Na adresu českého měšťáka tedy nezbývá než říci názvem jednoho normalizačního filmu z Husákovy éry: Jen ho nechte, ať se bojí.


A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

probůh, to snad ne? Pondělí, 22.Října 2012, 18:24:37

Kdo nebo co je "postmoderní člověk"? Ono snad něco takového chodí v Plzni po ulicích a hledá ty ztracené ideje "osmyslňující" jeho bytí?
V zájmu čtenářů, a koneckonců i autora, bych byl raději, kdyby TATO perverze byla vyléčitelná. (Ale pozor: alkoholem to nejde!)

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pondělí, 22.Října 2012, 19:34:41

V článku se mluví i o postmoderním měšťákovi. Pokud jde o postmoderního měšťáka, tak ten je patrně úplně stejný, jako byl moderní měšťák (kterého popsali už Marx s Engelsem v Manifestu i v jiných svých dílech). Otázka je, zda v případě ČR není měšťák až příliš silné slovo. Možná jde spíš o pouhé maloměšťáky.
Také bych byla raději, kdyby byli vyléčitelní. Možná, kdybych jela do Prahy a vydávala se tam za úplně neškodnou a mírumilovnou komunistku (i když jen bývalou), tak by to pomohlo. Ačkoliv kdo ví, třeba by se polekali ještě víc :-)

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Velmi trefné povšimnutí Úterý, 23.Října 2012, 06:22:18

Ano, to je velmi trefné povšimnutí. Co se nahánění strachu mocnými bezmocným týče, jde snad skoro o standard. Komunisté po celé období své vlády strašili německým revanšismem, nenasytným buržoustem a americkým imperialismem. Předtím strašili protektorátní vládcové krvelačným Sovětským svazem. A ještě předtím strašil Masaryk a s ním celá prvorepubliková garnitura návratem Habsburků. Ti všichni strašili natolik, že jim skoro nikdo nevěřil a tak jsme naletěli. Nic pořádného jsme nevytvořili a s tím, s čím jsme v bláhové naději na konečnou spásu pokaždé začali, jsme po dvaceti letech zase praštili. Možná bychom se měli konečně podívat někam jinam, kde se nestraší a místo toho se učí lásce k bližnímu. Poznámka na závěr: Většina těch, kteří se bojí, se nebojí proto, že se bát chce, ale proto, že tančí podle toho, jak propaganda píská. Nepřemýšlí. Bohužel.
Jiří Vyleťal

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

kdo se narodil z Ducha… Úterý, 23.Října 2012, 07:54:13

Tak nám dva mudrlanti osvětlili, proč se lidé bojí. Jeden říká „nechte je“, druhý nabízí jako lék proti "perverzní masochistické formě slasti" lásku k bližnímu.

„Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ (Jan 3,8). Platí to i pro bezduchost?

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Sobota, 17.Listopadu 2012, 03:50:34

Bezduchost nevane. Je to prostě duchovní bezvětří. Větru se ovšem nedá poručit, ale kéž by dnes čerstvý vítr zavál do české kotliny a vysušil v ní močály a bažiny. Alespoň mírný závan pro ten přizpůsobivý český národ, kterému není líno vstávat v noci, aby urval nějakou tu slevu v supermarketu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.