V jednom z dílů amerického hororu To, natočeném podle spisovatele Stephena Kinga, přikazuje zlý klaun s rudým nosem, rudými rty a rudými vlasy, žijící v podzemní stoce poklidného amerického městečka Derry, malému dítěti, kterému chce vzít duši: „Boj se!“

Postmoderní spisovatel svými knihami rezonuje s touhou po strachu a jeho kanalizaci u svých čtenářů. Ta touha v normálních podmínkách nepřesahuje rámec literatury a filmu. Hororový příběh se však odehrává v středostavovském prostředí maloměsta puritánského východu USA v období studené války, a je proto třeba jej číst v kontextu kulturní hegemonie jak USA, tak střední třídy. Strach je pak typickým strachem konformního měšťáka ze všeho, co se snaží ze svého vědomého světa vytěsnit.

V případech krizí, které se v období kapitalismu staly periodickými a systémovými, se už od dob vrcholného středověku tento strach kanalizuje směrem k „cizímu“, k obětnímu beránku, jímž se stali židé, kacíři, malomocní, čarodějnice, Cikáni, muslimové, bezdomovci, etnické, kulturní a sexuální menšiny, HIV pozitivní, zednáři, jakobíni, komunisté, trockisté, anarchisté, vlasatci atd., zkrátka tzv. „nepřizpůsobiví“. Strach a touha po něm získávají politickou povahu.

Bezpodmínečným morálním příkazem postmoderní doby tak, jak se zrodila po roce 1968, však není strach, ale užívání, slast. Honba za expresivními zážitky jako útěk z prázdnoty velkých idejí, pro které kdysi stálo za to žít, trpět i umírat, jak ukazuje německý sociolog Gerhard Schulze v knize Společnost zážitků. Slavoj Žižek pak dodává: ty si musíš užívat, protože můžeš! A pokud ne, máš mít výčitky. Slast však plyne z překračování tabu, nikoli z plnění příkazů, a protože se slast stala příkazem, schopnost jejího prožívání je umrtvována anebo pervertuje.

Je-li však masová obliba hororů kulturním ukazatelem, pak specifikem postmoderního člověka všech vrstev a tříd je touha po prožívání strachu jako perverzní masochistická forma slasti a zážitku, daná nadbytkem bezpečí a kontroly. Kulturně specifickou perverzí postmoderního českého měšťáka, zbaveného dosavadních velkých idejí osmyslňujících jeho bytí, je touha po strachu z komunismu. Touha po politickém hororu, vyvolávajícím asociace masových poprav a koncentračních táborů, se stává příkazem morálky: Ty se musíš bát komunistů, protože můžeš (vítězí-li v krajských a senátních volbách)! A pokud ne, máš mít výčitky.

Imaginární Velký druhý, kterým je pro českého měšťáka „komunista“, pro něj není pouhým obětním beránkem, na něhož svalí vinu za „hříchy lidu izraelského“, ale také objektem zvrácené touhy, úcty či obdivu. Objektem, který touží vidět jako rudé strašidlo, jak obchází Evropou a ruší spořádané občany z klidu jejich rodinných krbů. Český měšťák touží po strachu z krvavého politického hororu plného diktátorů, oběšenců, koncentračních táborů, politických vězňů či intelektuálů v kotelnách, aniž by však při jeho prožívání musel opustit pohodlí koženého křesla. Respektive touží se bát jen ve své fantazii, v níž si dokáže vybavit jen destrukci, nikoli v realitě, ve které svým jednáním skutečnou hrozbu nepředpokládá. Boj proti komunismu se tak omezuje na pouhé hysterické výkřiky pravicových politiků a médií, jež jsou ústy českého měšťáka. Příkaz „boj se!“ znamená „užívej si!“ a naopak. Neříká ho nám však klaun, ale hegemonní středostavovská morálka.

Zlý klaun, žijící v podzemí jakožto výraz nevědomého strachu či špatného svědomí, který vystupuje vždy, děje-li se v městečku zlo, který se živí strachem a dušemi nevinných dětí ze středních vrstev, je ztělesněním této touhy po strachu z komunismu. Touhy po rudé bestii, která se vrací místy, jimiž vylučujeme svůj strach, špínu a odpad: kanály, umyvadly… morálními zákazy volit komunisty.

Zlo, které se děje, je krize kapitalismu a jeho legitimity, spojená s růstem sociálních nerovností, chudoby a sociálními konflikty. Krize osvobozuje rudou bestii KSČM z podzemí, kde byla uvězněna, na zemský povrch, aby se živila hlasy voličů. Je to tedy krize, která teprve umožňuje tuto touhu řádně naplnit. Tak jako se zlý klaun probouzí jednou za třicet let, aby zabíjel, přichází jednou za čas také krize, aby vyvolala v život komunismus jako věčně se vracející ideu, jak by řekl Alain Badiou.

Jak ukazuje Schulze, zatímco touhou člověka společnosti nedostatku je „už nikdy nemít hlad“, touhou člověka masového nadbytku je touha jednoho krále, který chtěl „mít aspoň jednou pořádný hlad“. V éře globálního kapitalismu a zejména za jeho krize je však touha velkého množství lidí redukována na přežití a zbavení strachu, že skončí na dlažbě. To se však stále netýká českých středních vrstev, které touží po pořádném hladu a škrtech ve veřejných rozpočtech a zároveň s tím také po pořádném strachu.

Jejich touha však není motivována jen nadbytkem bezpečí a absencí skutečné hrozby, která kdyby nebyla, musela by být vymyšlena. Touha po strachu z komunismu se stává dnes, kdy se kapitalismus ocitá v krizi legitimity a český pravicový diskurs v krizi hegemonie, posledním nástrojem, jak tuto legitimitu a hegemonii zachovat. Vedle cynismu se tak přesměrování strachu od skutečných problémů směrem ke komunismu stává maltou, udržující systém a jeho ideologii pohromadě.

Těžko tedy radit českému měšťákovi, aby se svému strachu postavil podobně jako postava hororu, ztělesňující samotného autora, která řekla svému démonu: „Nebojím se tě!“ Měšťákův strach a na hrůze založená morálka je rysem postmoderní prázdnoty, ale i příznakem, že sebou stále neseme dědictví středověké hrůzy z Velkého druhého a zároveň obdivu k němu. Tato perverze je však nevyléčitelná, protože je symptomem nevyléčitelnosti problémů kapitalismu, jejichž řešení se nenalézá v jeho rámci. Proto je perverzí také politickou. Na adresu českého měšťáka tedy nezbývá než říci názvem jednoho normalizačního filmu z Husákovy éry: Jen ho nechte, ať se bojí.