Jiří Pehe brilantně shrnul argumenty pro a proti v diskusi o ne/bezpečnosti komunistické strany, respektive komunistů jako takových. Pozoruhodné na tom je, že argumenty z obou stran mají svou platnost, patří k jedné pravdě. Nad žádným z nich nelze mávnout rukou. Pokládám přese všechno návrat komunistů k moci za nedobré znamení. Nemám ovšem po ruce nic razantního, čím bych to jednorázově odsoudil, duše se hádá s tělem.

Kampak na mě s rozumem

Přemýšlel jsem nad tím, proč mně tolik vadí, že KSČM byla úspěšná v krajských volbách. Vždyť voliči (poměrná část) neměli k té bídě, která okupuje politiku, žádnou jinou pořádnou alternativu, říkal mi rozum. Ale kampak na mě s pouhým rozumem. Coby bytostný antikomunista jsem se ve svých úvahách zaobíral prakticky všemi argumenty této „části pravdy“, pominout jsem ale nemohl ani ty opačné, které Jiří Pehe nazval anti-antikomunistickými, jelikož samy vyplouvaly na povrch. A samozřejmě se mi hlavou rojily i další, které s těmi vyjmenovanými souvisejí.

Vyrovnávání s minulostí

Nemám pochyby o tom, že komunismus je co do metod srovnatelný s nacismem, právě tak jako je mi jasné, že „ideje komunismu, založené na naprosté rovnosti bez vykořisťování člověka člověkem, byly o poznání humanističtější než nacistická rasová čistota a nadvláda údajných ,nadlidí´ nad ostatními,“ jak píše Jiří Pehe. To se přeci navzájem nevyvrací, platné může být oboje zároveň. Problémem je, že někteří komunisté (a další) dosud nerozpoznali, že rovnosti lidí se nedá docílit tím, že každému, kdo přečnívá, se usekne hlava, že sebelepší idea neomlouvá násilnou cestu k jejímu (údajnému, vysněnému) naplnění.

Myslím si také, že je třeba se vyrovnávat s minulostí, ovšem trochu jinak, než se má všeobecně za to. Vyrovnáváním nemám na mysli jen trestání komunistických zločinů a debolševizaci na způsob denacifikace, ale přístup k minulosti s vědomím, že je neoddělitelnou součástí přítomnosti a budoucnosti. A že je tudíž nutné otevřeně pojmenovat i odpovědnost za to zlé, jinak se nám za čas vrátí, třebaže v jiném hábitu. Naše společnost se tomu bohužel vyhnula a nese si za to následky v podobě sklonu k autoritářství a volání po vládě silné ruky. Podrobně o tomto tématu píšu v eseji Temnota je proto, aby bylo světlo.

A zároveň se leckdo může považovat „nikoliv za (spolu)strůjce komunismu ale za jeho oběť.“ Ovšem i oběť mohla být zároveň strůjcem, příklad Slánského a spol. jistě není jediný, je však asi nejvýraznější. A pokud ne strůjcem, tak jistě napomahatelem - totalitní režim jsme dennodenní kolaborací či mlčením pomáhali udržovat i my, běžní lidé, nestraníci. Fakt, že se někdo nepovažuje přímo za strůjce komunistického režimu by tedy neměl vést k odmítání vyrovnávání se s minulostí - právě naopak, jelikož s oním vyrovnáváním by měl každý začít sám u sebe.

A konečně, za dnešní vzestup komunistů může jak zapomínání a vzpomínání jen na to dobré, tak i „otřesná politika tzv. demokratických stran, jejichž excesy a nízká politická kultura udělaly nakonec i ze strany, jakou je KSČM, přijatelnou alternativu.“ Ani to se vzájemně nevyvrací, oba (a další) postoje určitě k volbě KSČM vedly. Podobné je to s dalšími argumenty pro a proti.

Minulost nelze škrtnout

Velmi silně ovlivňuje můj dnešní pohled na komunisty má minulost. V tom je problém všech těch rýsovačů tlustých čar za minulostí, že ta na žádné snahy o „pokrok“ odříznutý od předešlého nic nedá a drze se připomene, kdykoli se jí zachce, aniž by předem ohlásila svůj příchod. Mohu si nyní stokrát říkat, že Ransdorf mě na ulici nepřepadne s pendrekem v ruce, ale nemohu se usmívat nad tím, že jsem za normalizace párkrát dostal nakládačku od esenbáků jen proto, že jsem nosil dlouhé vlasy… vyšetření v nemocnici, otřes mozku, naprostá bezmoc a ponížení.

Není v moci KSČM vrátit tu dobu nazpět, ale někteří její členové schvalují dodnes mé zmlácení jako správný způsob řešení věcí a vztahů ve společnosti. Vyčuhuješ, jsi nekonformní, jsi svůj a nectíš kolektivistické třeštění, tumáš přes držku, řekl by můj oblíbenec Josef Švejk. Hovořím o sobě, protože každý vnímáme svět přes sebe, ale mám na mysli celkový záběr. Část komunistické strany - a nedokážu odhadnout, jak velká - je dodnes poznamenána tím byrokratizovaným maloměšťáckým šosáctvím, které normalizátoři vydávali za socialismus. To by asi mohla být ona „mentalita“, jak to ve shrnutí uvedl Jiří Pehe.

Samozřejmě vím, že mnozí komunisté „své“ staromilce sami nesnášejí, ale ani v jejich silách zatím není to změnit. I oni se musejí spoléhat na hlasy stalinistů (ve svých řadách i voličů).

Stalinisté a reformisté

Dnešní KSČM, fungující v demokratickém prostředí, dává zájemcům příležitost navrátit se k původním ideálům a přemýšlet o tom, jak je naplnit bez třídního boje a všech dalších marxistických nesmyslů, které vedou k násilí. (Jsem si samozřejmě vědom toho, že Marxe dezinterpretovali Engels a Lenin, ale to neznamená, že „mistr“ se na tom sám také nepodepsal.) Dá se to vysledovat i na tom, že vnitřní pluralita názorů již nikoho neohrožuje, ve vedení jsou zastoupeny různé směry, od stalinistů po reformisty.

Na mladých lidech to ovšem příliš vidět není, alespoň novodobí komsomolci se leckdy otevřeně hlásí ke stalinismu, tudíž i k metodám, které ve 20. století naprosto selhaly, nikoli k rovnosti lidí. (Jako příklad snad postačí tato ukázka z webu Komunistického svazu mládeže: „Pseudolevice i nyní, kdy se potvrdilo, že jde o imperialistickou a koloniální intervenci, opakuje, že šlo o válku proti vraždícímu diktátorovi Kaddáfímu. Hrdinství Muammara Kaddáfího, stejně jako nyní hrdinství prezidenta Bašára Assada nám jasně ukazuje, že jsou to lidé, kteří podobně jako Stalin, svůj národ v boji neopustí a raději padnou, než by zradili. Nejsou všichni tak zvaní vůdci zrádci jako Gorbačov. Jsou i hrdinové jako Fidél a Raul Castrové, prezident Venezuely Hugo Chávez, Daniel Ortéga a to již nehovořím o Ernestu Guevarovi.“)

Spolupráce s KSČM

Jsem rád, že Jiří Pehe připomněl slavné antikomunistické heslo, že spolupracovat s komunisty je nemorální. Bez ohledu na zločiny, kterých se komunisté po celém světě dopouštěli a dopouštějí, spolupracovali na politické úrovni s KSČ(M) doslova všichni, počínaje sametovou revolucí. Bez jednání u kulatých stolů by nebyla přechodná společná vláda, Václav Havel by nebyl zvolen poprvé prezidentem (ne přímo komunisty a tak brzy), například. Bez listopadové spolupráce s komunisty bychom neměli sametovou, ale spíše krvavou revoluci.

S komunisty spolupracoval (dohadoval se s nimi nad návrhy zákonů, vyjednával, konzultoval) například i Klub demokratické pravice ve Federálním shromáždění, z něhož později vznikly kluby ODS a ODA. Václav Klaus, který potřeboval jejich podporu v prezidentské volbě, komunistům podlézal tak nestydatě, že si to rozházel dokonce i u části svých příznivců. Do té doby byl, neznámo proč, brán ódeesáky jako antikomunista.

Spolupráce s komunisty jak vidno může mít své opodstatnění, protože vedle morálky tu jsou další hodnoty, které představuje nenásilná změna politického systému. A může být i nemorální, jak jsme to viděli u Klause.

Nejde tedy na prvním místě o to, zda spolupracovat s komunisty, či nikoli - ta spolupráce u nás v té či oné podobě byla vždy přítomna a dnes je již, prozatím na krajské úrovni, neskrývanou realitou. Jde o to, udělat si předem jasno, co vše může komunistům projít, aniž by to jejich politickým partnerům vadilo.

Odpovědnost demokratů

Čeho se musíme obávat v praktické politice, je, že falšování minulosti, o něž se snaží někteří představitelé KSČM, nabude s návratem k moci na síle a váze. Pohraničníci, kteří před listopadem 89 zastřelili na hranicích druhé lidi, protože ti již nechtěli žít v nesvobodě, jsou vrazi, či, lépe řečeno, prodlouženou rukou vrahů od psacích stolů. A nic na tom nemění ani to, že režim si tyto vraždy posvětil legislativně. Jestliže nyní budou komunisté rozhodovat o našem školství, může se například i názor, že střílet lidi na hranicích bylo hrdinství, brát jako legitimní. A to je nepřijatelné.

Legitimizací KSČM na sebe ČSSD bere velkou odpovědnost, větší než si sama uvědomuje. Pokud nebude schopna vymezit předem hranice spolupráce s touto stranou, riskuje, nikoli poprvé v této souvislosti, svou existenci, protože nevypořádaná minulost má schopnost se vracet.