29. listopadu vydala Synodní rada Českobratrské církve evangelické Vyjádření k vývoji ve společnosti. Ačkoli se ústředí evangelické církve snaží do politiky příliš nezasahovat a mnoho prohlášení nepíše, „znepokojení“ nad politickou situací v této zemi ji přimělo se vyjádřit. Česká politika se údajně „dotkla dna - morálně i odborně“. Volila bych trochu jiné výrazy, ale do této chvíle se s vyjádřením ztotožňuji, tj. s prvními dvěma větami - situaci v zemi sleduji rovněž se znepokojením.

Statisíce lidí se náhle propadají do chudoby. Moc a prostředky exekutorů nabývají ohromných rozměrů. Nejchudší lidé jsou vystěhováváni do předražených ubytoven, kde řádí úplavice i místní mafiáni. Mnoho lidí přišlo o práci a šance získat jinou je mizivá. Politici se nesnaží vytvořit systém na podporu pracovních příležitostí, spíše naopak. Nezaměstnaní jsou šikanovaní systémem DONEZ a ještě donedávna museli povinně a zdarma nastoupit na veřejnou službu, jinak by jim byla odebrána podpora v nezaměstnanosti. Skutečné dno lidského smýšlení pak odkryl výrok jednoho z ústavních soudců, který označil nezaměstnané za „lehkoživky“ a „pijavice“.

Ke všem těmto případům Synodní rada ČCE necítí nutkání se vyjádřit, ačkoli sama píše, že „péče o potřebné, nemocné, handicapované, chudé, vyloučené na okraj společnosti“ patří k důležitým hodnotám křesťanů.

Zarážející je fakt, že evangelíci nejen že neprohlédli systém novodobého otrokářství (více k veřejné službě např. zde), ale že na něm některé jejich orgány dokonce participovaly (seznamy realizátorů veřejné služby vyvěšovalo MPSV každý měsíc na svém webu). Po prokázání takové politické otupělosti a neprozíravosti vyznívá každé prorocky laděné vyjádření k politické situaci od této instituce poněkud komicky. Světlou výjimku tvoří skupina evangelíků okolo časopisu Protestant, kteří zahrnuli Vyjádření SR kritikou.

Co tedy podle SR ČCE představuje ono „morální dno“? Jsou to komunisté. Ve všem tomto nečase nás chce církev varovat před nebezpečím návratu komunistů, jejichž předchůdci „zničili kulturu a školství, potlačili iniciativu, převrátili morální hodnoty, vztahy mezi lidmi a zničili mnoho životů“. Nechci obhajovat minulý režim, ale pokládám za důležitější vyjádřit se k tomu, kdo „ničí kulturu a školství, potlačuje iniciativu a převrací morální hodnoty“ dnes. Potřebujeme opravdu donekonečna varovat, že vše, co má v názvu „komunistický“, je špatné?

Jsem mladá a v komunismu jsem prožila pouze osm let. Co jsem si ale odnesla z vyprávění pamětníků jako poučení pro budoucnost, byla ostražitost vůči totalitnímu způsobu uvažování, vůči nepřipouštění jakékoli alternativy, znormalizování nenormálních (odlišných, dnes by se řeklo „nepřizpůsobivých“), udržování lidí v nejistotě, ostražitost vůči propagandistickému jazyku v médiích, nesvobodě projevu atd. Co z toho všeho se skutečně změnilo? V čem žijeme dnes? Je to opravdu demokracie a ona vysněná svoboda?

Pouze jediná z vyjmenovaných věcí mi přijde zdánlivě odlišná od minulého režimu - svoboda projevu. Ale také bohužel jen zdánlivě - dnes člověk sice může říkat nahlas vše, co si myslí, a scházet se s lidmi, kteří mají podobně „nebezpečné“ (tj. odlišné od vládnoucí vrstvy) uvažování jako on, ale ve výsledném efektu to nic nemění, alespoň zatím ne. Ani sto tisíc lidí na náměstí nestačí na vytvoření dialogu, vláda si stejně udělá, co chce. Média informují pohledem toho, kdo je vlastní. Nepřizpůsobiví se budou muset přizpůsobit. Alternativy musí být v normě. Kdo není jako my, je parazitem společnosti. Soukromé vlastnictví je skloňováno stejně často jako marxismus-leninismus dříve. A do toho všeho sledujeme bezpočet reklam na uzavření všech možných pojištění, možnosti půjček nebo nákupu na splátky a sugerovávání, že žít na dluh je úplně normální.

Problém není v názvu politické síly, problém je ve způsobu uvažování - těch, kteří normy vytvářejí (a to teď komunisté rozhodně nejsou), i těch, kteří je souhlasně přijímají. Zástupci obou skupin se od svých předchůdců za minulého režimu příliš neliší. Nedávno jsem si v jedné internetové diskuzi přečetla, že komunismus je pěkná myšlenka, ale neuskutečnitelná, protože nepočítá s lidskými chybami jako lenost, závist, touha druhé ovládat atd. Ano, dá se však říci, že kapitalismus z těchto chyb přímo těží - počítá s nimi a využívá je, což je možná ještě horší.

Nebojím se návratu minulého režimu, protože v oné podobě už se těžko vrátí, leda že by to byl trend v celé Evropě. Ale je pravda, že i Českobratrská církev evangelická nebo alespoň její ústředí si musí začít pomalu zvykat na fakt, že reakce na současný režim bude určitě výrazně levicová. Je načase očistit slovo „levicový“ od nánosů antikomunistického prachu posledních 23 let. (Antikomunismem rozuměj ten politický diskurz, rozšířený od devadesátých let, který vylučuje vše levicové pomocí myšlenkové zkratky levicový = komunistický = totalitní.) 

Zrovna církev, která se hlásí k odkazu Ježíše Krista, by mohla mít v tomto směru dostatek představivosti, jakými cestami jít dál, tj. jak být levicový a zároveň netotalitní. Skuteční následovníci Krista mají co nabídnout dnešní společnosti. Řeší-li však namísto toho majetky a nebezpečí komunismu, kyrie eleison!