Minulou středu projednávala Sněmovna v prvním čtení vládní návrh zákona o volbě prezidenta republiky. Sedmdesát devět paragrafů návrhu je především technickým popisem činnosti státní správy, samosprávy, diplomatické služby a Českého statistického úřadu během volby. Ten vyhlásí, ten vydá, ten spočítá. Pokud byste hledali doklad, že česká politika prochází redukcí na provoz a že se z ní vytrácí obsah, návrh zákona o volbě prezidenta republiky by vám posloužil.

A pokud byste chtěli dokázat, že už nezvládá ani provoz, posloužil by také. O krátkosti či zvláštnosti některých lhůt psala většina médií. V návrhu se píše, že „kandidátní listina se podává nejpozději 66 dnů přede dnem volby“. Na podiv nad tím, že proti rozhodnutí o odmítnutí kandidátní listiny se lze „domáhat ochrany“ u Nejvyššího správního soudu ve lhůtě jen dvou pracovních dnů, došlo i ve Sněmovně.

Tam se stručná debata omezila na tři věci. Šlo v první řadě o deklaraci shody, že návrh má projít do druhého čtení a o změnách se má diskutovat v ústavně-právním výboru Sněmovny. Místopředsedkyně vlády Karolina Peake přišla vedle toho s možností svolat schůzku parlamentních stran podobnou té, na které byla domlouvána návrhu zákona předcházející změna ústavy.

Pokud jde o obsah návrhu, vedli poslanci hlavní debatu o stropech na volební výdaje a o možnosti zakázat sponzorování kampaně firmám. „Navrhujeme,“ řekl k tomu sociálně demokratický poslanec Jan Chvojka, „aby fyzické osoby mohly darovat kandidátovi na prezidenta maximálně jeden milion korun. Nechceme, aby se tohoto procesu sponzorování účastnily jakkoliv osoby právnické. Myslíme si, že kandidát na tuto důležitou ústavní funkci by měl zvítězit silou svých myšlenek, (…) a ne na základě toho, kolik byl schopen získat peněz od různých - a možná i podivných - finančních skupin.“

Proti tomu vládní koalice použila dva argumenty. Jeden ústy pražského poslance TOP 09 Václava Kubaty. Podle něj by limity omezily možnosti kandidátů, „které by naše strany třeba nikdy nechtěly podporovat“, a tak stačí „identifikovatelné zveřejňování toho, kdo sponzoruje toho kterého kandidáta“. Druhý pak připojila Karolina Peake, podle které na projednání návrhu na zavedení výdajových limitů není dostatek času.

Kubatovi oponoval kromě již zmíněného Chvojky také komunistický poslanec Vojtěch Filip. Podle obou jde v návrhu na zavedení výdajových limitů o udržení rovných šancí mezi kandidáty. Limit má zaručit, že nedojde k situaci, kdy jeden kandidát sesbírá deset milionů a druhý z nějaké banky dostane dvě stě. „Chcete říct,“ ptal se Kubaty řečnicky Filip, „že bude stačit, že se řekne, že za panem Švejnarem jsou americké banky, za panem Schwarzenbergem německé banky, za tím jsou izraelské banky, za tím ruské banky“?

O jaké limity by mělo jít? Podle toho, co Jan Chvojka řekl ve sněmovní debatě, by mohlo jít o jeden milion korun jako příspěvek jedné fyzické osoby jednomu prezidentskému kandidátovi. A o dvacet milionů korun jako výdajový limit na celou kampaň. A tady někde vzniká úkol pro tiskové oddělení Lidového domu.

Milion korun může být hranicí systémové změny. Lze říkat, že když stanovíte limity, můžete je posléze snižovat anebo je třeba rozšířit i na další tipy voleb. Radikálněji naladěná občanská společnost bude ale klást jinou otázku: Kam se poděla z uvažování sociálně demokratických stratégů rovnost? Jak to, že bude možné sponzorovat kandidáta částkou, kterou by vysokoškolský pedagog stejně jako dělník získali zřejmě jen tehdy, kdyby si na ni vzali hypotéku?

A s milionem korun jako limitem nepřivede ČSSD zpět k přijetí politického systému ty lidi, kteří minulý čtvrtek na náměstích napříč republikou hovořili proti všem stranám a proti dnešnímu politickému stranictví jako takovému. Ty by snad oslovil návrh, který by jim představil politiku jako něco, čeho se sami mohou účastnit. Francouzský příklad, který ve sněmovní debatě opakovaně zmiňoval Lubomír Zaorálek, třeba předpokládá možnost příspěvku jedné fyzické osoby všem prezidentským kandidátům dohromady ve výši maximálně 220 % průměrné mzdy.

Kvůli milionu korun nikdo před Sněmovnu demonstrovat nepřijde. Kvůli jedné či dvěma vlastním mzdám by přijít mohl. Hodnota, kterou si představím a na kterou si mohu sáhnout, mě jednoduše osloví snáz. V diskusi o pravidlech přímé volby prezidenta tak ČSSD povede další kolo přesvědčovací bitvy o prospěšnost reformismu. Aby přesvědčila, potřebuje se vykázat úspěchem — tedy schválením limitů na příspěvky i na výdaje v jakékoli podobě. Aby ale oslovila své latentní voliče, potřebuje přijít s návrhy, které by tyto voliče nenapadlo od dnešní strany očekávat.