Potíže s jednosměrkami

Jednosměrné cesty od proklaté minulosti k zářivé budoucnosti už se ukázaly jako vedoucí na scestí. Revoluce podle těchto doktrín předvedly, že jsou revolucí v doslovném významu, tj. návratem v kruhu tam, odkud jsme vyšli.

Ivan-stampach-profil-foto

Ivan Štampach

06.02.2012 08:52

Sloupky DR

PONDĚLÍ
• Alena Zemančíková
• Patrik Eichler
• Petr Minařík
• Ivan Štampach

ÚTERÝ
• Jan Miessler
• Jiří Pehe
• Jiří Silný
• Ondřej Vaculík

STŘEDA
• Eduard Chmelár
• Fabiano Golgo
• František Kostlán
• Saša Uhlová

ČTVRTEK
• Lukáš Jelínek
• Jan Májíček
• Roman Sikora
• Matěj Stropnický

PÁTEK
• Oto Novotný
• Jakub Patočka
• Pavel Šaradín
• Tomáš Tožička

Čas trhl oponou. Ti z obyvatel ČR a západního světa vůbec, kterým v žilách koluje ještě trochu občanské krve, se vzpamatovali. Statisíce lidí se nenechalo zastrašit ani vysmát, a dokud nepropukly arktické mrazy, okupovali ulice a náměstí, nebo se aspoň shromažďovali a pochodovali, aby řekli vládám, a nejen vládám, nýbrž i systému své hlasité a jednoznačné Ne. Na Slovensku vyšly do ulic tisíce lidí bez ohledu na zimu, aby vyslovili hněv a touhu po změně. Na Islandu šli ještě dál. V tak malé zemi je to snad trochu snazší. Řekli tamní Gorile, že už to stačilo, bez okolků poslali v této zemi s nicotnou kriminalitou zloděje s bílými límečky za mříže, změnili téměř ze dne na den ústavu a doufejme, že se jim podařilo rozžehnat se i jen s náznaky toho, co u nás propuklo naplno, totiž se systémovou korupcí. Vyrovnali se s rozkladem demokratických politických struktur.

U nás je těch probuzených zatím tak málo, že se nositelé zkorumpované moci mohou naší kritice smát. Ale za to zaznívá v hospodách a na internetových diskusích cosi, co tu po dobu dvaceti let nepamatujeme. Nejmladší generace, pro níž je listopad 1989 něčím jako pro nás kmety bitva u Solferina, znovu spontánně objevila hesla podobná těm, která provolávali jejich otcové v Praze na Národní třídě, na Václavském náměstí, na Letné a na náměstí českých a tehdy i slovenských měst. Jenže u toho to nekončí. Velmi často zaznívají výzvy věšet pravicové politiky. Snažím se vysvětlovat, že bude lepší je nevolit. Ale odpor ke zkorumpované moci je mohutný a iracionální, a argumenty se nedá zastavit. Nerad bych se dočkal další vlny politického násilí po stalinismu, který na vysoké obrátky věznil a popravoval, a po poněkud subtilnějších formách násilí po srpnu 1968 a po Chartě 1977.

Vidím potíž v tom, že se spontánního rozhořčení lidí zmocní ideologové. Současná hluboká civilizační krize je živnou půdou pro doktrináře, kteří nepotřebují fakta a mají hotové plány vyčtené z knih klasiků. Jeden systém je pro ně černý a ten druhý, ten jejich zářivě bílý. Vlají prapory pokroku a reakce musí být zadupána do země.

Žijeme však ve světě, v němž nic tak jasné není. Jednosměrné cesty od proklaté minulosti k zářivé budoucnosti už se ukázaly jako vedoucí na scestí. Revoluce podle těchto doktrín předvedly, že jsou revolucí v doslovném významu, tj. návratem v kruhu tam, odkud jsme vyšli. Nastolili novou tyranii místo té odstavené. Když se proti sobě postaví dvě jednosměrky, není kam uhnout. S jednosměrnými politickými ideologiemi to bude podle trefného výroku rabína Sidona na reprezentativním mezináboženském setkání v Míčovně Pražského hradu v červnu 2002 jako s náboženstvími, jejichž vztahy prý připomínají dva rychlíky, které se valí plnou parou po téže koleji proti sobě. Mezináboženský dialog prý spočívá v tom, pokusit se o to, aby důsledky jejich srážky nebyly tak osudové.

S koncem jednosměrek přišli myslitelé, které stoupenci černobílých schémat označují jako postmodernisty. A dodávají, že jde o postmoderní myšlenkovou nekázeň, o intelektuální rozbahněnost, jíž je lhostejná jednoznačnost pravdy a omylu, resp. razantněji pravdy a lži. Především rádi opakují, že postmodernu podporují naši nepřátelé, aby občanům vsugerovali, že na straně pokroku není jednoznačná pravda a aby je takto demobilizovali. Prostě řečeno, údajná postmoderna maří revoluční nadšení.

Ale tímto přísným napomínáním naši doktrináři nesprovodí ze světa potíž s jednoduchými schématy a slogany. Je těžké planout pro levici a bojovat proti pravici, když pravicí může být systém ekonomicky a politicky liberální, kosmopolitní a pružný i systém autoritativní, nacionalistický a konzervativní. Je to těžké, když se příslušnosti k levici dovolávají důslední skandinávští demokraté i severokorejští tyrani. Je těžké stát na straně pokroku, když mladí, ofenzivní, myšlenkově pružní a inovativní jsou stoupenci tradiční pravice, zatímco, jak nedávno připomněl Slavoj Žižek, levice hájí osvědčené tradiční hodnoty klasického sociálního státu. Je těžké ostře hájit přímou demokracii proti bezpochyby zkorumpované pseudodemokracii zastupitelské, když je reálné předpokládat, že voliči pošlou Romy do Indie a bezdomovce do pracovních, a kdoví zda jen pracovních lágrů, a svým přímým rozhodováním se zbaví přímého rozhodování a předají moc dostatečně razantnímu Vůdci. Je komické bojovat proti sídlištním králíkárnám, když místo nich nemám k dispozici statisíce luxusních vil za nízké nájemné. Není přesvědčivý boj proti jádru, když ho financuje uhelná lobby. Mohu bojovat proti silnici násilně protínající les, ale těžko mohu zároveň prosazovat rychlou dostupnost lékařské pomoci i v zapadlých vískách. Je nevěrohodné volat po šetření neobnovitelných zdrojů a dopravovat se na konference na toto téma letadly a automobily.

Začátkem údajného postmoderního zmaru je výrok připisovaný Voltairovi: Pane, nesouhlasím s tím, co říkáte, ale byl bych ochoten položit život za to, abyste to směl říkat. Všimněme si, že pro tohoto arcikněze osvícenství platí i logika souhlasu a nesouhlasu. Jeho ano je ano a jeho ne je ne. Ale není to myšlenková jednosměrka. I druhý, i když říká opak toho, co sám pokládám za správné, má právo hájit své stanovisko a já mám povinnost naslouchat a zvažovat.

Za povšimnutí stojí to, že obhájci pokrokových politických jednosměrek dodatečně kajícně objevili pro sebe křesťanství. Tedy systém, který má u svých kořenů transcendentně povýšený humanismus a jehož zakladatel nenárokoval, že má pravdu, že ji vlastní a že ostatní ji musí akceptovat. Spíše říkal, že je pravdou. Je to tedy živá osobní pravda, ne souhlas výroku s fakty. Nemluvil o pravdě, která zavazuje, tedy i svazuje, nýbrž o pravdě, která osvobozuje. Ale historické křesťanství až na nepatrné odchylky je jednosměrkou. My máme pravdu, máme jedinou a celou pravdu. Kdo nejde s námi, vrhá se do temné propasti. Černobílé schéma pravdy a bludu, našeho dobra a jejich zla, našeho vítězného boha a jejich poraženého boha pojmenovaného ďábel či satan je v historickém křesťanství doma. To vše pochopitelně naši bojovníci za pokrok sekularizují, racionalizují a ateizují. Ale je zřejmé, co si z křesťanství vzali. Říkají tomu pavlovský křesťanský univerzalismus. Je to univerzální, tedy totální (kdoví zda ne totalitní) nárok na člověka, na jeho souhlas a na jeho poslušnost.

Uvažuju čím v současné krizi přispět ke zlepšení situace. Má-li se něčeho dosáhnout, je nutno spojit síly. Pro mne je v posledních dvou letech problémem s kým se dát dohromady. Dát hlas některé z parlamentních nebo i neparlamentních stran a počítat s tím, že je to neodvolatelné a že to třeba až celé čtyři roky platí? Být oddaným spolupracovníkem některé občanské iniciativy, a politické strany hodit do koše? Spojit se osudově s některým médiem a jiná navždy vyřadit? K takovému osudovému spojení jsem dost často vybízen. Umím si představit tahle řešení, ale žádné z nich výlučně. Vše s výhradou. A ta výhrada není snad jen rozmarem nenapravitelného individualisty.

S politickými jednosměrkami už jsem udělal dost zkušeností. Už jsem ochoten v tuto chvíli podpořit jen zcela konkrétní ideje a zcela konkrétní programové body a jsem připraven sledovat dál ty, které podpořím a svou pomoc jim odejmout. Asi tím nepřispěji k žulové jednotě proletariátu v boji proti buržoazii, ale budu brát vážně různé souputníky na politické cestě a nebudu přísahat na jediný program. A budu vážně naslouchat i protivníkům.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Pondělí, 6.Února 2012, 18:50:54

Univerzální neznamená totální, natož totalitní, ale všeobecný, použitelný (platný) pro všechno nebo pro všechny. Znamená to, že lidé jsou sice různí, ale mají jeden společný základ, kterým je lidství. A to je to podstatné, co je spojuje. Kromě nepodstatných znaků je rozděluje jen skutečnost, že jedni to univerzální lidství v každém člověku uznávají, kdežto druzí ne. Ale tohle rozdělení není fatální, protože i ti, kteří univerzální lidství zatím neuznávají, mohou jednou přijít na to, že se mýlili.
Osvícenství nemusí být špatné, pokud je spíš ukazováním pozitivního příkladu, nežli stříháním vousů na rozkaz Petra Velikého. Postmoderna nemusí být špatná, pokud pouze kritizuje chyby, jichž se dopustila moderna, ale zároveň neruší to, co moderna přinesla dobrého. Vyhnout se tomu, co bylo špatné, držet se toho, co je dobré. To je pravidlo, které platí obecně, má-li se k něčemu směřovat, tedy univerzální pravidlo.

Luděk Ševčík - OSVČ

Úterý, 7.Února 2012, 14:56:30

Už jste slyšeli něco o http://holesovskavyzva.zacit.cz/? Je to vyložená indiánština, ale kolik mi to už poslalo lidí! Tohle dělat pořádně někdo šikovný, tak má úspěch. Ovšem zase by nevěděl, jestli není lepší rodit doma.

Stanislav Hošek - Český těšín

Jsem pro konec velkých slov. Středa, 8.Února 2012, 11:12:13

Velkých idejí je s vysokou pravděpodobností potřeba jen jako kompasu. Mně osobně kupříkladu vyhovuje humanismus. Odmítám ale velká slova, protože si pod nimi představuje každý to, co mu zrovna vyhovuje. Třeba onen nesmiřitelný dualismus dobra a zla. Do Abendlandské civilizace ho přinesl zoroastrismus, odkud ho převzal judaismus, křesťanství a tedy i my. Jsou kultury, jež s tímto dualismem neoperují, alespoň ne ve všeobecné rovině. Stejně tak si nejsem jist naším vnímáním pravdy a lži. Za pravdivý uznávám pouze výrok, ověřitelný praxí, tedy vesměs platný pouze pro „pomalé děje“, čili v oblasti přírodních zákonitostí. Autorovo odlišování výrokové pravdy a žité pravdy je pro mne novinkou, nad kterou budu přemýšlet. Současnou situaci podle mne nelze změnit revolucí. Na ni ještě nedozrál čas. Díky globalismu jsou protikladné síly totiž značně asymetrické. Převaha neoliberalismu je prostřednictvím ovládání armád nesouměřitelná s jejich odpůrci, i když ti jsou zase „nesouměřitelně“ početnější. V národních státech trvalo dvě století, než se predátorský kapitalismus zcivilizoval alespoň na sociální stát. Dobu na globální zcivilizování finančních predátorů vůbec nedokáží odhadovat. A teprve až oni budou politicky ovládáni, lze teprve začít hovořit o skutečné revoluci, čil nastolení univerzální lidskosti ve formě všeobecné spolupráce. Což je, dle mého soudu, překonáním ideje sociálního státu, který v mých očích není ničím víc, než milosrdenstvím bohatců.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.