Dialog jako revoluce

Utopicko - eschatologické vize komunismu či laissez-faire nabízejí svůdnou krásu a působí nezměrné hrůzy. Spravedlivý systém nemůže být postaven na vizi, ale musí vznikat z dialogu.

Foto11

Tomáš Tožička

20.01.2012 08:00

Sloupky DR

PONDĚLÍ
• Alena Zemančíková
• Patrik Eichler
• Petr Minařík
• Ivan Štampach

ÚTERÝ
• Jan Miessler
• Jiří Pehe
• Jiří Silný
• Ondřej Vaculík

STŘEDA
• Eduard Chmelár
• Fabiano Golgo
• František Kostlán
• Saša Uhlová

ČTVRTEK
• Lukáš Jelínek
• Jan Májíček
• Roman Sikora
• Matěj Stropnický

PÁTEK
• Oto Novotný
• Jakub Patočka
• Pavel Šaradín
• Tomáš Tožička

Slovo dialog má mnoho významů a mnoho použití. Obecně jde o rozmluvu dvou či více partnerů, kteří se chtějí něčeho dobrat. Může jít ale také o vztah – dialog jako vyjádření respektu k názorům druhého, jak to vidí Martin Buber. Ale i dialog může být zneužit jako forma nátlaku, prosazování vlastních názorů na úkor ostatních, nebo ke znemožnění ostatních. Všechny tyto formy si asi dovedeme představit. Chtěl bych se zaměřit na formu dialogu, které můžeme říkat participativní dialog. Pokusím se nastínit jeho východiska i jejich kritiku, jeho důležitost v praktickém využití.

Participativní dialog je praxí, která nahrazuje ideologické vize. Reálně totiž spravedlivý a efektivní systém nespočívá na naplňování společenských či ekonomických představ, ale na funkčním občanském dialogu.

K.O.Apel ve své transcendentální hermeneutice nastínil koncept tzv. diskursivní etiky (Diskusethik). Vychází z toho, že etické normy jsou stanoveny v otevřené a nenásilné komunikaci. „Aby norma byla platná,“ říká Habermas, jiný významný představitel Franfurtské školy „musí být všemi přijímány dopady a vedlejší účinky jejího obecného dodržování za účelem uspokojování všech osobních partikulárních zájmů.“ Rozhodování o etických principech v této podobě předpokládá, že se neděje na individuální úrovni, ale je dáno společným uznáním všech partnerů, aniž by kdokoli měl právo a možnost tento proces ‚manipulovat‘. Toto pojetí odmítá elity/establishment a jejich nárok na manipulaci s ne-elitami, pročež je toto pojetí někdy označováno jako kolektivistické.

K.O.Apel rozděluje diskurzivní etiku na ideální A-etiku, která ovlivňuje stav světa a méně ideální B-etiku, která má A-etiku umožnit. V B-etice jde především o zajištění takové diskuse, která by dávala všem účastníkům rovné možnosti podílet se na tvorbě konsensu a zároveň zabránila, aby kdokoli v takovém dialogu mohl autoritativně ovlivňovat rozhodování ostatních účastníků. Jde tedy o proces vytváření ‚ideální komunity komunikujících‘. Ta však podle Apla nemá být vnímána, jako utopie, ani není třeba si ji představovat jako něco reálného a vytvářet si její obraz. Jde totiž o komunikaci a tedy o proces.

Cestou k takovému dialogu je transcendentální hermeneutika. V této koncepci jde především o odhalování překážek komunikace, které nám v interakci s druhými klade naše předporozumění světu, struktury v nichž žijeme i jazykové návyky, gramatika a jazyk, který používáme. Základ tvoří Gadamerovské pojetí hermeneutiky a tzv. hermeneutického kruhu. Gadamerovi šlo hlavně o porozumění historickému textu, který napsal člověk z jiné doby, z jiné kultury atd. a tedy jiného předporozumění. Čtenář zase přistupuje k textu z hlediska své kulturní i osobní tradice. Přiblížit se k opravdovému porozumění textu tedy znamená, že se musíme snažit porozumět sobě, odhalit a najít rozdíly mezi prostředím autora což nám otevře nové porozumění textu, ale zároveň nám to otevírá další otázky. Apel přichází s uplatněním tohoto modelu v dialogu. V návaznosti na Kanta mluví o transcendentálním dialogu, tedy o dialogu, v němž, byť to nemůžeme příliš změnit, alespoň reflektujeme to, co nás přesahuje a nakonec se snažíme odhalit i to co, co přesahuje náš partnerský protějšek.

Většina interakcí, které mají snahu konstituovat nějaké společenské normy, ovšem na této bázi neprobíhá. Bohužel většinou nejde ani o dialog. Ve formální demokracii se voliči vyjadřují k návrhům partajních grémií, která jediná mohou navrhovat lidem jejich tzv. zástupce. Ti pak tvoří ony normy, a to především ve formě zákonů, ale prostřednictvím exekutivy i v oblasti základních lidských potřeb, které nakonec definují také oni. To sice na jedné straně zbavuje naprostou většinu populace v rozvinutých zemích mnoha starostí, ale na straně druhé, je to připravuje o vliv na většinu dění kolem nich. Takto organizovaná hierarchická struktura nakonec sama rozhoduje o tom, jak mají být děti umisťovány do školek, které děti budou odebrány rodičům, kde bude přechod a kde semafor, kde strom a kde hřiště. Zasahování občanů do těchto procesů je odmítáno s tím, že tomu nerozumějí. Z toho nakonec pramení rezignace a nechuť participovat na jakémkoli pozitivním proměňování společnosti.

Změnit paradigma partajní aristokracie na participativní společnost otevřenou k občanům je složitý proces. Je však možné a zdá se i nezbyté s tím začít a to není uskutečnitelné jinak, než zdola. Máme k tomu mnoho příležitostí a v některých profesích je to dokonce již doporučovaný postup. Jedná se především o komunitní práci (community organizing) sociální práci, zahraniční rozvojovou spolupráci, ale velmi úspěšné modely participativních přístupů můžeme najít už i v politice (např. participativní tvorba rozpočtu v provincii Rio Grande de Sul, Brazílie) a také v průmyslu (nehierarchické řízení nadnárodní firmy spolu-vlastněné zaměstnanci – W.L.Gore and Associates). V těchto dialozích se jedná o postulát norem, které nazývám v návaznosti na Apela C-etikou (C od Community). Jde o pravidla, která umožní komunitě vůbec účast na přípravě otevřené diskuse. Ačkoli by se zde dalo namítnout, že rozdíl mezi etikou B a C je malý, zda vůbec jaký, je třeba brát v úvahu, že takto fomulované normy mají malý rozsah a týkají se partikulárních zájmů menší skupiny jasně definovaných lidí. Přesto se liší např. od expertní skupiny tím, že je nutně nespojuje nic, než příslušnost k určité komunitě a její partikulární problém či problémy. C-etika je vlastně A etika v malém.

Zajistit participativní dialog v rámci takové skupiny by se mohlo zdát snadné každému, kdo to nezkusil. Představme si však třeba jen činžovní dům, jehož nájemníci romští, čeští, ukrajinští, mladí, staří a s dětmi řeší otázku společné správy. Představme si vesničku, která řeší jak přežít odchod obyvatel a představme si úlohu managementu, jak začlenit všechny zaměstnance do řízení nadnárodního průmyslového podniku. Všechny tyto situace a mnoho dalších jsou řešitelné pomocí participativního dialogu a nejdeme mnoho úspěšných příkladů. Je překvapivé, že stačí změnit paradigma individualistické a sobecké soutěživosti na paradigma spolupráce a vzájemné odpovědnosti, a to samo o sobě je řešením problémů zdánlivě neřešitelných. Změnit toto paradigma je však především v tzv. rozvinutých zemích tím nejsložitějším.

Manipulace diskuse se ovšem neděje jen na úrovni moc – občan, ale obecně na úrovni establishment – lidé. To můžeme sledovat i v dialogu, který se snaží postulovat různé iniciativy. Ani tato řekněme otevřená společenství se většinou nevyhnou rozvrstvení diskutujících na ty více kompetentní a méně kompetentní. Přitom to není dáno mírou odbornosti či hloubky vhledu, ale třeba známostí, předpokládanou mírou expertnosti, pohlavím či věkem. Ale jak napsala Tereza Stöckelová v roce 2006: „Znalostní společnost potřebuje demokratičtější, nikoli jen expertní pojetí vědění.“ Otázkou ovšem je, jak řešit situace, kdy se lidé sami staví do podřízené role a nechtějí přijmout v dialogu rovné postavení...

Dalším problémem je tzv. kooperativní past. Tedy snaha některých partnerů vyhnout se konfliktu a snaha o konsensus či kompromis za každou cenu. Pokud toto přesvědčení ovšem nesdílí obě strany, vede takový dialog jen k nedorozumění a konečné ztrátě pozic pro kooperativce. Konflikt naopak může mnohé vyjasnit a stát se mnohem konstruktivnější základnou společných východisek, než úmorná snaha dobrat se k řešení aniž bychom otevírali palčivá témata. A čím dříve ke konfliktu, tím kratší je jeho řešení.

Základní premisou participativního dialogu je, že se ho účastní každý, kdo má chuť. Ta představa je ovšem alarmující. Jak může o řešení dopravní situace ve městě diskutovat na stejné úrovni dopravní expert, sociolog, skateboarďák, důchodkyně a řidiči autobusu či osobních aut? Dosavadním, tzv. standardním, modelem je, že koncepci připraví partajní experti pověření samosprávou, za přispění dopravních firem a v lepším případě i největších relevantních nevládních organizací. Občané pak dostanou prostor se vyjádřit na veřejném slyšení, kde není prostor ani na všechny připomínky, natož pak na diskusi.

Efektivnějším řešením je použít některou z participativních technik, a dát prostor nejprve občanům, aby vyjádřili své potřeby a teprve na tomto základě vypracovávat předběžné plány, které se spolu s občany dále upřesňují. Tyto techniky jsou známé z procesů otevřeného komunitního plánování a dobrým příkladem je třeba metoda Planing for Real.

Většina z těchto metod má v sobě zakomponovány prvky transcendentální hermeneutiky. Důležité v těchto procesech je, aby si každý účastník uvědomoval své vlastní předporozumění, předsudky, preferovaná řešení atp. Pak jsme schopni uvědomit si, že klademe jen takové otázky, na něž si dovedeme představit odpověď. Proto již sám proces nastolování otázek je důležitý. Mnohdy si ani neumíme představit, že otázka nebyla položena prostě proto, že tázající nemá o existenci tématu ani tušení.

Argumenty používané v tomto procesu musí být objektivně ověřitelné, což ovšem neznamená, že se nemůže jednat o osobní zkušenosti. Tady existuje námitka, zda dialog nezdržuje například těžce se vyjadřující stařeček, popisující své problémy s přístupem ke službám. To je ovšem nedílnou součástí participativního dialogu, neboť to nejen přináší informace, které nám není schopen zprostředkovat ani ředitel centra pro seniory, ale především to otevírá cestu ke skutečné diskusi mezi všemi účastníky. Navíc tento příklad může být smysluplnější než mnohé neplodné diskuse v našich zastupitelských sborech. Participativní dialog je dlouhodobý proces, což je ovšem vyváženo ještě dlouhodobějším přínosem pro všechny zainteresované.

Ze začátku je možné, aby moderátorem byl svolavatel, ale to musí vést k tomu, aby si účastníci sami vybrali toho, kdo bude jednání předsedat. Důležité je zachovávat standardní pravidla: předsedající nezasahuje do vystoupení; nekomentuje jej, o případné vyjasnění se snaží společně s řečníkem, nesnaží se nějaká témata upřednostňovat, aniž by k tomu měl souhlas od účastníků, snaží se vést ke konsensu, tlumí emoce, pomáhá odhalovat nedorozumění daná formou apod. V dialogu, jehož účastníci jsou lidé z různých kultur, musíme být nadto zvlášť opatrní, protože zvyklosti rozhovoru mohou být velmi odlišné.

Participativní dialog není jednoduchou záležitostí. Je mnohem snadnější rozhodovat ve skupince moudrých (tedy kteří se za ně považují), či těch, kteří jsou zrovna na příslušných postech. Ale vždy je nutné vést v patrnosti, že lidé vědí sami nejlépe, jak si pomoci. Bohužel jim k tomu většinou schází patřičné nástroje. Boj – konkurence se pak jeví jako nejsnadnější řešení.

Představitelé moci k tomu vytvářejí podmínky tím, že podporují soupeření – aniž by se ho ovšem sami zúčastnili) na úkor spolupráce – známkování, výkonnostní sport, soutěže, trh a pod. Toto ‚soutěžní prostředí‘ nakonec vždy zvýhodňuje jedny na úkor druhých, přičemž ne vždy jsou vítězi ti, kteří jsou pro společnost nejpřínosnější. Mocní si pak vytvářejí nesoutěžní prostředí kartelů, nepotisticko-klanových uskupení, privátního vzdělávání atp. Politika chléb a hry se tak dostává do nové dimenze – chléb si rozděluje elita, lid zůstává v aréně.

Naproti tomu široká spolupráce a participace otevírá možnosti pro překonávání konfliktů, zlepšování života a vede k širšímu zapojení občanů. Tak vzniká skutečná a samosprávná občanská společnost, která je prvním a nezbytným krokem k zajištění míru a vytvoření podmínek pro zabezpečení důstojného života pro všechny členy posádky toho malého vesmírného korábu jménem Země.

Máme k tomu finanční i materiální prostředky, máme technologie i postupy a jediné co zbývá, je převzít občanskou odpovědnost.

A co si myslíte vy? Diskuse (8 příspěvků)

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

S hlavními tezemi článku souhlasím, ale Pátek, 20.Ledna 2012, 17:59:58

zavádějící je podle mě nadpis. Dialog nemá revoluční povahu, protože respektuje všechny ostatní partnery, včetně svých politických oponentů a protivníků a umožňuje jim mluvit, argumentovat. Revoluční by bylo úsilí pokusit se založit demokraticii dialogicky či diskurzně či deliberativně - to se u nás zatím příliš nedaří. Revoluce sama většinou má charakter diktátu, s těmi, proti komu bývá zaměřena, se nemluví.

Věcná poznámka: Habermase bych neřadil do Erlangenské školy, ale do Frankfurtské školy, i když první i třetí generace Frankfurtské školy měla a má potřebu se vůči Habermasovi vymezovat. Na druhou stranu je Habermas ten, kdo se pokusil nejdůsledněji založit demokracii právě na dialogu, komunikaci, diskurzu či deliberaci.

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

Sobota, 21.Ledna 2012, 10:57:52

Já bych ještě doplnil, že není šťastná ta formulace "Participativní dialog je praxí, která nahrazuje ideologické vize." Chápu záměr, nicméně je třeba zdůraznit, že ideologické vize se s dialogem nevylučují, naopak je potřebujeme, jsou právě tím, s čím partneři vstupují do dialogu a čemu se vzájemně snaží porozumět. Jde samozřejmě o to, aby i ty vize byly pochopeny jako odpovědi na nějaké otázky, řečeno gadamerovsky. Tj. aby byly zanořeny do toho dialogického živlu, ne aby to byly monology neochvějných nadřazených pravd.

Vlasta Hábová - Borkovice

Spravedlivý systém nemůže být postaven na vizi, ale musí vzniknout z dialogu. Sobota, 21.Ledna 2012, 15:20:23

Proč jen s tou tézí nesouhlasím,když ji schvaluji? Napadlo mě při jejím přečtení. Sám autor mé zmatení vzápětí trochu napravil konstatováním, že zneužít lze k nátlaku i k manipulaci jak vize, tak dialogu. No právě! Protože přece každý lidský (člověčí, ne živočišný) dialog nemůže v sobě neobsahovat i vizi, předvídavost, zacílenost účastníků dialogu. Vizi jako nedílnou součást lidského myšlení i polidštěné práce nelze přece vyloučit ani z dialogu. A v takovém smyslu to lze pochopit i z dalšího textu Tomáše Tožičky. Plyne z něho, že autorovi vlastně nejde o vizi jako takovou, ale spíše i vizi ideologicky předpojatou, neboli, domyslíme-li dále, o dogmatismus, o tvrdošíjné lpění "jen na té své pravé víře".
A v tom je opravdu "jádro pudla". Autorovi patří proto hluboká poklona a vděk za to, že tento problém zvedl z prachu zanedbání v době usilovného hledání alternativ k zanikajícímu a nefunkčnímu společenskému systému.
Pokud se totiž nenaučíme technikám vzájemného naslouchání a nebudeme usilovat o to, abychom si vzájemně rozuměli a nenaučíme se odstraňovat překážky ve vzájemné komunikaci, nebude dobře fungovat ani ten nejdokonaleji promyšlený systém, který bychom lidem zase vnutili a vnucovali "shora".
Spravedlivý systém musí být vygenerován a stále znovu obnovován zdola, v neustálém "participativním" dialogu. To je to, s čím hluboce souhlasím. A na čem bychom se snad i mohli všichni shodnout.
Jak ale k realizaci této vize Tomáše Tožičky dospět? Jak dosáhnout stavu, aby si všichni občané ve svém vlastním zájmu osvojovali techniky "participativního" dialogu, když jsme mezi tím dospěli do situace, že se mezi nás vrací obyčejná středověká negramotnost? Jistě by bylo ideální začít už u (před)školních dětí: bylo by skvělé, kdyby středobodem našich školních reforem nebyly finanční úspory, ale kdyby se jejich základem stalo vedení dětí k samostatnosti a kritičnosti myšlení za souběžného zvládání technik "participativního" dialogu. Jakými prostředky ale o nutnosti takového zaměření školních reforem přesvědčíme našeho nejlepšího pana ministra školství?
(Snad se mi nechtěně povedlo trochu zareagovat i na poznámku M. Škabrahy skrze nedorozumění s vizemi - včerejší moje snaha poslat tuto mou poznámku k článku byla zmařena neznámými mě PC-skřety.)

Tomáš Tožička - Duchcov

Revoluce, vize, Frankfurt, vzdělání Sobota, 21.Ledna 2012, 15:59:21

Nepovažuji pojem "revoluce" za označení něčeho násilného, totalitářského. Vnímám revoluci jako radikálně nový začátek (byť historicky byla revoluce i označením radikálního návratu ke starým pořádkům). V tomto smyslu je pak participativativní dialog revolucí, protože otevírá zcela nové pojetí uspořádání společnosti a realizace potřeb jejích členů. Místo boje o naplňování eschatologických vizí přichází procesuální hledání a naplňování řešení vhodných pro danou komunitu v daném čase a prostoru a v interakci s dalšími.

V tomto smyslu také vize ztrácí jakékoli smysluplné poslání. Je možné, aby byly zanořeny do dialogu, ale samy o sobě ztrácí smysl. V dialogickém procesu mohou sloužit tak leda k pitvě - aby se z nich vytáhly dobré nápady a odstranily patologie, které by mohly dialog ohrozit.

Na ideologických vizích je totiž nebezpečné to, že mnoho zajímavých a podnětných nápadů je slepeno dohromady krypto-religiózními vírou, kterou se snaží onu technickou část ospravedlnit.

Studoval jsem v Erlangen, tak bych tam nejraději všechno nacpal... Ale je to přesně tak jak píše M.Šimsa - Apel a Habermas patří do Frankfurtské školy a ne mezi erlangenské konstruktivisty. Požádal jsem i o úpravu v textu...

Vzdělání a vzdělávání je skutečně jedinou možností změny. To nakonec pochopili i sociální reformátoři jako Komenský, Oberlin, Steiner. A pěkně o tom píše v Odškolnění společnosti Ivan Illich. Prostě dokud nebude vzdělávání partnerské, participativní a dialogické, těžko můžeme od jeho absolventů tyto vlastnosti očekávat.

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

ještě k vizi Sobota, 21.Ledna 2012, 16:42:18

Je samozřejmě otázka, jak kdo rozumí slovu ideologie. Ale v dialogu se budou vždy střídat v zásadě dva typy tvrzení. Tvrzení založená na nějakých věcných důvodech, které jsou empiricky doložitelné a proto v nich časem lze nalézt i stoprocentní shodu (všichni přece vidí provedený důkaz). A tvrzení založená na nějaké ideji, na nějakém náhledu, nepřenositelné zkušenosti a vnitřním přesvědčení, celkové životní orientaci. V těch jednoznačnou shodu očekávat nelze, tam se lze nakonec jen vzájemně respektovat a přistoupit na vzájemné doplňování a vyvažování. Myslím si, že sen o překonání ideologií je sen o tom, že všechna naše tvrzení převedeme na tvrzení toho prvního typu. Což se mi nezdá možné a asi ani žádoucí.

Martin Pleva - pedagog, Brno

Jen bych upozornil na to, Neděle, 22.Ledna 2012, 16:13:2

že přesvědčení (T. Tožičky), že rozhodnutí mají být přijímána cestou participativního dialogu atd., je také samo o sobě idelogií sui generis. Ideologie přece nemusí být nutně nesnášenlivá, nedemokratická, totalitářská. Např. k liberální (parlamentní) demokracii jistě můžeme mít spoustu výtek, ale rozhodně nemůžeme říci, že by její ideologie byla totalitní.

Čili souhlasím s hlavní myšlenkou článku, že je třeba demokratizovat rozhodování na všech úrovních, ale aby se takovýto koncept ve společnosti mohl prosadit, musí jeho ideologie zvítězit nad ideologií (neoliberálně-)konzervativní, která by chtěl i tu dnešní (dosti ubohou) míru participace občanů na společenském a politickém dění omezovat.

Stanislav Hošek - Český těšín

Problém je ještě hlubší. Úterý, 24.Ledna 2012, 12:57:38

Aby vůbec docházelo k vytváření právních norem v dialogu, musí k tomu být vytvořeno celospolečenské klíma. To nikdy nevznikne ve společnosti, která uznává mnoho nerovností za přirozenost a faktický základ vlivu, moci až ovládání jedněch druhými. Pokud společenství přijímá rozdělení na různě privilegované (elity a zbytek, podnikatele a zaměstnávané, zvolené a neotestované volbami či ostatní podobné zvrácenosti), logicky ti první se ani k dialogu nebudou snižovat. Nic je k němu nedonutí. Ve společenství musí být výchovou napřed vypěstována úcta ke každému člověku. Řečeno otevřeně, musí se v každém jedinci pěstovat potřeba koexistence se všemi a ne praxe soupeření s každým.

Tomáš Tožička - Duchcov

Ideologie a výchova Úterý, 24.Ledna 2012, 19:47:40

"Dialog jako praxe nahrazující ideologické vize." Jestliže naše jednání je je vedeno nějakou vůdčí myšlenkou "světonázorem" (komunismus, trh, křesťanská láska, křesťanská přísnost a podobně), pak v praxi deklarujeme, že se těmito idejemi budeme řídit a budeme je prosazovat. Což je individuálně jistě správné, ale v kolektivní správě je třeba brát ohled i na jiné "světonázory". Proto dialog a hermeneutické předporozumění jsou klíčem k pochopení ideí/ideologií našich i bližních, ale participace v dialogu hledá společný zájem, nikoli naplnění jedné vize.

Označit participativní dialog za ideologii je ošemetné. Jedná se totiž o proces, který může ideologie eklekticky spojovat, pragmaticky je úplně odstranit, nebo dojít k naplnění jedné z nich - třeba zcela nové. V pravdě se jedná o nástroj, a samozřejmě, prosazování nějakého nástroje se může stát ideologií a to jak v pozitivním (Škabraha), tak v negativním (Hábová) smyslu. Příkladem nám budiž prosté nástroje jako jaderná energetika nebo formální demokracie...

Na výchově i dlouhodobé se všichni shodneme. Ale čekat jen na příští generace, a než se to stane jako Mojžíš bloudit pouští až umřeme, nelze. Proto se kloním k alternativě oné C-etiky, která by měla umožnit participativní dialog alespoň v menších komunitách - jako jsou ty kolem Alternativy zdola, ProAltu a pod. I nám totiž chybí základní schopnost domluvit se a najít řešení, která budou k našemu prospěchu. Jako jsou třeba společná média, efektivní společné postupy a pod.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.