Melounová revoluce

Pokud bude občanů, kteří se nechají poučit a začnou být aktivní, dost, není úplně důležité, kde a jak se budou angažovat - jestli v politických stranách, občanských hnutích, odborech, ve veřejném nebo soukromém sektoru, v médiích.

Jirka

Jiří Silný

24.01.2012 08:00

Sloupky DR

PONDĚLÍ
• Alena Zemančíková
• Patrik Eichler
• Petr Minařík
• Ivan Štampach

ÚTERÝ
• Jan Miessler
• Jiří Pehe
• Jiří Silný
• Ondřej Vaculík

STŘEDA
• Eduard Chmelár
• Fabiano Golgo
• František Kostlán
• Saša Uhlová

ČTVRTEK
• Lukáš Jelínek
• Jan Májíček
• Roman Sikora
• Matěj Stropnický

PÁTEK
• Oto Novotný
• Jakub Patočka
• Pavel Šaradín
• Tomáš Tožička

Melouny vrhané na studentské demonstraci považuji za působivé gesto. Vnímám ho jako symbolickou agresi, vyjadřující případně a vtipně ale zároveň naléhavě rostoucí hněv společnosti . Na jedné straně z pocitů bezmoci vůči důsledkům nebetyčné arogance, pokrytectví a neschopnosti současných mocných roste přitažlivost pravicového populismu, zaměřeného proti obětem místo proti viníkům, ale zdá se, že se konečně vzmáhá i jiná forma odporu. Ministr školství působí jako jakási groteskní galiona na přídi vládní kocábky a právě proto, že ho nelze brát jako vážného partnera, inspiruje ke kreativitě.

Nedávno vyvolal diskusi o formách odporu článek Štěpána Kotrby na Britských listech.  Autor, který se sám označuje za „dlouhodobě nezúčastněného pozorovatele“, vypočítává nejrůznější iniciativy a malé politické strany, aby je šmahem odepsal jako neúčinné a bezzubé – pravici jen pro smích jsoucí. I v diskusích Deníku Referendum se takové nářky ozývají, navíc zahrnují často i fungování obou parlamentních stran, hlásících se k levici. Není těžké pro takové hodnocení najít argumenty, ale myslím, že skutečný „nezúčastněný pozorovatel“ by si musel všimnout rostoucí dynamiky ve společnosti. I samotný růst počtu lidí a skupin, které se společenskou kritikou a hledáním alternativ zabývají už je změnou. Posun lze sledovat i ve veřejné debatě a razance s jakou vedoucí představitelé ctihodných akademických institucí napadají vládní „reformy“ je nebývalá. Pravdou je, že dosud protesty zásadních změn nedosáhly a ani se nestaly masovými. Zatím. I střízlivý a dlouhodobě zúčastněný pozorovatel Petr Pithart v posledním rozhovoru pro Právo počítá s tím, že k výbuchu může dojít kdykoliv.

O podobných otázkách se diskutuje i jinde. I v mezinárodním měřítku se může zdát, že protestní hnutí jsou bezzubá a nemají šanci něco opravdu změnit. Připomíná se, že masové protesty přelomu tisíciletí po pár letech ztratily na síle a na významu. Mluví se o tom, že Světové sociální fórum také postrádá dřívější dynamiku a přitažlivost. Arabské jaro se odepisuje, jakoby veškerý prospěch z něj měl zůstat jen náboženským fanatikům. Prorokuje se, že hnutí m okupujícím náměstí ve Spojených státech nebo ve Španělsku dojde brzy dech, protože stejně nevědí, co chtějí.

V článku Cyklus protestu, který vyšel v německých novinách Die Tagezeitung dne 20. ledna, nabízí Hannes Koch odlišný obraz. Píše doslova: „Velké představení kritiků globalizace končí, hnutí umírá pomalou smrtí, ale s sebou do hrobu bere neoliberální kapitalismus. Kritici globalizace byli úspěšní, změnil globálního ducha doby. Dnes dokonce ministr financí Schäuble chce zdanění finančních transakcí.“ Otázkou ovšem je, nakolik je to zásluha kritiků neoliberální globalizace a nakolik jen odhalili vnitřní rozpory, tohoto typu civilizace, které samy vedou ke kolapsu. Počítám, že to druhé platí, ale i to je dobrá zpráva a samozřejmě i včasné odhalení, opozice a hlavně prosazování alternativ jsou důležité.

Koch periodizuje antiglobalizační hnutí do čtyř fází, které nazývá: exces, exploze, uvědomění a změna. Fázi excesu počítá od osmdesátých let s nástupem neoliberalismu, jak ho představovali Reagan, Thatcherová nebo Kohl a jak ho dovršili Blair, Clinton a Schröder. Exploze následovala v prosinci 1999, kdy v Seatlu desetitisíce demonstrantů zablokovaly jednání Světové obchodní organizace. Podobné masové demonstrace se v dalších letech konaly v Kolíně nad Rýnem, v Praze, v Janově a dalších městech a donutily ředitele Zeměkoule, aby se začali scházet někde v opevněném ústranní, ale ovlivnily i témata, o kterých se jednalo. Fáze uvědomění představovala zmasovění kritických debat, rozšíření alternativních konceptů a vznik nových hnutí, jako Attac, Světové sociální fórum nebo spotřebitelská hnutí. Podle Kocha následující fáze skutečně představuje změnu, protože i přes zdánlivé rozředění hnutí byla schopná přinutit velké firmy k větší odpovědnosti (nebo aspoň jejímu předstírání, řekl bych), posílila velké množství lokálních aktivit a s nástupem krize mohla nabídnout politikům dříve opomíjená řešení, jako je zmíněná daň z finančních transakcí. To co se děje teď, považuje Koch za začátek nového cyklu: opakující se krize jsou novým excesem a hnutí jako španělští indignados nebo Occupy Wall Street představují rodící se novou explozi.

U nás se věcí dějí obvykle jinak nebo jindy, přesněji řečeno se zpožděním. Teprve v posledních pár letech se začalo zapojení českých aktivistů do mezinárodních hnutí počítat na desítky, došlo k jakémusi přechodnému oživení ideje Českého sociálního fóra. Český Attac ale ani nevznikl. Kritická spotřebitelská hnutí, s výjimkou fair trade a spotřeby bio produktů, jsou v podstatě závislá na tom, jestli jedna z několika takto zaměřených nevládních organizací dostane odpovídající grant od Evropské komise.
Občanská kritika a protesty v Česku mají malé propojení s tím, co se děje ve světě a nemají jasnou periodizaci. Proto je také obtížné předvídat další vývoj. Některá témata, jako je ochrana Šumavy, se zřejmě budou vracet, některá, jako je dostavba Temelína, se jeví jako vyhaslá. I její odpůrci asi počítají prostě s tím, že na takové nesmysly už nikdy nebudou peníze, anebo to způsobí konečný krach. Jako nejslibnější pobídka k povzbuzení občanské aktivity dnes funguje politika současné vlády. Žádné občanské hnutí ani žádná nově vzniklá politická strana by nemohla investovat tolik peněz do přesvědčování spoluobčanů o škodlivosti politiky současné vlády, jako to dělá ona sama za naše daně. Je to hodně drahé školné, ale výuka stojí za to.

Pokud bude občanů, kteří se nechají poučit a začnou být aktivní, dost, není, myslím, úplně důležité, kde a jak se budou angažovat - jestli v politických stranách, občanských hnutích, odborech, ve veřejném nebo soukromém sektoru, v médiích. Ani otázka předem jasných programů a alternativ není podle mě zásadní. Mít program je povinnost stran a máme to od nich vyžadovat,vždyť na to mají zdroje, ale jakmile se otevře veřejný prostor pro skutečně debaty o alternativách a jakmile si občané vydobudou možnost ovlivňovat veřejné dění, vzniknou nové koncepty v dialogu, ať už se bude odehrávat v tradičním rámci nebo si vytvoří nové, participativnější formy. Nic z toho samozřejmě nenastane automaticky, bez úsilí a práce pro změnu mnoha lidí na mnoha místech. Ale to je to, co se právě děje.

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

"Nezúčastněný pozorovatel" Úterý, 24.Ledna 2012, 18:53:33

Z čeho pramení ta nezúčastněnost Š.K.? Je mu jedno, co se bude dít? Myslí si, že se ho to vůbec netýká? Zdá se mi, že úplně nezúčastněným pozorovatelem může dnes být snad jen mimozemšťan.

Petr Hlávka - učitel, Rokycany

Doporučuji všem, Úterý, 24.Ledna 2012, 23:00:4

kteří mají deprese z vlády, chodit ven na procházky, nejlépe s více lidmi... Mám skvělé vzpomínky z účasti na demonstracích o loňském 17. listopadu - počínaje Staroměstským náměstím, pak přes Národní třídu na Václavák, zde Slačálek, Žižek a další, pak na Palachovo nám. a nakonec DOX a Stöckelová, Pehe a opět Žižek. Terapeutické a hojivé.
Souhlasím pane Silný, že není důležité kde a jak, ale začít vůbec!

Petrasek Milan - penzista

Privatizace veřejného byla takřka úspěšně dokonána. Středa, 25.Ledna 2012, 18:40:19

Okupování náměstí sice ještě neskončilo, ale pravdou je, že odpor vítězným neokapitalistům klade stejně tak, jako postmodernou do enkláv roztříštěná a tudíž bezzubá levá inteligence.
Bezzubé výkřiky bezzubých do tmy, nejsou jen výsadou DR.

Stanislav Hošek - Český těšín

ILUZE ILUZÍ Středa, 25.Ledna 2012, 19:26:32

Přesvědčení, že, cituji: „Velké představení kritiků globalizace končí, hnutí umírá pomalou smrtí, ale s sebou do hrobu bere neoliberální kapitalismus.“, konec citace, už není přáním vydávaným za skutečnost, ale doslova milosrdnou lží. Neoliberální kapitalismus, pokud vůbec něco takového existuje, naopak všude posílil. Války vede bez ohledu na světové mínění kde se mu zlíbí, vyhrožuje jimi komu chce, doslova cpe biliony nejbohatším a loupí je na všech ostatních, osekává i tu frašku nazývanou zastupitelskou demokracii na estrádu pro prostý lid a nejenže pije víno a káže vodu, jako to dělali vládci vždycky, ale plýtvá zdroji tak drasticky, že už není pouze zločinným režimem, ale doslova genocidním.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Svět se hýbe Středa, 25.Ledna 2012, 20:48:41

Duch doby se skutečně mění a není to žádná iluze. Když se v roce 2000 v Praze konalo to autorem zmíněné zasedání MMF, tak u nás nikdo (včetně mě) nechápal, proti čemu ti lidé vlastně protestují, oč jim jde. Uvědomění si problému už je taky pokrok. Žádná široká a pohodlná cesta k lepšímu zítřku nás nečeká, ale je třeba se naučit cenit si i jiných věcí.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Čtvrtek, 26.Ledna 2012, 05:26:4

Kdyby člověk o iluzích přemýšlel příliš pesimistickým způsobem, tak by nakonec usoudil, že iluze je vše, co není materiální. Ale tak to přece vůbec není.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.