Je nepsaná zásada, že za hranicemi máme nějak decentně být víc Češi než straníci. Domácí spory by měly ustoupit zájmu země a měli bychom táhnout za jeden provaz. Když mi poslal polský kolega Jacek Saryusz-Wolski z největší frakce Evropského parlamentu prosbu, abych se podepsal pod jeho výzvu, neváhal jsem. Jacek požadoval, aby se i ostatní země Eurozóny mohly účastnit schůzek zemí se společnou měnou. To, co požadovala Tuskova polská vláda, to, co chtěl veřejně český premiér Nečas.

Jaké však bylo mé překvapení, když jsem ve své poště nalezl dopis Jana Zahradila určený všem poslancům, které Wolski obeslal. V odmítavém dopise kolega Zahradil otevřeně píše, že skutečným záměrem české vlády není nějaká účast na mítincích Eurozóny, ale vyjednání trvalé výjimky na nepřijetí eura a možnost uskutečnění referenda k této otázce. Protože Zahradilův mail byl určen širokému okruhu respondentů, není divu, že dnes dopis koluje mezi úředníky Rady i Komise a způsobuje oprávněné rozhořčení.

Mail dokládá, že Petr Nečas svým požadavkem účasti na eurosummitech pětadvacet evropských premiérů jen tahal za fusekli. Že přijel do Bruselu už s úmyslem ostatní podtrhnout. Ta hloupá evropská fiskální smlouva klade na nečleny minimální závazky, jde hlavně o symboliku postavení se do jedné protikrizové řady. O uklidnění investorů. Nečasova vzpoura je v evropském kontextu směšná. Ale oni si unfair úder budou pamatovat.

Jeden kolega tvrdí, že toto chování premiéra by už bylo natolik hloupé, že přece jen musí mít nějakou hlubší racionalitu. Je toho názoru, že premiérovu okolí došlo, že v čerpání evropských peněz ztratí země částky v rozměru stovek miliard. A vláda nevěří ve svůj úspěch při vyjednávání o novém sedmiletém rámci finanční pomoci. Nečas tedy chce svou nekompetentnost zastřít vyvoláním zásadního sporu s Evropou. Referendum o setrvání v Unii by mohlo oživit vadnoucí popularitu ODS a dát křídla politického comebacku Václava Klause.

Že by někdo až tak riskoval osud země? Možná vycházíme z mylného předpokladu, že jim o ten osud jde.