Co se to vlastně děje, když WikiLeaks, organizace, která dostala mj. cenu od Amnesty International, začala být pronásledovaná i v tradičních liberálních zemích, jako je Švédsko, Velká Británie, Francie, a dokonce i Švýcarsko? Ještě den před odpojením jejího serveru ze švýcarské domény uvedl ředitel nizozemské společnosti pro výzkum internetu NLnet Michiel Leenaars, že umístění WikiLeaks do Švýcarska je „prozíravý krok.“ Hraničí to s představivostí. Švýcarsko, země, kde po staletí hledali azyl náboženští a političtí psanci, počínaje Kalvínem až po ruské revolucionáře. Už ani Švýcarsko není pro tyto lidi bezpečné. Přestal existovat politický azyl jako to, co se poskytuje každému, ne pouze některým?

To svědčí o jistém perverzním politickém dovršení globalizace. Byly zrušeny hranice oddělující národní státy, ale způsobem, který může působit jako noční můra. Jestliže tu je nadnárodní aktivistická organizace, která se dotkla citlivého místa dnešního globálního řádu, pak většina dotčených zemí reaguje stejným způsobem. Znepokojivé je, že se ztrácí rozdíl mezi postojem liberálních demokracií a zemí jako je Čína. WikiLeaks se má odstavit a zahladit stopy jejího působení. Někteří američtí konzervativní politici a Tea party dokonce pro zakladatele WikiLeaks Juliana Assange požadují trest smrti. Na celou věc se můžeme dívat právě jako na test liberální demokracie. Samozřejmě se nadále bude mluvit o svobodě slova, ale teď se ukáže, zdali se tato svoboda týká i odhalování nepohodlných skutečností.

Na čem ale WikiLeaks stojí, že se stala tak nebezpečnou? Jakých principů se dovolává? Jak čteme v jejích dokumentech, je to obrana svobody slova, mediální publicistiky a podpora práv všech lidí na vytvoření nových dějin. Inspirací je Všeobecná deklarace lidských práv a zvláště článek 19, v němž se mluví o právu každého člověka zastávat své názory bez vnějšího omezování a získávat informace bez ohledu na hranice. Dočteme se také o tom, že WikiLeaks usiluje o transparentnost, která zmenšuje korupci a posiluje demokracii ve všech společenských institucích, včetně vlád a korporací. Transparentnost vytváří lepší společnost pro všechny.

WikiLeaks vlastně nedělá nic než to, že bere vážně svobodu slova a právo na informace, to, na čem stojí liberální demokracie. Ale jak je možné, že liberální demokracie se cítí ohroženy a snaží se této organizace zbavit? WikiLeaks se totiž dotkla funkčnosti liberální demokracie. Dlouho se věřilo tomu, že samotná forma, tj. soubor demokratických institucí a zákonů dokáže zamezit excesům moci, jako je potlačování svobody projevu. To je základem fukuyamovské víry v liberální demokracii. Jenže, jak je to s touto svobodu, když je stále větší množství informací o takových věcech, jako jsou války, drženy v režimu přísně tajné?

Jak známo, k masovým protestům proti válce ve Vietnamu přispělo tehdejší zpravodajství, v němž se objevovaly scény vyhazování vietnamských zajatců z amerických vrtulníků. Když na začátku devadesátých let přišla válka v Zálivu, všechny scény tohoto druhu ze zpravodajství zmizely a mediální obraz války měl podobu počítačové hry. Byla to doba simulaker, obrazů, v nichž nelze rozlišit fikci a realitu.

Velkou zásluhou WikiLeaks je, že zasadila ránu světu simulaker. Je tady oficiální obraz války, ale pak je tu utajovaná realita, odvrácená strana. A ta se nyní stala veřejně přístupnou. Co to znamená? Simulakra měla vždy tuto utajenou stránku, jenom že se v ní příliš nevěřilo. Když o ní psal Chomsky, tak se to často považovalo pouze za jedno z možných hledisek. Nyní ale tuto utajovanou stránku vidíme přímo jakoby v přímém přenosu, a tedy je to jakýsi návrat zpravodajství z konce šedesátých let. Ale je to ještě víc, protože to jsou materiály bez jakékoli cenzury, holá matérie audiovizuálních záznamů a zpráv.

Právě proto, že žijeme v takzvané mediokracii, v níž vládnou obrazy, působí WikiLeaks tak subverzivně: nekonstruuje obrazy, nýbrž předkládá dokumenty a záznamy, které vytvořili samotní aktéři událostí. V tom je to účinnější než postup Chomského, který se snaží o objektivní popis fakt. Fakta, která přináší WikiLeaks, jsou přímo od zdroje, a proto je tak těžké je popřít. Už se nedá použít stará osvědčená metoda: vyrobit mediální obrazy, jimiž se tato fakta překryjí. Pro vlády je na druhou stranu zatím obtížné vydat zákony omezující svobodu slova a přístup k informacím. A tak přišly s tím, že Julian Assange se dopustil sexuálního deliktu, postup připomínající kampaně proti chartistům, které se zaměřovaly na jejich „amorální“ způsob života.

Kauza WikiLeaks a vše, co při ní vyplouvá na povrch, nás přiblížilo k době, která by se dala označit jako pozdní liberální demokracie. Bude to obdoba pozdního reálsocialismu, který ztratil svou legitimitu, ale ještě ne svou moc.

Petice proti zásahům vůči WikiLeaks