I Zaorálek a Drulák navazují na disent, jen by to měli říct
Jakub PatočkaNová orientace české zahraniční politiky nás může vrátit do evropského mainstreamu a navazovat na dědictví Charty 77 důkladněji, nežli na ně navazoval v novém století Václav Havel. K debatě Ideály a možnosti české zah. pol. Jakub Patočka.
České ministerstvo zahraničních věcí pod vedením tandemu Lubomír Zaorálek a Petr Drulák od svého vstupu do úřadu deklaruje, že chce nastolit nové směřování české zahraniční politiky. Ačkoli první dva větší výstupy — Rusko, Čína — vzbudily spíše rozpaky a těžko je lze pokládat za zdařilé příznaky nástupu nového trendu, sama debata, která se začala rozviřovat, má značný smysl. A především: nová orientace české zahraniční politiky je skutečně potřebná.
Formulování přepjatých postojů k cíli nemůže vést
Právě vystoupení nového vedení ministerstva k Rusku a Číně jsme v Deníku Referendum označili z hlediska tvorby vztahů k veřejnosti za „vyloženou katastrofu“ a na tomto postoji není zapotřebí ani s odstupem nic revidovat. Co naplat, že úmysly jsou vyloženě dobré, když praktické konání zužuje základnu k jejich uskutečňování.
Přeexponovaně kritický postoj k Rusku zbytečně zbavil Zaorálka s Drulákem sympatií značné části levice, všech možných segmentů. Získali tím sice obdiv pravicových městských liberálů, ale získali jej právě za to, že se jevili jako to, čím být nechtějí: že vypadali jako krotcí Schwarzenbergovi a Vondrovi následovníci.
Vzápětí se ovšem zbavili i beztak vrtkavé přízně tohoto prostředí svou zbytečně přeexponovanou manifestací vřelé náklonnosti k Číně. Netřeba zvláště zdůrazňovat, že jestřábím postojem k Rusku rozladěné části levice zvrat v přístupu k Číně udobřit nemohl, už proto, že málokdo pociťuje k česko-čínským vztahům tak silnou emoční investici jako ke vztahům česko-ruským. Šup, šup, dva rázné kroky a rezervoár přízně veřejnosti povážlivě vyschl.
Z obou nezdarů by mělo být evidentní, že novou orientaci české zahraniční politiky nebude možné ukotvit formulací přemrštěných stanovisek. V obou případech se podařilo zbavit se sympatií početných segmentů české společnosti, které je třeba naopak zapotřebí snažit se trpělivě pro nový program získávat.
Diplomacie přece je především disciplínou opatrného lavírování, jemných posunů v důrazech, elegantního manévrování. Tak se pojem ostatně užívá i ve svém přeneseném významu. Ale počínání nového vedení Černínského paláce jak v čínském, tak v ruském případě bylo elegantní zhruba jak krájení másla motorovou pilou.
Je to o to větší škoda kvůli tomu, že úmysly, jak již bylo řečeno, mají Drulák se Zaorálkem vyloženě dobré: česká zahraniční politika posun ve svých základních důrazech jednoznačně potřebuje. Základní strategickou chybou, z níž všechny dílčí potom vyplývají, je ale tak okázalé vymezování se vůči politické tradici Václava Havla.
To je nějak podložené nebo autorova vlastní projekce a přání?
Jeho texty jsou plné neodargumentovaných apodiktických tvrzení, jako zde:
"na tomto postoji není zapotřebí ani s odstupem nic revidovat." To, že se Zaorálek ve vztahu k Rusku mýlil a Patočka měl pravdu, by bylo přinejmenším třeba vysvětlit ve světlě dalšího vývoje ukrajinské krize.
Sdílet
Jak bych si představoval skutečně levicovou, nebo chcete-li autenticky sociálnědemokratickou, politiku vůči onomu - jak píšete - ukrajinsko-ruskému konfliktu?
Vůči Ukrajině:
- Janukovyč měl právo nesouhlasit s asociační dohodou (jako každý státník) a odpovědí na jeho odmítnutí mělo být další vyjednávání, nikoli téměř bezpodmínečná zelená pro opozici
- jasně kritizovat násilnosti na Majdanu páchané opozicí a všechny fašistické a extremické síly, které se bohužel staly hlavními revolucionáři (samozřejmě zároveň odmítat i násilí ze strany Janukovyčova režimu)
- nepřipustit porušení dohody s Janukovyčem uzavřené pod patronací Rus, Fr, Něm a Polska, a byla-li porušena ze strany opozice, pak na to reagovat nevstřícně
- upozorňovat na fakt, že étos Majdanu byl - mírně řečeno - zpochybněn, jestliže výsledkem revoluce proti oligarchizaci politiky bylo zvolení oligarchy prezidentem
- pranýřovat všechny nacionalistické, fašistické a nedemokratické projevy na dnešní Ukrajině, např. cenzuru, omezování práv opozice, útoky proti homosexuálům a cizincům apod., a to zejména v kontextu halasně vyhlašovaných cílů Ukrajiny vstoupit do západních struktur. Je taky třeba jasně říci, že je nepřijatelné, aby moderní, demokratický evropský stát adoroval Banderu a jeho hnutí, které má svědomí životy tisíců nejen Rusů, ale i Židů, Poláků - a mimochodem i volyňských Čechů...
- odsoudit, že na východní Ukrajině kromě pravidelné armády válčí polovojenské fašistoidní bojůvky (Azovský prapor), a odsoudit zároveň násilnosti, který se tyto síly (ale i pravidelná armáda) doupouštějí na civilním obyvatelstvu. Je skandální, že mnozí západní politici i média litují jenom oběti "té špatné" strany.
- jasně prohlásit, že východní Ukrajina má právo na autonomii a že jakákoli diskriminace ruského obyvatelstva je nepřijatelná
Aby můj příspěvek nebyl neúměrně dlouhý, budu se politice vůči Rusku věnovat v dalším vstupu.
Zaorálek a Drulák nejsou nezávislí politologové, ale reprezentanti politiky státu v dané konkrétní situaci. Některé Zaorálkovi kroky v rámci hledání kompromisního postupu vůči Rusku se mi nemusí líbit, ale že plije na Rusko a bere instrukce od CIA je snad úlet jako z dob, kdy Rusko komunistické bylo.
Znamená naopak odmítnutí nacionální koncepce státu, odmítnutí manipulace s výkladem tzv. československého národa, odmítnutí revolučního vzniku státu na základě přání revanšistické Francie a imperialistických USA proti tomu, co se ve střední Evropě osvědčilo. Dále odmítnutí manipulace se spojenci sliby vzniku státu po švýcarském vzoru, zatímco bez mandátu z voleb se připravovala rozsáhlá pozemková reforma v roce 1919. Odmítnutí podpory bolševického Ruska proti Polsku v roce 1920 tak, jak to udělalo vedení československého státu. A to nemluvím o reakci čs. vlády na světovou hospodářskou krizi zejm. v pohraničí, poválečném vyhnání českých Němců (exodus nejprocentuálnější národnostní menšiny v moderních dějinách) a rozsáhlém znárodňování a konfiskace majetků tzv. kolaborantům, tedy i těm, kteří s nacismem nekolaborovali, ale stali se objetí českého poválečného revanšisticko-nacionalistického běsnění.
Naše budoucnost je pouze v kritickém vyrovnání se s benešovsko-masarykovském pojetí české a československé zahraniční politiky v letech 1918-1948.
Emanuel Moravec by to neřekl lépe.
Velká část české reprezentace se chová nekriticky k putinovskému Rusku podobně, jako se Beneš a československá reprezentace zachovala vůči agresi čerstvě bolševického Ruska proti Polsku. Tradiční tichá podpora.
Pokud jde o "Říši", tak jestli myslíte Třetí říši, tak ta byla v letech 1939-1942 spojencem Sovětského svazu stejně jako dříve Československo.
Noví padouši jsou Masaryk, Beneš, představitelé PVVZ (chtěli vysídlení Němců) a Kubiš s Gabčíkem, samozřejmě i Morávek a spol.
Novou učebnici čekých dějin (spíš der böhmischen Geschichte) napíše pod patronací Sudetoněmeckého landsmanšaftu D. Unger a T, Krystlík. Zavedena bude symbolicky 30. dubna na vůdcovy narozeniny...:)
Není žádné tajemství, že v ČSSD jsou kromě kritiků TTIP i její obhájci, kteří v ní vidí šance pro naší ekonomiku. TTIP lze přijmout pouze tehdy, pokud by nezhoršovala ekologickou a sociální situaci. Domnívám se ale, že budoucnost sociálního státu v Evropě nezávisí ani tak na přijetí či nepřijetí TTIP, ale na schopnosti evropských levicových stran včetně PES vytvořit akceschopnou reprezentaci. Bývalý europoslanec Libor Rouček nedávno v Právu argumentoval, že o těchto rizicích se v PES už dávno diskutuje. V tom je ale právě ten problém, že pouze diskutuje. Neúprosně se blíží doba, kdy bude nezbytné mít řešení.
Co se týká Luboše Zaorálka, toho nezkousli někteří jedinci. Koneckonců, před pár dny byla celá vláda označena Kalouskem za prodlouženou ruku Putina. Nebo že by Putin řídil už i CIA?