Proč se hlásím k levici

Celkově devátým příspěvkem do ankety Proč se hlásím k levici je následující esej Markéty Hrbkové.

V prostředí mého dětství hrála otázka pravice nebo levice spíš nedůležitou roli. Moji rodiče byli proti komunistickému režimu, své kritiky však nespojovali s otázkou levicovosti či pravicovosti, ale s konkrétními vlastnostmi bývalého režimu, na němž se neshodovali s jeho totalitní podstatou.

Když jsem se otce (Dr. Mojmíra Hrbka) kdysi ptala, jak mohl i jen na krátko propadnout komunistické ideologii, mluvil především o hrůze z fašismu a hladu, který jako nejlepší kuchař ověnčil každou zmínku o něčem lidském a humánním, a k tomu přidal: „A, to víš, nás v dětství krmili pohádkami o snaživém pracovitém hochu, který se za kapitalismu vypracoval a z toho taky žádný velký humanismus nekoukal.“

Teprve po letech mi jeho slova postupně docházela a vzpomínám na ně čím dál častěji.

Můj kritický vztah k minulému režimu stál spíš na hodnotách spravedlnosti a lásky ke svobodě. Ekonomika či otázka vztahu k vlastnictví byla ve spektru mých zájmů vždy spíš na okraji, dodnes žiji de facto s otevřenými dveřmi (nutno dodat, že v mé zahradě trůní pes úctyhodné velikosti).

Své vymezení v politice bych tedy snáze určovala na ose vztahu k autoritě než na ose pravolevé, což je argument, který v DR zazněl již několikrát, vždy však jen okrajově či v podobě touhy po zrušení, či překročení pravolevé osy vůbec. Nepovažuji za řešení její zrušení či přehlížení, ale doplnění o další rozměr vztahu k autoritě a svobodě, jak je to ukázáno např. na stránkách The Political Compass (www.politicalcompass.org).

Kdybych měla určit základní hodnoty, na nichž v politice stavím, točil by se můj výběr asi nejvíc okolo otázek individuální svobody, jako intelektuálka a učitelka kladu důraz na přístup k informacím a možnosti alternativního způsobu života, jako člověk náboženský tíhnu ke všem podobám lidské solidarity s lidmi i s Gaiou, které však nepojímám jako postoj vynucený autoritou – ať levou, či pravou –, ale jako postoj radostný a lidsky samozřejmý. Kam s touto výbavou na ose pravolevé?

Úloha a obsah levice se mi zdají dnes jiné než před půl stoletím, do jejího zorného úhlu se čím dál víc dostává otázka svobody ne ekonomické, ale všeobecně lidské, svobody způsobu života a mezilidských i jiných planetárních vztahů. Před půl stoletím se snad ještě dalo věřit, že svoboda peněz poskytuje svobodu i člověku, dnes už je čím dál jasnější, že tyto dvě síly v mnohém stojí proti sobě. Že moc peněz prorůstá do nejsoukromějších koutů lidské duše i společnosti a jejích vztahů a požírá a unifikuje vše, co se nedá spočítat. Že nám prostředek vysoce přerostl přes hlavu a svoboda trhu nejenže nepodmiňuje svobodu člověka, ale že jen svobodní – a adekvátně tomu i odpovědní – lidé mohou vytvořit a udržovat skutečně svobodný trh. A že odpovědnost k vlastnímu zisku nestačí.

Není zas tak překvapivé, že levice je často emotivně spojována se stářím. Zaměření na budování společného celku skutečně stojí z velké části na tom, že vývoj člověka do dospělosti nekončí ve třiceti letech vrcholem vývoje ega a jeho výkonnosti, jak by odpovídalo pohledu současné pravice, ale pokračuje krizí středního věku, kdy se toto ego učí srůstat s okolím, občas je podpořit, občas se s ním utkat a snažit se je změnit a někdy se mu i pokořit, aby s postupným stárnutím přijalo v plné míře svou závislost na něm. Stáří pak znamená ocenění minulosti a otevřenost budoucnosti zhola neznámé, vyrostlé na důvěře v budovaný svět a jeho smysl.

Úlohou a obsahem levice se mi dnes čím dál víc jeví provést svět (nebo tu jeho tvář, v níž žijeme) obtížným přechodem do krize středního věku, do říše soudržnosti a nedělitelnosti společného smyslu, do další fáze vývoje, který nás tímto směrem žene dnes už i tlakem pudu sebezáchovy. Všechny krize, v jejichž bodu střetu jsme se ocitli, dávají tušit, že východisko z naší situace neleží pouze ve změnách legislativních, politických či ekonomických, ale ve vztahu, jaký k nim zaujmeme a ve změně našeho myšlení směrem k , v posledních dekádách v nejvlivnějších zemích spíše opomíjenému, levému pólu.

Čím dál víc zjišťujeme, že demokracie a svobodný trh mohou existovat jedině v prostředí, v němž fungují určité nepsané základní morální a etické dohody zakořeněné ve vnímání určitého prostoru jako nedělitelně společného pro všechny. A důvěru a pozitivní vztah k tomuto společnému prostoru nenahradíme sebedokonalejším systémem varování a trestů, sebezářivější nabídkou odměn ani sebepřesvědčivějším vysvětlováním. Levice svým pojetím na tento společný prostor odkazuje a jejím úkolem se dnes stává jej i zabydlet a dodat mu důvěryhodnost. Úkol věru nelehký, který není ničím míň než schopností probudit naději.

A k tomu lze přispět snad jen vlastní vírou. Mé přihlášení k levici je přirozeným výhonkem mé nejhlubší víry ve svět, v němž je možná bazální důvěra, svět lidí vědomých si odpovědnosti za stav společně užívaného zázraku, kteří ve svém sousedovi vidí nejen potenciálního soka či vyžírku, ale také svého druha; světa, který je nejen užíván, ale také ctěn, opečováván a je mu nasloucháno; a lidského potenciálu, který žije nejen z osobního zisku a vítězství nad druhým, ale také z radostného pocitu obecného užitku své práce a rozumných mezilidských vztahů.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.