Proč se hlásím k levici

Minulý týden v rubrice Víkend Deníku Referendum započala anketa Proč se hlásím k levici. Jedním z dnešních příspěvků je text Anny Šabatové.

Proč se hlásím k levici? Prostá otázka. Těžká odpověď. Dnes znepokojivě naléhavá. Vyvolává totiž otázek vícero. Hlásím se vůbec k levici, s důrazem na slovo hlásím? Mají pojmy pravice a levice ještě svůj obsah? Je vůbec potřeba se nějak na pravolevé ose zařadit? Musím se i já nějak v tomto smyslu zařadit? Je tu teď nějaká nová potřeba vysvětlit, proč se hlásím k levici, nebo spíše vůbec sdělit veřejnosti a argumentačně podložit, že se hlásím k levici? A proč právě teď?

Probírám si v mysli svůj život, vybavuji si svá veřejná vystoupení, své aktivity, články, odpovědi na anketní otázky, pamětnické rozhovory – tedy to, co ve svém souhrnu nakonec utváří vnímání člověka jako veřejné osoby, a přemýšlím také o svém sebepojetí, o tom, jak se cítím a kdo tedy vlastně jsem jako homo politicus.

Každý se narodí do nějakého prostředí, které se do něj obtiskne. Později ho spoluformuje škola, četba, společnost, významné historické události. Oba moji rodiče patřili ke generaci, jejíž nezanedbatelná část po válce vstoupila do komunistické strany. Spolu s jinými se snažili budovat novou společnost, o níž pevně věřili, že bude lepší a spravedlivější než ta předválečná.

Narodila jsem se v roce 1951 a tyto počátky si samozřejmě nepamatuji. Rozum brát jsem začala až v šedesátých letech a více či méně si pamatuji, že rodiče ostře kritizovali poměry, ale nekritizovali systém, jehož součástí se cítili a usilovali o jeho změnu. V debatách se tehdy mluvilo o konzervativcích a liberálech. Konzervativci byli komunisté stalinského typu a k liberálům (samozřejmě v rámci komunistické strany) se řadili moji rodiče. Levicovost nebyla nikterak zpochybňována, ale pokud si pamatuji, nebyla ani tematizována, byla samozřejmostí. Základní dichotomii, kterou jsem vnímala, byl výše zmíněný konflikt mezi liberály a konzervativci.

Teprve rok 1968 (bylo mi 17 let) způsobil, že jsem začala vnímat a chápat, že ve společnosti je přítomen ještě jiný, mnohem zásadnější konflikt, který mi do té doby zůstával více či méně skryt. Byl to latentní konflikt mezi vítězi a poraženými z roku 1948. Osmašedesátý byl současně unikátním vzedmutím vůle tato pnutí překonat a společnost demokratizovat a rozvíjet na společně sdílených základech a hodnotách.

Osmašedesátý měl na mé budoucí směřování zásadní vliv. Byl to jednak zážitek opojné svobody, ale také určité zpochybnění jednoduchého světa, v němž jsem do té doby vyrůstala. Hovořím-li o zážitku opojné svobody, uvědomuji si, že z vlastní zkušenosti si nepamatuji, že bych se předtím cítila nesvobodná nebo že bych měla dojem, že nemohu říci, co si myslím.

Ale právě na pozadí nových zajímavých informací, pohledů a interpretací se mi otevřely nové světy. Najednou jsem viděla, že svět před rokem 1968 byl šedivější, méně zajímavý. Teprve v roce 1968 jsem si poprvé skutečně vnímala dějiny a společnost a začala jsem si zařazovat jednotlivé události do svého nově vytvářeného obrazu světa.

Uvědomila jsem si také zřetelně, že stejné události mohou být nazírány z různé perspektivy a že je velmi důležité, jakou osobní zkušeností člověk v životě prošel. Začala jsem se skutečně zajímat o politiku a to mi už zůstalo. Četla jsem noviny a společenské časopisy, což jsem dříve prakticky vůbec nedělala. Do té doby jsem čítala vlastně jen romány.

Klíčovou roli sehrály informace o zločinech padesátých let. Už to nebyl jednoduchý svět. Jednou z naléhavých otázek, které jsem si tehdy pokládala a kladu si je dodnes, bylo tázání, jak je možné, že lidé kteří usilovali o spravedlnost a rovnost a lepší život pro všechny, se mohli dopouštět tak hrozných a nelidských věcí.

Co to způsobilo? Bylo možné se oněch zločinů nějak vyvarovat? Jak distribuovat odpovědnost za to, co se stalo a nelze už odestát? Kdo nebo co je na vině? Je to ideál? Nebo jsou to lidé? Jakou silou působí společenský kontext, historické souvislosti? Jakou roli má v systému jednotlivec? Co je hodnotou absolutní a co je relativní? Nová kritičnost mne nezavedla k odmítnutí myšlenky sociální spravedlnosti, ale k odmítání metod, jimiž jí mělo být dosahováno. Víra ve spravedlnost, svobodu a lidskou důstojnost mi zůstala. Navždy.

Srpen 1968 narýsoval na dlouho novou hranici ve společnosti. S pookupačním politickým směřováním společnosti jsem se nesmířila. Ani jsem se o to nesnažila. Bylo mi jasné, že „se neznormalizuji“. Jazyk nově se upevňující moci mi zněl cize a falešně. Zatčení a uvěznění za účast na letákové akci k volbám v roce 1971 bylo celkem přirozeným vyústěním. Dvouletý pobyt ve vězení jen prohloubil můj kritický vztah k nově se ustavující moci, avšak demokratická, humanistická a sociální východiska zůstala i nadále kritérii, jimiž jsem poměřovala svět kolem sebe.

Setkání a manželství s Petrem Uhlem konfrontovaly můj myšlenkový svět s existencí ostře kritické a ideologicky vyhraněné levicové alternativy k režimu, v němž jsme žili, alternativy s propracovaným teoretickým zázemím. Konfrontovaly, ale nepřesvědčily. Dávala jsem přednost vlastním formulacím, vlastnímu jazyku, vlastnímu hodnocení, lopotnému hledání poznání především na základě vlastní zkušenosti. V diskusích se ostatně bystří kritické myšlení nejlépe. V diskusích s rodinnými příslušníky i přáteli, ale i se zahraničními intelektuály, kteří podporovali naše občanské úsilí a současně přinášeli kritický pohled na západní společnost.

Charta 77 a mnoho let trvající dialog s lidmi jiných politických názorů nebo s křesťany pevně vryly zkušenost, že při dobré vůli naslouchat druhému a při snaze se skutečně dorozumět lze nalézt v mnoha otázkách vysokou míru shody. V mnoha, nikoli ve všech.

Po revoluci jsem veřejně deset let prakticky nevystupovala. Doháněla jsem svůj osobní vzdělanostní handicap. To mi však paradoxně poskytlo možnost věci lépe a pečlivěji z odstupu promýšlet. Zorientovat se v polistopadových poměrech a proměnách a najít si především myšlenkově pevné místo v nové společnosti nebylo pro mne snadné. Plných dvacet let jsem žila, vychovávala děti, přemýšlela a společensky konala v ostře dichotomním rámci srozumitelně vymezeném zájmeny „my“ a „oni“.

To však nebylo jediné riziko. Neoliberální a ekonomický diskurs mi byl cizí svou primitivní jednoduchostí a jednorozměrností, ale chyběla mi zatím přímá osobní zkušenost s kritikou západní, chcete-li kapitalistické společnosti. Vnímala jsem se znepokojením postupně vznikající sociální rozvrstvení a stále se rozevírající příjmové nůžky i primitivní ekonomizující rétoriku.

Hlásím se vůbec k levici, s důrazem na slovo hlásím? Polistopadová doba přinesla mnoho nadšení, mnoho změn a mnoho intelektuálních nástrah. Osobní zkušenost mého otce se zfanatizovaným davem, situace dnes již pozapomenutá, mne učinily od počátku krajně obezřetnou ve vztahu k revolučnímu nadšení mas. Některé momenty mi paradoxně osvětlily pravděpodobné mechanismy padesátých let.

Velmi přesně a racionálně jsem si uvědomovala svá levicová východiska, ale aby se věci nejevily tak jednoduše, cítila jsem se také přirozenou součástí občanské společnosti a nevládních organizací, v nichž převládalo něco, co bych nazvala pravicovým pocitem nebo pravicovým sebepojetím. Abych se dorozuměla se svým okolím, svou levicovost jsem většinou netematizovala a neinzerovala. Vyhýbám se, jak jen to jde, tomu, abych postavila zbytečnou hráz mezi lidi, s nimiž jsem v minulosti nebo v současnosti něco dobrého zažila, o něco usilovala. Nejde to vždy. Zkušenost mi však opakovaně potvrzuje, že mohu dobře spolupracovat i se přátelit s lidmi, kteří volí jiné strany než já, pokud ideologii „své“ strany nepropadnou.

Mají tedy pojmy pravice a levice svůj obsah? Myslím, že mají, i když ne každý problém má pravicovou nebo levicovou odpověď. Souvisí to také s tím, že po zkušenosti druhé světové války přijala i pravice za svůj určitý standard sociálních práv a myšlenka sociálně-tržního hospodářství je z dílny německých křesťanských demokratů. Soubor témat, která jsou společná jak pravici, tak levici, se přece jen rozšířil.

Vysvětlila jsem, že svou levicovost vlastně příliš neinzeruji jako takovou. To však neznamená, že se k jednotlivým tématům nevyjadřuji. Byla-li má devadesátá léta spíše oddychově soukromá, v novém tisíciletí jsem začala vystupovat opět daleko více veřejně. Za nejdůležitější mám, ve zkratce s Masarykem řečeno, otázku sociální a také témata spojená s českým polistopadovým antikomunismem. Vyjadřuji se k nim často a mé odpovědi jsou vždy levicové. Kdo nemá v hlavě zmatek způsobený neznalostí západního diskursu a nezvládnutých antikomunistických emocí, tak to samozřejmě pozná.

Tím se dostávám k další otázce: Je vůbec potřeba se nějak na pravolevé ose zařadit? Při vší taktice a nástrahách je lepší to udělat než neudělat. A to právě proto, že český antikomunistický diskurs, jímž je silně zasažen celý veřejný prostor, velmi zkomplikoval situaci. A mnoho lidí, zejména mladších, si tak myslí, že levicové myšlení se nutně váže k předlistopadovému režimu a že neexistuje levicová alternativa, která má důstojnou antiautoritářskou a antitotalitární tradici.

Sociální demokracie překonání tohoto nesmyslu také bohužel příliš neulehčuje. Kontaminace veřejného diskursu tímto pokřivením vždy výrazně zesílí instrumentálně před volbami. V těchto volbách je pak více než jindy zřetelné, že hlavním cílem této kampaně nejsou komunisti, ale právě sociální demokracie. Udělat si v hlavě takovou malou inventuru, s jakým programem vlastně nejvíce korespondují moje názory, je užitečné.

Je tu teď nějaká nová potřeba vysvětlit, proč se hlásím k levici, nebo spíše vůbec sdělit veřejnosti a argumentačně podložit, že se hlásím k levici? Ano, cítím, že jsme v jakémsi bodu zlomu, kdy se vyčerpala přesvědčivost rétoriky, která tu udávala tón dvacet let. Ve společnosti je cítit velké napětí, budou se přeskupovat politické síly. Na pravici tento proces už započal a levice by neměla zaspat.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.