Idea pokroku skrze lidský rozum, která se zrodila v době osvícenství, má mnoho podob. Zatímco například věda objevuje zákonitosti a fakta již přítomné v přírodě, a dokonce i všechno nové, v přírodě před tím nepřítomné, co věda a technický pokrok stvořily, musí vycházet z existujících zákonitostí, společenský pokrok je poněkud jiného rázu: odehrává se v říši svobody.

Vznikla samozřejmě i celá řada teorií, které chápou společenský pokrok jako nevyhnutelný. K nim patří třeba různé teorie „inteligentního plánu“. Teilhard de Chardin například viděl vývoj vesmíru jako naprogramovaný postup od nižších komplexit k vyšším, v kterémžto procesu na sebe bere člověk a lidská společnost roli nejvyšší formy „inteligentní hmoty“, jejímž vstupem do světa se začíná proces vedoucí k „noosféře“ a od ní pak k inteligentnímu vesmíru, jenž splyne se Stvořitelem.

Karel Marx naopak připodobnil společenský pokrok k pokroku vědeckému, přičemž obojí se odehrává ve světě bez Boha. Porozumíme-li dějinám a jejich zákonitostem, budeme schopni chápat a „vědecky“ konstruovat i budoucnost. Marx si mnohé vypůjčil z liberální ideje pokroku, která vznikla v osvícenství, a ačkoliv ji v lecčems konkrétním obohatil, celkově (abychom zůstali věrni jeho slovníku) ji postavil z nohou na hlavu.

Liberální idea společenského pokroku nám totiž nenabídla pokrok jako cestu vpřed v rámci historické nevyhnutelnosti nebo boží prozřetelnosti, popřípadě jakýchsi téměř vědeckých zákonitostí, ale dala nám především svobodu racionálně se rozhodnout, jak naložíme se svým individuálním a společenským bytím. Nástrojem zde není objevování a následování zákonitostí, ale komplikovaný, mohli bychom též říci dialektický, diskurz.

Jakkoliv má sekulární humanismus vzniklý v osvícenství tendenci stále znovu mutovat do různých forem náboženství, jež pokrok skrze lidský rozum spojuje s různými druhy eschatologie, jako byl právě marxismus, skutečností je, že základní myšlenkou, která se skrývá za osvícenským „osvobozením“ člověka od Boha, je paradoxně důsledné naplnění judaisticko-křesťanské víry, že svoboda člověka je zároveň jeho morální zkouškou ve vztahu k něčemu, co ho přesahuje.

Osvícenství v podobě Francouzské revoluce dalo zároveň světu triádu „svoboda-rovnost-bratrství“ coby ideu ideálního uspořádání společenských vztahů. Záhy se ovšem ukázalo, že tato tři hesla jsou v mnohém vzájemně kontradiktorní, často dokonce antagonistická. Skloubit je ve více či méně harmonicky fungujícím společenském uspořádání se stalo jednou ze základních idejí pokroku, která je od konce 18. století spojována s liberální levicí.

Odděleny od sebe, svoboda, rovnost a bratrství ve svých absolutních formách mutovaly do nevábných nebo přímo hrozivých podob: „svobody“ ranného kapitalismu na úkor rovnosti a bratrství; „rovnosti“ marxismu-leninismu na úkor svobody a bratrství; a „bratrství“ rasy v nacizmu, na úkor svobody i rovnosti.

Teprve poválečné demokracie západní Evropy vytvořily mezi třemi hesly Francouzské revoluce poměrně úspěšně rovnováhu. Svobodu zaručuje liberální dimenze demokracie, rovnost (před zákonem) umožňuje právní stát a bratrství se realizuje v podobě ekonomické a sociální solidarity. Výsledkem byly liberální demokracie opírající se o sociální stát. Politickými tahouny tohoto procesu byly sociálně-demokratické a částečně též křesťansko-demokratické strany.

Osobně považuji dosažení tohoto stavu za nejvyšší formu pokroku, které se lidstvu zatím podařilo dosáhnout, protože ho dosáhlo nikoliv objevením existujících, i když doposud skrytých „vědeckých“ zákonitostí, ale složitým postupem vpřed v říši svobody, do níž západní civilizace vstoupila na konci 18. století. Skutečnost, že je tento společenský vývoj dodnes spojován s levicí, má co činění i se snahami nejrůznějších neo-liberálních a neo-konzervativních ideologií demontovat sociální stát, opírající se o harmonickou vyváženost svobody, rovnosti a bratrství.

K levici se hlásím i proto, že pokusy o demontáž sociálního státu vidím jednoznačně jako regresi, ať jsou odůvodňovány jakkoliv. Navíc dílo sociálního státu není dokonáno. Nejenže je nutné jeho vymoženosti bránit před náporem teorií „neviditelné ruky trhu“ a náboženství ekonomického Růstu, který si údajně vyžaduje umenšování role státu, ale také před náporem globalizace. Navíc je zapotřebí pevně integrovat toto dílo s myšlenkami ochrany životního prostředí a udržitelného rozvoje.

Globální kapitál má tendenci oslabovat sociální a další funkce států, kolonizovat veřejný prostor a privatizovat veřejné statky. Co je vážnější: rovnováhu mezi svobodou, rovností a bratrstvím se zatím nepodařilo z prostředí vyspělých demokracií transplantovat do mezinárodního kontextu. Nejenže si většina zemí světa může o sociálních vymoženostech západoevropských demokracií nechat jen zdát, ale svoboda, rovnost a bratrství (solidarita) neexistují ani ve vztazích mezi státy—snad jen s výjimkou, jak jinak, společného projektu evropských demokracií, tedy Evropské unie.

K levici se tedy hlásím i proto, že projekt započatý ideály francouzského osvícenství není zdaleka u konce, ba se opakovaně ocitá pod tlakem zjednodušujících sociálně-darwinistických ideologií, které představují jinou vizi společenského pokroku—tu sekulárně (mohli bychom též říct občansky) pravicovou.

Zmínka o sociálním darwinismu zakódovaném v ideji pokroku, tak jak ho chápe ne-křesťanskodemokratická pravice, mě navrací k úvaze na začátku tohoto textu: že totiž osvícenství (proti kterému se bouřila již tehdy konzervativní pravice) vrhlo člověka do říše svobody, kterou ovšem dle mého přesvědčení je možné chápat jako zkoušku před čímsi vyšším. Přitom nemusíme být nutně věřící. Stačí, abychom měli dostatek pokory připustit existenci něčeho, co nás možná přesahuje.

Z tohoto hlediska se mi jeví levicový projekt sociálního státu, v němž se snoubí harmonicky svoboda, rovnost a bratrství, jako projekt vykazující mnohem více pokory vůči velkým náboženstvím Západu než nejrůznější sociálně-darwinistické ideologie pravice, které se jeví jako zvláštní forma biologie transplantované do společenských poměrů. Stejně podezřelý mi vždy byl programový (údajně vědecky podložený) atheismus ortodoxních forem marxismu. Ostatně marxismus a sekulární pravice mají jedno společné: shodně věří na jakousi neviditelnou ruku (zákonitostí, trhu), která stojí za Pokrokem.

Ve zcela osobní rovině se hlásím k moderní (v mém případě liberální) levici jednoduše proto, že projekt sociálního státu je dle mne nejúčinnějším nástrojem pro distribuci společenské solidarity. Může být místy byrokratický nebo nehospodárný, ale nic lepšího nebylo zatím vymyšleno. Občanská společnost může hrát v účinné distribuci solidarity jen doplňkovou roli.

Obyvatelem tohoto světa jsme každý z nás nanejvýš několik desítek let. Ne každý byl do života „vržen“ se stejnými schopnostmi nebo do srovnatelných podmínek. Nikdo z nás nemá svoji existenci pod kontrolou do té míry, aby mohl vyloučit, že se neocitne na „dně“. Člověk, který dokáže prožít svůj „úspěšný“ život bez skutečné solidarity s těmi, kdo nemají takové štěstí, a ještě je si schopen myslet, že se mu takového privilegia dostává jen jeho vlastní zásluhou, neobstál ve zkoušce, které ho vystavila jeho svoboda.

Neo-liberální řeči o tom, že k solidaritě, například v podobě sociálního státu, je zapotřebí neustálý ekonomický Růst, který dokáže zajistit jenom co nejméně regulovaný Trh, nebo že levice neodpovědně rozděluje to, co pravice ušetří, jsou obvykle jen výmluvami, které mají zakrýt sobectví. Nejenže lze sociální solidaritu v podobě sociálního státu uskutečňovat i v zemích, které nejsou superbohaté, ale ukazuje se také, třeba na příkladu skandinávských zemí, že sociální stát, opírající se o rovnováhu mezi svobodou, rovností a bratrstvím, jakož i o důsledné dodržování lidských práv, je sám o sobě nejen motorem rozumného růstu, ale i zárukou vysoké kvality života a tvůrcem sociálního kapitálu, bez něhož se žádná rozvinutá společnost neobejde.