Proč se hlásím k levici

Minulý týden v rubrice Víkend Deníku Referendum započala anketa Proč se hlásím k levici. Jedním z dnešních příspěvků je text Saši Uhlové.

Diskuze na téma Proč se hlásím k levici mě zaskočila, neboť jsem se na jednu stranu touto otázkou nikdy nezabývala, na stranu druhou mne moje levicovost, zejména pak coby zvnějšku připsaná charakteristika, provází od mládí.

Původ našich postojů je jistě možné hledat v rodinném zázemí, není to však to jediné, co člověka a jeho pohled na svět formuje. To, odkud vycházíme, je jakýsi základ, ale životní osudy ho mohou v mnohém dotvořit.

Vyrostla jsem v prostředí pražského disentu, které nebylo levicové ani pravicové, ale setkávali se v něm lidé s různými názory. Oba moji rodiče se však vždy k levici hlásili a protože to jsou lidé moudří, kteří jsou zásadoví a zároveň dokáží svůj pohled pod tíhou argumentů a událostí přehodnotit, byli pro mne vždy velkou inspirací. Nevděčím jim však za to, že jsem levicová, nýbrž za to, že mne naučili nevnímat svět černobíle a bránit se dogmatickému nazírání na realitu.

Tendence hledět na svět skrz pravolevé uspořádání světa může být v mnohých případech na škodu. Za pojmy levice a pravice si mnozí nahodile dosazují to, co se jim hodí. V českém polistopadovém vývoji však je to o to grotesknější, že se ve veřejném prostoru stala levice na dlouhý čas synonymem zla. To jistě lze analyzovat jako reakci na reálně socialistický režim a zejména pak na neschopnost české společnosti se s ním vyrovnat.

Vyrovnávání se s minulostí je velké téma, jež jsme však nenaplnili obsahem, který by mu příslušel. Namísto toho, aby si každý člověk, který v té době musel dělat i takové věci, které se příčily jeho svědomí, pokusil s tímto vyrovnat, začaly se pořádat hony na čarodějnice. Označit viníka je samozřejmě pohodlné, ale i kdybychom sepsali jména všech těch, „kdo za to mohli“, na cedule na náměstí, české společnosti by to ani za mák nepomohlo.

Svou bolest mohla společnost léčit například tím, že by umělci upřeli svou pozornost tímto směrem. Mohli vzniknout hrané i dokumentární filmy, divadelní hry, výstavy, knihy, které by zpracovávaly dilemata obyčejného člověka v totalitním zřízení nešablonovitým způsobem. Imaginární postavy by v těchto dílech nemusely být dobré a špatné, nýbrž jen obyčejně lidsky chybující, tu zbabělé, tu statečné a zejména složité, jako je život sám.

Čestný pohled na vlastní minulost by sice bolel, ale napomohl by tomu, že bychom se jako společnost byli schopni ubránit absurdním zjednodušením reality současné i minulé. Diskurz, který uvádí v souvislost totalitní zřízení a levici jako takovou, se mohl ustavit právě proto, že zamlžoval pravou podstatu nemoci české společnosti.

Levice se tak stala oním nepřítelem, který za to všechno může. Nenávistné psaní o levici a o všem, co bylo z levicovosti podezřelé, se stalo běžně používanou figurou české žurnalistiky. Kdyby to nemělo tak dalekosáhlé důsledky, bylo by to i směšné.

Česká pravice se konstituovala skrze svou nenávist vůči levici, a proto je jen velmi obtížné ji uchopit a definovat. Svoboda, proklamovaná základní hodnota pravice, se stala jen záminkou k tomu, aby se přehlížely reálné potřeby obyvatel. Diskuze na jednotlivá témata může být vždy jednoduše smetena právě s poukazem na omezování svobody. Redukce tohoto pojmu na snahu o vytvoření podmínek, kdy si majetní lidé budou moci dělat co chtějí, právě proto, že jsou bohatí, je příznačná.

Pozoruhodné je, že domnělý strach z komunismu a komunistické strany se konkretizuje v nenávisti vůči sociální demokracii. Nefalšovaná zášť, která vyvěrá jak z textů četných novinářů, tak z mluvy mnohých voličů pravicových stran, se vztahuje téměř výhradně k politickým představitelům sociální demokracie. Argumentem, či spíše snahou takový postoj zracionalizovat, bývá poukaz na to, že právě tato strana by mohla dopomoci komunistům opět k moci.

Strašení levicí obecně a sociální demokracií zvlášť zastírá skutečné nebezpečí, které zde hrozí. Tím je rozevírání propasti mezi chudými a zbytkem společnosti. V kategorii chudých se však nalézá stále větší část obyvatel. Představě, že to vyřeší trh sám, věří dnes snad už jen idealisté bez základní znalosti lidské povahy a fungování společenských a tržních mechanismů.

Společnost ohrožená chudobou je mnohem náchylnější k tomu, aby hledala řešení, která omezí práva svých členů. Zprvu některých, jen těch „nepřizpůsobivých“, a později i dalších, kteří se do nepřizpůsobivosti propadnou. A zde končí i ona pravicí přivlastňovaná svoboda.

Lidé, kteří jsou pronásledováni exekutory, trvale zadlužení bez šance své dluhy kdy splatit, bez možnosti najít zaměstnání, jsou nesvobodní již dnes. Ve snaze nalézt nějaké konkrétní viníky a své situaci odpovídající řešení se i oni mohou přiklonit jednoduchým, silovým řešením. Nemluvě o těch, kteří se drží nad hranicí chudoby a svou situaci pod vlivem antilevicové rétoriky považují výhradně za důsledek svého vlastního snažení. Z čehož jim pak přirozeně vyplývá, že ti, kteří jsou na tom hůře, se tolik nesnaží.

Ač se mi nemusí líbit způsob, kterým se sociální demokracie snaží zaujmout své voliče a nemusím považovat jimi předkládaná řešení za jediná správná, je zjevné, že chudoba a sociální vyloučení je tématem právě levicových stran. Levice, která sice má potíže s definicí a ukotvením sama sebe, je na tom stále mnohem lépe nežli pravice, která je prostě antilevicí. K pravici se sice hlásí mnoho lidí, mnozí z nich však nezastávají pravicové postoje. Vymezují se tím jen proti levici, neboť uvěřili, že levice představuje zlo.

Naplňuje mne nadějí, že se setkávám se stále větším počtem lidí, kteří se nebojí pojmenovat podstatu problému a nemají strach, že budou označeni za příznivce levice, potažmo za komunisty. Dvacet let po přechodu na systém tržního hospodářství je nejvyšší čas, abychom přestali uvažovat v zástupných kategoriích a začali přistupovat k politice více racionálně. Potlačené emoce vyvěrající z nevyřešené minulosti se mohou uvolňovat například v této debatě o levici.

Nezbývá než kultivovat levici i veřejný prostor, abychom mohli hledat skutečně účinná řešení, jak zvrátit stávající vývoj. Věřím, že pokud již nebude možné nadále levici démonizovat, přispěje to ke konstruktivnějšímu přístupu. A proto se k levici hrdě hlásím.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.