V Thajsku jde o systém, ne o košile

Současné protesty v Bangkoku jsou vyústěním mnohaletého řetězce politických krizí. K jejich pochopení je třeba uvážit zejména místní sociální podmínky a politiku někdejšího premiéra Tchaksina Šinavatry.

V1

Petr Jedlička

18.05.2010 09:19

3260610523_7d79555b17

„Žlutý" premiér Apchisit Vedžadžíva se nedostal k moci volbami, ale zákulisním vyjednáváním. Červení mu to každý den připomínají. Foto central_vietnam, flickr.com

Související

Rozpuštění parlamentu, rezignace premiéra Vedžadžívy, vyhlášení nových voleb a potrestání lidí odpovědných za masakr z 10. dubna. To jsou požadavky, které se objevují v každé zprávě, jež byla o thajských protestech napsána. Proč ale demonstranti chtějí právě tohle? Proč dosud nepřistoupili na nějaký kompromis? A proč jsou za zmíněné ochotni umírat? Koho či co vlastně ten červený mnohatisícový dav, který již od poloviny března okupuje centrum Bangkoku, reprezentuje?

Jde-li o pozadí protestů, daly se z běžných médií získat dvě informace: takzvaní červení, či přesně Jednotná fronta za demokracii, proti diktatuře (UDD), pocházejí především z chudších, většinou venkovských vrstev společnosti; a idolem UDD je někdejší premiér Tchaksin Šinavatra, zkorumpovaný, leč demokraticky zvolený politik, kterého sesadila  armáda v září 2006. Tyto skutečnosti nebyly blíže vysvětleny. Přesto jsou pro pochopení jevu klíčové.

Léta krizí
Telekomunikační magnát Tchaksin Šinavatra byl zvolen premiérem v roce 2001. Poprvé se tak stalo na základě nové ústavy, jež umožňovala jedné straně získat snadnou většinu (zavedla většinový volební systém, podobný jako v Británii), a poprvé se tak stalo za angažované účasti chudších vrstev.

V thajském politickém systému převládají demokratické prvky již od třicátých let. Takzvaní phraiové – nejpřesněji asi „muži z lidu" – však moc získat nemohli. Správa veřejných věcí zůstala i po opuštění feudalismu (teprve 1932) v rukou vrstvy zvané amátja – úřednické a podnikatelské elity. Teprve Tchaksin Šinavatra se rozjel za prostými Thajci na venkov a do chudých čtvrtí, i když jen před volbami; teprve on umožnil, aby se z phraiů stali politikové, třebaže do nejvyšších úřadů se ani za něj dostat nedalo.

Hlasy phraiů, jež v Thajsku tvoří většinu populace, vyhrál Šinavatra i další volby a díky novému systému získala jeho strana Thajci milují Thajsko absolutní většinu. U zástupců tradičních – elitářských – skupin to vyvolalo zděšení. Šinavatra totiž nevládl zrovna dobře: z úřadu vlády udělal podnikatelskou kancelář, klíčové posty odevzdal známým, státní zakázky poskytoval výhradně za úplatu, a nadto rozprodal velké podíly ve státních společnostech do soukromých rukou, z části i singapurským Číňanům.

Veřejným tajemstvím bylo, že Tchaksin Šinavatra korumpuje menší strany, s nimiž se ta jeho dělila o voliče a s nelibostí bylo též vnímáno vojensko-policejní tažení proti muslimským menšinám u hranice s Malajsií, jímž si chtěl premiér zlepšit pověst. Phraiové ho přesto podporovali dál a vše nasvědčovalo tomu, že ať udělá premiér cokoliv, podporu chudé většiny neztratí.

Když Šinavatra vyhrál i třetí volby, vyrostla v Thajsku Lidová aliance pro demokracii (PDA) zahrnující příznivce protitchaksinových stran – takzvaní žlutí. Po jejich protestech, s podporou podnikatelů a snad i s požehnáním krále Pchúmipchóna Adundéta, provedla armáda v září 2006 převrat a Tchaksin Šinavatra, toho času na summitu OSN, zůstal v zahraničí.

Junta ovládala Thajsko šestnáct měsíců. Nejprve obnovila pořádek, poté ustavila přechodnou vládu, následně zakázala Tchaksinovu stranu a nechala přepsat ústavu.  Thajsko získalo zpátky poměrný systém, aby se nemohlo stát, že jedna strana opět ovládne vše, a když lidé odhlasovali novou konstituci v referendu, odevzdala junta moc opět civilistům. V prosinci 2007 se konaly dosud poslední thajské volby... a tchaksinovská strana, nyní přejmenovaná na Stranu lidové moci, znovu vyhrála.

V lednu 2008 vznikl koaliční kabinet Samaka Sundaravedže a PDA – žlutí – obnovili činnost. V létě podali na premiéra žalobu za střet zájmů (Sundaravedž uváděl i po nástupu do čela vlády televizní kulinářský pořad na soukromé televizi). Ústavní soud jim vyhověl. V září 2008 vystřídal Samaka Sundaravedže Somčaj Wongsawat. Strana lidové moci však byla žlutými opět obviněna z volebních podvodů a po rozsáhlých protestech v listopadu a prosinci (žlutí tehdy obsadili i mezinárodní letiště) se dostal k moci současný předseda Demokratické strany, žlutý oblíbenec Apchisit Vedžadžíva.

Protesty skončí sadbou
Výše popsaný řetězec krizí, protestů, soudních a armádních intervencí přivedl Thajsko do dnešního stavu: zemi vládne premiér žlutých – člověk, kterého nezvolili lidé a jenž se k moci dostal po perzekuci konkurentů. Vládě Apchisita Vedžadžívy je jasné, že pokud vypíše nové volby, vyhrát je nemůže. Proto se snaží oddálit svůj konec přinejmenším do podzimu, jelikož v září by mělo být jmenováno nové velení armády a současně odhlasován rozpočet na příští rok.

Již více než rok se zároveň objevují hlasy, že je politický systém zralý na změnu – že je potřeba omezit procento volených („příliš lidových“) zástupců a nechat část parlamentu jmenovat, například profesními svazy a akademií věd.

Za této situace přichází do Bangkoku 12. až 16. března 2010 takzvaný milionový pochod – přibližně pět set tisíc sympatizantů Jednotné fronty za demokracii, proti diktatuře pocházející z řad phraiů a ustavené v prvních měsících Vedžadžívovy vlády, na jaře 2009. Během týdne vyroste ve středu metropole organizovaný tábor – město ve městě. Demonstranti vrhají na sídlo vlády a premiérův dům sáčky se svou krví (v Thajsku existuje průpovídka ještě z feudálních dob „krev phraie nic nestojí“) a nutí vládu k urychlenému vypsání nových voleb, které sami – jak dobře vědí – téměř jistě vyhrají.

Červení, tedy UDD, jsou pestrá směsice. Za frontu mluví skupina vůdců, z nichž pět vyčnívá nad ostatní: Vira Musikapong, boháč a starý Šinavatrův spolupracovník, jenž pomohl UDD do médií, Nattavut Sajkur, píár odborník, který působil jako mluvčí poslední z červených vlád, Weng Todžirakarn, lékař a bývalý komunista, který je považován za nejschopnějšího organizátora fronty, Džatuporn Prompan, jenž nejčastěji komunikuje s novináři a Arisman Pongreungron – politický aktivista a popová hvězda z osmdesátých let. Mezi vůdce byl do pondělní smrti počítán i Seh Daeng, známější pod jménem Kchattija Savasdipol, který k červeným přeběhl z armádních řad.

Většina demonstrujících nicméně pochází z venkova, nejčastěji ze severních provincií. Právě tam začíná v květnu sadba rýže. Vůdcům i vládě je proto jasné, že protesty musí skončit co nevidět.

Jde o moc, ale...
Při velkém zjednodušení se dá konstatovat, že při současných protestech v Thajsku (respektive v Bangkoku, jinde je klid) jde především o moc. Vláda, jež vzejde z příštích voleb, bude s největší pravděpodobností opět červená. Žlutí si proto potřebují pojistit kontrolu nad dalšími mocenskými nástroji – vojskem a penězi – a nemohou ustoupit dříve, nežli tak učiní.

V širším rozměru jde ovšem o žádoucí povahu politického systému. Měl by být lid nějak omezen, když si opakovaně volí populistické strany? Je demokracie vhodná i pro společnosti, ve kterých není většina schopná kriticky politického myšlení? Má být dovoleno vládnout lidem, o nichž se ví, že jsou nečestní, ale voliči je podporují? To jsou otázky, o kterých se v thajských intelektuálních kruzích diskutuje už několik let. Jen málokdo z místních komentátorů či kulturních osobností je totiž přesvědčen, že červení chtějí skutečnou demokracii pro sebe – převládá názor, že si protesty zaplatil Šinavatra; že se chce opět vrátit a vládnout znovu sám.

Nikdo neví, jak je to ve skutečnosti, a tak je těžké spor thajských stran nezaujatě hodnotit. V mocensky slabší a teoreticky legitimnější pozici jsou z vnějšího pohledu červení. Thajsko však není Evropa. A barva košile může znamenat něco zcela jiného, než se z odstupu jeví.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.