Evropa už není, co bývala. Zastánci evropské jednoty vyzdvihovali Evropskou unii jako mírový projekt, který proti nacionalismu postavil obdivuhodný kosmopolitismus. V roce 1955 francouzský prezident François Mitterrand o nacionalismu přímo prohlásil, že se „rovná válce“.

Ale už dlouho předtím, než Rusko napadlo Ukrajinu, se představa o mírové cestě ke společnému evropskému blahobytu začala hroutit. Ruská invaze proměnu Evropské unie v něco vskutku odpudivého jen uspíšila.

Úpadek Evropy

Posun od kosmopolitismu k etnickému regionalismu potvrdil vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Josep Borrell, když Evropskou unii popsal jako krásnou „zahradu“, za jejímiž hranicemi číhá neevropská „džungle“.

Nedávno pak francouzský prezident Emmanuel Macron spolu s předsedou Evropské rady Charlesem Michelem vyzvali Evropany, aby se připravovali na válku a aby s ohledem na hospodářský růst a technologický pokrok vsadili na zbrojní průmysl. Jejich zoufalé volání po válečné unii přišla poté, co se jim nepodařilo přesvědčit Německo a další „spořivé“ státy o nutnosti vytvoření skutečné fiskální unie.

Jejich výzva představuje v pohnutých dějinách Evropy doslova klíčový okamžik. Odhlédneme-li totiž od halasné menšiny euroskeptiků, mezi prounijními politickými silami dosud panoval hlavní názorový rozdíl v tom, zda má kontinentální integrace probíhat hamiltonovskou cestou, tedy společnou mutualizací dluhů, což by urychlilo vznik skutečné federace, nebo dosavadním způsobem postaveném na mezivládní úrovni a na postupné integrací trhu.

Zatímco vlády v čele přebytkových ekonomik upřednostňovaly druhou možnost, představitelé deficitních ekonomik se pochopitelně klonily spíše k hamiltonovskému řešení. To však nyní nadobro šlo k ledu.

Krize eurozóny přitom jasně ukázala, že už není možné dále předstírat, že dluhy, banky a daně jsou národní, zatímco společná měna je nadnárodní a trhy vzájemně integrované. Evropská unie se však pro záchranu eura rozhodla udělat jen nejnutnější minimum.

Výsledkem je to nejhorší z obou variant: na jedné straně hrubě neefektivní kvazifiskální unie, postrádající odpovídající dluhový nástroj, jakým jsou třeba americké státní dluhopisy, a na straně druhé Evropská centrální banka nucená znovu a znovu porušovat vlastní chartu, což se snaží stále vynalézavěji maskovat. Patrně nejhorším důsledkem pak je, že vratký politický proces, který rozděluje společné peníze a rozpočtová břemena, postrádá byť jen náznak demokratické legitimity.

Někteří z nás už několik dekád horujeme za Zelenou dohodu pro Evropu. Vědomi si skutečnosti, že federalizace Evropy není v dohledné době uskutečnitelná, navrhovali jsme způsoby, jak simulovat federální dluhové nástroje, například tzv. eurobondy emitované Evropskou centrální bankou. S jejich pomocí by prostřednictvím Evropské investiční banky bylo možné ročně zajistit minimálně 500 miliard eur do investičního fondu pro přechod na zelenou energetiku a technologie.

Místo toho však unijní představitelé přijali jen rádoby opatření — jako byl od počátku nefunkční Junckerův plán nebo v době pandemie zřízený Fond pro obnovu, který vytvořil společný dluh bez jakéhokoli společného prospěchu pro jednotlivé státy.

A právě zde je třeba hledat důvod rozvratu evropské ekonomiky a rapidního chřadnutí německého obchodního modelu, který býval jejím tepajícím srdcem. Tím, že si Evropská unie zvolila polovičatou strategii — ani fiskální unii, ale ani oddělené dluhy a aktiva centrálních bank — se sama odsoudila ke dvěma dekádám nízkých investic.

Proto EU nedokázala vyvíjet cloudový kapitál ani zelené technologie, které tak nutně potřebuje a s jejichž pomocí by se mohla podle kritérií, které by si sama určila, odpojit od levného ruského plynu. Cloudový kapitál — nový nástroj akumulace bohatství — si dnes monopolizují Spojené státy a Čína. Evropa se tím chtě nechtě ocitla ve víru nové studené války, což má například katastrofální důsledky pro roli německého průmyslu na čínském exportním trhu.

Investice do příští války

Evropští představitelé bohužel odmítají uznat, jak nefunkční je současný evropský obchodní model a jak nevhodná jsou stará řešení prezentovaná v novém kabátě. A tak se v Německu vracejí k úvahám o zavedení dotací na energie financované z daní nebo zvažují opatření ke zvýšení konkurenceschopnosti a omezení mezd.

Tyto myšlenky představují skutečnou hrozbou, protože odvádějí pozornost od skutečného evropského problému. Ten tkví v tom, že německý průmyslový kapitál již nevytváří přebytky, z nichž by bylo možné financovat energetické dotace pro upadající průmyslová odvětví.

Žádné omezování mezd, o jaké se svého času zasadil kancléř Gerhard Schröder, konkurenceschopnost automobilového průmyslu, jenž není schopen vyrábět bateriové technologie nebo vytvářet algoritmy, které přinášejí novou přidanou hodnotu moderních elektromobilů, jednoduše nezvýší.

Co se děje nyní? Jak se zdá, Michel ze smetiště nedávných evropských dějin vytáhl návrhy na zavedení eurobondů a na oživení Evropské investiční banky. Nechystá se však za pomoci nových úvěrů financovat zelené technologie nebo cloudový kapitál, nýbrž zbrojní průmysl, který bude podle jeho slov „významným prostředkem k posílení naší technologické, inovační a průmyslové základny“.

Myslí to Michel opravdu vážně? Jak bude Evropská investiční banka získávat zpět své půjčky poskytované obrannému průmyslu, který je z definice neproduktivní? Co nastane, až budou naše sklady plné munice a raket?

Michelem zamýšlená investiční iniciativa buď zajde na úbytě, nebo bude Evropa muset najít způsob, jak nastřádané zásoby vyčerpat: jinými slovy začít vést nové války.

Rozumní Evropané by se proto měli modlit, aby Michelův plán dopadl stejně jako ten Junckerův. Neschopnost Evropské unie se tak vlastně stala naší poslední nadějí.

Stýská se mi po časech, kdy proevropsky smýšlející lidé, jakkoli místy poněkud pokrytecky, oslavovali Evropskou unii jako projekt, který boří hranice a podporuje otevřenost, odlišnost a toleranci. Tato Evropa je nenávratně pryč a připomíná ji už jen máloco.

Prosadila se nová ideologie, která místo rozmanité demokratické federace přitažlivé i pro národy vně jejích hranic prosazuje bílou křesťanskou říši střeženou předraženými raketomety a obehnanou vysokým elektrickým plotem. Na takovou Evropu nemohou být mladí lidé hrdí a zbytek světa ji bude respektovat jen sotva.

Z anglického originálu A European War Union? publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ. Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.