↗

V nedemokratických podmínkách není snadné rozhodnout, zda je lepší bojkotovat volby, nebo volit menší zlo. Foto Atta Kenare, AFP

V Íránu se prvního března konaly parlamentní volby, ještě do poloviny minulého týdne ale nebyly úplné výsledky. Byly to první volby od celostátních protestů, které vypukly v září roku 2022 po zabití Mahsy Aminiové. Během těchto protestů bylo zabito více než 500 osob, desetitisíce lidí byly zraněny, zatčeny nebo donuceny emigrovat.

Podle íránského ministerstva vnitra se letošních voleb zúčastnilo 41 procent oprávněných voličů, z toho ovšem osm procent voličů vhodilo do uren prázdné volební lístky. Volební účast v Teheránu činila asi pětadvacet procent, zatímco v ostatních větších městech dosahovala kolem třiceti procent voličů. Podle íránské polooficiální tiskové agentury Mehr v Teheránu odevzdalo dvanáct procent voličů prázdné hlasovací lístky.

Saíd Šariatí, reformní politický aktivista v Íránu, po oznámení předběžných výsledků uvedl: „Skutečnost, že osmdesát procent lidí v hlavním městě, zhruba sedmdesát procent v jiných velkých městech a šedesát procent občanů celé země se nezúčastnilo voleb, přináší jasné poselství.“ Stejně jako další političtí i lidskoprávní aktivisté se Šariatí domnívá, že nízkou účastí lidé dávali najevo, jak je život v Íránu každým dnem těžší a že s režimem v mnoha ohledech nesouhlasí.

Nejvíce hlasů v hlavním městě získal duchovní Mahmúd Nabavian, známý především svými výroky o tom, že je třeba pokračovat ve vývoji jaderné zbraně v Íránu. Vzhledem k mizivé volební účasti však Nabavian tohoto vítězství ve více než desetimilionovém Teheránu dosáhl ziskem pouhého půl milionu hlasů.

Asi 45 z 290 křesel v parlamentu zůstalo při posledních volbách prázdných. Protože lídři kandidátek nezískali dvacet procent všech oprávněných hlasů, což je hranice nutná pro zvolení, budou mít volby v patnácti provinciích ještě druhé kolo, které podle ministerstva vnitra proběhne v dubnu nebo v květnu.

Ani prodloužení nepomohlo, lidé bojkotovali volby

Podle znalců může být volební účast vnímána jako jeden z důležitých ukazatelů podpory íránské vlády. Je třeba ovšem dodat, že volbám do místních zastupitelstev a parlamentu mnoho občanů Íránu nepřikládá takový význam jako prezidentským volbám, v nichž bývá účast vždy vyšší. Například v roce 2017 při volbě reformovaného prezidenta Hasana Rúháního se prezidentských voleb zúčastnilo sedmdesát procent oprávněných voličů.

Část společnosti březnové parlamentní volby bojkotovala. Některé rodiny, které v posledních celostátních protestech přišly o své blízké, oznámily, že těchto voleb odmítají zúčastnit, neboť se současným íránským režimem nesouhlasí. Pozadu nezůstali ani někteří politici a veřejně známé osobnosti, umělci i lidskoprávní aktivisté a aktivistky, kteří žádali občany, aby tyto volby bojkotovali.

Z vězení se na veřejnost dostala i žádost laureátky Nobelovy ceny za mír Narges Mohammadiové. Voleb se nezúčastnil ani bývalý prezident Muhammad Chátámí. BBC Persian cituje jeho výrok, že chtěl být upřímný jak k sobě, tak k lidem. Je to poprvé, kdy tak veřejně učinil — navzdory tomu, že ajatolláh Chameneí několikrát uvedl, že nikdo nesmí občany od voleb „odrazovat“.

V den voleb bylo na sociálních sítích zveřejněno mnoho videí, na kterých lidé před volebními místnostmi na protest pískali, někde pouštěli hudbu a tancovali. Tyto videa a fotografie kontrastovaly s íránskou státní propagandou, podle níž byly volební místnosti přeplněné. Ministerstvo vnitra dokonce krátce před ukončením hlasování oznámilo, že kvůli „přeplněnosti některých volebních místností“ bude hlasování prodlouženo do půlnoci.

„V širším měřítku jsme svědky krize reprezentace,“ cituje slova významného teheránského sociologa Abolfazla Hadžizádegána list The New York Times. Podle něj totiž lidé bojkotem chtěli ukázat dlouhodobou frustraci.

Volby totiž neodmítli pouze přímí kritici íránského režimu, ale také občané, kteří již delší dobu ekonomicky strádají. Zdá se, že v očích obyčejných Íránců všichni profesionální politici a současné politické skupiny a strany ztrácejí svou důvěryhodnost a pověst.

Prostor pro extrémní pravici

Írán je teokratická země, kde o klíčových otázkách jaderné, vojenské, státní i zahraniční politiky rozhoduje nejvyšší vůdce ajatolláh Alí Chameneí a Nejvyšší rada národní bezpečnosti, založená v roce 1979. Revoluční gardy pak mají rozsáhlou pravomoc v ekonomických, ale i politických otázkách. Vliv parlamentu je sice omezený, ale soustřeďuje se na sociální a ekonomické otázky uvnitř země.

Volby v Íránu nejsou ve srovnání se standardy demokratických zemí svobodné a spravedlivé, neboť kandidáti procházejí přísným procesem prověřování, který kontroluje vláda. Podle odborníků ovšem až do roku 2020, kdy upevnili svou moc konzervativci, byly volby stále ještě do jisté míry konkurenční a nepředvídatelné. To se také nástupem současného prezidenta Raisího změnilo.

I při nynějších volbách bylo mnoho kandidátů diskvalifikováno. Reformisté tak podle svých slov neměli téměř žádného kandidáta a „soutěž“ v podstatě probíhala jen mezi konzervativci. Odborníci hovoří o zesílení populistické extrémní pravice v Íránu. Součástí předvolebních debat a témat se tak stávala migrace, antisemitismus a různé konspirační teorie.

Je možné v takových momentech volit „menší zlo“, když není z čeho vybírat? Bojkotování voleb totiž může způsobit, že se k moci mohou dostat lidé, kteří jsou natolik nekompetentní, ale mohou situaci občanů ještě zhoršit. Tuto otázku si klade část odborné veřejnosti sledující dění v Íránu.

Při letošních volbách se do parlamentu dostal například Amir Hosejn Sabeti, který předtím pracoval pro íránskou státní televizi a popírá pandemii koronaviru. Už zmíněný Mahmúd Nabavian prohlásil, že Írán potřebuje jadernou zbraň, další duchovní Hamíd Resaí by rád mnohem přísněji — popravou — potrestal demonstranty z posledních celostátních protestů.

Zvláštní výbor Organizace spojených národů, který má prověřovat způsoby, jimiž íránský režim zachází s účastníky protestů po smrti Mahsy Aminiové, ve své poslední zprávě dokládá případy zločinů proti lidskosti. Jde zejména o vraždy, nespravedlivé věznění, mučení, znásilnění a podobně.

Ve zprávě se píše, že se s civilisty nejednalo podle zákona, a především ženy byly vystaveny sexuálnímu násilí, obtěžování, pronásledování nebo byly donuceny k emigraci. Zpráva dále uvádí, že různé složky bezpečnostních sil země, jako jsou jednotky islámských revolučních gard, síly basídž a další, v uniformě nebo v civilu používaly neadekvátní sílu vůči civilistům, čímž způsobily mnoha demonstrantům zranění nebo smrt. Vládní úředníci tyto zprávy o porušování lidských práv ignorovali a nenechali je prošetřit.

Mezitím íránské ženy nadále bojují o svá práva. Nejen v ulicích Teheránu dál tiše i nahlas protestují. Podle BBC íránská vláda chystá zavést nová opatření k omezení práv tamních žen. Kromě posílení mravnostní policie v ulicích mají mít v budoucnu úřady právo strhnout tři miliony tomanů z účtů žen, které nenosí hidžáb. Zákon se stále projednává a není jisté, zda vstoupí v platnost. Boj íránské společnosti za svobodu ani posledními volbami nekončí.